PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

19.01.2010

Autor: Čestmír Hofhanzl

Na nás potopa

Hloupost a netečnost je věčná, ráda se tváří pokrokově, zvláště když směřuje k hlouposti větší. Chopí-li se vlády, není z ní úniku. Naději dává jen mimořádné morální a intelektuální vzepětí.


Naše země uprostřed evropského kontinentu byla po staletí průsečíkem, ve kterém se stýkaly a utkávaly ideové podněty a proudy. Na našem území a v jeho blízkosti se odehrávaly mocenské konflikty, které rozhodovaly o směřování Evropy a jejích hodnotách. Po „Bílé Hoře" na dlouhou dobu přestaly být české země subjektu dějin.

Vyhnání české šlechty, která se hlásila ke kališnictví, znamenalo, že země přišla o velkou část své politické i intelektuální elity. Politickým národem v těch časech byla šlechta - ztratili jsme aristokracii, která byla schopna cítit, hájit zájmy země a být jejím reprezentantem. Poznamenalo to český politický život do současnosti.

Faktická neexistence zemsky cítící aristokratické politické reprezentace v době „reformy" Rakouské říše v roce 1848 znamenal, že bylo jen Rakousko - Uherské vyrovnání. České země, hospodářská základna Rakouské říše, nedosáhly podílu na moci a odpovědnosti. Tehdy se mohl položit základ k možné příští federalizaci středoevropského soustátí.

Česká politická reprezentace se podílela v průběhu první světové války na zničení Rakouské říše - soustátí, které integrovalo malé národy střední Evropy. Vznikem samostatného Československa jsme pomohli vytvořit ve středu Evropy prostor nestability a mocenského vakua. Co jsme vytýkali Rakousku, ač jsme na tom měli podíl, totiž že bylo jen Rakousko - Uherskem, jsme pak udělali v menších rozměrech v Československu. Založili jsme Československo na národnostní ideji, státu Čechů a Slováků s třímilionovou menšinou německou, menšinou polskou, Slováky s komplexem méněcenného národa a jeho menšinami. Politická reprezentace nového státu neměla mezi sebou část aristokratické reprezentace s jejím způsobem myšlení. Vystavěli jsme pohraniční opevnění proti nacistické hrozbě, měli jsme dobře vyzbrojenou armádu. Snad jsme to měli všechno jen jako hračku. Naši dědové a otcové se nepostavili nacistickému přepadení a nebránili svoji zemi a hodnoty. Byl přece „věk rozumu", byli jsme zrazeni a nešli do ztraceného boje. Téměř bez výstřelu jsme se vzdali a odevzdali vojenskou výzbroj Hitlerovi - pomohli jsme nacisty vyzbrojit. Představitelé samostatného státu nevěděli, že čest a hrdost je výše, než rozum. Jen ty dávají v čase naději na důstojnou existenci.

V zahraničí i v domácím odboji se proslavili a bojovali jedinci. Většina se přizpůsobila a zvykla si. Představitelem zahraniční vlády se stal malý muž, který již v roce 1938 - 39 selhal, jako první reprezentant a úředník státu nevyzval národ k obraně. V polovině války jel „vyjednávat" se Stalinem - mužíček, který za sebou neměl žádnou moc. Kavkazskému lidožroutovi jen předvedl, jek lehkou kořistí budeme. Po válce jsme vyhnali ze země tři milióny Němců - obyvatelstvo, které sídlilo na území po staletí. Ne, abychom po právu potrestali aktivní zločince a nejvíce vinné, ale všechny. Již tímto aktem jsme se stali součástí komunistické říše. „Únor" byl dokončením toho, jak jsme se chovali za války a těsně po jejím skončení. Čtyřicet let komunizmu znamenalo opakující se likvidaci duchovních elit. Existence a trvání nablblého systému stálo na ubíjející hlouposti.

Byli „úspěšní", lidé si zvykali, většina „nevědomky" přijala jejich „hodnoty", málokdo chápal, že své životy žijeme jako podvod. Jako by život nebyl jedinečný a jen jednou. Bez přemýšlení se lidé vyhýbali nepříjemnostem, dělali věci, na které by při normálním běhu života nepřistoupili. Kariéry dělali ctižádostivci a hlupáci, kteří absurditu a hlouposti dále rozvíjeli. Husáka a jeho squadru považuji za lidsky horší, než byli „vítězové" Února. Únor byl po válce, v čase jejích následků, kdy krvavé ruce ještě neoschly. V roce 1968 jsme již měli zkušenost a byla možnost volby. Do služeb „obnovitelů pořádku" se dala spodina již vyrostlá a vyprodukovaná komunismem. Svůj způsob „normalizace" postavili na sofistikované a cílené demoralizaci společnosti. To je horší než jen přímá represe. Demoralizace poškozuje společenství více a na delší čas. Okupace Československa v roce 1968 znamenala kvalitativní posun způsobu ovládání a fungování Sovětské komunistické říše. Mobilizace tajných služeb a armády takového rozsahu znamenala předání mocenských pák do rukou tajné služby a armády. V tomto čase ideologové a partajní aparátčíci definitivně ztratili rozhodovací moc.

V sedmdesátých létech začíná příprava koncepce demokraticko - podnikatelsky se tvářícího komunismu, příprava na postkomunismus. V té době politickou rozhodovací moc získávají „šéfové" bank, hospodářských podniků, kolchozů - koordinovaní tajnou policií. Měl jsem možnost pozorovat tento proces v sedmdesátých a počátku osmdesátých let ve „Slušovickém Gottwaldově". Po devadesátém roce se obdobný proces ve velkém odehrál na úrovni celého státu.

Současnou část rozkladu hodnot české společnosti jsem měl příležitost pozorovat zevnitř politiky, díky své angažovanosti v běhu „sametové" revoluce jako poslanec Parlamentu. Čtyřicet let, po dobu „vedoucí úlohy", se neměl šanci do politiky dostat člověk, který nebyl „u nich". I pro profesní kariéru to většinou nešlo bez stranické knížky. Po „listopadové revoluci" byla šance dostat se do politiky s poctivými úmysly po dobu prvních dvou - třech roků. Pak spadla klec. Přechodná doba, kdy systém byl rozkolísán, netrvala dlouho, již od voleb 1992 se rozběhl proces „konsolidace" postkomunistického systému do rukou stejných mocenských skupin lidí, kteří zemi ovládali po celou dobu komunismu. Základem pro „obnovení pořádku" a normalizace „demokratickou formou" byly tyto faktory a skutečnosti: Skutečná moc zůstala v rukou těch, kdo ji drželi před listopadem 1989. Oni jediní drželi ve svých rukách finanční zdroje, které mohli investovat do politiky a do korupce. Jediní měli organizační struktury a kontrolovali, aby se nevytvořilo nic nového. „Kontinuita" právního systému byla znamením pro všechny informované, že se pokračuje a zároveň zaručovala, že se nebudou měnit základní pravidla.

Po čtyřiceti letech komunismu s jeho systematickým lámáním charakterů, kdy jen morální chování a jednání bylo politický zločin, neměla česká společnost morální a intelektuální elitu. Stejně jako v rozhodujícím čase devatenáctého století jsme neměli „zemsky" cítící aristokracii. Na konci „legálního" komunismu v naší zemi neexistovala aristokracie morální - cítící odpovědnost za svou zemi. Smutně parodickou postavu „světového státníka - humanisty" při technologické modernizaci komunismu v podnikatelsko - mafiánskou „demokracií" sehrál Václav Havel. Lepší krycí figuru pro svou zločineckou hru na revoluci nemohli kormidelníci najít. Havel mluvil o morálce a demokracii a jednal jinak. Za scénou i na scéně se dělo něco jiného. Když přišel do sněmovny, styděl jsem se - měl to být můj prezident. Bylo na něm vidět, že hraje roli. Komunisté i ostatní „zasvěcenci" se mu otevřeně smáli. Při prezidentské volbě jsem mu svůj hlas nedal, zdržel jsem se hlasování.

Společenství, které bylo v posledních dvou desetiletích komunismu označováno jako „disent", nebyla skutečná politická alternativa. Dožadování se „lidských práv", zpívání přisprostlých písniček není svéprávná politika. Nejméně z polovice tvořili disent bývalí komunisté. Podobně, jako ve starém Rusku, bylo to společenství odpůrců režimů plné agentů tajné policie. Byla to jistým způsobem i „přípravka" budoucích kádrů pro sametovou revoluci. Viděl jsem chování i jednání těchto odpůrců komunismu v sametové revoluci - většina posloužila. Kdo z nich přežil v politice dodnes, byl z „přípravky".

Osm roků jsem byl členem zemědělského výboru sněmovny i výboru pro životní prostředí a viděl jsem, jak se hrála „reforma" lesnictví, zemědělské restituce i „reforma" zemědělství. Mohl jsem pozorovat, co znamenala a k čemu byla používána postkomunistická ochrana přírody. Nebyl jsem loutkou a figurkou, se svou zkušeností a selským rozumem jsem srovnával, co mi bylo předkládáno k věření a schvalování... Od podzimu 1990 jsem se postavil proti tak zvané reformě lesního hospodářství - když jsem pochopil, že ten neuvěřitelný podvod je proti všem zásadám odpovědného hospodaření s lesem. Podobnou „reformu" se komunisté pokusili zavést na počátku svého panování v roce 1951. Po roce a půl byla „reforma" tehdy zrušena - i „kočí" a „holiči", které udělali řediteli závodů, pochopili, že se poškozuje les a prosadili její zrušení. Po čtyřiceti letech komunismu „osvícení komunističtí podnikatelé" ten „ruský" způsob hospodaření s lesem prosadili a dosud trvá. Viděl jsem způsob a průběh té podivuhodné reformy odvětví, konkrétní osoby, které tu loupež rozehrály, kam šly naloupené peníze, jak se měnily varianty. Z peněz, vykradených ze státního lesa, byly financovány „politické strany" a koupena média. Za těch již téměř dvacet let bylo vykradeno ze státního lesa na sto miliard - slušná část dnešního, již více než bilionového státního dluhu. Opakovaně jsem ve sněmovně řekl, co se v lesnictví děje. Stejně jsem to řekl na poradě ekonomických ministrů i ve vládě - za Klausova panování. Roky jsem o tématu psal: již dvacet let jdou peníze ze státního lesa do jiných kapes, než je kasa státu. Všichni, kdo v oboru pracují, to vědí a téměř všichni mlčeli. Teprve teď, kdy i obyčejným lesníkům začíná jít o existenci, se ozývá slabý šepot.

V zemědělství Josef Lux vykřikoval: „Co bylo ukradeno, musí být vráceno!", ve skutečnosti pro to neudělal vůbec nic. Bez přímé podpory výkonné moci neměli restituenti a lidé, kteří chtěli obnovit hospodaření na půdě, postavené na individuální iniciativě a odpovědnosti, velkou šanci. Všechny výhody měli šéfové kolchozů, kteří nechtěli změnu. Osm let v zemědělském výboru byla trpká zkušenost: komunističtí kolchozní revolucionáři chtěli pro sebe jen získat postavení jako „vlastníků" na cizím majetku a tomu odpovídající příjmy. Zároveň chtěli odpovědnost za hospodaření a půdu ponechat státu. Tak se vcelku stalo. Kolchozní způsob výroby potravin (ano, oni nehospodaří, oni „vyrábí potraviny"...) je a bude závislý na velkých dotacích od státu. Žádnými příkazy není lze při takovémto způsobu výroby na půdě zajistit dlouhodobou odpovědnost za půdu. Stejně tak i citlivý přístup k přírodnímu prostředí, ve kterém výroba probíhá. Při každé výměně správců v těchto „podnikatelských výrobních celcích", i jen při odúmrtí šéfa, hrozí úpadek a rozpad. Žádný z těchto statečných podnikatelů si nevychovává nástupce. Nemají dlouhodobou odpovědnost a hlídají si do samého konce svůj monopol.

Ochrana přírody má své specifické komunisticko - postkomunistické rysy. Na svém počátku, v sametové fázi, bylo „moderní a pokrokové" vše, co začínalo na „eko", ať to byla ekonomie či ekologie. Dalo se počítat s tím, že kolem každé aktivity či instituce, která začínala touto předponou, bude husté hejno agentů tajné policie. V „běžné" lidské společenské hierarchii dostali největší výhody ti, kdo se dostali na vrchol společenské pyramidy - bankéři, přerozdělovači a paraziti všech proveniencí. Stejné principy byly nastoleny v ochraně přírody a jejích druhů. Absolutní ochranu dostali vrcholoví predátoři. Lidští „predátoři" tím snad chtěli stvrdit svoji superioritu. Zanícení plebejští ochránci přírody dosud nepochopili, jak je tento způsob ochrany slabší na hlavu. Krajina se změnila, má jen určitou kapacitu, tak „predátory" podobně, jako u lidské potravní pyramidy, živí svou prací opět plebs. V krajině pomalu díky podnikatelství lidských predátorů i jejich zvířecích soukmenovců nezbude nic jiného živého. V Národním parku Šumava a jeho přírodě spáchali postkomunističtí ekologisti zločin blížící se rozměrům likvidace lesů na hřebenech pohraničních hor v osmdesátých letech - na tom se podíleli komunističtí šéfové lesů. Na Šumavě sloužili ekologisti ve zcela jiném triku, než je ochrana přírody. Specifikem celé sametové revoluce bylo, že za všemi vyhlašovanými „ideály" byl většinou zcela jiný obsah.

Na zde uvedených třech příkladech lidské činnosti a práce, kterými jsem se zbýval ve víru „sametové revoluce", obnovy svobody a rozumu, jsem pochopil hloubku hodnotové i profesní demoralizace, ke které došlo za šedesát let komunizmu i postkomunizmu. Mezi „elitou", která se po roce 1989 vynořila na veřejné scéně, jsem fakticky nepoznal člověka, kterého bych si mohl vážit. Václav Havel se chopil příležitosti, zahrát si svou největší životní roličku v absurdním dramatu „humanizujícího se" komunizmu. Že by měl vzít odpovědnost za zemi a její plebs ho ani nenapadlo. Odsuzuji ho za nemorálnost a neodpovědnost - věděl, co ty pojmy znamenají. To nemohu vyčítat Václavu Klausovi, ten vůbec neví, co to je. Takový člověk se nikdy neměl dostat na místo, které zastává.

Co se v naší zemi v posledních dvaceti letech odehrálo a stalo, bylo formou i obsahem absurdní divadlo. Za kulisami, vnější výpravou a deklamacemi herců byl úplně jiný obsah. Co se skutečně hrálo většina obecenstva doposud nechápe, sami na tom též nesou svoji vinu. Nechtít vidět a vědět je též spoluvina, zvláště, když obecným rysem českého charakteru a povahy je starat se jen o sebe a nepříjemným věcem a potížím se aktivně vyhýbat. Za ty roky se mi nestalo, když jsem o věcech mluvil, že bych dostal jinou odpověď než: „Co naděláš?". Je to smutné, ale odvážím se tvrdit, že obecným „filosofickým" úzusem je: „Po nás potopa.". V reálném světě však ne po nás, ale na nás potopa. Vše děláme tak, aby přišla na nás, a zasloužíme si to. Je mi vyčítáno, že jen kritizuji a neříkám, jak z toho. Říkám to ale stále. Nejprve musím stát na svých nohách, mám žít a chovat se jako odpovědný člověk a vědět, že to bude bolet.

 

V Třeštici 12. ledna 2010

Čestmír Hofhanzl

www.konzervativnistrana.cz