Autor: Karel Ledvinka

Funkce politických stran - část 1.

První část devítidílné úvahy.

Motto:

Hlava první - základní ustanovení, článek 2)

(1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné,výkonné a soudní.

Hlava první - základní ustanovení, článek 5)

Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran, respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí, jako prostředek k prosazování svých zájmů.

Ústava České republiky - Ústavní zákon ČNR ze dne 16. 12. 1992

1. Úvod I.

Politické strany jsou politické organizace, vyjadřující zájmy určitých vrstev či tříd, sdružující jejich členy k dosažení určitých cílů a ideálů. Politické strany vlastně vznikaly již ve starověku, v důsledku rozporů uvnitř různých společenství. Skutečné dějiny politických stran však počínají francouzskou revolucí koncem 18. století, kdy se zformovaly první politické strany jednotlivých zájmových skupin ve společnosti. Podle svého zaměření se strany dělí na pravicové a levicové, na konzervativní, liberální, socialistické, fundamentalistické, národnostní, náboženské, odborně skupinové apod., na strany pokrokové, či zpátečnické, na strany demokratické či totalitní, nebo dokonce takové, které vytvářejí diktaturu s jedinou vládnoucí stranou apod.

Demokracie je forma vlády, v níž vládne lid přímo nebo prostřednictvím volených zástupců. Demokracie byla zavedena v 5. století př. n. l. v athénském městském státě, kde se lid během shromáždění podílel na rozhodování.

Až po vzpouře amerických kolonií proti Británii v roce 1775 začali někteří politici - na příklad James Madison - rozvíjet ideu zastoupení, která by umožnila demokracii v jakkoliv velkých státech. V novověkém světě je zastoupení zajištěno prostřednictvím politických stran. Dnes jsou téměř všechny demokracie stranickými demokraciemi, založenými na existenci a soutěži politických stran.

Athéňané, ačkoli vytvořili demokracii spojenou s účastí všech, omezili její rozsah vyloučením otroků a žen. Když Američané v 18. století zavedli demokracii, také z ní vyloučili ženy a otroky. Francouzi omezili možnost hlasování na muže. Až v roce 1893 byl Nový Zéland jako první stát ochoten přiznat ženám volební právo. Ve Spojených státech dostaly ženy toto právo v roce 1919, zatímco v Británii získaly ženy starší 21 let volební právo roku 1928. Ve Francii bylo ženám přiznáno hlasovací právo až v roce 1945, ve Švýcarsku musely ženy čekat až do roku 1971.

Demokracie jako forma vlády má také své problémy. Nejlépe funguje v homogenních společnostech, kde nejsou velké etnické, náboženské či jazykové problémy. V rozdělených společnostech je dosahováno stability různými formami podílu na moci, jako na příklad ve Švýcarsku, aby se jak většina, tak menšina mohla účastnit rozhodování, nebo ve Spojených státech, kde všichni občané USA musí přísahat na Ústavu. Demokracie v sobě skrývá také nebezpečí, že může dát lidu příležitost zvolit stranu, jež zavede diktaturu. To se stalo v Německu roku 1933, kdy se díky volbám dostala k moci nacistická strana Adolfa Hitlera, to se stalo (pod větším či menším kremelským tlakem) i ve všech komunistických režimech vládnoucích ve střední a východní Evropě do roku 1989. Aby bylo možné čelit „totalitní demokracii", po nedobrých zkušenostech, většina zemí užívá nyní různých ústavních pojistek a opatření, aby žádná vláda nemohla zlikvidovat práva menšin, aby žádná politická strana nemohla zlikvidovat ústavní svobody a demokracii a nastolit totalitu. K nim může patřit druhá komora parlamentu, volená jiným způsobem než komora první, která má zabránit případným krajnostem první komory. Dalšími takovými pojistkami je ústavní soud, který nezávisle chrání dodržování ústavnosti i práva menšin, nebo apolitický systém státní správy, jež zajišťuje plnění politického zadání od politické reprezentace pouze v mezích zákona, nebo také silný systém místní správy, případně federalismus, který má přesunout významnou část pravomocí mimo centrum.

Demokracie,jak řekl britský romanopisec E. M. Forster, si zasluhuje pouze dvojího provolání slávy. To třetí by snad mělo patřit ústavní demokracii; formě vlády, která spojuje účast lidu na rozhodování s respektováním zákona a také práv menšin.

Všichni lidé jsou političtí myslitelé. Vědomě, či nevědomky používají politické ideje a pojmy kdykoli, když vyjadřují své názory, kdykoli, když říkají, co si myslí. K tomu, aby lidé pochopili politické pojmy, snaží se politologové popsat podstatu „dobré společnosti", tj. společnosti, která je mravní, spravedlivá či uspořádaná. Popisují nejen společnost, v níž žijí, ale současně se pokouší zobrazit i portrét takové společnosti, o níž si myslí, že by takovou měla být, nebo takovou, o které jsou přesvědčeni, že by měla vzniknout. K tomu slouží ideologie. Ideologie jsou světonázorové systémy, které pomáhají poznat a vysvětlovat svět. Politické ideologie jsou soubory idejí, které tvoří základ politického jednání. Z toho vyplývá, že politická ideologie není totéž co politická teorie.

Politika je někdy pojímána jen jako pouhý boj o moc. Kdyby tomu tak skutečně bylo, politické ideje by byly pouhou propagandou, pouhými slovy a hesly, zaměřenými na získání hlasů či veřejné podpory. Ideje a ideologie by byly pouze „aranžmá ve výkladě", které slouží k zakrytí hlubší reality politického života. Ve skutečnosti jsou všechna tato vysvětlení politické reality jednostranná a nedostatečná. Politické ideje a ideologie nejsou pouze pasivním odrazem osobních zájmů a osobních ambicí. Protože jsou prezentovány politickým seskupením, tedy kolektivním dílem, mají schopnost inspirovat a vést politické kroky, a tak ovlivňovat politický život.

Názory na úlohu ideologie v dějinách lidstva se ovšem hluboce různí. Sloužila ideologie věci pravdy, pokroku a spravedlnosti, nebo předkládala zkreslený a zaslepený světonázor, který živil intoleranci a útlak? Počátky této debaty sahají do 19. století, kdy Karel Marx rozlišil ideologii a vědu. Představa, že věda poskytuje objektivní metodu pro rozvoj lidského poznání a tím osvobozuje lidstvo od otroctví iracionálních ideologií, byla jedním z nejsilnějších mýtů a také největších omylů naší doby. Věda totiž není antitezí ideologie, neboť i na ní lze pohlížet jako na ideologii. Věda byla přece propojena se zájmy mocných společenských sil. Přispěla proto k hlubokým společenským změnám a tak se stala v jistém smyslu vládnoucí ideologií. Ideologie je prostě prostředek, který určitým sociálním skupinám, nebo celé společnosti slouží jako měřítko sebeuvědomění tím, že zajišťuje společnou identitu, nebo soubor společných zájmů. Na ideologii nemůžeme tudíž pohlížet jako na dobrou, či zlou, nebo jako na pravdivou či nepravdivou. Může být totiž čímkoli z toho. Charakter ideologie určují historické síly, z nichž vychází a její podobu proto určují společenské a politické potřeby, jímž slouží. Ideologie se proto stala nedílnou součástí společenského života.

Je ovšem pozoruhodné, jak často političtí myslitelé prohlašovali, že ideologii již bylo odzvoněno, nebo by s ní mělo být skoncováno. Základem jedné z prvních verzí takové argumentace bylo přesvědčení, že i samotná politika může zmizet, nebo může být zrušena. V nejširším smyslu je politika společenskou činností, k níž dochází všude tam, kde je konflikt. Do politiky patří vyjadřování soupeřících názorů nebo protikladných zájmů a v podstatě jde o snahu řešit nějakou formu společenského konfliktu. Proto k ní dochází, když se objeví nesouhlas v rodině, když nastane antagonismus mezi komunitami nebo společenskými třídami, nebo vypukne konflikt mezi národy. Politika nebude potřebná, až když konflikty nahradí harmonie a shoda. Někteří političtí myslitelé se domnívali, že to je možné. Marxisté a anarchisté měli za to, že „konec politiky" je možný. Marxisté se domnívali, že hlavní rozdíly ve společnosti jsou rozdíly ekonomické, které dostávají podobu třídního boje mezi kapitalisty a pracujícími, mezi chudými a bohatými. Kdyby ovšem bohatství náleželo všem společně, zdroj konfliktu by se odstranil a s ním i potřeba politiky. Tento názor vyjádřil Karel Marx ve své známé předpovědi, že s vybudováním komunistické společnosti stát „odumře". Pouhá skutečnost, že se to nepodařilo, ještě nedokazuje, že to není možné, ale zcela jistě jde o utopickou vizi. I kdybychom souhlasili s tím, že všechny podstatné konflikty mají ekonomickou povahu, schopnost uspokojovat materiální potřeby je limitovaná omezenými ekonomickými zdroji. Všeobecná prosperita byla asi vždy beznadějným snem a dnes tuto skutečnost ještě podtrhává rostoucí uvědomění si ekologických hranic růstu. Zkušenosti se spotřebním způsobem života v bohatším zemích světa jen stěží podpoří názor, že jednou bude možné uspokojit všechny materiální potřeby. Jestliže je politika o tom, „co kdo dostane", lze stěží předpokládat, že politika někdy skončí.

Jiní myslitelé akceptovali názor, že politika zřejmě přežije, ale předpověděli konec ideologie. K nejvýznamnějším vyjádřením takového postoje patří práce Daniela Bella „Konec ideologie" (1960). Na Bella učinila velký dojem skutečnost, že po 2. světové válce byla pro politiku na západě charakteristická široká shoda největších politických stran a politických bloků a absence ideologických diskusí a rozdílů. Fašismus a komunismus ztratily svou přitažlivost a politické strany se neshodly jen v tom, komu by se měla svěřit odpovědnost za ekonomický růst a materiální prosperitu. Ekonomie a ekonomika vlastně v té chvíli zvítězila nad politikou. Politika se omezila jen na technickou otázku, jak dosáhnout nadbytku, což předala jako úkol veřejné správě a přestala se zabývat morálními a filozofickými otázkami o podstatě „dobré společnosti". Ideologie se opravdu stala zbytečností. Proces, na nějž poukázal Bell ovšem neznamenal ani tak konec ideologie, jako spíše vznik širokého ideologického konsensu mezi politickými stranami a tudíž pozastavení ideologických sporů. Bezprostředně po konci 2. světové války opravdu představitelé tří západních ideologií (konservatismus, liberalismus a socialismus) akceptovali společný cíl v podobě „řízeného kapitalismu". Tento cíl byl ale vlastně ideologický, neboť odrážel přetrvávající víru v tržní ekonomiku bez zasahování státu. Přijetím ideologie „pečovatelského sociálního státu" vlastně zvítězila ideologie sociální demokracie. V dalším vývoji se však ukázalo, že toto vítězství bylo opět pouze dočasné. Začátek ekonomické recese v sedmdesátých letech ukázal, že i tento trend byl utopickým snem. Začal zájem o zanedbávané teorie volného trhu, což definitivně narušilo poválečný konsensus.

Ve Vysokém Mýtě, srpen 2009

Karel Ledvinka

ekonom a politik, v 90. letech 20. století poslanec a místopředseda PS PČR, dnes členem Konzervativní strany

www.konzervativnistrana.cz

Pokračování - část 2.