PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

23.08.2006

Autor: Čestmír Hofhanzl

Bída našeho času

“Žádné listiny práv, kontrolní komise, výběrová řízení nic nezajistí a neopraví, není-li individuální morálky.“


Motto: „Starý ludia hovoria, že bude válka, nie je možné, aby ludia takto žili..."

 

Některé události i atmosféru, ve které se přihodily, si pamatuji celý život. Platí to i pro větu, kterou jsem použil jako úvodní motto. V prvých dnech května 1975 jsem se toulal po Oravě. Druhý den k večeru, když slunce se již klonilo k obzoru za kysuckými kopci, jsem přecházel hřeben mezi Zázrivou a Terchovou. Měl jsem v nohách již deset hodin chůze, ráno jsem vyšel z Oravské Magury a místy jsem se ještě brodil sněhem. Na louce na hřebeni vyhrabovali stařík a jeho žena loňskou trávu. Když jsem procházel kolem, zavolali mne, abych se zastavil na kus řeči. Povídali jsme o věcech, o jakých se obyčejně při takových náhodných setkáních mluví. Na úvahu i atmosféru, ve které zázrivský horal tu větu vyslovil, jsem nikdy nezapomněl.

Několik roků předtím jsem v Jablunkovské plicní léčebně, kde jsem pracoval, vyšetřoval pacienta, starého pána, ruského emigranta z doby po roce 1917. Četl jsem v té době knihu „Krize našeho věku" rovněž porevolučního ruského emigranta, profesora Harwardské univerzity a zakladatele moderní sociologie Pitrima Sorokina. Pacient byl vzdělaný člověk, tak jsem zavedl řeč na Rusko a Sorokinovu knihu. Dobře si pamatuji co mi ten moudrý pán v průběhu diskuse odpověděl. Řekl mi: „Podívejte se na současnou architekturu a umění, na problémy, které naše doba považuje za důležité, kolem nichž se točí veřejný život. Naše doba je dobou civilizačního úpadku. Srovnejte si co je považováno za krásné, pro existenci člověka důležité. Máme spoustu poznatků získaných vědou, avšak znalostí neutříděných. Život ztratil řád i vyšší smysl. Obecné vzdělání, chápání smyslu života u většiny členů dnešní společnosti je bídné. Středověk, který dnes rádi označujeme jako barbarskou dobu, byl v porovnání s naší dobou svou podstatou vzdělanější, z pohledu času zodpovědnější. Lidé v té době ve své většině znali jedinou knihu, ale tu znali v každé i maličké vísce. Byla to bible, souhrn základních pravd a moudrostí, ze kterých vyrostla evropská civilizace. Její zásady měli lidé ve svých zvycích zažity, většina se jimi ve svém životě řídila a věřila jim. Podívejte se na stavby a architekturu té doby, jsou syntézou krásy. Jděte do zámků a muzeí, podívejte se, co tehdejší lidé dokázali svýma rukama udělat. Myšlení, jeho kvalita a priority, je vždy úzce svázáno a spojeno s tím, co dokáže člověk udělat rukama. Ruce dávají korekci hnutím mysli".

Vyrostl jsem v jednoduchém venkovském prostředí, kde ještě platily staré ctnosti, jedna a jedna byly dvě. Když přišel komunismus, moji rodiče neudělali nic, aby se přizpůsobili nové době a jejím hodnotám. Když tátu místní komunisti poslali do pracovního tábora, aby zastrašili ostatní, naše drobná udřená maminka nám při každé příležitosti opakovala, „přeskoč, přelez, nepodlez". Nebo říkala, „takové věci se nedělají". Nikdo z nás čtyř dětí nesměl na střední školu, nejstarší sestru vyhodili pár měsíců před maturitou. Od nejrannějšího dětství jsem měl příležitost učit se rozlišovat co je správné a co špatné, příklad rodičů ukazoval, na co nesmím přistoupit. Nakonec, s odstupem let, různými oklikami jsem vystudoval střední i vysokou školu. Ta klikatá cesta mi přinesla poznání, že leccos jde, když se člověk nepoddá. Pomalu jsem začal chápat cenu i hodnotu toho, co znamená udržet si vlastní hlavu a co je sebeúcta. Komunismus a ti, kteří jej realizovali, nikdy nebyli schopni pochopit, že z každého se nedá udělat dobytek.

Ve škole jsem se učil jen učiteli, který mne zaujal, hledal jsem příklad. Asi v osmnácti letech jsem si uvědomil, že neznám historii a filosofii. Začal jsem chodit po antikvariátech, jako samouk se napřed učil poznávat, kdo je kdo. Komunismus a jeho vše prostupující lež mne dovedla k poznání nutnosti udělat si a najít svůj vlastní názor a pohled na svět. Pochopil jsem v těch letech, že nad vším praktickým, exaktním a užitečným poznáním je filosofie, či náboženské chápání světa a života v něm.

Nespravedlnost, které jsem byl ve svém dětství svědkem a prostředí, ve kterém jsem vyrůstal, mne učinily velice citlivým na „normální, běžné" chování a jednání, kdy se něco jiného říkalo a jiné dělalo. Velmi těžko jsem snášel takové prostředí a nebyl jsem schopen se mu přizpůsobit. Musel jsem sám sobě najít vysvětlení, proč je tomu tak. To byla hlavní příčina a důvod, proč jsem začal hledat pravdu v historii a filosofii. Dodnes mám za zlé starší generaci těch, kteří ještě věděli a měli vzdělání, že takovým jako jsem byl já neřekli, „najdi si toho autora a tu knihu, přečti si ji". Hloupost a beznaděj doby padla téměř na všechny.

Ke všemu, čemu jsem se v životě naučil, jsem hledal cestu jako samouk. Nedůvěřoval jsem autoritám, které jako autority vyrostly v komunistickém režimu. Vždy jsem ale pečlivě vlastním rozumem a zkušeností vážil vlastní argumenty. Je přirozené, že to, jak jsem v běžném životě i v práci jednal, mělo své důsledky. V lepším případě jsem byl nerozumný podivín, v tom horším nebezpečný člověk a protistátní živel. Nikdy jsem za komunistů nešel k volbám. Musel jsem si to ustát a ustál jsem si to jako neznámá soukromá osoba, nedělal jsem veřejného disidenta. Byla to moje osobní pře, komunismus mě urazil, mysleli si, že ze mne mohou udělat dobytek.

Nelehký život měla moje žena i rodina. Pětkrát jsme se stěhovali, obvykle vždy, když jsem se vzbouřil a řekl, že určité věci dělat nebudu. Dlouhé roky si nemohla má drobná, statečná žena zvyknout na mé horolezecké výpravy. Sám jsem lezl stěny v Tatrách a v zimě přecházel hřebeny slovenských hor. Vždy se bála, kdy se nevrátím živý. Zkoušel jsem sám sebe, posouval hranice své odolnosti a učil se překonávat strach.

Nikdy jsem nereagoval na urážky, posměšky a napadání mých textů zveřejněných na internetu, kterými mne někteří čtenáři častují. Osobní úvod jsem napsal, abych vysvětlil, proč činím to co činím a píši.

Ještě jako poslanec parlamentu jsem měl jen malou šanci zveřejnit svůj názor a vidění věcí ve veřejných mediích. Dlouhé roky nemám již šanci prakticky žádnou. Na samém počátku devadesátých let jsem si uvědomil, že politická hra probíhající na veřejné scéně není čistá. Moje účast v ní v budoucnu může i na mne házet podíl viny. Řekl jsem si tehdy, „budeš říkat a psát co vidíš a co si o tom myslíš". Aby byl zaznamenán pohled současníka a abych se snad po letech mohl podívat svým dětem do očí. Obhájit se, že jsem nehrál špinavou, krátkozrakou hru. Mohu jen doufat, že čtenáři vlastním rozumem, podle svých zkušeností si přeberou, co se pokouším sdělit. Čas ukáže, zda jsem si vymýšlel nebo klamal.

Komunismus a jemu podobné „-ismy" zneužily a zneužívají lidských slabostí a nectností. Člověk má tendenci žít svůj život pohodlně a bez problémů. Nerad z vlastní, vnitřní potřeby přemýšlí hlouběji o příčinách věcí, které se kolem odehrávají. Bez toho, čemu říkáme kultura, to je výše nastavených pravidel a zvyklostí, velmi často se vrací k mentalitě „využij pro sebe co jde a co ti chutná". Přesto si myslím, že většina lidských tvorů má v zastrčeném koutku svého povědomí touhu učinit něco trvalého, snad i potřebu krásy.

Všechny despotické režimy, i dnešní populistické komunisticko-socialistické ideologické systémy, potřebují člověka jen jako standardní materiál, kolečko pasující do vymyšleného mocenského soustrojí. Každá výjimečnost, později už i jen obyčejná poctivost, jsou a stanou se nepřítelem jeho kormidelníků.

Lidský tvor, má-li se stát a zůstat kulturním člověkem, musí vyrůstat a svůj život žít v prostředí, kde na něho působí pozitivní podněty. Dítě odchované vlčí smečkou nikdy nebude člověkem v kulturním slova smyslu. Kdo přijal nebo přijme, ať již z důvodu kariéry, vnitřní pokleslosti nebo i jen slabosti, spoluúčast na stavbě a fungování totalitního společenského systému, nakonec přijme jeho hodnoty a způsoby. Aktivnější se stanou jeho spolutvůrci a začnou stroj manipulace, zneužití a zločinu zdokonalovat. Je starou zkušeností, že malí lotři, nepostaví-li se jim dostatečný odpor, otevírají cestu lotrům velkým.

Společnost vystavená dlouhodobému působení takového systému a poměrům upadá a chátrá. Lidé bez pozitivních podnětů a naděje ztrácejí motivaci, schopnosti nadhledu a vytrácí se to, co chápeme jako lidství. Domnívám se, že ve společenské mentalitě i jejich hodnotách platí podobné zákony, které platí ve světě hmoty a energie. Po překročení určité hranice devastace lidských a kulturních hodnot není postižená společnost schopna obrody z vlastních vnitřních sil. Bez pomoci a přílivu myšlenek ze společenství nezasaženého morálním rozkladem lze očekávat další pokračující devastaci společenské energie, která je znakem lidství. Viděl jsem to a byl svědkem po roce 1990, kdy se zdálo, že uzavřený mocensko-ideologický systém sovětského komunismu se rozpadl a otevřel se svobodné výměně idejí i pohybu lidí.

Většinu aktivního života, kdy jsem byl schopen vnímat věci kolem a rozumem je vážit, jsem prožil v komunismu. Žil jsem jako vnitřní emigrant. Čtyřicet let jsem pozoroval pomalý vnitřní rozklad české společnosti. Poprvé v dětství, když se sedláci v rodné obci bránili vstupu do družstva odkazem „půjdeme až půjde Hofhanzl". Tátu pro výstrahu zavřeli do pracovního tábora a nikdo se ho nezastal, nikdo nám nepomohl. Ti, kteří se na něj odkazovali, se nám vyhýbali. Podobně jsem to zažil při své vlastní vzpouře. Smutné bylo dívat se, jak měli moji kolegové strach, aby načalstvo náhodou nevidělo, že se mnou ztratili slovo. Vždy jsem věděl, že zůstanu sám, nikdo nebude ochoten nic riskovat. Komunismus vzal lidem duši, pomalu, aniž si to kdo uvědomoval, přestal existovat i pojem pravdy.

Podobný vývoj jsem měl příležitost pochopit v průběhu „normalizace" sedmdesátých let i ve sféře odborné. V Celostátní společnosti patofyziologie dýchání, jejímž jsem byl členem, byly ještě na počátku sedmdesátých let na seminářích přednášeny původní práce. Přednášeli je sice obvykle ti, kteří je nedělali, šéfové oddělení, ale v té době to ještě byli lidé schopní pochopit o čem to je. Od poloviny sedmdesátých let, kdy „normalizace" proběhla i na odborné úrovni, se přednášky na seminářích staly čtením rešerší odborné literatury. Přednášeli je lidé, kteří se chopili vedení společnosti. Původní práce nebyly, protože noví šéfové již preventivně nesnesli na svých pracovištích člověka, který ještě byl schopen pracovat a mohl by je v budoucnu ohrozit. Tehdejší můj šéf řekl kolegovi, s poukazem na mne: „Musíš uznat, že tu nemohu mít člověka, který chodí do práce rád a nebojí se".

V polovině osmdesátých let jsem si na seminář v Lékařském domě připravil k přednášenému tématu příspěvek, ve kterém jsem porovnal jaká je realita v praxi. Jak se vyšetření běžně provádí a jaká je pravdivost výsledků. Po přednesení základního referátu jsem se přihlásil do diskuse. Promítl jsem výsledky, jaké jsem naměřil při běžném postupu a jaké jsem získal, když jsem celý postup od odběru po měření provedl sám, u stejných pacientů a ve stejném čase. Výsledky byly nesrovnatelné. Na závěr jsem řekl, že mám zkušenosti z několika pracovišť a to, co zde bylo předneseno, je shrnutí současných znalostí, realita je však zcela jiná. Příčinou je stav naší společnosti. Reakce byla jedinečná, bylo to jako bych ve slušné společnosti vylezl na stůl, stáhl kalhoty a vystrčil na ctěné posluchačstvo prdel. Citlivější duše mi prominou. Nikdo mne nenapadl, většina věděla jak to je, ale urazil jsem většinu přítomných. Řekl jsem, „král je nahý, sami jste součástí lži".

O několik měsíců později jsem dostal od sekretáře společnosti nabídku, zda bych si do cyklu přednášek nepřipravil a nepřednesl přednášku o problému, ke kterému jsem se tak kriticky vyjádřil. Nabídka byla zajímavá i tím, že jsem svůj obor v té době již tři roky nemohl dělat. Na předchozím pracovišti v Gottwaldově jsem svému šéfovi odmítl dávat výsledky jaké si přál a které nebyly pravda. Nelehl jsem na zem, nakonec jsem sám dal výpověď a byl šéfem ujištěn, že mi zařídí, aby mne nikdo v Československu nezaměstnal. Věděl jsem tehdy, že už svůj obor nebudu nikdy dělat.

Přednášku jsem v Lékařském domě na Vinohradech přednesl, věděl jsem, že je to má labutí píseň a definitivní rozloučení s oborem. Na závěr jsem řekl, že jsem se pokusil popsat zásady, podle kterých se vyšetření provádí, metodické jemnosti, možnosti chyb a interpretace výsledků. Bohužel tyto zásady se na většině pracovišť nedodržují a tomu odpovídají výsledky a jejich validita. Příčinou je morální devastace naší společnosti způsobená politickým stavem. Dokud se na vedoucí místa kdekoli, a platí to i pro odbornou sféru, nebudou dostávat lidé na základě svých morálních a odborných kvalit, je to co jsem přednesl mlácením prázdné slámy.

Bylo to někdy v roce 1986 nebo 1987, měl jsem aplaus, lidé přestávali mít strach. Legrační bylo, že mi chodili podávat ruku lidé, kteří věděli, že svůj obor již nedělám a proč ho nedělám. Žádný se mne nezastal a nebyl ochoten riskovat kariéru. Můj bývalý šéf byl státním internistou. V tom okamžiku se chvíli nebáli podat ruku mrtvole.

Příklad uvádím proto, že takový byl stav lepších kruhů české společnosti na samém konci socialistické éry, kdy se komunismus již rozpadal. Mnozí by si i přáli změnu, ale tak dlouho se krčili a přizpůsobovali, že sami již nebyli pozitivního tlaku na změnu schopni. Nikoho nenadchnu, ale v konci osmdesátých let bylo možno československou společnost přirovnat ke kupce hnoje, a to ještě řidší část té hromady tvořila formálně nekomunistická, většinová část společnosti. Společenství ovládaných, které Orwell ve svých vizích a knihách „Rok 1984" a „Farma zvířat" nazval plebsem. Vládnoucí politická a technokratická nomenklatura byla bez morálky, často i hloupá, ale mnohým z nich dalo jejich postavení a funkce určité pracovní návyky a měli informace. Nikdo z nich nechtěl své privilegované postavení opustit a vystavit se konkurenci ovládaných. Zvláště když hrozilo riziko potrestání zločinů, na nichž se podíleli, nebo i pomsta. Je logické, že prozíravější se již roky připravovali na změnu ideologických přístupů a technologickou inovaci mocenského ovládání společnosti.

Neměli proti sobě připravenou a odhodlanou společenskou vrstvu svobodných, svéprávných lidí. Osobností ponížených a uražených způsobem, jakým s nimi jejich vládci zacházeli, na co degradovali jejich životy. Za odpor proti režimu bylo považováno pořádání hudebních seancí, na kterých se zpívaly přisprostlé písničky, jejichž autoři často byli v registru spolupracovníků Státní bezpečnosti. Oficiální disent se dožadoval lidských práv, ne přirozeného práva žít svůj život po pravdě, mít svůj podíl a účast na politickém životě země.

Většina „oficiálních" odpůrců režimu byli bývalí komunisté, lidé kteří si s tou zločinnou ideologií zadali a prohráli ve vnitřním pozičním boji. Jak čas ukázal, téměř žádný z nich nebyl schopen překročit svůj vlastní stín. Znal jsem některé představitele disentu a v politice po roce 1990 poznal další. Jen výjimečně, jako o Ivanovi Dejmalovi, bych mohl říct, že bych se s nimi navázal na horolezecké lano.

Na konci osmdesátých let nebylo možné v naší zemi říct to, co před sto lety napsal za oceánem Henry Ford, zakladatel americké podnikatelské dynastie: „Vláda, proti níž se postaví mravní cit lidu, je vláda ztracená, její dny jsou sečteny...". Komunismus dokonal hodnotový rozklad společnosti. Proti zlu, které dovedl téměř k dokonalosti, se nemělo co postavit. Celá společnost, všichni její členové, byli zlem v různé míře poznamenáni. „Sametová revoluce", její způsob, průběh i následky byly odrazem „hodnot a kvalit" české společnosti.

Od listopadových dní roku 1989 jsem se aktivně podílel na politickém dění, nejdříve v regionu a po volbách 1990 jako poslanec České národní rady. Podřídil jsem tomu svůj život, dožil jsem se naděje na změnu, o které jsem věděl, že musí přijít. Lidé byli ochotni přijít na náměstí, pokřičet si. Něco dělat, dát se do systematické práce, převzít moc a odpovědnost, která v prvních měsících skutečně ležela na ulici, nebyl ochoten prakticky nikdo. Systematický člověk s vědomím jakou příležitost máme, vnitřně poctivý a odpovědný byl neuvěřitelnou vzácností. Některé na počátku nejagilnější, řečnící mohutným hlasem o svobodě a demokracii jsem později našel v registru Státní bezpečnosti. Za sebou jsme neměli nikoho.

Společenský stav a „normy", které nastavil sametový způsob převratu, předurčily další vývoj. „Revoluce" proti komunismu proběhla jako proces obnovení moci společenské vrstvy, která ovládala zemi v „zavrženíhodné éře komunismu" Náš vliv a význam byl jen v tom, že jsme jim proces obnovení moci ztěžovali a komplikovali.

Osobností, které chtěly skutečnou změnu, bylo v politice velmi málo. Významný vliv na směřování politiky země jsme měli fakticky jen asi rok v o období roku 1991 a části roku 1992. V té době byla napsána nová česká Ústava s klíčově důležitými institucemi a mechanizmy bránícími náhlému převzetí moci a její monopolizaci jednou politickou skupinou. Byl to Senát a Ústavní soud se svými pravomocemi. Navržený text Ústavy byl schválen díky shodě okolností se současným dělením Československa. Dobu počínající rokem 1993 můžeme nazvat jako období obnovy a konsolidace moci.

Klíčových faktorů, které garantovaly kontinuitu „elit" totalitního státu a modernizaci technologie jejich vládnutí, bylo několik. Byla to především „kontinuita právního systému". Podstatou této politické intriky byla zpráva všem uživatelům a interpretům právních norem: Právní normy a zákony v novém formálně demokratickém státu budou užívány a interpretovány stejně jako v době a státě, ve kterém vznikly. Znamenalo to v zájmu silnějšího a jak bude zapotřebí. Ne, že smyslem zákonů a povinností soudce je nacházet právo a hledat spravedlnost. Právníci a soudci té „zprávě" také tak porozuměli.

Hesla „nejsme jako oni" a „sametová revoluce" byly zprávou pro nezasvěcené, nižší kádry a sympatizanty totalitního režimu, že se nic neděje, pokračuje se dál. To, jak se naši bývalí páni a vládci poučili, jsem nejlépe pochopil na podzim 1990. V České národní radě jsme v ten čas neměli důležitější práci a výbory týdny projednávaly návrh „Listiny práv a svobod". Formálního papíru, jehož prohlášení nešlo nijak vymáhat a za jehož nedodržování nehrozily žádné sankce. Listinu práv jsme v té době přijímali jen proto, aby ji bylo podle potřeby možno kdykoli zneužít. Přijímali jsme ji v době, kdy úkolem politiky a zákonodárného sboru měly být normy, které by pro budoucnost jasně dávaly najevo, že zneužití a zločin se budou v novém státě důsledně a nemilosrdně postihovat.

Řekl jsem to tehdy ve sněmovně a byl jsem napaden komunisty, že jsem proti svobodě a lidským právům. Ti, kteří ještě před pár měsíci znali jen své právo, mne napadli, protože jsem žádal spravedlivé vyrovnání se zlem a jeho potrestání. Výslovně jsem tehdy řekl, že žádám, aby pro budoucnost to byla výstraha pro všechny, kteří by tak chtěli jednat. Nezapomenu na ticho a odpor, který jsem cítil ze všech koutů sněmovny.

Porážka komunismu a převzetí moci byly formálním divadlem. Komunistická strana zůstala na scéně a v parlamentu. Jediná z nově vzniklých politických subjektů měla miliardový majetek a různé další ulité zdroje. Lidé s ní celoživotně i svou kariérou spjatí seděli ve všech nejvyšších úřadech státu. Společenská vrstva, která svého postavení dosáhla v totalitním státě, díky svým odpovídajícím kvalitám, jediná měla zdroje, které mohla investovat do politiky, privatizace státního majetku a uchopení vlivu v médiích. Čtyřicet let systematického a úmyslného ničení morálních a intelektuálních elit české společnosti způsobilo, že dědicové komunismu měli proti sobě demoralizovaný „plebs". Můžete mi libovolně spílat a nadávat. Byl jsem mezi „elitou", která měla porazit komunismus, viděl jsem ji chovat se a jednat. Můžete mne napadat ze spřádání spikleneckých teorií, ale neznám z historie případ, kdy již generačně zakořeněná vládnoucí společenská vrstva dobrovolně, bez hrubého násilí opustila své postavení, moc a majetek.

U založení většiny politických stran po roce 1989, a platí to dosud, byli lidé, kteří měli zájem na udržení kontinuity moci a kontroly směrování politické scény. Dědicové komunismu si byli vědomi významu politiky pro své společenské přežití a postavení.

Všechny mediální aféry kolem financování polických stran měly jediný účel: „umravnění" určité politické skupiny v politické straně. Bylo to upozornění na hranice, za které se nesmí jít. Nebo to byla dělostřelecká příprava k likvidaci neposlušného nebo již nepotřebného subjektu. V žádném případě nešlo o poctivou snahu zprůhlednit financování politických stran. Pravý opak byl pravdou. Byl jsem u zakládání, budování orgánů a fungování Občanské demokratické aliance. Viděl jsem aféry i způsob likvidace této politické strany v přímé projekci. Česká politika a v ní se pohybující politické strany neobráží autentické politické děje, nejsou to subjekty, které reprezentují a hájí skutečné ideje a zájmy. Lidé, za své role placení a zaúkolovaní, předvádějí divadlo. Scénář je v hrubých rysech dlouhodobě předem připraven a je smutné, že většina dnešních herců ani neví v čí hře hraje.

Privatizace se svými Harwardskými fondy, množstvím bank propojených s privatizačními fondy a kupónovou privatizací, v právním prostředí, kde zasvěcení mohli vše, byla způsobem „primární" akumulace kapitálu. Celé to byl banditský fígl, kterým si bývalí správci „státního majetku" ÚV KSČ formálně i papírově převedli do „svého vlastnictví" základní objem majetku země. Stalo se tak formou převodu majetku do správy různých akciových společností a právnických subjektů, jejichž skutečný majitel, spíše bych řekl „hybatel", u většiny z nich není veřejně znám.

Měl jsem příležitost v několika případech nahlédnout do pozadí záměrů o co v privatizaci skutečně šlo. Kdo ještě netrpí účelovou slepotou nebo profesionálně rychle nezapomíná, mohl by si pamatovat, jak Václav Klaus dával za příklad schopností Viktora Koženého, bílého koně, který plnil zadání a úkol. Podobně jste nemuseli zapomenout několik let na veřejné scéně úspěšně předváděnou kauzu privatizace Poldi Kladno. Na té šarádě je zajímavé, že v počátečních fázích privatizace s Vladimírem Stehlíkem spolupracoval Vladimír Dlouhý a posléze se stal mediálně jeho největším pronásledovatelem. Někdy v roce 1996 se ve sněmovně ustanovovala vyšetřovací komise na Poldi Kladno a každá politická strana měla do komise dát jednoho poslance. Při projednávání věci na klubu ODA jsem se do komise hlásil. Vladimír Dlouhý, když viděl moji zdviženou ruku, vyskočil a křičel: „Čestmír tam nesmí, okamžitě by žádal, aby byl zavřený Vladimír Dlouhý". Odpověděl jsem: „Máš pravdu Vladimíre a velmi bych se snažil". Do komise šel Dušan Navrátil, věrný Vladimírův nohsled. Skutečným důvodem medializace a stíhání Stehlíka nebyl vlastní problém privatizace kladenské železárny. Důvodem stíhání a veřejného propírání této konkrétní privatizace bylo to, že Stehlík chtěl jet na vlastní triko, nejel podle schématu, který celá ta „podivuhodná privatizace" měla mít. Myslím si, že Vladimír Stehlík byl samostatný statečný zloděj. Proto se při soudech a na kameru usmíval, věděl, že to musí jít do ztracena, svůj život si nepochybně jistil.

Od podzimu 1990 jsem do podrobností sledoval a angažoval se proti navrhované „reformě a privatizaci" lesního hospodářství. Na příkladu celého jednoho odvětví jsem měl příležitost sledovat a vidět, o co ve skutečnosti při té „reformě a privatizaci" šlo.

Dříve narození si mohou pamatovat, jak se v „normalizaci" sedmdesátých let stali největšími magnáty předsedové zemědělských družstev a ředitelé statků. Stali se v té době členy okresních stranických politbyr, okresní tajemníci si je předbíhali a kdo myslel na svůj blahobyt byl jejich kamarádem. Příčinou toho vzestupu byla nezbytná míra volnosti hospodaření a obtížná kontrola pohybu peněz při hospodářském procesu závislém na přírodních vlivech. Progresivní předseda měl vždy rezervy, ze kterých se dalo vypomoci kamarádům. V té době se zrodil „fenomén Slušovic". Zajímavá by byla studie návaznosti progresivních předsedů a jejich přátelských vztahů s pracovníky Státní bezpečnosti, ve skutečnosti jejich napojení na druhé vnitrostranické mocenské centrum.

Po sametové revoluci došlo k pozoruhodnému posunu. Zemědělství a jeho magnáti ztratili význam jako kasa a zdroj peněz na mimořádné operace a potřeby. Produkční proces a cyklus v zemědělství je obvykle jeden rok, rezervy se brzy vyčerpají. Po roce 1990 funkci rezervního pytle s „cash" penězi na mimořádné výdaje převzalo odvětví lesnictví a obchod se dřevem. Roční podíl odvětví lesního hospodářství na národním důchodu je sice jen v desetinách procenta, ale při stoletém hospodářském cyklu je ve dřevě lesů velká rezerva zpeněžitelné suroviny. Zorganizuje-li se řízení a hospodaření resortu maximálně neprůhledně, nebude neodborník, běžný občan po dlouhé roky zřetelně vidět, jak se jde do podstaty lesa. Je zajímavé, že bolševici tento zdroj peněz vždy využívali nejdříve. Po revoluci 1917 se sovětský režim prvých deset let financoval ze dřeva. Byl to jeden z důležitých důvodů zakládání pracovních táborů. Po „Únoru 1948" čeští komunisté učinili totéž „reformou" lesního hospodářství, rozdělením na část těžební a pěstební.

Na „sametové reformě" lesnictví bylo jedinečné již složení reformní skupiny. Základní kádr „moderních banditů" se zelenou uniformou tvořili členové bývalé country kapely „Patrik" z doby studií na lesnické fakultě. Šéfoval jí primáš a dnešní velkopodnikatel ve dřevě Honza Mičánek. Všichni byli původně lesními taxátory a velmi dobře věděli co se dá s čísly kolem lesa a dřeva dělat. Mičánek měl ve své minulosti příhodu se mzdovými fondy na mrtvé duše v obvodu, ve kterém správcoval. Čirou náhodou byl jeho tchán vysokým důstojníkem Státní bezpečnosti. Filosofii a profesní noty jim připravoval Zdeněk Domes, rovněž původně lesnický taxátor a pro zajímavost účastník „Vysočanského sjezdu KSČ" v srpnu 1968.

Podle prvního návrhu reformy měly být ze stávajících lesních závodů vytvořeny akciové společnosti, které by dostaly les ve svém obvodu do pronájmu na dvacet pět až třicet roků. Ze Státních lesů se měla stát formální dozorová organizace, které by les patřil a která by uzavírala s akciovými společnostmi smlouvy o nájmu a jejich dodržování fiktivně kontrolovala. Jeden státní lesník, který by kontroloval dodržování smlouvy, měl mít na starosti třicet tisíc hektarů. Z této koncepce bylo jasné, že jde jen o způsob nekontrolovatelného vykrádání lesa. Tento návrh se nám ještě podařilo ve sněmovně zablokovat. Původní záměr pak uskutečnili variantou kupónové privatizace na lesní akciové společnosti. Privatizační projekty centrálně vyrobili „reformátoři". Zásadně byli proti restitucím. Když v květnu 1991 v „zákonu o půdě" prošly restituce lesního majetku. Prohlásil Zdeněk Domes ve Výboru pro životní prostředí České národní rady s úšklebkem: „Oni nám to vrátí". Po léta pak dělali co mohli, aby zabránili obnovení lesních družstev a společenstev vlastníků lesa, bránili jejich sdružování k odpovědnému hospodaření s malými lesy. Jeden z členů „reformní skupiny" se v roce 1991 vyjádřil: „Budeme-li mít informační systém o malých lesích, budou naše". Později léta v mediích předváděné případy vykácení lesů a ukradení dřeva, ve kterých se téměř nikdy nepodařilo dopadnout a prokázat viníka, ve většině nebyly akce osamělých zlodějů.

Jedinečnou kapitolou této podivuhodné postkomunistické lesnické reformy je způsob hospodaření státního podniku Lesy České republiky. Celková plocha lesů v České republice je přes dva miliony šest set tisíc hektarů, z toho státní lesy hospodaří na více než polovině, což je více než šestině plochy státu. Les jako předmět hospodaření má velmi malou výnosovost. Udává se mezi jedním až třemi procenty v cyklu sta let. Má-li vlastník na paměti setrvalost zisku a udržení lesa, diktuje malá ziskovost tvrdě ekonomiku hospodaření. Většina zisku za dřevo se musí vracet vlastníkovi do obnovy lesa. „Reformátoři" zorganizovali hospodaření státního podniku tak, že má minimum provozního personálu. V lese hospodaří většinou velké firmy, které si státní podnik najímá na více let na určitou část lesa. Těžbu dřeva si dělají tytéž firmy svými zaměstnanci, sami určují kvalitu a dělají odhad ceny. Státní lesník má dělat namátkovou kontrolu. Od samého počátku byl vrcholný management státního podniku propojen s vedením těchto firem. Celý ten zlodějský komplot je zastřešen a kryt politickou mocí.

Za patnáct let existence ta tajuplná ekonomická „černá díra" nikoho z politiků a „investigativních" novinářů nezajímala. Nikomu nebyl divný udávaný zisk státních lesů ČR sto až tři sta milionů korun ročně z plochy představující více než šestinu plochy státu.

Není lepšího svědectví o „vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí" než tato již patnáct let existující tajemná „černá díra", o které všichni zasvěcení vědí. Bojí se i jen k ní přiblížit, aby je ta strašná koncentrace zlodějny dovnitř nenasála a nepohltila je. Pesimista by mohl směle říct, že vítězství „demokracie" bylo totální. Není třeba lidi věšet a zavírat, stačí jich pár vyhodit z práce a každého kdo dělá kolem dřeva si nechat přikrást. Dobrou výživu zajistit jen těm, kteří vidí jen co smějí a mají vidět. Pár „kverulantů", kterým nestačilo k pochopení zákonů dialektiky čtyřicet let komunismu a další léta postkomunismu, si to může vyprávět doma kredenci.

Devastujícím důsledkem komunismu bylo přijetí jeho „kultury" téměř celou společností. Většina, což si málokdo uvědomoval, přijala filosofii „nic není doopravdy, všechno je lež, nějak se tím prošvindlujeme". Pomalu jsme přestali vnímat a vidět, co se ve skutečnosti děje, stali jsme se barvoslepými. Většina z nás žila a žije svůj jedinečný, neopakovatelný život jako podvod. Jinak by nebylo možné, aby statisíce lidí na počátku „sametové revoluce" na Václavském náměstí, na Letenské pláni i jinde tak bouřlivě aplaudovali prázdným hezkým kecům sametových „vůdců" a pak v klidu šli domů a do hospody.

Prožil jsem si a pochopil o čem je česká společnost, když jsem se roky ve sněmovně a při každé příležitosti snažil věci pojmenovat a říkat po pravdě. Mám smutnou zkušenost, že kdykoli jsem v těch letech na svých oponentech, účastnících diskuse žádal a apeloval, abychom hledali objektivní pravdu, dostal jedinou odpověď: Objektivní pravda neexistuje. Někteří dodávali, že každý má svou pravdu. Odpovídali tak lidé z vysokých politických i společenských kruhů i kunčafti v hospodě.

Stane-li se taková odpověď „normální", znamená to pravděpodobně to, že z takového společenství se pomalou erozí vytratily základy „kulturní dohody", že určité hodnoty v individuálním i společenském životě jsou nezpochybnitelné. Náš život se jim má blížit, jsou i normou a měřítkem kultury daného lidského společenství. Přestane-li většina vnímat tyto hodnoty a přestanou-li být nepsanou, vnitřní korekcí jejich jednání, stává se relativní vše a vše je možno. Mezi námi není nic, žádná společenská hodnota, která by nás spojovala v těžkých chvílích. Smysl pak má jen to, co se z mého pohledu nebo z hlediska okamžiku jeví výhodné. Znamená to úpadek a rozklad individuální morálky. Jen člověk schopný a ochotný vidět, vnímat a pokoušet se o nestranné posouzení, rozhodnutý za svým poznáním stát a nést následky, může být svobodný člověk. Takových lidí je v naší zemi přehršle.

Po desetiletích a zkušenosti, kterou jsem prošel v posledních šestnácti letech, jsem pochopil obsah toho, co mi pře léty v tom krásném podvečeru zázrivský horal řekl.

Společenství lidí, kde přestaly platit starodávné normy desatera, kde „veřejná elita" své postavení vybudovala na popření základních norem lidského soužití, nemůže dlouho v míru žít. Lež, manipulace a násilí mohou po určitou dobu udržet dojem, že se nic neděje, společenský stroj v klidu funguje. Miliony lidí ale nespojují žádné vyšší hodnoty, člověk člověku se stal vlkem, i když to zatím nemusí být přímo vidět.

Komunismus pod vnějšími formálními hesly rovnoprávnosti a spravedlnosti okradl všechny, kdo měli o něco víc nebo nepatřili do jejich party. V zájmu svého udržení a trvání se komunisté pokusili potlačit a zničit normy a instituce, které z milionů lidských jedinců dělaly kulturní společenství lidí. Jejich rovnostářská vize skončila sektou „nejrovnějších", institucionalizací lži a hospodářským úpadkem.

V lidském prostředí se stalo přirozeným, že u počátků řídících pák metodiky sametové revoluce byly podobné lidské typy, jaké stály u kolébky komunistické revoluce. Snad jen s tím rozdílem, že tentokráte to nebyli lidé ze dna společnosti, ale tvořili „intelektuální elitu" společnosti, kterou vybudoval komunismus. Společnosti, kde vládly nepsané normy „účel světí prostředky" a „dobré je to, co je pro mne a mou bandu užitečné". Namísto diskreditované floskule „rovnosti, volnosti a bratrství" použili v sametové variantě stejně prázdné floskule „lidských práv". Nešťastnému plebsu nikdo nevysvětlil, že v biologickém světě a stejně tak i ve světě lidí platí jedině takové právo, které si svými schopnostmi a odolností vystojím. Jinak mohu doufat jen ve shovívavost a ta dlouho nevydrží.

Při rozvažování, co je před námi a co nás čeká, je nezbytné si uvědomit, na jakých základech stojí náš společenský dům. Neučinili jsme ani poctivý pokus pojmenovat, na jakých základech a hodnotách „stojí" česká společnost. V „perestrojce" devadesátých let se politickou, hospodářskou i veřejnou „elitou" českého státu ve většině nestali lidé vynikající svými schopnostmi, dlouholetou prací a svými lidskými kvalitami. Naopak se zcela systémově elitou stala společenská vrstva, kterou vytvořil komunismus jako parazita na společenském těle a která pouze změnila rétoriku, modernizovala nábožensko-ideologický kánon a mocenskou technologii. Nebyly to individuální akce schopných hochštaplerů a zlodějů, ale systémové obnovení moci ve formálně opačném ideologickém schématu hospodářské i politické organizace.

Celá tato staronová společenská elita si je dobře vědoma toho, čemu vděčí za své privilegované postavení. Stejně dobře mnozí z nich vědí, že způsob „sametového převtělení" je stejný, ne-li větší zločin jako „Únorové vítězství pracujícího lidu", kterým nás jejich předchůdci přivedli do náruče sovětských bratrů. Budou dělat vše, co bude v jejich silách, aby své postavení a monopol udrželi. Patří mezi to systematický rozklad morálky společnosti, jejíž „elitou" zůstali. Již dnes si vychovávají v těchto hodnotách své mladší nástupce. Není-li morálních zábran, nic nebrání mladému ctižádostivci přijmout angažmá v jakémkoli zločinném podniku, o nic nejde, může se jen povznést ve svém společenském postavení. Je již velice málo starosvětských matek, které by svým synům vtiskly do duše to, co moje máma opakovala ještě v devadesáti letech.

To, co nazýváme morálkou či etikou, je základní hodnotový mechanismus zpětných vazeb, kterým kulturní lidské společenství chránilo samo sebe před zlem a hloupostí, které je též nedílnou součástí duše člověka. Komunismus udělal co bylo v jeho silách, aby tyto hodnoty rozložil a potlačil. Sametoví revolucionáři a jejich pokračovatelé se těmto lidským hodnotám vysmáli.

Roky je mi vyčítána skepse, že nevidím a neříkám, jak z toho. Nevidím cestu z dnešního marasmu bez uvědomění si jeho příčin. Právo nemůže být právem ve společnosti bez morálky, kde se navíc její „elity" staly elitami díky popření morálních norem. Právo a zákony mohou fungovat a být vymahatelné jen ve společnosti, která ví a má v sobě to, čemu říkáme morální étos. Jinak jsou zákony a normy jen popsané, fiktivní cáry papíru. Žádné listiny práv, kontrolní komise, výběrová řízení nic nezajistí a neopraví, není-li individuální morálky. Bez tohoto prvého kroku nemáme naději na pozitivní změnu. Nejprve se musíme vyrovnat sami se sebou. Teprve pak můžeme očekávat, že se začnou prosazovat lidé slušní, čestní a schopní, a až potom bude naděje začít se vyrovnávat s „elitou", která ovládla naše luhy a háje. Bez potrestání zločinů a vyřazení zločinců na okraj společnosti nás nic lepšího nečeká. Nebudeme-li dělat nic, měl pravdu zázrivský horal.

 

 

V Třešti 23. srpna 2006

 

Čestmír Hofhanzl