PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

08.03.2010
Kategorie: Zemědělství, Ekologie

Autor: Čestmír Hofhanzl

Postkomunistická ochrana přírody

Jak se chová člověk ke zvířatům a živé přírodě, tak posléze jedná i ve vztahu k druhým lidem. Kritéria, podle nichž funguje hierarchie společenské pyramidy, se obrážejí v přístupu k živé přírodě.


Je až překvapivé jak se vlastnosti, které byly kvalifikací pro vzestup po společenském žebříčku po nastolení nejpokrokovějšího společenského řádu, obrazily v chování se takové společnosti k přírodě.

V počátečním období nastolování komunismu, neměl předvoj pracujících na přírodu čas. Lovecké pudy si proletáři ukájeli pronásledováním a lovem třídních nepřátel.

Socializace venkova znamenala vyhubení selského stavu - statisíců hospodářů, kteří svým způsobem hospodaření na půdě udržovali pestrou krajinu. Různorodosti a množství hospodářů na půdě odpovídala pestrost a bohatství druhů drobné zvěře. Podobně tomu bylo s bohatstvím ryb a ostatní vodní zvířeny v potocích a na řekách.

Po likvidaci sedláků přišli na řadu tetřívci, sluky, koroptve a posléze zajíci. Potkal je stejný osud jako sedláky, kteří pro jejich bohatý výskyt vytvářeli předpoklady. Bažant se zdál, že vydrží všechno - smrtelnou ránu mu zasadilo spojování malých družstev ve velkoplošné kolchozy. Velkoplošná „výroba" potravin, spolu s na hlavu uhozeným způsobem meliorací, měla za následek likvidaci malých vodotečí. Vypouštění všeho svinstva do potoků a řek zničilo život v potocích a řekách.

Předvoj pracujících během revoluční fáze dospěl, objevil v sobě dřímající pudy lovce a „predátora". Jak je u „nobilit" obvyklé, i velikáni proletářské revoluce našli zalíbení v lovu velké zvěře. Díky tomu se jelení a srnčí zvěře komunismus významněji nedotkl, chovali si je pro potěchu. Rozšířila se exotičtější zvěř - mufloni a daňci. Se škodami na porostech nebyl problém, vše patřilo eráru.

Zajímavé je, jak vrcholný komunismus svědčil černé zvěři - divokým prasatům. Podobně jako v lidské „nice" prospívali a o kariérním žebříčku postupovali všeho schopní, morálně otužilí, všežraví proletáři. Tak dospívající komunismus poskytl ideální prostředí pro bystré, odolné, přizpůsobivé a všežravé prase divoké. Jeho počty v loveckých revírech se začaly blížit počtu jeho proletářských bratrů v lidské společenské nice. Drobnou zvěř, kterou nezlikvidovala socializace, úspěšně plení divoká prasata.

Drobné zvířectvo, broučci, květinky, trávy byly pod rozlišovací schopností budovatelů lepšího příští. Proletáři přetvářeli svět a ta verbež překážela v rozletu.

Na počátku osmdesátých let, krátce poté, co byla vyhlášena chráněná krajinná oblast Bílé Karpaty, jsem se v Luhačovicích, kde měla správa sídlo, zajímal o místo. Pracovník, se kterým jsem na správě mluvil, vyjádřil skepsi ke smyslu své činnosti slovy: „Optimisti říkají, že na to, aby se zkurvilo všechno, nebudou peníze. Jsem pesimista, když jde o to něco zkurvit, na to budou peníze vždy.".

Ve stejné době byl v Gottwaldově vypsán konkurs na místo ekologa v místním muzeu Jižní Moravy. U výběrové komise jsem mluvil, jak jsem považoval za správné. Na dotaz, jak bych jednal, když bych měl v místě prosadit ochranu nějakého území, jsem se nejdříve zeptal, jaké bodu mít pravomoci. Když řekli, že žádné, odpověděl jsem - ve slušnosti a mírnosti bych apeloval na zdravý rozum. Ve stejném smyslu jsem odpovídal na další dotazy. Za tři týdny jsem dostal dopis s oznámením, že jsem výběrové řízení vyhrál, ale po poradě s nadřízenými orgány dostal přednost jiný uchazeč. Muzejním ekologem se stal synovec tajemníka okresního výboru KSČ.

Na jaře 1990 jsem se stal po volbách poslancem České národní rady, jako biolog jsem přirozeně směřoval do výboru pro životní prostředí. Měl jsem příležitost pozorovat sametově revoluční přístup k ochraně přírody z úrovně zákonodárného sboru. O orientaci a prioritách vedení životního prostředí na počátku „pravdy a lásky" vypovídá, že první český ministr životního prostředí Bedřich Moldan byl kandidátem tajné spolupráce Státní bezpečnosti. Stejné platilo i pro prvého předsedu výboru pro životní prostředí v České národní radě, informátora resp. důvěrníka Vladimíra Laštůvku. Moldan chtěl být úspěšný, chtěl jezdit po světě - tak informoval. Laštůvka byl kariérista bez bázně a hany - plnil úkoly. Mnoho špičkových aktivistů v ochraně přírody z totalitní doby bylo ve stejných službách.

Na úplném počátku devadesátých let se díky ministru životního prostředí Ivanu Dejmalovi podařilo udělat slušnou základní legislativu životního prostředí. V poslaneckém výboru většina lidí měla dobrou vůli. Sněmovnou se to podařilo protlačit díky dobrým předlohám a též proto, že sněmovnu ten problém nezajímal. Kormidelníci v té době měli jiné priority. O dva tři roky později by prosazení takové legislativy nemělo šanci.

I Petr Pithart se v té době dokázal pochlapit, jako český premiér v březnu 1991 umožnil vyhlásit nařízením vlády Národní park Šumava. Na historii prvních roků Národního parku Šumava lze pochopit, jak se hrály „ideály ochrany přírody v postkomunistickém čase". Vyhlášení národního parku nařízením vlády bylo proto, že zákon by v té době sněmovnou neprošel. V následujících mediálních konfliktech kolem parku v žádném případě nešlo o ideály a o přírodu. Dodnes je to konflikt o strategické území uprostřed Evropy a jeho jiné využití.

Prvým ředitelem parku byl Jiří Kec, důvěrník Státní bezpečnosti. Jeho náměstkem byl dnešní ředitel parku František Krejčí, v té době byl „zaníceným" zastáncem bezzásahovosti do přírodních procesů. O ekologickém zaměření jeho „přírodomilné" duše svědčí, že zároveň chystal privatizaci všech činností v Národním parku. Park by formálně byl státní institucí - všechny činnosti by v něm však vykonávala soukromá firma Parkservis. Čirou náhodou byl jejím majitelem páně náměstkův tchán. K privatizaci nedošlo, protože se o záměru dověděl tehdejší ministr životního prostředí František Benda - do záměru nezasvěcený. Benda, bez konsultace s nadřízeným nejvyšším „transformátorem" Václavem Klausem, „tajného" ředitele okamžitě z funkce odvolal.

Již dvě desítky let se kolem Šumavského národního parku odehrává „ochranářsko- odborná" zpravodajská hra Po papíru i obrazovce poletují odborné termíny a z „pravdy", z bojovníků čpí ideály jako odér z veřejných záchodků. Mediální divadlo je stejná fata morgana, jako přelud sametové revoluce. Ve společnosti, kde poznané pravdy platí, dané slovo nelze brát zpět a ještě pětkrát je obracet, by se nic takového nemohlo dít.

Ve společenství zblblém a demoralizovaném padesáti roky války a komunismu je možné tvrdit cokoli. Přes média, lze do „veřejného mínění" nalít jakýkoli jedovatý utrejch. V hlavách milionů lidí bylo za ta desetiletí zpochybněno téměř vše. Jestli lidé snad v něco věří, stejně se za to nejsou ochotni postavit. Pár sveřepým jedincům, kteří ještě jsou schopni trvat na tom, že černá je černá, nedají slovo.

Podobně jako na hospodářské scéně se pod hesly „pravdy, lásky a tržního podnikání" rozkradl stát. Na území národního parku ve jménu ideálu přírodních procesů byla zničena velká část plochy parku a proces stále pokračuje.

Byl jsem u vyhlášení Národního parku Šumava, celá devadesátá léta jsem dění kolem parku do podrobností sledoval. Na konci devadesátých let jsem rok a půl v parku pracoval. Poznal jsem aktéry sporů, sledoval rozehrávání mediálních kampaní, jejich pozadí, lidské kvality účastníků. Co jsem v těch létech viděl, mne vedlo k přemýšlení, co se vlastně stalo, proč se to stalo, kde jsou příčiny tak z přirozenosti vykloubeného přístupu k přírodě. Proč je ve jménu „pravd", „vědeckých poznatků" a „ideálů" činěn prvý opak.

Devadesátá léta „pravdy a lásky" byla školou života. Viděl jsem, co se stane, když se k „pravdě, lásce a všeobecnému splynutí duší" přejde z institucionalizovaného násilí, sobectví, programové blbosti „kontinuálně", prostým vyhlášením.

Výsledkem byl gigantický podvod, obrácení pojmů na ruby. Státníky se stali hlupáci a slaboši, kterým by hospodář nesvěřil do péče ani slepičí dvorek. Majetek si rozebrali podnikavci, kteří uměli podnikavě krást. Svobodu, svobodnou soutěž hlásali lidé, kteří by si ve svobodné, odpovědné společnosti ani nepískli.

Lásku k přírodě a návrat k přírodním procesům hlásali ve své většině lidé, kteří o komplexnosti přírody a jejích dějů neměli ponětí. Pojem „přírodní procesy" bylo zaklínadlo, mystická slova, za které jde ukrýt libovolnou hajzlovinu. To, co se odehrálo ve všech sférách a odvětvích lidské činnosti, když se přijalo podvodné pojetí sametové revoluce, se odrazilo i v pojetí ochrany přírody.

Nesetkal jsem se v počátku devadesátých let s žádnou aktivitou „ochránců přírody", která by se zajímala o pozemkové úpravy v krajině a prosazovala je. V té době byla neopakovatelná příležitost, při vyhlašované obnově vlastnických vztahů a restitucích, naléhat a prosadit obnovení přirozené kostry krajiny. Tu tvoří přirozené vodoteče, remízky, bývalá místa vlhkých luk, rybníky, ochranné stromové pásy atd. Nejen že by se tím chránila půda a vodní režim v krajině. Omezila by se nekontrolovatelná velikost výrobních ploch kolchozních polí. Obnovilo by se přírodní prostředí pro zvěř, rostlinné druhy, kterým hloupá bezcitná exploatace vzala prostředí k životu. Stovky miliard se rozkradly a prošustrovaly nenahraditelně. Milovníkům přírody to nevadilo.

„Reforma" lesního hospodářství znamenala přímočarý, průhledný způsob vykradení lesů. To lze vidět prostým zdravým rozumem, bez specializovaného vzdělání. Při stoletém hospodářském cyklu má les celkovou výnosovost jen 3 až 4%. Čtyři ukradené stromy ze sta na konci stoletého cyklu znamenají, že zisk z lesa je nula. Jde se do podstaty lesa, nic se zpět do existence lesa nevrací. Již dvacet let se tak „hospodaří", na ploše státního lesa. Nepoznal jsem za ty roky žádnou aktivitu „milovníků a ochránců" přírody, kteří by se proti tomu zločinu vůči přírodě postavili. Navíc, roky byly Lesy České republiky, resp. mafie, která je ovládá, hlavním sponzorem „Svazu ochránců přírody". Díky službám této mafii se stal předseda tohoto spolku „milovníků" Libor Ambrozek v období 2002 - 2006 ministrem životního prostředí.

Mnoho z mediálně známých bojovníků za „pravdu přírody" i „čistotu jejích procesů" jsem měl příležitost blíže poznat. Při přímé konfrontaci s problémem mlčeli, nebo trapně blekotali, pak jsem četl nebo viděl nehoráznosti v médiích. Špičky těchto bojovníků za čistotu, ve své většině pracovaly na zakázku. Ochranářský plebs - pěšáci, kteří tvořili šedou masu bojovníků za čistotu - ve svatém nadšení odmítli přemýšlet a srovnat si fakta.

Učebnicovým příkladem byla akce záchrany přírodních procesů pod Trojmezím a Smrčinou u Plešného jezera. Chodil jsem mezi ty „milovníky" téměř každý den, snažil jsem se je přesvědčit a vysvětlit, o co se ve skutečnosti hraje: Podívejte se na internetu, kdo pase krávy mezi hranicí parku a Lipnem. Téměř v celém území pasou krávy realitní kanceláře. Díky vám sežere kůrovec během několika let smrkové porosty v této oblasti. Následovat bude kampaň za zrušení parku v tomto území a začne kšeft.

Milovníci přírodních procesů se přivazovali ke stromům na Plešném jezeře v roce 1999 - v tom čase byl českým premiérem Miloš Zeman. O deset let později, na podzim 2009 vynesl tentýž Miloš Zeman své již nemladé tělo do kůrovcem sežraného lesa u téhož Plešného jezera, jako „bojovník" proti kůrovci na Šumavě. Aby toho nebylo dost, na kandidátce strany milovníka stromů „Strany práv občanů", má kandidovat Ivan Žlábek, ředitel národního parku v době objímání ještě živých stromů.

Velkým „přínosem" komunismu do pokladnice lidského vědění a kultury byla vysoká produkce jedinců i institucí špičkově adaptovaných na příživnický způsob života. Jak komunismus dospíval, transformovali se parazité, kteří živné médium vysávali a usmrcovali pomalu na aktivní dravce. Proces sametové revoluce byl vyvrcholením vývojového procesu přeměny komunistického parazita na tisíce parazito-dravců. Ten nový druh se cítí a sám sebe považuje za „predátora".

Sofistikovaný vývoj přeměny uvnitř společenské pyramidy se logicky obrazil v přístupu postkomunistických „predátorů" k přírodě a pojetí její „ochrany". Proto se noví predátoři nestarali o to, aby zvýšili úživnost krajiny pro své zvířecí bratry predátory. Byli zvyklí žrát, aniž se starali. Absolutní ochranu snadno dali svým zvířecím bratrům, kteří z přirozených zdrojů devastované krajiny nemají co žrát.

Tak se stali kormoráni, volavky, či vydry hospodářskými zvířaty. Po příznivou část roku se živí na hospodářských rybnících a vodách nebo u moře. Když přijde zima, rybníky zamrznou, hladoví predátoři se soustředí tam, kde ještě něco je a je volná voda. V potocích a říčkách nemá šanci přežít nic.

Obnovil jsem asi kilometr potoka, udělal z něj krásnou živou vodu. Postavil pět malých rybníků a obnovil čtyři sta metrů dlouhý náhon. Všechno bylo plné ryb, raků, škeblí - poslední tři roky honím v zimě ve dne vydry s vidlema. Na jaře není v potoce, v náhonu a v rybnících ani šupina, zmizeli raci a škeble.

V zemědělské krajině téměř dokonale likvidují drobnou zvěř kolchozní predátoři. Dochází už i na srnčí zvěř, kosící liště neuteče nic. O to, co přežije, se postarají lišky jestřábi a všežravý proletář prase divoké. Prase, zdá se, přežije i postkomunistické predátory a jejich natvrdlý způsob ochrany přírody.

V Třeštici, 29. ledna 2010

Čestmír Hofhanzl

www.konzervativnistrana.cz