Autor: Jan Kubalčík

Konzervativní strana: pokus o analýzu volební účasti a syntézu další činnosti

Poněkud podrobnější zhodnocení uplynulého volebního roku a pohled do budoucna.

Politická strana, která se neúčastní voleb, nenaplňuje jeden ze svých základních smyslů - snahu o prosazení svých idejí do života. Z tohoto hlediska Konzervativní strana ve všech volbách roku 2002 neuspěla (nejvíce když se ani nepokusila kandidovat). Pravdivost tohoto tvrzení se mi jeví jako natolik zjevná, že se nebudu zdržovat výčtem dat, která ji dokazují. Druhá strana této mince však obsahuje otázku, zda se konečný výsledek liší od výsledku možného či očekávaného. Myslím, že nikoli, a vzhledem k současným možnostem výsledek Konzervativní strany nelze označit za neúspěch. Minimální „zisk" z voleb je ten, že jsme absolvovali svoji premiéru a podařilo se nám alespoň částečně vstoupit do veřejného prostoru - zahájit proces zabydlování se Konzervativní strany v myslích občanů této země. Naši voliči však dávali svůj hlas (a patří jim ze něj poděkování) s tím, že budeme uplatňovat jejich představu o politice ve veřejném životě. V tom jsme je jistě zklamali a jedinou útěchu, kterou jim můžeme nabídnout, je právě poctivé úsilí o zužitkování i toho mála, které nám bylo volební účastí poskytnuto. Příspěvkem ke snahám o přetavení současného tápání v budoucí volební úspěch má být i tento text.

Podstatným předpokladem je tvrzení, že má smysl pokračovat. A to teoreticky i prakticky. Společenská politická trojnožka „socialismus", „liberalismus" a „konzervatismus" nesmí kulhat. Bránit revolucím, ctít tradiční hodnoty a podporovat uvážlivé reformy - to je činnost, kterou žádná politická strana v této zemi neprovádí. Přitom toto společenství si nesporně zaslouží, aby naděje, že taková politika prováděna bude, nezemřela. Prakticky potom - nepochybuji o existenci silné voličské skupiny, jejíž přesvědčení je konzervativní. Kde tato voličská skupina najde svoji skutečnou reprezentaci, když její dosavadní reprezentace je konzervativní jen domněle či deklarativně a navíc se věrohodnost této aktuální reprezentace nebezpečně přibližuje nule (ODS - přímá volba prezidenta, US-DEU - celková zasloužená agónie...)?

Avizovanou analýzu postavím na následující klasifikaci. Každá úspěšná politická strana musí stát na třech pilířích, na dostatečnosti (v abecedním pořadí): finanční, personální, programové. Finančními prostředky jsou míněny zákonně a transparentně získané peníze pro běžný provoz strany a pro vedení předvolebních či jiných politických kampaní. Personální dostatečnost má dvě složky: početnou členskou základnu a vůdčí osobnosti se zdravými ambicemi. Programem pak mám na mysli obsahovou náplň strany a to ve třech rovinách: filosofický základ, politický program a program volební, přirovnatelný k „prováděcí vyhlášce". Druhé dvě složky netřeba komentovat, jejich nezbytnost je nabíledni. Tzv. nepolitická politika však přinesla mýtus, že filosofický základ není nezbytný, že je dokonce i svazující dogmatickým trváním na ideologických postulátech na úkor věcného přístupu a proto škodlivý. Bez filosofického základu se ale strana může chovat takřka libovolně - jedna z nejdůležitějších kontrolních zpětných vazeb je v takovém případě nenávratně pryč.

Je však nezbytné mít se na pozoru před zahleděností do sebe - ze zřetele se nesmí ztrácet výše zmíněný základní smysl. Při naplňování cíle je politická strana vždy jen prostředkem a převodovou páku tvoří v parlamentní demokracii volič (stejně jako je strana převodovou pákou pro voliče - neboť páka mívá obvykle dva konce...). Výsledek jeho oslovení - tedy jeho případný hlas - je pak mírou úspěšnosti politické strany. Strana na voliče působí buď přímo, nebo - a to většinou - prostřednictvím médií. Otázka, jak se výslednice tří základních pilířů promítne do prezentace strany ve sdělovacích prostředcích, je tedy klíčová.

Podívejme se nyní, jaké vztahy panují uvnitř pilířů a mezi pilíři, resp. jaké vztahy panovat mohou a které z takových možností jsou přípustné. Uvnitř finančního pilíře je možné diskutovat snad jen jediné. Je patrné, že činnost strany nelze dlouhodobě financovat pouze z členských příspěvků. Získání vnějších zdrojů pak nesmí být podmíněno žádnou konkrétní výhodou. Konkrétně je tedy žádoucí taková situace, kdy mecenášem strany je člověk, který hodlá přispět k obecně lepším poměrům - ve smyslu filozofie a programu strany - a je přesvědčen o tom, že právě strana kterou dotuje je schopna svoji vizi realizovat. Personální pilíř v sobě skrývá problém prvotnosti typu slepice/vejce. Stejně tak může nezbytná vůdčí osobnost vyrůst z početné členské základny, jako se členská základna může rozšířit díky konkrétní věrohodné vůdčí osobnosti. Druhým aspektem uvnitř tohoto pilíře je skutečnost, že pouze dostatečně široká členská základna umožňuje žádoucí cirkulaci uvnitř strany. To jednak zabraňuje stagnaci a jednak naplňuje předpoklad pro možný růst osobností z členské základny - totiž konkurenci. Pilíř programový je pak jasně sekvenční - z filosofického základu plyne politický program a jeho podrobné rozpracování dá vzniknout konkrétnímu programu volebnímu. Ten musí být přitom v pozici „popularizace myšlenek" - nemusí být absolutně přesný, zato jeho pochopitelnost a inspirativnost je rozhodující.

Mezi pilíři pak lze začít od libovolného z nich, přičemž pominu utopické ideální modely, kdy v základu spolu stojí rovnou libovolné dva, či dokonce všechny tři pilíře současně - nelze to vyloučit, ale jistě to není typické... Model 1, na počátku jsou finance: Skupina bohatých lidí toužící po vlivu založí stranu, kterou masivně „zviditelní" zaplacenou mediální reklamou. Strana o sobě může stejně tak tvrdit, že má nějakou filosofii, jako to, že politika je přece jen dobrá a špatná a oni hodlají dělat tu dobrou. Zpočátku stačí umně zpracované programové prohlášení. Do čela nastrčí mediálně vyrobenou známou tvář. Členská základna se rozšíří, s dostatkem lidí se dostaví i potenciál pro vypracování druhé a třetí složky programového pilíře. Tento scénář může jistě vést k úspěchu. Model 2, na počátku jsou lidé (tedy - nějací lidé jsou na počátku vždy, jedná se mi o dominanci pilířů): Chceme-li začít u personálního pilíře, musíme se obrátit k vůdčí osobnosti. Silná, úspěšná a mediálně známá osobnost hodlá vstoupit do politiky. Taková osobnost osloví další a společně vypracují program - jeho první, nebo i druhou složku. Díky mediální známosti i minulému úspěšnému působení na jiném poli vzbudí dostatečnou důvěru na to, aby při oslovení potenciálních sponzorů nebyli odmítnuti: finanční dostatečnost je zajištěna. Co je věrohodné pro sponzory, je věrohodné i pro potenciální členy - s členskou základnou přichází, podobně jako v předchozím případě, i potenciál pro dotvoření druhé a konstrukci třetí složky programového pilíře. I tento model není odsouzen k neúspěchu. Model 3, na počátku jsou ideje: Jestliže tedy v počátku stojí filosofický základ (žádná jiná složka programového pilíře to být nemůže), záleží jen na prvotní hrstce lidí, která se s ním ztotožní (a založí politickou stranu - zde tedy na počátku stojí i velmi slabý personální pilíř v podobě nepočetné členské základny), nakolik dokáží přeložit vznosné ideje do politického programu. S ním pak mohou budovat personální pilíř, přičemž zde se naplno projeví avizovaný probém typu slepice/vejce a až následně oslovovat potenciální sponzory (ti totiž vyžadují jistou důvěryhodnost, kterou nemůže zaručit malá skupina lidí bez výrazné reprezentace).

Model 1 je zjevně nevyhovující - vede k pragmatické politice v níž účel světí prostředky. Prvotní smysl takto vzniklé politické strany ji predestinuje a jako taková není ani politickou stranou v pravém slova smyslu (i když dle příslušného zákona jistě ano), ale spíše oportunní politickou smečkou. Model 2 je modelem hraničním. Může co do výsledku sklouznout jak do modelu prvního, ale stejně tak může vést k tomu, k čemu Model 3. Ten má - pragmaticky - nejmenší naději na úspěch. Překoná-li však v tomto procesu strana své dětské nemoci, je u ní největší pravděpodobnost naplnění smyslu skutečné politické strany: „...důležitost a hodnota (strany) je především v tom, že konstituuje svobodu vytvářením prostoru pro svobodu projevu a tím, že vychází z principů, které jasně odlišuje od účelu. Vlády, ve kterých zasedají představitelé takovéto strany, nejlépe zajišťují pokrok a zároveň kontinuitu, brání stagnaci a brání revoluci. Konflikty zájmů a sil ve společnosti se tak přenášejí na konflikty mezi stranami, na konflikty mezi principy." (Viktor Dobal, Teze politického programu). I v třetím modelu je však skryta řada nebezpečí. Strana může např. po počátečním úspěchu podlehnout přišedším „konjunkturalistům". Je zkrátka velmi málo způsobů, jak věci dělat správně a značné množství těch, jak dobrou věc pokazit...

Půda je nyní připravena. Zkoumejme, jakou kvalitu vykazuje z pohledu třech základních pilířů Konzervativní strana. Zajímat nás bude též schopnost využití případných kladů a to zejména vzhledem k mediálním výstupům. Finančně je Konzervativní strana zcela nezpůsobilá - žije, či spíše přežívá, pouze z členských příspěvků. Personálně je Konzervativní strana zcela nezpůsobilá - má nepočetnou členskou základnu bez jakýchkoli politicky relevantních vůdčích osobností (důkazem budiž skutečnost, že o žádném z reprezentantů Konzervativní strany nelze v současnosti uvažovat jako o potenciálně úspěšném kandidátu v libovolném senátním obvodu). Programově je Konzervativní strana způsobilá. V rovině politického programu ovšem výrazně schází alespoň dvě stručná, silná a pochopitelně formulovaná témata, která by se mohla stát předmětem politické kampaně (konkrétní odpověď na „prostou otázku prostého člověka" - o co vám jde?). To je úkol pro nadcházející jarní Sněm. Takovým tématem by mohl být požadavek uzákonění, aby pro libovolné snížení daní stačila prostá většina (nadpoloviční) v zákonodárném sboru, zatímco pro zvýšení by musela být většina kvalifikovaná (2/3, 3/5). Nebo návrh na úpravu volebního zákona směrem k volebnímu právu dětí (rodiče volí za nezletilé - nesvéprávné děti; detaily tady ponechme stranou...). Jistě lze nalézt takové téma i v oblasti výkonu státní správy (její efektivity), ale to bych se již příliš odkláněl... V zásadě však chybí „jen" volební program - ona „prováděcí vyhláška". Tu však nelze poctivě sestavit v malém počtu lidí, bez ní pak nelze předstoupit před voliče a očekávat přitom úspěch.

Zjevně se Konzervativní strana nachází v počátečním stádiu třetího modelu - je tedy stále na začátku. Voleb se samozřejmě účastní zejména proto, aby se pokoušela prosadit konzervativní myšlenky do praxe, ale v současnosti je daleko významnější vlastní propagace těchto myšlenek. Ale ani tady nejsou využívány všechny možnosti, které již máme k disposici. Konzervativní strana vypracovala několik velmi kvalitních materiálů. Nevěnovala však dostatečnou péči jejich zveřejnění. Je nesporné, že srdcem politického života v naší zemi je Praha - a v Praze neproběhla v uplynulém roce ani jediná tisková konference Konzervativní strany a to ani před senátními volbami a volbami do obecních zastupitelstev, kterých jsem se účastnili (bylo možno prezentovat dohodu s Volbou pro budoucnost - i na společné tiskové konferenci, podporu senátním kandidátům Volby pro budoucnost a Volby pro město, stejně jako podporu z jejich strany našemu kandidátovi ing. Morávkovi), ani před summitem NATO, jednoznačně nejvýznamnější událostí tohoto roku (výzva Konzervativní strany k pozvání státu Izrael do NATO byla a je nejen správná, ale i pro média zajímavá - viz výstup z jarní tiskové konference v Brně - a navíc zůstala zbytečně bez reakce odpověď Ministerstva zahraničí ČR na naši výzvu). V těchto ohledech reprezentace Konzervativní strany nenaplnila očekávání. Výsledkem je stagnace. Přitom maximalizaci pravděpodobnosti úspěchu lze dosáhnout jen koordinací aktivit členské základy a vedení. Když jedna z těchto částí selže, je výsledek nevalný. Faktem však zůstává již řečené - Konzervativní strana nemá ani finanční prostředky, ani mediálně přitažlivé politicky relevantní osobnosti. Za těchto podmínek jsou možnosti prezentace samozřejmě velmi omezené. Normální by bylo, aby, sice nesporně poctivě se snažící, přesto však nedostatečná, reprezentace byla nahrazena novými lidmi (zmiňovaná žádoucí cirkulace v rámci personálního pilíře...). To je však momentálně téměř nemožné - v zásadě není kým. Jde o bludný kruh. Jak z něj vykročit?

Nezbývá než přejít k syntéze. Z popisu třetího modelu a z uvedené situace Konzervativní strany plyne jediné - je třeba pracovat na personálním pilíři. Neboť je zde onen problém slepice/vejce, je nezbytné pracovat paralelně na obou jeho složkách (hranice by tak jako tak nešla určit...). Je to jistě možné a zdaleka ne beznadějné, zejména proto, že programový náboj Konzervativní strany je značný. Spí a čeká na své zužitkování.

V rámci snah o rozšiřování členské základny je nezbytné ve zvoleném přístupu zohlednit odlišnost lidí, kteří již v politice, či veřejném životě obecněji, aktivní jsou a těch, kteří nikoli. V prvním případě je třeba jednat s těmi politickými stranami, které se hlásí ke konzervatismu (např. Volba pro budoucnost, Koruna česká), o co nejtěsnější spolupráci. Podobně je nutné hovořit se sdruženími, jejichž zaměření je v souladu s konzervativním programem (Hnutí pro život, Svaz vlastníků půdy a soukromých rolníků,...). Dále je nezbytné oslovovat konzervativní křídla či členy v dalších nelevicových politických stranách (i parlamentních). Uvedené může činit pouze Předsednictvo Konzervativní strany a mělo by tak činit soustavně a opakovaně.

V druhé části - oslovování lidí doposud neaktivních- naopak mohou výrazně působit místní/městská sdružení. Rád bych navrhnul přístup s pracovním názvem „permanentní předvolební kampaň". To na jedné straně znamená, aby Předsednictvo Konzervativní strany začalo pracovat na mediální prezentaci. Podstatná je přitom pravidelnost - pokud se zástupci sdělovacích prostředků nedostaví na první tiskovou konferenci, je třeba přesto za měsíc uspořádat druhou, nejlépe v obdobném termínu a na stejném místě, atd. Místní/městská sdružení musí samozřejmě v rámci svých kompetencí činit totéž, navíc mohou formou inzerátů či letáků oslovit veřejnost podobně jako v předvolebním čase - tím se mimo jiné v mysli spoluobčanů zaslouženě výrazně odliší od ad hoc před volbami vzniklých účelových skupin a to je velmi podstatné. I zde platí požadavek pravidelnosti a opakování.

Na tomto místě mohu částečně přejít k finanční otázce: potenciální sponzor, i když bude silně konzervativního smýšlení, obtížně věnuje finanční částku na, pro něj, abstraktní provoz strany. Ale představí-li se mu jasný „projekt" propagace konzervativních myšlenek, resp. Konzervativní strany (např. umístění plakátů v prostředcích městské hromadné dopravy a jejich obsah potenciálnímu sponzorovi předložit), spíše se to setká s úspěchem. Zkrátka řeči nic neřeší - v to počítaje i tento text (ten snad může částečně přispět k presentaci faktu, že víme co chceme a jak toho dosáhnout...). Je nezbytné, aby za členy, sdruženími i Konzervativní stranou jako celkem, byla vidět práce (tj. nestačí činnost vyvíjet, ale také potlačit skromnost a mluvit o ní) jasně směřující k co nejširšímu povědomí o straně a jejím prostřednictvím zejména o hodnotách, které reprezentuje; následně pak k uplatnění konzervativních hodnot v politickém životě obcí, krajů i celého státu. Využít je třeba všechny prostředky: internet, (spolu)pořádání setkání, přednášek či seminářů, publikování, tiskové konference, letáky a plakáty... Tohle vše samozřejmě vyžaduje finanční a personální zázemí - ale budou-li jasné projekty, budeme-li mít k čemu konkrétnímu přizvat naše budoucí kolegy a s čím oslovit sponzory, najdou se lidé i peníze a stoupající spirála se roztočí. Věřím, že cesta z bludného kruhu vede tímto směrem.

Kdo očekával převratné řešení, je nyní patrně zklamán. Nastíněný postup je nesporně velmi náročný. Ale nic není zadarmo. Do práce! 

V Brně 21. listopadu 2002

dr. Jan Kubalčík (jan.kubalcik@email.cz)

místopředseda MS Konzervativní strany Brno (www.skos.cz)

psáno pro občasník Konzervativní listí