Autor: Vlastimil Podracký

Bez opuštění nekončícího růstu se krize nevyřeší?

Co přijde ve společnosti důchodců, vyčerpaných zdrojů, stále větší nemocnosti mladých lidí, stále většího vystěhovalectví schopných a vzdělaných?

Keynesiánská doktrína nekonečného růstu, jako jediného správného kapitalismu, zřejmě končí touto krizí. Není to ovšem jen touto doktrínou. Je to též globalizací a otevřenými hranicemi. I když Keynesovo jméno je spojeno s touto doktrínou, není to zcela správné, Keynes kdysi pouze prohlásil: „utrácet, utrácet, utrácet", asi jako někdo jiný řekl: „učit se, učit se, učit se". Utrácení peněz znamenalo zaměstnanost a roztáčelo kola hospodářství, tím byla poražena starší doktrína: „kdo šetří má za tři". Výsledkem jsou hromady zbytečného zboží a vyčerpané zdroje. Jenže každá legrace jednou skončí. Asi se bude muset zase začít šetřit, a to tak, aby bylo více než „za tři".

Vláda už s tím začala. Ale asi velmi málo. Krize sice už v soukromé sféře není, ale ve státní existuje. Peníze pořád chybí. V příštím roce prý nebude na důchody. Proč stát nedovede vybrat daně? Protože je nikdy nedovedl vybrat a asi je nikdy nevybere. Mají s tím problémy státy s daleko propracovanějšími způsoby vybírání daní. Silné státy, které dovedou daňové dlužníky pronásledovat po světě a platit za to obrovské částky. To si náš stát nemůže dovolit.

Stačí, když firma odejde do ciziny, kde se platí menší daně. Nic neztratí, přes otevřené hranice zboží hladce přiveze. Stejně tak většina velkých firem odešla, přece nebude čekat v rozpadajícím se státě, až zahřmí. Tomu nelze zabránit, je to legální, přijali jsme přece Schöngen. Navíc se nezměnila kultura, že práce se dělají načerno, hlavně ve stavebnictví. Peníze se vyplatí na ruku, nikde se neuvádí, pokud přijde kontrola, tak se něco přizná, ale většina ne. Proti tomu není obrana. Je to dáno celou kulturou. Velcí plátci odcházejí a malí daně neplatí.

Na Západě si většina lidí všechno kupuje, všechny služby a zboží. Jen málo lidí si něco dělá samo. Dokonce ani posekání trávníku. Když něco dělá firma, je na to okamžitě daň, ale když si lidé dělají věci sami, nebo se sousedskou či rodinnou výpomocí, žádná daň není. To nemluvím o samozásobení potravinami ze zahrádek a vinohradů, jejichž přebytky se prodají, ale daň z nich nikdy nikdo neuvidí. Lidí, kteří žijí ze státu je stále více a více. Počet důchodců roste, je spousta lidí, kteří ani nejsou vedeni jako nezaměstnaní, žijí z velmi malého příjmu, který přiznávají, aby mohli platit minimální sociální a zdravotní pojištění, ve skutečnosti vydělávají na černém trhu, obvykle sice jen málo, ale přece. Zdravotnictví má astronomické výdaje. Dá se velmi skromně přežívat, zvláště na venkově. To by v podstatě nevadilo a dokládalo, že lidé si dovedou pomoci sami. Jenže, kdo za ně zaplatí zdravotní pojištění? Vždyť oni svým příspěvkem do toho fondu přispějí jen minimálně, ale budou chtít drahé a mnohdy předražené zdravotnické služby zadarmo. Idea růstu a velkých příjmů se tak zaběhla a všichni s ní počítají, že nějaké „přežívání" není možné, všichni musí naplno pracovat a platit vysoké daně a pojištění, aby to fungovalo. Jenže dnes jsme na konci „doby růstu".

Obrovské výdaje na důchody a zdravotnictví odvozené ze stárnutí obyvatelstva s malým počtem mladých lidí (z nichž mnozí ještě odchází do zahraničí) se kříží s fatálním zvyšováním surovin (nafty, plynu). O problémech s přistěhovalci víme. Vše by to měl vyřešit růst, ale jeho možnosti jsou vyčerpány, dlouho už byl pouze na dluh. Jak vidíme, žití na dluh růst nevyřešilo. Jaký bude základ růstu v zemi s astronomickým dluhem? Lidé budou spíše šetřit, vždyť neví, co je čeká. Když budou lidé šetřit, bude muset i stát, vždyť on má příjmy jen z koupi a prodeje, z obratu zboží a služeb, ze zaměstnanosti, kterou to přináší!

Samozřejmě, že stále je ještě možno ušetřit na státních výdajích, postavit méně dálnic, skončit s plýtváním na nepotřebné stadiony, ledasco ušetřit i ve zdravotnictví a možná lépe pohlídat veřejné zakázky, aby nebyly přemrštěně drahé a nerozkrádaly se. Ale šetřením se růst nenastartuje, jen zvýší počet nezaměstnaných a přežívajících. I rozkradené peníze se nakonec dostaly do oběhu, posílily hospodářství a můžeme říci, že navzdory nemravnému původu krizi nezpůsobily. S úsporami klesne výběr daní. Ten kdo šetřil, mohl „mít za tři" jen za první republiky, když nebylo vyspělé zdravotnictví a důchody měli jen železničáři. Jak zajistit v jiném hospodářském systému funkci sociálního státu, než ve společnosti plýtvání? Je nějaký jiný model?

Všechno je zařízeno na růstovou ekonomiku, vše je z ní odvozeno, nakonec tak funguje už od války. Jen tato metoda zatím zabránila krizím a mohla zajistit sociální stát. Nakonec ale vedla do dluhové pasti, když skutečný růst přestal, nikdo to nepostřehl, nikdo to nedokázal včas zastavit a nedovedl si představit jiný život, než ke kterému byl generace vychováván. Růst na dluh je možný jen dočasně a tento čas skončil.

Musí prostě přijít něco jiného. A zde je obava ze státních regulací, případně z komunistického převratu. Co jiného přijde ve společnosti důchodců, vyčerpaných zdrojů, stále větší nemocnosti mladých lidí, stále většího vystěhovalectví schopných a vzdělaných? Jsme připraveni na zcela jiný způsob života? Ale hlavně na jiný způsob myšlení? Známe způsob jak zachovat svobodu ve vymírající společnosti s vyčerpanými zdroji a životní závislostí na ropných státech? Jistě si dovedeme představit, že ti staří, nemocní, neschopní a odvyklí práci budou chtít nějak ujařmit ty schopné a pracující, aby na ně dělali, vždyť tak je založena i ústava a celý soubor modernitních idejí, kterým se klaníme jako modle.