PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

21.01.2011

Autor: Čestmír Hofhanzl

Železná mříž roku 2011

Akcionalizace státního podniku Lesy České republiky


Motto: Kdo lže, ten krade, kdo krade, ten nakonec vraždí.

Přes všechny ideologie i dialektické přemety platí, že historie je matka moudrosti. Vše, co se v našem lidském světě v posledních sto letech odehrálo, tato slova potvrzuje.

Ve dvacátém století spáchal „osvícený lidský rozum" ve jménu lepšího příští několik „-ismů". Fašismus a nacismus ve jménu národa, komunismus ve jménu proletariátu, dělnické třídy, socialismus v zájmu „pracujících", kapitalismusm, ve své mravně vyprázdněné podobě, ve jménu konkurence a vyšší výroby. Ideologové, hlasatelé a kormidelníci všech těchto „-ismů" se přestali učit u historie, ztratili soudnost. Jejich „osvícený rozum" se pokusil popřít lidskou přirozenost a celé dějiny lidské kultury. Zhůvěřile se domnívali, že mohou vše, a myslí si to doposud.

Většina mého života proběhla v éře označované slovem komunismus. Byla to doba rozkladu hodnot, které vytváří kulturní povědomí - pojmy ukotvené v myšlení a v mentalitě milionů lidí, které se ctí a nepřekračují. Obecné přijetí i dodržování těchto hodnot většinou společnosti umožňují spolupráci mezi lidmi a překonání vznikajících konfliktů.

Komunismus a jeho kormidelníci v intencích své ideologie - podle potřeby s ohledem na měnící se zájmy - zpochybnili a v opak obrátili obsah pojmů, jejichž obsah a význam se utvářel a upevňoval v myslích lidí po staletí. Slova a pojmy ztratily obsah, prosazení určitého záměru bylo za komunismu určováno mírou použitého násilí. Hospodářský a společenský úpadek a mravní bída společenství, které ovládl komunismus, jsou produktem této zločinné technologie moci.

Totalitní systémy dvacátého století znamenaly svou podstatou civilizační změnu. Války a převraty v čase před tímto totalitním stoletím se vedly o zájmy, o změny vládnoucích garnitur. Kulturní společenská podstata se významněji neměnila. Války a převraty ve dvacátém století však znamenaly změnu této kulturní a společenské podstaty. Nové vládnoucí garnitury vyhlašovaly v případě nacismu tisíciletou říši. V případě komunismu jsme slýchávali např. heslo „Na věčné časy a nikdy jinak!". Noví vládci se podle toho chovali. Dělali vše pro to, aby byli neodvolatelní. Společnost se pokusili mravně i organizačně zničit - udělat z lidí jen pracovní materiál.

Komunističtí kormidelníci, poučeni neúspěchem svých nacistických pobratimů, se naučili měnit taktiku - i na lidská práva v jejich pojetí došlo. V šedesátých letech Brežněvova taktika dètente - zmírňování napětí nevyšla. Západ se nerozpadl. Invaze do Československa zdemoralizovala jejich vlastní řady. Proto začaly úvahy o modernizaci mocenského a hospodářského systému.

V období 1974 - 1983 jsem žil a pracoval v Gottwaldově. Měl jsem přitom příležitost pochopit inovační úsilí ve „vývojové dílně" JZD Slušovice. Pro poinvazní dobu sedmdesátých a osmdesátých let byl příznačný mocenský vzestup předsedů zemědělských družstev ve strukturách KSČ. Oproti byrokraticky sešněrovanému řízení státních podniků měla totiž zemědělská družstva větší míru volnosti. V zemědělském provozu, kde se většina činností odehrává pod volnou oblohou, kde jsou práce ovlivňovány výkyvy počasí, vše ukontrolovat a účetně evidovat nešlo. V té době se každý, kdo myslel na svou kapsu a na svou kariéru v aparátu Strany, stával kamarádem předsedů těchto kolchozů. Organizace tohoto fenoménu se ujala Státní bezpečnost, která zde získávala zdroje pro činnosti nekontrolované stranickým aparátem. Tyto finanční zdroje upevnily pozice tohoto druhého mocenského centra uvnitř „stranického stroje". V zemědělských družstvech i ve státních statcích začali „kormidelníci" zkoušet propracovávat modely modernizace socialistického hospodářství. Zde byla v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století připravena „tržní reforma" komunistického způsobu hospodaření, včetně metod ovlivňování a řízení „mas".

Musíme si uvědomit, že na počátku „reformy" komunistického systému nebyl žádný pozitivní úmysl - snaha o zásadní změnu. „Reformátoři" nechtěli odstranit základní vady a zločinnost systému. Úvahy o „reformě" začaly proto, že si část privilegované nomenklatury byla vědoma nefunkčnosti celého systému. A tento stav ohrožoval jejich vlastní postavení. Šlo proto především o zmíněnou modernizaci technologických procesů řízení hospodářství a ovládání masy pracujícího lidu. Zdroje na „reformu" byly získávány faktickým klamáním aparátu, jehož součástí reformátoři byli. Cílem bylo pokračování vývoje špatného a zkaženého systému.

To, co jsem měl možnost pozorovat v posledních patnácti letech legálního komunismu v inovační dílně gottwaldovských Slušovic - tedy vznik druhého mocenského centra a původ jeho finančních zdrojů, přípravu kádrů a lámání charakterů - mi pomohlo pochopit mnohé v postupech Sametové revoluce v letech 1989 - 1991.

Osm let jsem byl jako poslanec členem Výboru pro životní prostředí a Zemědělského výboru českého parlamentu. Od poloviny roku 1990 jsem měl proto příležitost z první ruky vidět předkládané návrhy reformy lesního hospodářství i zemědělských restitucí, kdo a jak je předkládal a co se kolem těchto návrhů dělo, včetně variant i průběhu refomního procesu. Tehdy navrhovaná „reforma" lesního hospodářství popřela všechny zkušenosti a znalosti generací lesníků o odpovědném hospodaření v lese. V první variantě měly být lesy dány do dlouhodobého pronájmu akciovým společnostem na třicet let. Vlastníkem lesní půdy měl zůstat stát. Jeden státní lesník měl kontrolovat dodržování smluv na třiceti tisících hektarech. Předkladatel Zdeněk Domes prohlašoval, že lesní hospodářství je překapitalizované. Spolu s ostatními „reformátory" počítal s tím, že zástupci lidu v Parlamentu jsou zcela hloupí a všechno odkývnou. Byla to koncepce na jednoduché vyrabování lesů. Stát jako vlastník lesní půdy by měl povinnost vyrabované plochy zalesnit.

Tuto variantu se ještě podařilo zablokovat. Reformátoři pochopili, že chtěli příliš mnoho. Původně neměli také v úmyslu umožnit restituce. V počátečním období změn však museli něco „pustit". Vykrádačky soukromých lesů v devadesátých letech byly ovšem úmyslné a centrálně organizované. Proto policie nebyla schopna nic dohledat.

Kuponová privatizace byla převodem strategického majetku, resp. většiny státního majetku do rukou bývalé komunistické nomenklatury. Schéma tohoto procesu i jeho subjektů byly předem připraveny. Proto nebylo možné tento proces upravit zákonem resp. řídit jej podle zákona. Privatizace lesních závodů v kuponové privatizaci byla v rozporu se všemi zásadami odpovědného hospodaření v lese.

Způsob hospodaření ve státních lesích - prodej dřeva „na pni" jednoznačně ukazuje na původ idejí a účel reformy lesního hospodářství provedené počátkem padesátých let. Zmíněný způsob hospodaření je modernizovanou variantou reformy z roku 1950, jejíž podstatou bylo rozdělení lesního hospodářství na část pěstební a těžební. Cílem tehdy bylo získat z lesa peníze a rozdělit lesnický stav tak, aby ti, kdo les pěstují, nevěděli, kolik dřeva se v lese těží. Dřevorubci zase byli jen nádeníky zainteresovanými na těžbě dřeva a neměli žádnou odpovědnost za stav lesa.

Tato reforma však neměla dlouhého trvání. I ti kočí a holiči, které Strana udělala řediteli lesních závodů, rychle pochopili, jak se poškozuje les. Tito lidé přes všechnu ideologii a násilí nebyli tehdy ještě tolik demoralizovaní.

Pro bližší pochopení tohoto vývoje: Po bolševické revoluci v roce 1917 bolševici nesáhli na skupinu obchodníků se dřevem, protože je potřebovali. V prvním desetiletí byl bolševický režim financován právě z vývozu dřeva. Až později nastoupilo zlato, ropa a další nerostné suroviny.

Taktéž po naší Sametové revoluci převzalo roli hlavního zdroje prostředků na financování realizace „perestrojky Pravdy a lásky" lesní hospodářství. Přesněji: státní podnik Lesy ČR. Státní lesy zůstaly po uskutečněné reformě v rukou komunistických reformátorů. Byl tak nahrazen původní zdroj, ze kterého byl financován počátek „přestavby" v osmdesátých letech - černé fondy předsedů zemědělských družstev a ředitelů státních statků.

Důvodů, proč hospodářské odvětví, které k hrubému domácímu produktu přispívá podílem 0,3 až 0,5 % ročně, mělo a doposud má takový význam pro průběh a financování postkomunistické perestrojky, je hned několik.

Lesy pokrývají třetinu území státu, z toho státní lesy tvoří dnes více než šestinu plochy země. Ač ziskovost lesa je malá (hospodářský cyklus je stoletý), jestliže předcházející generace zacházely s lesem alespoň trochu rozumně, představuje lesní dřevo velký majetek a proto i zdroj lehce přístupných peněz - zvláště je-li hospodaření státního podniku Lesy ČR maximálně neprůhledné. Odhad majetku Státních lesů v surovině dřeva je asi sedm set miliard; udává se však i více než jeden bilion Kč.

Jedním z důvodů, proč si reformátoři vybrali tuto „kasičku", bylo i to, že lesnický stav je organizován jako polovojenská služba. Lesníci slouží, mají své povinnosti. Nejsou zvyklí se organizovat, podřizují se požadavkům majitele či nadřízeného. Za legálního komunismu se tento rys lesnického povolání ještě dále zvýraznil. Naši reformátoři, aby udrželi lesnický stav v podřízenosti, udělali v podstatě totéž jako jejich pravověrní komunističtí předchůdci před čtyřiceti lety -lesnický stav rozdělili. Ti, co se počátkem padesátých let nazývali službou pěstební, se po „tržní reformě" stali zaměstnanci státního podniku. Druhá skupina se stala zaměstnanci lesních akciových společností.

Lesníci, kteří zůstali zaměstnanci státních lesů, dostali slušné platy, méně povinností a bylo jim dáno na vědomí, že nebudou strkat nos, kam nemají. Kdo neposlechl, letěl. Lesníci, kteří přešli k akciovým společnostem, dostali stejně natvrdo na vědomí, že jejich úkolem je plnit příkazy bez ohledu na odbornou stránku věci. Kdo tomu nechtěl rozumět - nové způsoby byly v rozporu s jeho odbornou ctí - letěl.

Výnosovost lesa se udává mezi jedním a čtyřmi procenty v cyklu století. Když tedy při těžbě dřeva zloděj zcizí nebo nezaznamená ze sta vytěžených stromů čtyři, nemá vlastník lesa ze svého majetku žádný zisk. Tato ekonomika lesního hospodářství diktuje způsob prodeje dřeva: ten, kdo kupuje dřevo, nesmí do lesa. Má-li mít vlastník nějaký zisk, musí prodávat dřevo přesně zaregistrované a roztříděné podle kvality na odvozním místě nebo v dřevoskladu.

„Reforma" zavedla prodej dřeva ze státních lesů způsobem, který je dokonalou „loupeží za bílého dne". Dřevo se prodává tzv. na pni - kus lesa na pokácení, s tím, že množství a kvalita se odhadne. Kupující si sám dřevo vytěží a udá množství i kvalitu. Kontrola je fiktivní - prodávající i kupující jedou v politickém holportu.

Dovedu si představit, jak již někdy na počátku osmdesátých let si nastupující reformátoři dohadovali způsob i zdroj financování budoucího pádu zlého komunistického režimu. Jako každá věrchuška holdovali komunističtí mocipáni lovu. Sedíce na posedu a po úspěšném lovu ve vytopené chatě reformátoři s řediteli lesních závodů diskutovali budoucí tržní reformu lesního hospodářství. Zmíněný předkladatel „reformy" v Parlamentu Zdeněk Domes byl členem Ústředního výboru KSČ.

Les jako jeden z hlavních zdrojů financování „perestrojky pravdy a lásky" nahradil zemědělství proto, že hospodářský cyklus zemědělství je jeden rok. Reservy vznikající v cyklu zemědělského hospodaření jsou krátkodobé, rychle se vyčerpají a nelze je tak jednoduše zakrýt. V lesích byl našetřen objem snadno zpeněžitelné suroviny a reformátoři měli v odvětví pevnou základnu. Šlo jen o to sehrát patřičné revolučně reformní divadlo a udělat hospodaření a účetnictví státního podniku Lesy ČR neprůhledné; namočit a zavázat si každého, kdo se mohl hodit. Třicet let je možno jít do podstaty lesa, aniž si toho běžný občan - nelesník všimne.

Když jsem na jaře 1991 pochopil, co „reforma" lesního hospodářství znamená a co je jejím smyslem, postavil jsem se proti. Ve sněmovních výborech i na plénu jsem opakovaně říkal to, co píšu již dvacet let. Dvakrát jsem se jako poslanec „vlámal" na jednání vlády řízené Václavem Klausem a do očí jsem všem řekl, co dělají. Když byly lesní akciové společnosti zapisovány do kuponové privatizace, šel jsem na Fond národního majetku. Ministrovi Tomáši Ježkovi jsem před reformátory při aktu předávání a po tvrzení, že v lesním hospodářství je konkurenční tržní prostředí, do očí řekl: „Lžou, celý systém je vymyšlen na monopol určité party a na vykradení odvětví.".

Objem roční těžby ve státním podniku Lesy ČR činí kolem osmi milionů kubíků dřeva. Při nízké průměrné ceně jen 1 000 Kč za kubík si spočítejte roční obrat. Státní lesy však celá léta udávaly roční zisk okolo třech set milionů Kč. Žádnému ministrovi financí tento nepoměr nevadil, žádné noviny o tom nepsaly. Při několika pokusech lesníků o změnu hospodaření vždy zisk výrazně vzrostl a vedení podniku, které se o změnu pokusilo, bylo rozehnáno. Takto dopadl i poslední pokus v roce 2007. Předsedou dozorčí rady státního podniku Lesy ČR se tehdy stal Pavel Drobil. Jako krycí figura se osvědčil a „kasičku" konsolidoval. Nedávný podobný pokus s „kasičkou" Státního fondu životního prostředí se mu ovšem zcela nevyvedl.

Ze státního lesa bylo za těch dvacet let převedeno do „správných rukou" jistě na sto miliard. Proto jsou vydávány za ekonomicky výhodné a efektivní jak těžba dřeva „na pni", tak zadávání zakázek velkým vlastnicky těžko identifikovatelným firmám.

Všichni, kdo v naší zemi kolem lesa a dřeva pracují, dobře vědí, jak systém funguje. Stejně dobře to vědí i všichni, kteří se pohybují v postkomunistické politice. Stejně tak dobře vědí, o co v tomto případě jde, i mistři pera, kteří nás informují o skandálech svobodné demokratické politiky a tržního podnikání. Nějak však nemohou najít tu správnou slinu a tento zlodějský systém popsat.

Po více než dvaceti letech uplynulých od Revoluce pravdy a lásky je možno nyní konstatovat, že se i v oboru lesního hospodářství uzavírá proces normalizace v podobném smyslu, jako před čtyřiceti lety - tehdy toto období trvalo tři až pět roků. Přestává být možné - pro „reformátory" je to dnes již obtížné - vyvádět ze státního lesa peníze podvodným způsobem. Jistě je to již také musí „urážet". Hodlají si proto své dobyté a „zasloužené" majetky legalizovat. Proto je zde aktuální návrh současného ministra zemědělství Ivana Fuksy přeměnit státní podnik Lesy ČR na akciovou společnost s akciemi obchodovatelnými na burse. Jsme svobodný stát s tržní ekonomikou. Proto si nastrčené osoby a firmy za ruské a podobné peníze budou moci koupit akcie státního podniku a legalizace vlastnictví majetku a území státních lesů pokrývajících více než šestinu území státu ve správných rukách započne.

„Hospodaření" ve státních lesích byla po celých dvacet let legalizovaná loupež. Teď to začíná být vlastizrada.

V Třeštici 12. ledna 2011

Čestmír Hofhanzl