PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

03.05.2010

Autor: Karel Ledvinka

Funkce politických stran - část 2.

Druhé pokračování devítidílné úvahy.


Motto:

Hlava první - základní ustanovení, článek 2)

(1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.

Hlava první - základní ustanovení, článek 5)

Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran, respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí, jako prostředek k prosazování svých zájmů.

Ústava České republiky - Ústavní zákon ČNR ze dne 16. 12. 1992

 

2. Úvod II.

Širší pohled použil Francis Fukuyma, ve svém eseji „Konec historie" (1989). Fukuyama na rozdíl od Bella netvrdil, že se politické ideje staly bezpředmětnými, nýbrž to, že jen jeden soubor idejí (liberalismus) zvítězil nad svými rivaly. Tak jako byl rok 1945 rokem porážky fašismu, označuje Fukuyama rok 1989, kdy padla komunistická vláda ve východní Evropě, jako odchod marxismu-leninismu coby ideologie celosvětového významu. Tímto koncem této šílené ideologie podle něho končí i historie idejí a s ní i ideologická diskuse. Není ale zdaleka jisté, že to znamená „konec historie" idejí.

Fukuyama připouští, že nacionalismus i náboženský fundamentalismus představují, zejména v rozvojovém světě, významného soka pro západní liberalismus. Během 20. století jistě udělala demokracie úžasné pokroky, avšak na jeho konci i na začátku nového století existují nezvratné důkazy o oživení nejrůznějších ideologií, jmenovitě politického islámu, nebo hegemonického nacionalismu v Rusku a v Číně. Co když „smrt komunismu" skutečně připravila cestu pro oživení ideologie nacionalismu, rasismu a náboženského fundamentalismu a ne pro hladký a nevyhnutelný přechod k liberální demokracii? Fukuyama se domnívá, že je možné dosáhnout universální konsensus o podstatě „dobré společnosti". To je opravdu možné pouze za předpokladu, že celý svět bude schopen uspokojit zájmy všech lidí. Navzdory tomu, že kapitalismus je nejefektivnějším společenským uspořádáním, je nepochybné, že kapitalismus nikdy nejednal se všemi lidmi stejně. Proto ideologický konflikt s konečným vítězstvím liberální demokracie nad utopiemi fašismu a komunismu nekončí, stejně tak, jako neskončil nevyhnutelným vítězstvím socialismu, jak zněla předpověď na konci 19. století.

Ve skutečnosti je samo tvrzení o konci historie, ideologie a politiky pouze a jen ideologickým soudem. Všechny tyto teze jsou v podstatě pokusem zobrazit jednu ideologii za lepší ideologii než ostatní. Teoretici se vždy dovolávají mandátu dějin, aby potvrdili platnost jedné ideologie a aby zdiskreditovali ideologie ostatní. Právě taková prohlášení jen dokazují, že ideologie nekončí, a že diskuse o ní je a bude nikdy nekončícím procesem.

Je tedy evidentní, že politické strany, jako nositelé ideologií, budou mít své místo i v budoucnosti. Optimisticky předpokládám, že budoucnost bude patřit demokracii. To znamená, že politické strany budou nabízet ideologie demokratické a demokraticky. V demokratické soutěži pak bude úspěšná ta politická strana, která získá většinovou voličskou podporu a tak bude moci prosazovat svoji ideologii, prostřednictvím s voliči dohodnutého politického programu.

Je ale také evidentní, že vedle politických stran musí ve společnosti působit složky občanské společnosti. Termín občanská společnost začal být užíván kolem roku 1400. Vztahoval se nejen na jednotlivé státy, ale také na podmínky života v civilizované politické komunitě vhodně rozvinuté tak, aby zahrnovala města s jejich právními kodexy, jež se vyznačují slušností, dodržováním obecných ctností, občanským partnerstvím, usměrňovaným občanskými zákony a obchodními dovednostmi a obchodní slušností. Teprve ve 20. století v souvislosti s ohromným nárůstem vlivu politických stran, se pojem občanská společnost začal vztahovat k nepolitickým (přesněji řečeno k nestranickým) aspektům společenského řádu. Moderní občanskou společnost můžeme nejlépe vysvětlit na příkladu politického vývoje v posledních letech. Prvorepublikové Československo bylo ve smyslu občanských a lidských práv a ve smyslu úrovně vzájemných lidských vztahů a vzájemné úcty a tolerance považováno za jedno z nejlepších na světě. Nejprve hnědý teror s rasovou a národnostní nenávistí a posléze rudý teror s třídní nenávistí, víceméně občanskou společnost zlikvidovaly. Čtyřicetileté období komunismu u nás vytvořilo politický systém nesvobody a bezpráví, řízený jedinou politickou stranou, která prostřednictvím tzv. Národní fronty řídila nejen ostatní politické strany, ale i všechna sdružení, spolky, nadace apod. Tímto způsobem byl zlikvidován prostor pro svobodné lidské jednání. Velká část společnosti tato kritéria přijala. V zájmu lidské rovnováhy si lidé upravili své hodnoty tak, že nezásadové chování se stalo normou, naopak abnormálním se stal nezištný, otevřený a poctivý postoj. Tyto faktory vytvořily systém politické kultury občanského a lidského odcizení. Po listopadové revoluci 1989 se lidé spontánně rozhodli k návratu k občanské společnosti a žití ve svobodě a demokracii. Jakmile se však objevily politické strany hlásící se o podíl na moci, vytáhli jejich političtí předáci místo nové politické kultury nadřazenost politického mandátu nad občanskou společností. Právě oni neuznávají jiný než stranicko-politický mandát a reprezentanty občanské společnosti považují za elitářské aktivisty bez mandátu, kteří jim do jejich rozhodování nemají co mluvit.

Uvědomíme-li si však, že nejvíce demokratickou společností je ta, v níž převládá občanská společnost, tedy takový systém, kterého se dobrovolně a permanentně zúčastňuje drtivá většina občanů, pak s politickou kulturou a návratem k prvorepublikové občanské společnosti to stále není v pořádku. Občanská společnost, jak je výše popsáno, je fenoménem, jež je pro jeho odpůrce i zastánce často jen abstrakcí. Pro svoji existenci totiž potřebuje jistou tradici a společný prožitek jednotlivých občanských postojů. Nicméně i proto, že se stále jedná o jistou abstrakci, po které konzervativci touží a vědí, že nemůže vzniknou tak rychle, jak byla totalitou rozbita a zlikvidována, a ostatní ji často vidí jako je obtěžující přítěž, je nezbytné, aby vznikla. Nejen, že pomůže rozvoji demokracie, ale ona může změnit politickou kulturu - tedy může změnit i nás.

Je ale také evidentní, že politické strany, které zvítězí v demokratických volbách, si musí, pro naplnění svého programu a řízení státu, zřídit odborný aparát. Na rozdíl od totalitních režimů, kdy jediná politická strana přímo řídí státní aparát, dostane v demokratickém státě tento odborný aparát politické zadání, vycházející z volebního stranického programu a parlamentem schválené vládní koncepce. Tento apolitický odborný aparát musí být garantem odbornosti, otevřenosti, prostupnosti, profesionality a stabilizace veřejné správy jako veřejné služby pro občany přesně podle zákonů. Ve své činnosti se pak musí řídit zákonem o veřejné správě a zákonem o úřednících veřejné správy.

Osobně jsem přesvědčen, že moderní demokracii dává legitimitu a trvalost pouze vyhlídka na ekonomiku, kde se bude se dařit slušně všem - nikoli však všem stejně, ani všem najednou. A politika slušnosti a pravdy.

Osobně jsem přesvědčen, že tato idea má šanci na úspěch a že z ní vznikne ideologie, která přesvědčí v praktické politice lidi, že jako reakce na dnes populistickou a populární politiku a kontra-kulturu, jako reakce na doktrinářský sekularismus a na kroky vlád, které zvyšují daně, z jejichž výtěžků chtějí řídit stát a jeho prostřednictvím všechny občany a omezovat tak jejich svobodné rozhodování, a které z veřejného života odstraňují každou stopu morálky, že jako reakce na toto vše musí přijít návrat k vládě zákona, slušnosti, úcty k lidskému společenství, majetku a zájmům.

Osobně jsem přesvědčen, že s touto ideologií má politická strana, která s ní osloví voliče, šanci jak na volební úspěch, tak na to, aby ji občany byla dána příležitost tento politický program uskutečňovat.

 

Ve Vysokém Mýtě, srpen 2009

 

Karel Ledvinka

ekonom a politik, v 90. letech 20. století poslanec a místopředseda PS PČR, dnes členem Konzervativní strany

www.konzervativnistrana.cz

 

Pokračování - část 3. publikována 5.5.