Autor: Svatopluk Kalužík

Pořádek začíná od maličkostí

Drzí řvouni musí vědět, že si nemohou dovolit, co se jim zlíbí, že urážka či jiná podobná sprostota s sebou nese jakési velmi reálné a citelné riziko.

Co všechno jsme si nechali postupně vnutit a jak mnoho je toho špatného! O čem to píši? No, skoro o všem okolo nás. Začnu-li od věcí principiálních: nechali jsme si vnutit - a někteří z nás tomu snad i věří, že máme právo na bydlení, právo na práci, právo na zdravotní péči zdarma, právo na život v míru, právo na blahobyt a já nevím ještě jaká práva. V salónech žvanilů se o tom může krásně diskutovat, téma je líbivé - v tomto směru „nosné".

Co ale realita? My starší si dobře pamatujeme, jak nám toto „právo na bydlení" soudruzi zajišťovali (nekonečnými pořadníky na byt), právo na život v míru bylo stále ohrožováno prohnilými kapitalisty - imperialisty, právo na zdravotnictví zdarma bylo lemováno institucionalizovaým uplácením a sanatorii pro vyvolené a konečně stran bohatství jsme byli všichni stejně „bohatí" - všichni jsme si byli rovni, i když platilo, že někteří z nás si byli rovnější...

Ale nejen v zásadních věcech, bohužel i ve všedním životě jsme dlouhodobě „prošpikováváni" moudry srovnatelnými s předešlým. Jedni si dovolují vše a ti slušnější si musí vše nechat líbit - protože jsou slušní.

Vězení má být přepychové, aby se tam vězni cítili co nejlépe (a asi se tam také rádi vraceli - což se pohříchu dobře daří). Ve škole se musí učitelé přizpůsobit žákům, nechat se urážet a zesměšňovat, drzí nevychovaní žáci si mohou dovolit téměř vše. Tělesný trest je něco navýsost špatného.

Kdyby jakýsi mladíček dostal zavčas pár facek už ve škole, nemusel jich pár dostat dvakrát těsně za sebou. Podle mého hlubokého přesvědčení pan Kalousek učinil to nejsprávnější, co udělat mohl (a měl). K panu Kalouskovi mám řadu, pevně věřím oprávněných a vážných, výhrad, určitě nejsem příznivcem argumentace fackou a hrubnutí společnosti, kterého jsme svědky, se mi z duše příčí. Ale drzí řvouni musí vědět, že si nemohou dovolit, co se jim zlíbí, že urážka či jiná podobná sprostota s sebou nese jakési velmi reálné a citelné riziko.

Mimochodem, stejný osud měl potkat komunistického spratka, který si dnes v Poslanecké sněmovně dovolil vzít do své nevymáchané sprosté huby - a pochopitelně tedy urážet - bratry Mašíny. Jsem přesvědčen, že je to zbabělec a jim (dnes už tedy pouze Jozefovi) do očí by to neřekl a pokud se v tomto bodě náhodou mýlím a on by si troufnul, dopadl by jak by si zasloužil: jako krysa.