Autor: Jan Kubalčík

Ať žijí přátelé!

Reakce na text V. Podrackého "Václav Havel – ikona převratu"

Kolega Podracký (dále jen Autor) píše ve svém textu „Václav Havel - ikona převratu" mimo jiné toto: „RVHP - ekonomické sdružení komunistických zemí závislé absolutně na Sovětském svazu - nemohla dále fungovat, když samotní sověti se chtěli zbavit zátěže svých satelitů, kteří už jim byli k ničemu a jen odebírali levnou ropu. ... Najednou bylo všechno jinak, najednou jsme prostě byli pro SSSR zbyteční, najednou ekonomika stála před politikou, najednou jsme se museli starat sami o sebe. Jenže v listopadu 1989 to ještě u nás nikdo nevěděl a většina se domnívala, že dělá revoluci. Je otázkou, co vlastně věděl Havel? Jestlipak věděl, že plní vůli SSSR a že hned po jeho revoluci a frajerském vystoupení z RVHP nám sověti nasadí na ropu světovou cenu za dolary, nikoliv jen výměnou za zboží?". Tím Autor vykresluje zcela falešný obraz východního bloku - jako by snad SSSR dotoval své satelity... čili jako by sovětské satelity profitovaly z toho, že byly v područí Kremlu - a Moskva asi „za to" měla možnost rozmístit u nás svá vojska, své rakety, prostě mít své mocenské postavení celosvětového hráče první velikosti. Dle Autora tak šlo vlastně o oboustranně výhodný obchod svého druhu.

V první řadě je Autorův popis falešný proto, že kremelští páni chtěli vždycky všechno. A jejich pohunci v guberniích jim to ochotně dali. Kdyby ne, našli by si snadno jiné a ty méně ochotné by přesídlili na Sibiř nebo rovnou zabili.

V druhé řadě je Autorův popis falešný proto, že zcela pomíjí vliv tlaku, který byl na Moskvu vytvořen ze strany (nejen, ale zejména) administrativy Ronalda Reagana. To proto začal být sovětský model vyčerpaný a neschopný držet ekonomický a v důsledku ani vojenský krok se Západem. To proto KGB akceleroval své přípravy na modifikaci režimu. Tato modifikace však nikdy nepočítala s opuštěním gubernií - pouze se změnou způsobu zasahování. Někde se podařilo vymknout se zamýšlené moskevské kontrole lépe, někde hůře. Poláci dokázali rozpoznat sovětskou zpravodajskou službu v polských uniformách WSI a v roce 2006 ji rozprášili. My jsme nabídku instalace radarové stanice protiraketového systému armády Spojených států „promeškali". Kdo je kdo ať si laskavý čtenář doplní.

Ve třetí řadě je Autorův popis falešný proto, že... např. dám slovo panu Jiřímu Stránskému: „...už si to vlastně nikdo nepamatuje. Jen nás pár fosilů, kteří jsme zbyli z těch více než čtvrt milionu, jichž se většina podílela na dobývání smolincové rudy známé jako uranová. Té se - už vyčištěné - po několik let vysílaly týdně dva velmi dlouhé vlaky (něžně nazávané věrchuška) až za Ural, kde z ní je do dnes hodně dlouhé pohoří, které se jen trochu zmenšuje díky prodeji onoho krmení pro atomové elektrárny. Tím pohořím jsme zaplatili Sovětskému svazu za to, že jeho (atomová a vodíková) křídla nás chránila proti zachvácení imperialismem." („My, radioaktivní političtí vězni, cara tak nadšeně nevítáme", Mf DNES, 15. prosince 2011).

Výše uvedené by mě ale nedokázalo vyprovokovat k této reakci. Autor však na jiném místě vyčítá Václavu Havlovi, že „Přátelé pro něj znamenali více než národ, který zastupoval.". Neumím posoudit, zda je toto tvrzení vyslovené o Václavu Havlovi pravdivé. Stejně tak neumím rozhodnout, v jakém případě by bylo možné mluvit o skutečných přátelích. Ale pokud by to bylo pravdivé a týkalo by se to opravdových přátel, bylo by to něco, co bych mu určitě přičetl k dobru. Přátelství není festivalem protislužeb; přátelství je ctnost a přítel po mě nežádá věci, které by se příčily dobrým mravům a mé cti. Vždyť „Zločinci se mohou spolčit, ne však spřátelit." (Goya). Nevyhovět příteli by tedy ovšem bylo v rozporu s přátelstvím, čili nečestné. Jestliže se pak dostane přátelství do konfliktu s jinými požadavky - lhostejno jakými, třeba i s požadavky národa -, čestný člověk vždy upřednostní svého přítele.

Dlužno dodat, že pokud bychom se tak chovali všichni, nebo alespoň většina - čili pokud by se všichni občané v naší zemi dokázali takto postavit ke svým věcem, včetně těch veřejných, nikdy by vyřčený požadavek širšího společenství (obce, občanské společnosti, národa, státu,...) nemohl být v rozporu s přátelstvím. To však nic nemění na tom, že mezi jmenovanými institucemi drží primát přátelství a musí na prvním místě také zůstat - v opačném případě běda nám všem a v důsledku běda našemu společenství. Pro mě mí přátelé znamenají samozřejmě víc než národ, ke kterému se hlásím, a musel-li bych si vybrat, zda zradím své přátele pro národ, doufám, že vždy dokážu dát přednost přátelství.