Autor: Jan Kubalčík

Show must go on

Daleko důležitější, než kníže, je samotná snaha o návrat civilisovaných poměrů.

Je volební pátek, je rozhodnuto. Sice ještě nevíme jak, ale rozhodnuto je zcela určitě. Mnohem, mnohem víc, než si přeju, aby to byl Karel Schwarzenberg, si nepřeju, aby to byl Miloš Zeman. Nebýt nešťastné přímé volby, nebyl by to ani jeden z nich - o tom není sporu.

Ale i kdyby to byl Miloš Zeman, nebudu emigrovat. Ostatně, jestli někdo chce emigrovat kvůli Karlu Schwarzenbergovi a Gustáv Husák mu tolik nevadil, něco důležitého to o něm vypovídá. No a taky je otázka, jestli by takový člověk zůstal tím Jediným Správným Čechem, tedy člověkem, „...který patří do této země, který je součástí této země, který tady strávil svůj život, období těžká, lepší, nejlepší, horší.".

V rámci diskuse o přímé volbě presidenta zaznělo velmi mnoho velmi rozumných argumentů, proč ji nemáme zavádět. Některé důsledky se zatím neměly šanci projevit (ještě prostě toho přímo zvoleného presidenta nemáme...), ale jeden už ukázal co umí hezky naplno: volební kampaň rozštěpila občany na vzájemně znepřátelené tábory. Naše společenství je už tak prosáknuto nedůvěrou skoro každého ke každému, různé štvanice propukají bez varování na všech stranách a do toho ještě tohle. To se bude velmi špatně slepovat.

Vítězství Miloše Zemana by tedy vedle mnoha nevýhod mělo i nejméně jednu výhodu: ČSSD by byla maximálně motivována zasadit se o návrat volby presidenta do Parlamentu - a věřím, že ostatní by ji v tom podpořili. A zvítězí-li Karel Schwarzenberg? Stejně je správné přímou volbu zrušit... vždyť nechybělo mnoho a byl to Miloš Zeman! Podstupovat takové risiko znovu by bylo čirým bláznovstvím.

Co však považuji za nejpodstatnější je to vzedmutí „za Karla". Vnímám to jako snahu o návrat civilisovaných poměrů - jak je vidět, těch, kteří o to stojí, je tady celkem hodně. To je nesporně povzbudivé. Taková snaha, má-li se ukázat jako poctivě míněná, však nemůže skončit ani uspokojením ze zvolení knížete (nemylme se, president za nás všechno nezařídí...), ani rozčarováním v případě jeho prohry. Daleko důležitější, než kníže, je právě tato snaha samotná, ona „drobná práce" (v tomto realismu měl, myslím, zkrátka Masaryk pravdu...). Domnívám se, že nemá-li to skončit jako vždycky, je nezbytné, aby si alespoň někteří lidé našli vhodnou formu k pokračování své snahy. Závěr se tuším nebude líbit: vedle „třetího sektoru" jsou totiž stejně dobrým prostředkem politické strany. Politické strany jsou tím, kdo se účastní voleb, to politické strany pak realizují (nebo zrazují) své politické programy. Uznáváme-li volby jako nejlepší známý nástroj nenásilné výměny vlád, nezbývá nám zároveň nic jiného, než se smířit s politickými stranami a začít v nich aktivně působit. Jen tak lze čelit zákulisním manipulacím, omezit vliv postkomunistických zájmových skupin a přiblížit se kýženým civilisovaným poměrům a konečně pevně zakotvit v domovském přístavu, čili na Západě; jen tak může tahle show pokračovat. Definitivně závěrečný vzkaz je pro konzervativce: dveře Konzervativní strany jsou vám otevřeny dokořán.