PODPORUJEME

Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

14.11.2008

Autor: Čestmír Hofhanzl

Dvakrát se nevstupuje do stejné řeky špinavýma nohama

Stará moudrost říká: náboženství, státy, lidské instituce se obnovují z původních idejí-kořenů. Platí to, jsou-li kořeny zdravé, odrážejí pravdy – pak lze na jejich podkladě vdechnout staré myšlence, instituci nový život. Reakce na text Miroslava Macka: "Co s ODS? Zpět ke kořenům", LN, 4. listopadu 2008. V této souvislosti nebude na škodu připomenout text "Co ODS opoziční smlouvou získala".


Motto: „Stará moudrost říká: náboženství, státy, lidské instituce se obnovují z původních idejí-kořenů. Platí to, jsou-li kořeny zdravé, odrážejí pravdy - pak lze na jejich podkladě vdechnout staré myšlence, instituci nový život."

 

Ad Lidové noviny, úterý 4. listopadu 2008, Miroslav Macek - „Co s ODS? Zpět ke kořenům."

 

Sloupek Lidových novin ze 4. listopadu mne přinutil zareagovat na prázdné, zavádějící „chumly" slov, které naplňují český mediální prostor. Text Miroslava Macka k prohře ODS v krajských volbách je prázdným chumlem slov.

Dokladem schopnosti obrozovat se z původních kořenů je dva tisíce let stará historie křesťanství a jeho institucí. Ideje, na kterých křesťanství stojí, jsou obecně pravdivé. V hrubé, nelidské době, kdy byly vysloveny, to byl veliký objev, naděje pro slabé a ponížené. Ježíšova slova, že všichni lidé jsou si před Bohem rovni, dala naději nejubožejším. Slova „každý člověk je tvůj bližní, jednej s ním, jako bys přistupoval sám k sobě" říkala: hledejme míru, jednejme jako lidé. Slova „Bůh otec váží naše činy a bude je soudit" držela na uzdě běsy v lidské duši. Ježíš a zakladatelé křesťanství svým utrpením a obětí prokázali opravdovost svého přesvědčení a učení.

V křesťanství nebyly líbivé lži, že lidé jsou si rovni na tomto světě, nebyla by to pravda a odporovalo by to lidské přirozenosti. Křesťanství nepotřebovalo „listiny práv a svobod", nejsou pravdivé a odporují lidské přirozenosti. Nebyly zapotřebí, jednání a život podle křesťanských zásad udržovaly míru vztahů mezi lidmi. Jedině kultura, v tom nejširším slova smyslu, může garantovat naše vzájemné vztahy a jejich dodržování. Žádná listina vyhlášená člověkem nebude platit, není-li pevně zakotvená v kultuře nebo Boží víře, nejlépe v obojím.

Každé „boží" i lidské učení, byť sebepravdivější, stane-li se lidskou institucí, bývá zneužito. I křesťanské náboženství ve své historii prošlo epizodami a dobami svého zneužití. Vzroste-li význam a vliv jakékoli lidské instituce či učení, přitahuje lidi špatné a zlé. Pravdivé zásady v „kořenech" náboženství, učení, pravdivý étos otců zakladatelů jsou jediným nosným pilířem návratu ke kořenům a nadějí následné obrody. Křesťanství takové základy mělo, proto bylo schopné návratu ke kořenům a trvá do dnešního času.

Nejde obrodit komunismus návratem k původním idejím, byla to lež, jeho základem bylo popření, zničení kultury. Stejně se nelze vracet ke kořenům a idejím „sametové revoluce", jejím institucím, „osobnostem, vůdcům". Sametová „revoluce" byla smutná fraška, hlásané ideje byly lží, „státníci" - tajtrlíci, nebo přímo řízení agenti.

Společenské procesy, které dějiny nazývají revolucí, znamenají hluboké změny společenského uspořádání, odstranění a výměnu privilegovaných vrstev. Mobilizaci nových talentů, radikální změnu organizace společnosti. To v žádném případě sametová „revoluce" nebyla a takové změny nevyvolala. Společnost po několik generací ovládaná totalitním komunizmem byla ubitá a duchovně polomrtvá. Platí to pro společnost československou a násobně pro společnost „sovětsko-ruskou".

Snad až na pár jedinců byli jedinými, kdo byli schopni registrovat krizi systému vládnutí, příslušníci elity tajné bezpečnosti, která již v sedmdesátých a osmdesátých létech držela v „sovětském" systému moc. V „sovětském táboře socializmu", mimo vládnoucí mocenské struktury, neexistovala alternativní společenská vrstva schopná se zorganizovat a vyvolat proces, který by mohl vést k revizi systému vládnutí, k tomu, co by bylo možné nazvat skutečným převratem - revolucí.

Čtyřicet let jsem měl příležitost pozorovat vývoj a degeneraci komunistického systému panování, postupující společenský rozklad. Československá společnost v konci osmdesátých let byla nehybná, duchovně polomrtvá, neexistovaly ani malé nezávislé skupinky s nekomunistickým programem. To, co se nazývalo „dissent", nepovažuji za alternativní opoziční politické hnutí. Společenský „pohyb", který v konci osmdesátých let vyústil v tzv. „sametovou revoluci", vyvolali oni sami - vnitrostranické mocenské centrum, koordinované Státní bezpečností. Disent měli profízlovaný křížem krážem. Zvláště po tom, co jsem viděl se odvíjet v průběhu devadesátých let, tvrdím - nepřímo řídili a usměrňovali aktivity svých „odpůrců".

Mne samotného přivedl do jihlavské „opoziční" skupinky registrovaný agent Státní bezpečnosti. Občanské fórum v Jihlavě jsme zakládali v bytě agenta. V Telči tomu bylo stejně, tam jsem jim přebral při zakládání Občanského fóra iniciativu. Na počátku potřebovali lidi mého typu, aby se proces rozběhl, počítali s tím, že část z nás zdiskreditují a koupí. Nepoužitelné odstraní.

Byl jsem u zakládání Občanského fóra, viděl chaos, neschopnost a manipulace. Účastnil jsem se v parlamentu zakládání Meziparlamentního klubu demokratické pravice, potom i dělení Občanského fóra. Viděl jsem, jak se vedení větší části demokratické pravice chopil Václav Klaus a Josef Zieleniec.

Od počátku jsem byl členem Občanské demokratické aliance, ve které se sešla skupinka inteligentních, vzdělaných lidí. Jako venkovský prosťáček jsem nedovedl pochopit, proč otcové zakladatelé hlásají politickou „moudrost" a slogan „co není zakázáno, je dovoleno". Ve společnosti, která byla peleší lotrovskou mělo být i prosťáčkovi jasné, jaké důsledky takový politický přístup bude mít. Nechápal jsem v té době, jak vzdělaní, inteligentní lidé mohou v reálné společenské situaci něco takového vypustit z úst. Časem jsem pochopil, že i nás založili, byli jsme určeni na úvodní „nečistou" práci. Cesta vymanění se z komunismu, dnes z postkomunismu, není tolik o inteligenci, nadání, vzdělání. Když je zle, nejsou téměř k ničemu. Není-li v situaci, kdy se zdá, že vše je marné, na svém místě charakter, morálka, přesvědčení - zvykově výchovou pevně ukotvené -, není nic, není, o co se opřít. Ani ke kořenům té malé party z ODA se není kam vracet.

Měl jsem příležitost poznat Miroslava Macka. Byl z federálních poslanců při zakládání klubu Meziparlamentní demokratické pravice nejaktivnější. Poté spoluorganizoval přechod většiny jeho členů do nově budované politické strany - Občanské demokratické strany. Macek byl inteligentní, bystrý, vnímavý a přizpůsobivý chlapec. Na komunismu mu vůbec nevadilo, že to byl systém nemravný. Sametová „revoluce" byla pro něho příležitostí povznést se, udělat kariéru. Chopil se té příležitosti a byl hvězdou „pravicové" politiky prvých sametových let. Chtěl vše najednou - kariéru, prachy, baby, přitom však do té „správné" party nepatřil od počátku. Dostala jej tam až privatizace „Melantrichu", která musice na jedné straně podrazila nohy, ale zároveň, protože byl ohebný, mu zajistila setrvání na scéně a použitelnost (byl vydíratelný - tedy použitelný k čemukoli; kdyby se cuknul, mohl být kdykoli odstraněn...). Jeho partnerem v privatizaci, kde šlo především o lukrativní budovy v centru Prahy, byl agent Státní bezpečnosti.

Od počátku byla Občanská demokratická strana budována jako postkomunistická „virtuální" pravice, svědčí o tom „osobnosti" jejích prvních vůdců a organizátorů. Václava Klause přivedl do Občanského fóra ve Špalíčku agent StB a KGB Karel Köcher. Celá další činnost a aktivity dnešního prezidenta ukazují, jaké zadání měl a čí zájmy zastupuje v „české" politice. Josef Zieleniec byl vychován a vyrostl v Moskvě, oba jeho rodiče byli pracovníky Kominterny. Zieleniec byl organizátorem a strážcem „správné" stavby a fungování ODS. Konflikt o čistotu financování mezi Klausem a Zieleniecem bylo fiktivním divadelním představením. Kdo jiný mohl lépe celou dobu znát financování strany než Pepa Zieleniec. A pak náhle procitnul?

Na počátku byli v ODS i lidé, které vynesla „převratová" doba a kteří chtěli změnu. Prvým sítem byly volby 1992, nepoužitelní lidé se nedostali na kandidátku, na přední místa. Pak odešli federální poslanci. Proces „normalizace" revolučního nástroje završil „Sarajevský atentát". Vnitrostranický „puč", to uměle vyvolané a sehrané divadlo. Tvrdím to na základě své zkušenosti: byl jsem v politice a měl možnost vnímat atmosféru okamžiku, poznal jsem aktéry. Celé to byl aktivní proces „bolševizace" strany, odešli „menševici" - lidé nepevní a nespolehliví. Peníze na založení Unie svobody dala Unionbanka, „ústav", ve kterém skončilo několik rovněž vykradených menších bank. Šéfpučisté Pilip a Ruml dostali záruku trafiky.

Není se čeho dovolávat, česká společnost, natož politika posledních šedesáti let, nemá žádné kořeny, na kterých by se dala obnovit, natož postavit solidní, pevná stavba. Z houbového mycelia, na kterém ty desítky let rostou v české džungli prašivky mnoha druhů, nemůže vyrůst nic jiného, než zase jen jedovaté prašivky.

Co se dnes pohybuje po české parlamentní politické scéně, jsou virtuální přízraky, není to ani „levice" ani „pravice". Někdy to vypadá, jako bychom všichni žili a jednali jako přízraky. Jen chci doufat, že krizi, která se navršuje, nebudou „řešit" již jen banditi, snad zde ještě jsou tolik vzývaní a citovaní „slušní lidé".

 

7. listopadu 2008 v Třeštici

 

Čestmír Hofhanzl

www.konzervativnistrana.cz