PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

21.09.2007

Autor: Čestmír Hofhanzl

Lež je hybnou silou postkomunistické politiky

Ad U Dunaje stejně jako u Vltavy, Bohumil Doležal, Lidové noviny, 18.8.2007


Motto:Klíčové pojmy, jako je pravda, statečnost, poctivost, hrdinství a na druhé straně zločin, vražda, krádež, vlastizrada, jsou stále méně určovány kritérii morálky. Veřejné elity postkomunistického světa vytvářejí umělá schémata pojmů a ta již nemají s kritérii pravdy a morálky nic společného."

 

Ad Bohumil Doležal: „U Dunaje stejně jako u Vltavy", Lidové noviny, sobota 18. 8. 2007.

 

„Politologická" úvaha Bohumila Doležala o podobnosti politických scén v Maďarsku a České republice mne přiměla napsat názor na postkomunistickou politickou „pluralitu".

Není pravda, co tvrdí Doležal, že „hybnou silou politiky v Čechách a stejně v Maďarsku je nenávist, která je pokračováním třídního boje jinými prostředky...". Je to nepravdivé schéma odvádějící pozornost od skutečnosti politických a zpravodajských her, které se za scénou hrály a dodnes hrají.

Nejprve je nutno si uvědomit, co se ve společnosti a politice děje, když zaniká morálka, systém zvykových hodnot a tabu, které lidské společenství přijalo v průběhu staletí a díky nimž lidé přežili jako civilizované společenství. V takových dobách se na veřejné scéně začínají objevovat běsi, jako nedílná součást lidské povahy. Nacismus a komunismus urychlily hodnotový rozklad evropské křesťanské civilizace. Praktický komunismus hlásal rovnost všech na této zemi. Ve skutečnosti však vytvořil rigidní systém vládnoucí partajní elity. K zajištění svého trvání „na věčné časy" zakladatelé komunismu vytvořili tajnou službu, která mohla vše. Smyslem i cílem existence a fungování politického stroje komunismu se stalo udržení privilegovaného postavení stranické věrchušky. Účelem politiky bylo udržení moci bez ohledu na pravdu a na důsledky takového počínání.

Šéfové komunismu zcentralizovali vše a všichni jsme se stali zaměstnanci státu. Bdělé oko tajné bezpečnosti i jiných institucí státu kontrolovalo naše jednání i život. Chtěli vytvořit „nového člověka" takového, který bude myslet a chovat se, jak oni budou právě potřebovat. Šli až tam, kde myšlení a hodnotové ukotvení začíná vznikat - do dětské kolébky. Pokoušeli se ovládat výchovu dětí od narození.

Všude, kde komunismus po delší dobu vládnul, byl výsledkem hodnotový rozklad. Přestalo být špatným lhát, krást a myslet jen na své pohodlí. Na popravištích, ve vězeních a vyhnáním do emigrace zničili a odstranili přirozené elity.

Více než dvě generace prošly paranoidním mlýnem „výchovy komunistického člověka". Výsledkem této „výchovy" bylo poškození kulturní podstaty lidských bytostí. Dlouholetý život v komunistickém státě poničil v lidech to, co dělá člověka schopným z vlastní vůle pracovat, přemýšlet a ctít zájem bližního. Poznamenalo nás to v různé míře všechny.

Česká společnost vstoupila v konci osmdesátých let do „perestrojky" komunismu jako nesvéprávná. Lidé, kteří pamatovali dobu předkomunistickou, byli starci. V komunistické zemi neexistovala žádná společenská vrstva, která by celým svým životem vyrostla v hodnotovém prostředí nepokřiveném komunistickou praxí.

Společenství, které po roce 1970 začalo být označováno jako disent, nebylo společenstvím skutečných ideových odpůrců komunismu. Většina z těch lidí byla původně členy komunistické strany a do opozice je postavila jejich prohra ve vnitrostranickém konfliktu.

Celé období sedmdesátých a osmdesátých let, s jeho disidenty, se stalo jen předstupněm k jiné politice. Na konci osmdesátých let neexistovala v Československu ani malá skupinka lidí, kteří by se programově připravovali politicky vystoupit na veřejnou scénu s nekomunistickým politickým programem. Politické strany podle jména nekomunistické, s nekomunistickým programem, začaly být zakládány až na konci roku 1989 a měly pár lidí. Lidová strana svou tradicí posledních čtyřiceti let byla jen odnoží své totalitní sestry.

Občanské fórum vyhlášené v listopadu 1989 bylo připraveným předstupněm budoucí „pluralitní" postkomunistické politické scény. Jeho název i program vnukli „revolucionářům" komunističtí technokraté, kteří jim formálně předávali moc. První šéfové Občanského fóra byli pečlivě vybráni. Zakládal jsem OF doma v Telči i v Jihlavě. Jak jsem zjistil později, na obou místech byli při jeho zakládání přítomni agenti Státní bezpečnosti. Od jara 1990 jsem měl možnost přímo sledovat vývoj OF i jednání jeho vrcholných představitelů na centrální úrovni. Účastnil jsem se zakládání Klubu demokratické pravice v České národní radě i Federálním shromáždění na podzim 1990. Stejně tak jsem byl přítomen roztržce a přeměně Občanského fóra na Občanskou demokratickou stranu a Občanské hnutí. Viděl jsem výběr a jednání představitelů nových politických subjektů.

Od prosince 1989 jsem byl členem Občanské demokratické aliance. Z bezprostřední blízkosti jsem měl možnost pozorovat, jak se začínala dělat pluralitní politika na nejvyšší úrovni. Viděl jsem, kdo se mohl stát předsedou strany, ministrem a jaká byla kritéria výběru. Mohl jsem porovnávat realitu a obraz, jaký podávala média veřejnosti, mediálně hrané šarády. Velikou zkušeností o metodách manipulování a řízení postkomunistické „pluralitní" politiky byla pro mne zpravodajská mediální hra o dluhu ODA.

Sametová revoluce nebyla spontánním revolučním procesem. Byla cíleně, s připravenou základní strategií, vyvolána. Dnes je již dost dobře známo, co se dělo na Národní třídě. Statisíce na náměstích nebyly hrozbou pro „elitu" minulého režimu. Bez vůdců to byla jen beztvará masa.

Lidé, kteří se i z poctivého úmyslu angažovali v občanských fórech, byli ve své většině bez jakékoli vize, neschopní kohokoli vést. Nebyli navyklí na dlouhodobou systematickou politickou práci. Osobnost s přehledem, vědomá si toho co se děje a o co jde, byla nesmírná vzácnost. V devadesátých letech jsem si trpce uvědomil neexistenci mravní, vzdělanecké, natož politické elity v naší zemi. I těch několik lidí, které jsem v parlamentu potkal a kteří o něčem byli, se v druhé polovici devadesátých let rozložilo. Snad je ani neurazilo, k čemu a jak byli zneužiti.

Stratégům perestrojky stačilo postavit do čela obnovovaných „demokratických" institucí použitelné figurky. Jejich osobnosti měli léta zmapované, někteří byli pro určité role připraveni.

Komunistická strana v Čechách nebyla přejmenována z ryze českých, pragmatických důvodů. Na rozdíl od Polska a Maďarska chybělo v Čechách sedmdesátých a osmdesátých let období pragmatického přizpůsobování se komunistické ideologie společenské realitě. Kdyby v počátku devadesátého roku došlo k přejmenování komunistické strany, hrozilo, že zástupci přejmenovaného subjektu neprojdou volbami a nedostanou se do zastupitelských sborů. Voličstvo komunistů nebylo na takovou taktickou variantu připravené. V klíčové době změny politické strategie na počátku devadesátých let, v čase, který měl stále ještě rysy spontaneity, by ti, kteří celou hru vyvolali, byli ohroženi ztrátou pozic na jevišti veřejné, „formální" parlamentní politické hry.

Slogany typu „nejsme jako oni", „kontinuita právního systému" a „lidská práva" jistily, že rozhodující bankovní, hospodářské, bezpečnostní a soudní pozice zůstanou v rukou tzv. odborníků, u kterých byla jistota, že budou spolupracovat a držet linii perestrojky.

Viděl jsem tu scénu zblízka, zejména jednání klíčových herců v určitých situacích. Asi nejlepším příkladem byl „odborník, slušný člověk, který na nikoho nedonášel", bývalý komunista a agent Státní bezpečnosti Josef Tošovský. V devadesátých letech v čele České národní banky garantoval, že přesun základního objemu strategického majetku státu a financí půjde do „správných" rukou. Největší veřejně viditelnou kvalitou Josefa Tošovského bylo krásné, moudré mlčení. Nezapomenu na nadšení, s jakým Tošovského vítali ve sněmovně České národní rady tehdy stísnění komunisté.

Rozhodující pro budoucí politickou pluralitu, stav právního systému a fungování demokratických institucí, byl signál vyslaný představiteli nové „nekomunistické" vlády, že nejsme jako oni, tudíž zločin, zneužití a vlastizrada se v „novém" pluralitním státě trestat nebudou. Důsledkem humánního přístupu bylo i to, že jediný, kdo v samém počátku měl zdroje použitelné jako investice do politiky, byla technokratická státně bezpečnostní nomenklatura bývalého režimu.

Tvrdím, že u zakládání většiny politických stran sametové revoluce byli lidé zaúkolovaní k ovládnutí subjektu nebo jeho kontrole. Zcela určitě to platí pro parlamentní politické strany. Všechny aféry kolem financování politických stran byly připravené a měly určitou mediální strategii. Aféry sloužily k „umravnění", diskreditaci nebo připravovaly likvidaci nepohodlného subjektu. S objektivitou a snahou o čistotu financování politiky neměly nic společného.

Všem nevěřícím, kteří mě budou bez postranního úmyslu obviňovat z teorií spiknutí znovu připomínám: Metoda sametové revoluce zajistila, že to byla výhradně technokratická a státně bezpečnostní nomenklatura bývalého režimu, kdo měl v rukou zdroje na financování politiky.

V letech 1991 až 1996 proběhla privatizace základního strategického objemu majetku státu do rukou této skupiny a do společností, které ovládala. Garantem strategie této privatizace byla „pravicová" vláda Václava Klause. Ve stejné době proběhla základní etapa „konsolidace" politické scény, ve které byli z politiky vyřazení lidé, kteří se nehodili. Sem patří i likvidace ODA jako parlamentní strany. V tom čase konsolidovali i svou moc nad médii a od té doby usměrňují co, kdo a jak bude psát i publikovat.

Ukončení základní etapy obnovy a konsolidace moci zahájila uměle vyvolaná vládní krize na konci roku 1997. Na této šarádě spolupracovali formální šéfové vládnoucí pravice, vůdci pučistů v ODS a stejně tak i opozice. Spoluhrál Václav Havel v roli prezidenta a také vnitřní likvidátoři ODA. Slušný, tichý agent Tošovský v roli předsedy přechodné vlády splnil poslední část svého úvazku na domácím dvorku převedením politického scénáře pluralitní hry z varianty A na variantu B. Bijec tunelářů a zlodějů Miloš Zeman pak završil privatizaci do stejných rukou jako ti, kteří to podle jeho veřejných prohlášení před ním tunelovali a rozkrádali. V mnohém byl ještě lepší, neboť některé z těch rukou patřily našim bývalým rudým bratrům. Nesplnil úkol obnovit a uzákonit vedoucí úlohu staronové vedoucí třídy proletářo-kapitalistů zákonem o většinovém volebním systému.

Do podrobností jsem viděl od samého počátku způsob takzvané reformy celého jednoho odvětví národního hospodářství. Na příkladu toho, co jsem viděl se odehrávat v lesním hospodářství, jsem pochopil cíle a souvislosti celého procesu perestrojky. Ta „reforma" znamenala jen metodu vykradení zdrojů hospodářského odvětví do rukou „správné party". Byly to, a doposud jsou, nekontrolovatelné „keš" peníze na financování politiky, uplácení médií a na další „lidumilné a demokratické" praktiky.

Na podzim 1996 se na Právnické fakultě konal politologický seminář s panelovou diskusí na téma „Většinový volební systém, jeho výhody". Čtyři páni profesoři hlásali a diskusí mezi sebou vyzdvihovali výhody většinové volby. Výhody toho, že díky nastaveným kritériím při svobodné volbě projdou a do parlamentu se dostanou jenom dva politické subjekty, které dostanou nejvíce voličských hlasů.

V následné diskusi jsem se přihlásil a řekl jim: „Co to zde hlásáte? Vždyť dobře musíte vědět, že co funguje v anglosaských zemích a je dobrým kompromisem mezi vládou královskou a demokracií, neplatí a nebude platit v postkomunistické zemi. V anglosaských zemích politika vznikla z náboženství a rámec jí dal puritanismus se zásadou, že určité věci se nedělají. V postkomunistické zemi většinový systém bude znamenat vládu jedné patry banditů, kteří budou jenom střídat a pozměňovat varianty." Dále jsem vysvětlil, jak ve skutečnosti funguje vnitřní politická scéna v České republice, viděno zkušeností poslance parlamentu. Když jsem mluvil, díval jsem se do auditoria a viděl jsem, jak přítomní politologové usilovně přikyvovali mým argumentům. Žádný z nich však nikdy nic podobného nenapsal ani veřejně neřekl.

V loňském roce jsem na „Veřejném slyšení" v Senátu vyslechl přednášku jednoho z těch slovutných profesorů přednášejícího dnes politologii na Karlově univerzitě. O přestávce jsem za ním šel a viděl, jak se snaží vyhnout rozhovoru se mnou. Počkal jsem a řekl mu: „Pane profesore, pamatujete se na mne?" Přikývl a já jsem pokračoval: „Chci se zeptat, proč přednášíte takové věci, vždyť jistě víte, že to není pravda. Skutečnost je jiná, zde neplatí v literatuře a demokratické praxi používaná schémata." Ctihodný pán v tísni, aby se mne zbavil, odpověděl: „Co mám dělat, nějaké schéma si musím vytvořit a použít."

V počátku devadesátých let jsem se dlouho pokoušel dostat článek o tom, co se děje v lesní transformaci a privatizaci, do renomovaného „seriózního" týdeníku. Tehdejšího šéfredaktora jsem znal ještě z doby před devadesátým rokem. Neměl jsem šanci, nic mi nikdy nezveřejnili, ač jsem byl poslancem. Letos na jaře po výměně vedení státních Lesů České republiky vyšlo ve zmíněném listu několik článků a textů, ve kterých bylo popsáno to, co jsem patnáct let předtím neměl šanci zveřejnit. Doslovné pasáže.

Protože jsem nepříjemný a protivný patron, navštívil jsem před dvěma měsíci editora zmíněného listu. Opět bylo zřejmé, že mě nevidí rád a nemá čas. Řekl jsem: „Nebudu zdržovat, mám jenom dotaz. Ve vašem listu vyšlo několik pěkných článků o situaci ve státních lesích. Fakticky stejné texty, které jsem se snažil k vám prosadit před patnácti roky. Jsem tomu rád, jen by mne zajímalo, proč tehdy to nešlo a dnes ano." První odpověď byla: „Mysleli jsme si, že jedete se Žlábkem v obchodu se dřevem." Odpověděl jsem, že na Šumavě jsem jako zaměstnanec národního parku byl o roky později a je to tudíž hloupost. Jeho druhá odpověď byla: „Vaše texty byly nesrozumitelné, nebyl jste věrohodný."

Úplně stejné odpovědi jsem dostával na počátku devadesátých let ve sněmovně, když jsem v konkrétních věcech říkal a argumentoval, co je lež a krádež. Také skoro nikdo „nerozuměl" co říkám a myslím. Jedinečný v tom byl „státník" Josef Lux. Pravdou je to, že nejvíc všem vadilo, že na mě neměli co vytáhnout.

Podobných příkladů jako ty dva, které jsem uvedl, bych mohl poskytnout mnoho. Všechny vypovídají o tom, jakých rozměrů dosáhla demoralizace společnosti. Totalitní komunistický stát a společenský prostor, do kterého nebyla zvenčí vložena pomoc demokratické energie, se jen dále morálně a společensky degradoval.

Jeden centralizovaný parazit komunismu se rozložil na segmenty lokálních, odvětvových či systémových parazitních center. Ty si již nemohou organizovat vyžírání celého prostoru zákazy, příkazy či vězením, nebo i regulovat a omezovat svou žravost. Žerou nekoordinovaně, konflikty o prostor, ve kterém parazitují, mezi sebou řeší jako mafie - dohodami o vymezení území, personálními uniemi a někdy střelbou. Jejich společným zájmem je, aby ti, na kterých žerou, to nevěděli. Proto v postkomunismu přímé násilí, které bylo za komunismu hlavním nástrojem řízení společnosti, nahradila všudypřítomná lež.

Nejsme demokracií, nemáme politickou pluralitu ani právní stát. Jsme přechodnou společností rozkládajícího se totalitního státu. Ta nemůže být setrvalým stavem. Máme před sebou dvě cesty. Návrat k ještě blbější totalitě nebo velmi pracnou a bolavou cestu ke svéprávnosti. Na této cestě si nejdříve musíme uvědomit, jaká je skutečná realita, ve které žijeme, a co je hodnotou života. Poté musíme něco skutečně začít dělat a denně nastavovat kůži. Na té cestě půjde o život.

 

V Třeštici, 12. záři 2007

 

Čestmír Hofhanzl