PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

15.08.2008

Autor: Jan Kubalčík

Být na straně svobody

reakce na text V. Podrackého "Máme právo odsuzovat Čínu za nedodržování lidských práv v Tibetu?"


Měříme všem stejně

Mašínové byli vrazi. K tomuto tvrzení musí v rámci logiky prezentované v textu „Máme právo odsuzovat Čínu za nedodržování lidských práv v Tibetu?" dojít kolega Podracký (dále jen Autor). Byť nevědomky, dopouští se totiž morálního relativismu, který je tak umě skryt v rouše hesla „měříme všem stejně", že to zatím neprohlédl ani tak zkušený pozorovatel, jakým právě Autor nesporně je. Ale ono platí, že každá složitá otázka má jednoduchou, nesprávnou odpověď. Takže, jistě, lze dovozovat - když někdo někoho záměrně zabije, je to vrah. Mašínové záměrně zabili. Tedy jsou vrazi, ergo. Kdyby se mluvilo o nějakých lidech, kteří udělali totéž co bratři Mašínové a jejich souputníci, dnes a tady, vřele bych souhlasil - jsou to vrazi a/nebo teroristé. Musí však člověk snášet jakýkoli režim? Má právo na revoltu vůči jasné diktatuře? Vím, že Autor si spolu se mnou odpovídá na tyto otázky „NE" a „ANO". Pak tedy velmi záleží na tom, kdo a proti komu se bouří.

Autor se na základě nedávných událostí spojených s Kosovem snaží dovodit, že „díky" našemu dopuštění těchto událostí, resp. našeho příspěvku k nim, nemáme morální právo na kritiku ohavných režimů a naopak bychom měli trpně přihlížet případné realizaci separatistických tendencí (např.) v Baskicku. Autor tím jen prokazuje, že není schopen rozlišovat a pomyslný transparent s oním heslelm „měříme všem stejně" mu zastiňuje výhled na cokoli jiného.

 

Otázka míry

Kosovští Albánci měli relativně umírněnou reprezentaci. Ano, tu si vybili částečně sami, částečně a přirozeně ustoupili umírnění do pozadí v důsledku tlaku Miloševičovy diktatury. V této diskusi nemá smysl specifikovat, jakou formu ten tlak měl, podstatné je, že neměl míru. Žádná diktatura totiž nezná míru. Někdy nezná míru ani země, která diktaturou není, ale neznalost a nerespektování míry je nedílnou součástí podstaty každé skutečné diktatury. Míru neznal Saddám, míru neznal Miloševič, míru nezná Lukašenko. Naopak Španělsko zná míru. Ozbrojený boj Basků za nezávislost Baskicka, následné odtržení a uznání jeho samostatnosti by nabyl na legitimitě, kdyby ve Španělsku v budoucnu převzal moc nějaký ohavný režim, který by Basky počal nějakým způsobem zásadně utlačovat. A, ano, nic naplat, bylo by přitom docela lhostejné, jak dlouho je Baskicko součástí španělského státu. Kdyby polovojenské jednotky instruované a podporované Madridem vtrhly do baskických vesnic a počaly tam řádit, boj ETA, jakkoli je to dnes organizace po právu uznávaná za plně teroristickou, by byl legitimizován. A mohlo by se snadno stát, že její vrcholní představitelé by stanuli v čele samostatného baskického státu. Ne však dnes, kdy Španělsko míru zná. Proto je onen pokřik, že po Kosovu přijde Baskicko, Severní Irsko a nevím co ještě, zcela pomýlený.

Jako důkaz toho, že i státy, které nejsou diktaturami, se mohou na čas ocitnout ve stavu bez vědomí míry, budiž brána ztráta Alžírska. Ano, heslo „Kosovo je Srbsko!" je ozvěnou hesla „Alžírsko je Francie!". Téměř vše, co lze říct o Kosovu, lze říct o Alžírsku, a to navíc tehdejší francouzský režim nebyl ani zdaleka takový, jako režim Miloševičův. Přesto Francie o tento svůj department přišla a tato ztráta byla nakonec legitimní - dospělo se do stavu, kdy nebylo možné ignorovat fait accompli a naopak ignorováním této věci hotové by bylo napácháno mnohem více zla. Mohlo by se snad argumentovat tím, že Francie se nakonec Alžírska sama vzdala, že k tomuto kroku nebyla donucena vnějším tlakem - ale to je pouze drobná formální nuance. Teroristé z FNO byli plně podporováni francouzskému režimu nepřátelskou mocností (SSSR) a nakonec dosedli do ministerských křesel (nakonec i Švýcarsko svého času založili loupežníci...). Alžírsko bylo lidnaté srovnatelně s Kosovem; téměř milion Francouzů - alžírských starousedlíků - bylo z Alžíru prakticky vyhnáno. Tyto události vedly ve Francii ke změně režimu, který ztrátu Alžíru uznal a podepsal příslušné dohody (evianské dohody, 1962); k něčemu obdobnému, troufám si tvrdit, dojde dříve či později i v případě Srbska (kdo to dnes považuje za směšně nemožné, nechť si v literatuře připomene atmosféru let 1954 - 1962 ve Francii...). De facto Francie Alžírsko prohrála velmi podobně, jako Miloševič a jeho komunističtí a nacionalističtí předchůdci prohráli Srbsku Kosovo. Ti, kteří se domnívají, že s Kosovem vstoupil do mezinárodní arény nějaký dramaticky nový prvek, se velmi mýlí.

 

Dokonalé nepřítelem lepšího

Pokud tedy Autor trvá na svém argumentu, že v důsledku uznání Kosova jsme „ve světě nevěrohodní", měl by také uznat, že „ve světě nevěrohodní" byli všichni, kteří svého času uznali Alžírsko v čele s teroristy z FNO. Jak si vlastně tyto státy mohly dovolit kritizovat, např., komunistický režim v ČSSR? Neměly k tomu přece, v této logice, žádné morální právo... Tím se dostávám k druhému důležitému tématu: „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém vlastním oku nepozoruješ?". Lidé jsou ze své přirozenosti nedokonalí a tak bez viny není nikdo z nich. V tomto absolutním nároku jistě není rozdíl mezi čínským komunistickým „StBákem" a US agentem CIA. Autorův názor, že kritika čínského režimu za to, jaký je a jak se ke svým občanům... poddaným... otrokům chová, je pokrytecká (a snad proto nepatřičná) kontrastuje s naší vlastní nedávnou zkušeností. Náš režim před rokem 1989 byl nepoměrně lidštější, než ten současný čínský. Já, a vím, že taktéž Autor, jsem byl rád, když jsem kritiku našich komunistů z vln štvavých vysílaček poslouchal - a to přesto, že redaktoři, i ti, kteří to vysílání platili, jistě nebyli a nejsou dokonalí andělé, ale zase jenom nedokonalí lidé. Tomu, kdo je uvnitř té klece, pramálo záleží na morálním puvoáru kohokoli, kdo by mu mohl být nápomocen s odstraněním mříží. Autorova úvaha na motivy „Kdo je bez viny..." dovedena do dusledku znamená tedy opět morální relativismus - vede totiž k tomu, že režim komunistické diktatury je v podstatě stejně dobrý/špatný jako je dobrý/špatný ten (obecně řečeno) ne-diktátorský... Za železnou oponou vyvíjelo nemálo západních levicových intelektuálů značné úsilí, aby obhájili tuto „stejnost" režimů. Celou dobu to přitom byla i fyzická praxe, která je usvědčovala z omylu. Málokdo totiž prchal k nám, do nevolnictví okořeněného chudobou, zatímco od nás, do svobody korunované dostatkem, desetitisíce... S čínským režimem rudých mandarínů to není jiné.

A proč, slovy Autora, „proboha zrovna Tibet"? Tímto pojetím problému se Autor staví do jedné řady s lidmi, s kterými, jak Autora znám, by opravdu nechtěl mít nic společného. Do jedné řady s lidmi, kteří USA, potažmo celý Západ, permanentně obviňují z pokrytectví. Ten argument je velmi snadný, pro masy jasně srozumitelný a opírá se o jakousi pochopitelnou touhu po stavu, kdy je člověk člověku člověkem. Člověk přece vidí na světě spoustu nespravedlnosti: Tibet, Čečna, Irák, Severní Korea, Írán, Súdán a spousta dalších afrických zemí,... Trápí jej to. Na jedné straně by si přál, aby se lidem v těchto zemích nečinilo příkoří, na druhé straně nechce žádného „světového četníka", tím méně když jediným kdo má reálnou sílu něco prosadit jsou USA - přece není možné, aby jeden stát diktoval celému světu svoji vůli, že... A z druhé strany - když něco dělají Američani, pak to může přece dělat každý... třeba, namátkou, Rusové... Ale nejlepší je OSN, kde, na to obzvlášť rád vzpomínám, předsednictví v komisi pro lidská práva převzala svého času díky „rotačnímu principu" Lybie (ach, jak nestranný a proto spravedlivý princip to je!)... Dalo by se to shrnout pod heslo „všechno nebo nic" a jako příklad argumentu tohoto typu: „Proč zrovna Irák, proč ne Čína?" - samozřejmě s neopomenutím radostného úšklebku a odpovědí, že „USA se Číny bojí" - většinou je cítit škodolibé zadostiučinění...

Ano, tohle je vyhrocené až na vojenskou akci - v Iráku k ní došlo, v Číně nikoli a asi ani nikdy nedojde. Znamená to však, že musíme i mlčet? Co se verbální kritiky porušování lidských práv týká, pokud vím, je Západ spravedlivý a snaží se vyjadřovat své názory k této problematice opravdu všem „podle jejich zásluh". A že to, možná, nečiní vůči režimům v nepřehledné subsaharské Africe? Inu, koho by kritizoval? Když dnes je u moci jeden major a zítra jiný plukovník, nebo když stát ovládá kmenový náčelník v obleku (třebas i s diplomem ze Sorbony)... ne, to není povýšenost a arogance, je to jen konstatování faktů. A i tak jsou tyto vlády nevlády Západem kritizovány - jen se jejich viny nedostanou na ta trička. Proč? To už je ale spíš komerční otázka. Mao a Che, snad i Lenin se Stalinem se také stále prodávají - a přitom tričko s Hitlerem by asi nosil jen málokdo...

Co by tedy tito lidé chtěli: aby USA zasahovaly všude kde se porušují lidská práva (neboť o ta jim jde), nebo nikde? Nikdo přece vážně nechce, aby USA riskovaly válečný konflikt s Čínou. (Ono to ale platí i opačně: obyvatelé Tchaiwanu jsou tomu jistě rádi a heslo „Ami go home!" patrně příliš nevyužívají, ale nebudu odbočovat...) Druhou alternativou je, že USA nemají zasahovat nikde - tedy vyzývání k striktnímu izolacionismu. Avšak fakt, že nelze zasáhnout všude, kde by to snad bylo zapotřebí, není přece důvodem pro to, aby se nezasáhlo tam, kde to možné je. Kdyby se USA držely striktního izolacionismu v uplynulých přibližně 100 letech, mluvila by patrně většina Evropy německy nebo rusky - ano, ohrané... ale pravdivé.

Suma sumárum, takový člověk je přesvědčen, že oním argumentem „všechno nebo nic" přistihuje USA v nedbalkách a že výkřikem „Hle - pokrytci, o nic jiného než o jejich zájmy jim nejde..." objevuje Ameriku. Budiž tedy řečeno, že USA samozřejmě jde o jejich zájmy. Já na tom neshledáváme nic odpudivého. Když jsem u zájmů, nemůžu přitom nepromluvit coby občan ČR. Možná, že izolacionismus je v zájmu USA, a tuto věc nelze neponechat vnitřní americké politické diskusi. Je však zcela nepochybné, že v našem - ČR - zájmu není. Neuvědomování si této skutečnosti souvisí se ztrátou pudu sebezáchovy... Navíc, nikdo nemá dost energie na to, aby dělal všechno, co by bylo správné či potřebné. Vždycky musí vybírat a volit - když jednu dobrou věc udělá, zároveň to nutně znamená, že jinou prospěšnou věc zanedbá. Lze snad někomu vyčítat, že podstatným kritériem pro tuto volbu jsou vlastní zájmy?

Ano, byl by to krásný svět, kde by mohlo být pomáháno jen těmi dokonalými opět jen a výhradně dokonalým a to proti těm, kteří dokonalí nejsou. Nežijeme však a nebudeme žít v dokonalém světě. Ani ti, kteří pomáhají, ani ti, kterým je pomáháno, nikdy dokonalí nejsou. Jde jen o to, jaká je tendence. Ve skutečnosti, je to dokonalé vážným nepřítelem lepšího. Kdyby totiž platilo to kritérium, že na pomoc mohou přijít jen dokonalí dokonalým, nepřišel by na pomoc nikdy nikdo nikomu. Nejvíce by z toho profitoval příslušný hnusný režim, který by byl v dané konkrétní situaci angažován. Když však nedokonalí přijdou nedokonalým na pomoc proti ohavným, přece jen zůstává jakási naděje. V opačném případě se ohavní pokusí se vší vervou naději udusit v nějakém tom Gulagu.

 

Na straně svobody

Nechci tvrdit, že zájem USA je automaticky dobrem, stejně jako netvrdím, že zájem USA je s dobrem jakkoli neslučitelný. Ale když už někdo - kdokoli, tedy i USA - páchá nějaké dobro, neptám se, co jej k tomu motivuje. Nepožaduji po něm, aby ono dobro páchal s motivy čistě idealistickými či altruistickými. Důležité je, že jde o dobro. Např. odstranění Saddáma bylo dobrem. Samo o sobě, bez ohledu na cokoli jiného. Je štěstím těch, kterým bylo do jisté doby snášet dobrodiní baasistického režimu, že USA měly a mají v Iráku takové zájmy, že jim stálo a stojí za to vyslat tolik mladých mužů a prolít tolik americké krve. My jsme to štěstí v letech 1948 a 1968 neměli, neměli jej ani naši jižní sousedé v roce 1956, ani naši severní sousedé v roce 1980. Nikomu to nevyčítám - už proto ne, že cena za případnou vojenskou intervenci by byla asi tím posledním, co by na této planetě bylo zaplaceno. My sami bychom však neměli zapomenout, jaké důsledky to pro nás mělo. A tak bychom se měli napříště vynasnažit, aby USA měly na našem území maximum svých zájmů - např. vojenské základny... radar je dnes naštěstí po ruce. A na tom se s Autorem jistě shodneme.

Kde je tedy ta morálně nerelativní pozice? Na straně svobody. S autokraty a populisty proti diktátorům, s demokraty proti autokratům a populistům. S Pinochetem proti Allendemu, s Británií proti Artgentině. S Jižní Koreou proti Severní Korei a Číně, s Jižním Vietnamem proti Vietcongu, Číně a Sovětům. S Contras proti Sandinovcům, s angolskou vládou proti Unita. S alžírskou armádou proti islamistům, s muslimy proti komunistům. S Talibanem proti Sovětům, s některými arabskými režimy proti teroristům. ... S Gruzií proti Rusku.

 

13. srpna 2008

 

Jan Kubalčík

www.konzervativnistrana.cz