Autor: Jan Kubalčík

Týdenní ohlédnutí

39. týden 2012

Uplynulý týden přinesl několik zaznamenáníhodných událostí: Čína spustila na vodu svoji první letadlovou loď, znovu se začíná vyšetřovat vražda Alexandra Litviněnka, některé volební průzkumy přinesly informaci o vedení KSČ(M) v severočeských krajích co se odhadů voličské přízně v nadcházejících krajských volbách týká. Hodlám se však věnovat jinému tématu a již u něj setrvat: president Václav Klaus vetoval zákon o spoření na penzi.

Nejprve trošku historie. Již v polovině 90. let bylo zřejmé (alespoň v odborné, kupříkladu demografické společnosti), že naše populace stárne. Prognózy se naplnily ve svých černějších podobách a s postupujícím časem padala řada nadějí - nejsilněji ta v porodnost tzv. Husákových dětí. Jakýsi baby boom se sice dostavil, ale ani zdaleka nedosáhl kýžených rozměrů a celková porodnost (v přepočtu na ženu v plodném věku) zůstala hluboko pod hranicí prosté reprodukce populace (2,1 dítěte). K tomu samozřejmě díky různým vlivům (nejprve konec totalitního režimu, následně pokrok v lékařské péči) dochází k prodlužování střední délky života. Kdo nebyl zaslepený a nedíval se na svět optikou jednoho volebního období, viděl to nejpozději již ve zmíněném čase. Důsledky pro průběžný penzijní systém byly nasnadě a řešení bylo i po ruce: tzv. chilský systém.

Reformu, jejíž jádro by se opíralo o zmíněnou zkušenost, navrhla nejprve ODA, následně toto téma rozvíjela Strana konzervativní smlouvy a Konzervativní strana, přičemž své návrhy postoupily obě strany tehdejším politickým špičkám. To vše od cca roku 1996. V odborné veřejnosti téma nabíralo na významu a do veřejného prostoru se plně prosadilo až někdy po roce 2000. To však již začínalo být mnoho promarněno - zejména příjmy z privatisace, které byly po všech stránkách ideálním zdrojem pro překlenutí tzv. přechodného období, které je nejkritičtější fází každé takové reformy (tedy fází, ve které je třeba ctít staré závazky a vyplácet dosavadní penze, ale bez těch prostředků, které si začnou lidé v produktivním věku spořit...).

Pak se jednoho krásného rána probudili i parlamentní politici a tématu se chopili. Pozdě, ale přece. Ono „pozdě" je samozřejmě relativní - optimální dobu jsme propásli již dávno... ale platí, že čím později k reformě přistoupíme, tím bolestivější bude (což zase zpětně oslabuje odvahu politické representace do toho šlápnout...). I parlamentní ODA byla s tímto tématem novinářskou obcí ingorována, natož další dvě zmíněné strany, nyní však i masmédia začala přetřásat neudržitelnost PAYG systému - a ukázalo se, kolik odborníků na dané téma mezi novináři najednou je.

Nicméně, u řady kroků našich čelných politických představitelů se zdá, že tím, jak daný krok realizují, vlastně hodlají sabotovat jeho podstatu. Momentálně předkládaná reforma penzijního systému na tom není zase tak strašně zle, i když by bylo možné ji v řadě ohledů vylepšit. Různé nedostatky navíc slouží jako záminka pro torpédování reformy řadě odpůrců samotné její podstaty - tedy těch, kteří vidí v pokračujícím průběžném financování důchodů silný mocenský nástroj státu (který tito politici považují za své léno) k manipulaci širokými masami obyvatel, těch, kteří se tohoto nástroje odmítají vzdát. Nedostatky však většinou lze v budoucnu odstranit - pokud se udělá, i když třeba nedostatečně malý a nesmělý, první krok. Podstatné je, že tento krok povede správným směrem - a toto kritérium stávající vládní návrh splňuje. Presidentské veto se mi v tomto konktextu jeví jako vyložená sabotáž

President Klaus zejména v poslední době svými kroky zmnožuje spekulace, že nevynechá jedinou příležitost k tomu, aby si kopnul do vlády Petra Nečase. Pokud tomu tak je, jaký je motiv? Osobně bych tipoval blížící se rozhodnutí o dostavbě Jaderné elektrárny Temelín - s tím, že pohled presidenta a premiéra na tuto otázku není totožný.