PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

27.04.2012

Autor: Jan Kubalčík

Hysterie kolem imunity

Hysterie, která po včerejším vcelku překvapivém nepřijetí návrhu Senátem vypukla, nám dala nahlédnout do zajímavých zákoutí myšlení několika novinářů a poslanců.


Senát Parlamentu ČR včera (tedy 26. dubna 2012) neschválil zrušení doživotní imunity poslanců a senátorů. Poslankyně Klasnová se k tomu mimo jiné vyjádřila v tom smyslu, že toto ustanovení nemá nikde obdoby - tedy (parafrázuji) nikde v normálně fungujících zemích. Jsme ale my v tomto smyslu „normálně fungující země"?

Představme si opozičního poslance, který chce skutečně poctivě, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, vykonávat svůj mandát. Právě o takového poslance bychom přece měli my všichni, občané, stát, ne? A tento poslanec se dostane do ostrého politického sporu se svým vládním kolegou, který je shodou okolností zároveň ministrem... třeba vnitra, který ví, že „když se to provalí", tak se může se svojí nadějně se vyvíjející politickou kariérou rozloučit. Předmětem konfliktu je přitom nějaká nekalá činnost (nebo nečinnost...) policie, nebo rovnou BIS. Jak myslíte, že takový střet s mocí pro takového poslance může u nás dopadnout, pokud mu imunita neposkytne maximální možnou ochranu? Není snad správné takovéhé poslance uchránit i před výhrůžkami typu „však počkej, teď na tebe něco ušijem a on ti mandát skončí - pak ti to spočítáme"? Já myslím, že je to nejen správné ale i v nejvlastnějším zájmu nás všech. Nedávný návrh paní předsedkyně Poslanecké sněmovny Němcové, aby byl pravomocně odsouzený poslanec (senátor) automaticky zbaven svého mandátu, dodává celé věci pochmurný kontext.

Proč vlastně poslanci navrhují zrušení imunity? Protože je to dobré? Ani omylem! Navrhují to přece jenom proto, že to lidé, hecovaní zbloudilými žurnalisty, chtějí a poslanci si od toho slibují zisk politických bodů - čili jde o čirý populismus. Kdybychom ale, domnívám se, pečlivě zapátrali v motivaci lidí, nalezli bychom tam, že odpor k imunitě je důsledkem něčeho konkrétního: nechuti, aby imunity požívali právě tito zákonodárci. Ale k tomu přece nemusíme měnit prospěšné pravidlo - stačí zvolit jiné poslance a senátory!

Hysterie, která po včerejším vcelku překvapivém nepřijetí návrhu Senátem vypukla, nám dala nahlédnout do zajímavých zákoutí myšlení několika novinářů a poslanců.

Předně server lidovky.cz přinesl (pod šifrou „pta") jmenovitý seznam senátorů s tím, jak kdo (ne)byl přítomen a případně hlasoval. V zásadě vůbec nic proti tomu... jen bych očekával, že něco takového zpravodajské médium přinese zejména při daleko podstatnějších hlasováních - což se však neděje. Takto to lze těžko brát jinak, než jako ukázku postupující bulvarisace a formy mediálního nátlaku, resp. zmíněného hecování. Ale možná se v tomto bodě pletu a tato kauza poslouží jen jako začátek širokého uplatňování uvedené praxe ze strany zmíněného zpravodajského serveru - v tom případě bych se za tuto svoji spekulaci omluvil... Zato pan Šídlo svým textem na serveru iHned.cz žádný prostor pro spekulace nenechává. Rozepisuje se o tom, že rozhodnutí Senátu je trapné a rozumnou protiargumentaci označuje za bizarní či nechutnou (senářoři Dryml, Kubera, Töpfer). Inu, hysterik.

Vraťme se ale k politikům, prvně k již zmíněné Kateřině Klasnové. Ta se zaklíná tím, že návrh, který neprošel, předloží znovu. Já se naopak domnívám, že by měla být přijata rozumná zásada, že když už má být nějaký zamítnutý návrh předkládán opakovaně, má se tak dít pouze s nějakým rozumným, nezanedbatelným časovým odstupem. Opak totiž vede samozřejmě k zahlcení zákonodárné moci (resp. libovolného zastupitelstva) nekonečnými debatami stále o tom samém. Nerespektování takové rozumné zásady pak vypovídá o nedospělé umanutosti „opakovaných předkladatelů" a jejich omezené schopnosti akceptovat rozumná pravidla civilisovaného soužití. Takto postupují různí aktivisté, u nichž jsme si na to už zvykli - a to, že jejich metoda funguje (oponenti se prostě nakonec unaví), zřejmě motivuje některé zákonodárce k používání stejného postupu (a už jen to samo o sobě by mělo stačit, aby zastupitelské sbory začaly aktivistům dávat jasně na srozuměnou, že se tato jejich taktika přestane vyplácet...). Kde zůstala jejich umírněnost, byla-li kdy jaká? Nejsem pro to, aby se uvedené pravidlo odkladu nějak kodifikovalo, ale očekával bych, že ti, kteří jej nerespektují, budou se svojí umanutostí jak odmítnuti, tak vystaveni oprávněné ostré kritice. Naprosto bych pochopil, kdyby někteří zákonodárci hlasovali proti návrhu, s kterým třebas i jinak souhlasí, zkrátka pouze proto, že byl opakovaně předložen znovu bezprostředně po předchozím nepřijetí. To by, myslím, byla na takovou „klasnovskou umanutost" ta nejlepší mast. V tom okamžiku by to snad mohlo působit absurdně, ale do budoucna by to bylo velmi výchovné a návratnost by byla ve větší efektivitě jednání.

Poslankyně Klasnová v tom však není vůbec sama. Mediálně hlasitě se ve stejném duchu vyjádřil i poslanec Gazdík, předseda poslaneckého klubu TOP09 (sic!). Pan poslanec dotáhl popisovanou hysterii do skutečně absurdních konců. Podle serveru lidovky.cz prohlásil: „Všechny politické strany zastoupené ve sněmovně - a tudíž i v Senátu - jednoznačně deklarovaly, že jsou pro zrušení poslanecké imunity. Pakliže to Senát neodsouhlasil, je otázka, zda Senát má smysl do budoucna.". Slyšet tohle od vrcholného představitele strany, která vystupuje jako konzervativní, je opravdu skličující, a to hned dvakrát. Poprvé samozřejmě proto, že se jedná o zásadní zpochybnění Ústavy - daleko zásadnější, než je případná změna imunity sama. Tato slova by se dala dokonce interpretovat jako skrytá výhrůžka - ale nebudu už spekulovat. A podruhé jde o podstatnou nelogičnost jeho prohlášení, kterou patrně ve svém hysterickém zápalu nepostřehl: Senát tímto svým rozhodnutím přece naopak znovu stvrdil svůj význam. Klást si otázku, jaký že je smysl Senátu, by možná bylo na místě v případech, kdy Senát rozhodne identicky jako Poslanecká sněmovna, resp. kdyby se tak dělo se železnou pravidelností; význam Senátu vystupuje nejvýrazněji do popředí právě v okamžicích, kdy Poslanecké sněmovně oponuje. Pro pana Gazdíka má ale Senát smysl patrně tehdy, kdy je poslušným nástrojem, který odkýve každou pitomost, kterou se podaří stranickým sekretariátům prosadit v Poslanecké sněmovně. No děkuji pěkně!

A konečně: opravdu nemáme spoustu jiných, podstatně závážnějších starostí?