PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

17.04.2004

Autor: David Floryk

Česko - sudetoněmecké vztahy a současná politika

„Je-li můj bližní silnější než já, bojím se ho. Je-li slabší, pohrdám jim. Jsme-li stejně silní, uchýlím se ke lsti. Proč bych ho měl poslouchat? Jaký mám důvod k tomu, abych ho miloval?“ Dr. Jean de Rougemont (Paul Tournier: Silní a slabí)

Další příspěvek k diskusi o poválečném vývoji v Československu...


Zvláštní shodou okolností koná se naše setkání právě dnes - na počátku druhé poloviny dubna roku 2004. Dovolím si tento den uvést do souvislostí s několika blízkými daty:

Dne 5. dubna 1945, tedy před 59 lety, presidentem Benešem jmenovaná „Vláda Národní fronty" schválila „Košický vládní program", program národně - socialistické revoluce, na jehož základě se komunistická strana stala státotvornou silou poválečné republiky a její předseda Gottwald vicepremierem; tento program radikální socializace společnosti znamenal přehození výhybky na kolej, na které nás - tenkrát ještě za obzorem, avšak přesto nevyhnutelně - čekal Vítězný únor.

14. dubna roku letošního, tedy před pouhými 5 dny, byl poslaneckou sněmovnou opakovaně drtivou většinou schválen zákon, oceňujícího zásluhy presidenta Edvarda Beneše o československý stát.

1. května 2004, tedy za 14 dní, se Česká republika stane členským státem Evropské unie, kterýmžto dnem - ať již si o současné podobě evropské integrace myslíme cokoliv - se završí mnohaleté směřování novodobé české politické obce. Současně pak - alespoň tak si to mnozí slibují - má přičlenění českých zemí k evropskému celku býti i završením oné strastiplné pouti českého národa dějinami posledního půlstoletí.

Zvláštním způsobem právě tato tři data vytvářejí rámec i pro téma, kterým se dnes chceme zabývat: pro smíření ve vztazích Čechů vůči Němcům.

To první datum (jaro roku pětačtyřicátého, konec války a vše triumfální i tragické, co s ním souviselo) může symbolizovat historický úvod do problematiky.

To poslední z nich (jaro letošní, jež vejde do dějin jako datum rozšíření EU) pak zdá se býti slavným završením oné neblahé etapy v evropských dějinách.

A někde mezi těmito dvěma milníky je sevřena česká duše, někde tam, mezi těmito daty, se potácí naše národní vědomí: Onen zákon o zásluhách presidenta Beneše, a možná ještě spíše debaty, které jej provázejí i ty, které se o něm nevedou, ač by měly, to vše totiž poměrně přesně vystihuje situaci českého národa, v níž nás tento přelom věků zastihuje.

Dovolím si citovat z textu prohlášení, vydaného v dubnu 1995 sto pěti českými a německými intelektuály, které vešlo ve známost pod názvem „Smíření 95":

„Před půlstoletím nařídila tehdejší československá vláda vyhnání více než tří milionů Němců z českých zemí a ze Slovenska. Stalo se tak za souhlasu většiny českého obyvatelstva a se schválením vítězných mocností. Sedm let předtím byla Československá republika okleštěna vnuceným mnichovským diktátem velmocí, což mělo za následek její bezbrannost a nakonec ztrátu svobody. Většina sudetských Němců přivítala a podporovala tuto politiku rozdělení.

Dvacet let předtím byli tito sudetští Němci násilně přičleněni k československému národnímu státu. Ještě dříve předtím, za rakousko - uherské monarchie, ztroskotaly všechny pokusy o česko - německé vyrovnání v rámci českých zemí. To všechno je sice historie, ale nejen historie: pouhou historií se tyto událostí stanou teprve tehdy, až za nimi obě strany, Češi i sudetští Němci, udělají ve vzájemné shodě definitivní tečku. Během posledních 150 let se Češi a Němci v českých zemích navzájem odcizili tak, že nakonec došlo ke dvojímu rozchodu ve zlém: v letech 1938 a 1945. Otevřené důsledky minulých rozhodnutí otravují ovzduší ve střední Evropě a působí nepříznivě na česko - německé vztahy. Je třeba, aby Češi a Sudetští Němci společně nalezli dobrou vůli a podali si ruce na důkaz usmíření a ochoty ke spolupráci."

Text pak pokračuje řadou návrhů, co ve věci obnovení vzájemné důvěry dělat, včetně výzvy české vládě k zahájení rozhovorů se zástupci sudetoněmeckých krajanů. Výzva byla hned po zveřejnění odmítnuta všemi předními politiky i dalšími osobnostmi veřejného života, byla v tisku komentována jako nehorázná a vlastizrádná.

Toto téměř 10 let staré volání po otevřenosti zůstává dodnes nevyslyšeno, a mnoho toho nezměnila ani česko-německá deklarace z roku 1997. Naši politici ji používají jako důkaz, že už je vše vyřešeno a uzavřeno. Opravdu?

„Musí být nesporné", prohlásil poslanec Zdeněk Jičínský během hlasování o zákonu o zásluhách presidenta Beneše, „že pro nás výsledky druhé světové války včetně poválečného uspořádání a odsunu německé menšiny jsou něčím, co je neměnnou skutečností a ani česko-německá deklarace na této skutečnosti nehodlá nic měnit."

Zdá se tedy, že s postojem k sudetským Němcům má současná česká politika stále vážný problém. Pokusím se nabídnout hrst poznámek, proč se domnívám, že tomu tak je.

 

Přepisování dějin

Vytýkají nám, kteří zpochybňujeme oprávněnost konečného řešení německé otázky odsunem, že prý chceme přepisovat dějiny. A že prý co se stalo, nemůže se odestát.

To zní logicky - historii jistě nelze „přehrát" znovu. Ale něco s ní učinit lze: lze jí lépe poznat, přesněji popsat, lépe jí porozumět, poučit se z ní. A také se pokusit napravit to, co napravit lze, vždyť tak se o to snažíme i pokud jde o naši vlastní, komunistickou minulost: restituční zákony nesly název „zákony o zmírnění následků některých křivd". Možná nebyly úplně dobře promyšleny, nicméně jejich tvůrci byli vedeni poznáním, že se zde dělo něco, co se díti nemělo, a že je tedy správné pokusit se spáchané bezpráví alespoň kapku zmírnit, když ne napravit. Vůči Němcům to neplatí?

České dějiny mají stále spoustu bílých míst a netýká se to zdaleka jen konce války: ne že bychom nevěděli, co se stalo - i když je pravda, že po půlstoletí komunistického dějepisu ani to mnohdy pořádně nevíme. Ale podstatnější je, že si nejsme jisti, co si o tom máme myslet, jak ty věci vlastně hodnotit.

Připustit, že dějiny se mohly vyvíjet i jinak, než se vyvíjely, přece neznamená jejich „přepisování". Připustit, že ne vždy jsme stáli na správné straně barikády a že mnohdy jsme i na té správné straně nejednali správně, neubere nic na velikosti našich národních dějin, naopak. K velikosti člověka patří i schopnost vzepřít se dějinnému determinismu historických sil a přiznat, že nikdo NEMUSEL jednat tak, jak jednal, ale že tak jednal proto, že se k tomu sám ROZHODL - a že jsem tedy za své rozhodnutí ODPOVĚDNÝ. A také, že toto rozhodnutí mohlo býti chybné, byť možná pochopitelné.

Podobně zcestné jsou i argumenty o následku a příčině. Prý oni začali, říká se. Je omyl myslet si, že jeden zločin legitimizuje druhý. To, že se nějaká dějinná událost dá vysvětlit z předchozí, totiž ještě neznamená, že je tím ospravedlněna.

Mýtus vlastní neomylnosti, založený na pocitu, že jsem jednal, jak jsem musel a nikdo nemá právo mi to vyčítat, že s tím druzí tehdy souhlasili a že to dělali taky, že to vlastně rozhodl někdo jiný a já to jen vykonal, se nám Čechům stále plete pod nohy a vykukuje na nás v mnoha podobách, jednou z nich je česká xenofobie.

 

„Snad ti, co násilí páchali, nejsou tak škodliví jako ti, co mají plno chutí je obhajovat. Neboť surovci sami nejsou více než trocha bahna, které je na dně každé společnosti. Avšak jejich obhájci téměř docílili, že zavrženíhodné jednání bude pokládáno za národní standard".

Ferdinand Peroutka

 

Myslím, že v poznání a porozumění dějinám mají čeští křesťané - a především evangelikální křesťané - svůj velký dluh. Pokusit se porozumět vlastním dějinám je jeden z největších úkolů, které před námi stojí. Je to úkol, který jsme svému národu dlužni.

 

Zpochybňování výsledků války

Druhou výtkou, adresovanou kritikům poválečné etnické čistky, je výtka ze zpochybňování výsledků druhé světové války.

Rozlišme dvě věci: Máme-li na mysli jako „výsledek války" vyhnání Němců z Čech a zabavení jejich majetku, český nacionalismus a zatvrzelost, přezíravý postoj k majetku, pak ano, pak se domnívám, že je načase, aby tyto „následky války" z českého vědomí zmizely.

Myslí-li se tím: co vlastně? Čeho se obávají ti, kteří nás straší zpochybňováním poválečného uspořádání Evropy? Mají tyto obavy reálný základ? Čeho se vlastně týkají? Co by se mohlo stát, kdybychom připustili, že odsun Němců z Českoslovenka byl osudovou chybou? Co by následovalo, kdyby Česká republika zrušila s platností od tohoto okamžiku některé z nacionálně diskriminačních Benešových dekretů? Skutečně nám hrozí, že okamžikem byla by obnovena německá svrchovanost nad českým pohraničím?

Pozor, zde se dostáváme na tenký led: Vztahy mezi Čechy a Němci nelze dost dobře odmyslet od vztahu českého státu a státu německého. A tady by bylo naivní domnívat se, že to s námi všichni myslí dobře. Věc má nepochybně i svůj politický a mocenský rozměr. Německo je velmocí, v jejímž silovém poli Česká republika leží, a tato velmoc zkrátka svůj vliv uplatňuje, jak umí - a nelze zavírat oči ani před skutečností, že mnohdy svůj vliv uplatňuje například i prostřednictvím struktur Evropské unie, v nichž Německo hraje prim.

Nutno říci, žel, situaci nám neusnadňují často ani sami sudetští Němci: Mnozí jejich představitelé k nám častokrát promlouvají až příliš kazatelským tonem, chtějíce možná - sami sobě, světu i nám - předvést, jak mnoho se už oni sami poučili, kolik toho už oni vědí o demokracii, toleranci, smíření, jak oni se - na rozdíl od nás - už distancovali od minulosti ... Ano, možná mají věcně pravdu: ve vyrovnávání se s vlastní minulostí je dnešní Německo skutečně o několik koňských délek před námi. Ale domýšlivé předvádění vlastní „smířenosti" nám Čechům vskutku příliš nepomůže. Zvlášť když mnohdy lze jako by mezi řádky číst, že když se s těmi dekrety ti čeští balíci nevypořádají sami, tak my jim - až budou v Unii - pomůžeme...

Rozumějte mi, prosím, dobře: nic z toho není a nemůže být omluvou pro českou neochotu zamyslet se nad vlastní minulostí. Bylo by však nefér se o tom nezmínit.

Tyto otázky nejsou nepodstatné, nechci je podceňovat. Naopak se domnívám, že by se česká politická reprezentace jimi měla vážně zabývat a jasně artikulovat české národní zájmy. Zatím, zdá se, k tomuto úkolu nedozrála: vždyť kolik času a energie jen v posledních měsících věnovaly české vládní kruhy propagandistické válce proti třem „odvěkým nepřátelům českého národa": Němcům, šlechtě a církvi!

 

Vzpomeňme jen ty nejznámější kauzy:

nekonečné spory hraběte Kinského o dvě hájenky, jeden rybník a kus lesa, k nímž se postupně vyjádřili snad již úplně všichni ústavní činitelé; nedořešené restituce církevního majetku, korunované tahanicemi, kterému ministrovi má nevděčný balík církevní agendy vlastně podléhat; nebo nový zákon o církvích, který skončil u Ústavního soudu; léta se vlekoucí jednání o smlouvu s Vatikánem, špatně zakrývaná nechuť Hradu, a hrozící mezinárodní ostuda, vždyť ČR je jedinou postkomunistickou zemí, která dosud nebyla schopna důstojně tento vztah završit; a konečně: pouť zákona o zásluhách presidenta Beneše českým parlamentem završená podvakrát drtivým hlasováním sněmovny, kterýmžto skutkem byl tento politik z nejkontroverznějších povýšen na sekulárního světce novodobých českých dějin...

Kéž by místo rozdmýchávání takové hysterie někdo sedl a konečně, konečně sepsal, proč vlastně není možno zrušit z Benešových dekretů alespoň ty, co se netýkají majetku: například ty, jimiž se zakazují německé spolky a veškeré občanské aktivity, ruší německá universita a zavírají všechny německé školy...

Nezužujme však česko - německé vztahy jen na otázku dekretů. Ano, sudetští Němci o nich mluví, ale domnívám se, že to hlavní, o co jim jde, je vidět ovoce hodné pokání. Budiž Bohu žalováno, zatím jsme se příliš nepředvedli.

Nevolám po laciných gestech ani po bezhlavém rušení čehokoliv. Veďme o těch věcech uvážlivou debatu. Možná se během ní ukáže, že vskutku některé z oněch předpisů, ač jsou morálně hanebné, nelze jen tak, bez dalšího zrušit - budiž, hledejme tedy právní cestu, jak se bez nich obejít. Vždyť láska dokáže být vynalézavá.

Máme-li se bránit skutečným hrozbám - a není vůbec pochyb, že tu jsou! - musíme je odlišit od stínů, vrhaných našim vlastním špatným svědomím. "Když se věci správně pojmenují, je jasné oč jde", praví jedna stará moudrá kniha. Máme-li tedy vést debatu s těmi, kdo hájí své zájmy, musíme si být jisti těmi svými. Kostlivci ve skříni, sousedovo stříbro v našem kredenci a pár frází z dějin národního obrození, to není příliš jistá výchozí pozice.

Najděme tedy odvahu podívat se tváří v tvář našim národním dějinám: znamená to dřinu, kopat a hloubit. Ale postavit základy na skále, to stojí za to!

 

Text je psán jako příspěvek pro Setkání smíření mezi Čechy a sudetskými Němci dne 17.4.2004 v Praze, organizované Křesťanskou misijní společností www.kmspraha.cz