PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

14.02.2011

Autor: Otto Jarolímek

Týdenní ohlédnutí

6. týden 2011


Vnitropolitickým evergreenem několika posledních týdnů je snaha o řešení důsledků nátlakové akce nemocničních lékařů charakterizované sloganem "Děkujeme, odcházíme". Je nutno uznat, že současný ministr zdravotnictví L. Heger (TOP 09) se upřímně snaží tuto krizi zažehnat a přitom nepodlehnout přemrštěným požadavkům aktivistů reprezentovaných především Lékařským odborovým klubem, což by se mohlo stát nebezpečným precedentem i pro jiná odvětví. Ministr Heger tak poněkud nezaslouženě sklízí ovoce nekoncepční politiky většiny polistopadových šéfů tohoto resortu. České zdravotnictví trpí mnoha systémovými neduhy, je přesolidarizované, chybí v něm konkurenční prostředí zdravotních pojišťoven, neboť Všeobecná zdravotní pojišťovna má téměř monopolní postavení, pacienti mají malou svobodu rozhodování, ale i malou osobní zodpovědnost, neúměrný je vliv Lékařské komory, která má charakter cechovní organizace s povinným členstvím atd. atd. Pokud nátlaková akce lékařů směřovala i k odstranění některých z těchto nedostatků, bylo možno ji částečně akceptovat, v posledních týdnech se však zvrhla v pouhý zápas o osobní finanční prospěch a tomu je nutno rázně čelit. Za připomenutí stojí i skutečnost, že vznik nátlakové akce tohoto rozsahu umožnila především nesmyslná snaha státu regulovat mzdy v celém zdravotnickém resortu. Pokud by rozhodování o mzdách bylo plně v rukou majitelů či zakladatelů zdravotnických zařízení, mohli by proti vládě vystupovat s těmito požadavky pouze zaměstnanci zařízení státních, což by rozsah celé akce radikálně omezilo.

Zahraničněpolitickému dění uplynulého týdne dominovaly události v Egyptě, kde po sérii protivládních demonstrací rezignoval prezident H. Mubarak a faktickou moc v zemi převzala armáda. Prezident Mubarak stál v čele Egypta třicet let a jeho režim určitě nebyl vzorem demokracie. Zaručoval však hospodářskou a sociální stabilitu a korektní zahraniční politiku. Vtírá se zde kacířská myšlenka, zda systém sekularizované autoritativní "řízené demokracie" není pro severní Afriku a Střední východ tím nejlepším řešením, tlumícím vliv islámského fundamentalismu, revolučního socialismu i mocenské choutky ambiciozních generálů. Další vývoj v Egyptě lze těžko odhadovat, předpokládá se však, že armáda dovede zemi k relativně svobodným volbám a poté předá moc z nich vzešlé civilní vládě. Zde je určité nebezpečí alžírského scénáře, tj. volební vítězství islámských fundamentalistů, další zásah armády a zem na pokraji občanské války. Věřme, že touto cestou se další vývoj v Egyptě ubírat nebude. Egyptský vojenský převrat v mnohém připomíná nedávné události v Tunisku. Tuniské vyhlídky jsou však poněkud příznivější. Tato země je na arabské poměry velmi sekularizovaná, vliv islámského fundamentalismu je zde slabý a neexistují zde ani socialistické tradice reprezentované v Egyptě odkazem legendárního G. A. Násira. V Tunisku šlo spíše o osobní selhání prezidenta Z. Abidína bin Alího, který neodolal pokušením korupce a nepotismu tvořícím odvrácenou stranu jinak efektivního systému silné prezidentské vlády vytvořeného zakladatelem moderního tuniského státu H. Burgibou.