PODPORUJEME

Den pro rodinu a manželství 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

Upozornění: Tento text se nemusí shodovat s oficiálním stanoviskem Konzervativní strany

03.10.2012

Autor: Čestmír Hofhanzl

Proč váznou restituce církevního majetku

Komunističtí liberálové a humanisté nebyli a nejsou ochotni připustit hospodářskou nezávislost církve na státu.


Měl jsem příležitost vlastníma očima pozorovat revoluční reformu komunistického státu, modernizaci technologie manipulace mas.

Modernizaci směrování mas ve veřejném prostoru ovládali zkušení kormidelníci - dnes manažeři práce s plebsem. Kormidelníci své zkušenosti nabyli v praxi reálného komunismu, jen je doplnili kouzly mediální reakční publicistiky. Ve svých rukách podrželi vládu nad materiálně technickou základnou - tak za pravého komunismu říkali bankám, strategickým průmyslovým odvětvím, státním úřadům a médiím. Herce pro premiéru té velké modernizace technologie komunismu si dlouhodobě cvičili a připravovali.

Naše doba nemá paměť, zapomněli jsme, přestali přemýšlet o kontinuitě kultury, o návaznosti poznání i zkušenosti. Žijeme okamžikem, jen teď, přestali jsme integrovat zkušenost, předávat ji svým dětem, následující generaci. Jako by se naplnilo Orwelovo „Lidé jsou nekonečně tvární. ... Jsou bezmocní jako zvířata.". Přestali jsme být schopni abstraktního myšlení. Nepamatujeme si, jak budovatelé „lepšího příští" hlásali budování nového světa. Světa, který povede elita proletářů, banditi, co v přelomové době universální civilizace využili příležitosti a prodrali se nahoru.

Nepostřehli jsme, jak rychle „předvoj pracujících" uzavírá své řady a upevňuje své pozice. Nevšimli jsme si, že příslušnost do vyššího společenského „ranku" se stává dědičnou, že proletáři vychovávají své pokračovatele. To, co komunismus vytvořil - spáchal, nebyla universální civilizace, byl to kastovní systém. Post-proletářská elita si byla výjimečně dobře vědoma, čemu za své výsostné postavení vděčí. Věděla, že v žádném případě nesmí své řady vystavit svobodné konkurenci schopností a fair play pravidel. To byl hlavní důvod revoluce pravdy a lásky, kontinuity právního systému, proto jsme nebyli jako oni. Základní trend procesu privatizace nahrával parazitům - zrodily se právnické osoby, u nichž nebyl znám konkrétní vlastník. Bylo to proto, aby nebylo vidět, kdo nese odpovědnost, kdo ručí a kdo tedy může být volán k odpovědnosti. Proto také nebyla zakázána komunistická strana, organizační platforma, na které „nová elita" vyrostla. Ta strana v přechodné revoluční době jistila vývoj reformního procesu tím „správným" směrem.

Způsob revoluce pravdy a lásky znamenal, že jsme nepoložili základy k právnímu státu ani k demokratické pluralitě založené na obecné platných historií ověřených hodnotách. Ta revoluce naopak popřela tradiční zásady morálky, které „Pravda", „Láska" a Humanita ke zločincům elegantně popřela. Pokračuje kontinuita zločinu, jak jej vytvořila a do společenského podvědomí zabudovala výlučná komunistická „civilizace".

Reformátoři - hybatelé dobře poznali stav společenské duše svého plebsu a rozklad společenského vědomí navozený komunismem. Věděli, co si mohou dovolit, na jakou strunu zahrát. V žádném případě neměli v úmyslu pozvednout ducha společenství z demoralizace navozené komunistickou reglementací. Příkladem „jejich" privatizace bylo heslo vyhlašované Václavem Klausem a jeho boys: „Každý majetek má mít konkrétního soukromého vlastníka." Proto se stal vzorem soukromého vlastníka Viktor Kožený a Harwardské fondy, jejichž základem byly peníze, které měla Státní bezpečnost ulité v anglické bance. Viktor Kožený byl agent vyslaný StB jako „bílý kůň" do emigrace. Harwardské fondy zahájily velkolepý převod majetku státu na struktury, u nichž je veřejně známý vlastník téměř vždy jen „bílým koněm". Kuponové knížky posloužily ke vtažení plebsu do procesu „jejich" privatizace - později nové „vlastníky" o kuponové podíly elegantně obrali.

Viděl jsem do podrobností procesu privatizace a deetatizace státního majetku v zemědělství a v lesním hospodářství. V lesním hospodářství původní koncepce měla dát všechny lesy do nájmu akciovým společnostem. Tuto přímou cestu se jim nepodařilo prosadit. V zákoně o půdě č. 229/1991 Sb. se přes velký odpor podařilo uzákonit restituce - vydání majetku původním soukromým vlastníkům. Mezi ty patřily i církve. Zablokovali restituce zpracovatelských družstev - právnických osob, které si již za Rakouska a první republiky vytvořili prvovýrobci ke zpracování svých produktů. Mezi ně patřila i lesní družstva obcí. „Revolucionáři" vydání těchto lesů zablokovali proto, že se obávali, aby si obce nevytvořily organizace, které by účinně bránily manipulacím ze strany „většinových privatizátorů". Mohli by účinně bránit vykradení lesů do jiných kapes. Anabáze, po které bylo dosaženo vydání těchto lesů, je dokladem i ukázkou skutečných úmyslů komunistických privatizátorů.

Vydat církvím majetek, který vydělává - lesy a půdu, neměli komunističtí privatizátoři nikdy v úmyslu. Když jsem se pokoušel úředníkům, kteří měli na pražském arcibiskupství na starost správu majetku, vysvětlit, jaká hra se s nimi hraje, nevěřili mi. Věřili těm, kteří hru kolem lesů organizovali. Patřil mezi ně i dnešní místopředseda Poslanecké sněmovny za TOP 09 Jiří Oliva. Když se nepodařilo zabránit restituci lesů, pokusili se reformátoři lesního hospodářství zmonopolizovat ve svých rukou koncepci prodeje dřeva a hospodaření v lesích. Dokonale se jim to podařilo u státního lesa - funguje to doposud. Ostatní vlastníci se z jejich poručnictví postupně vymknuli.

V zemědělství sametoví revolucionáři v žádném případě neměli v úmyslu obnovit stav soukromého vlastníka hospodařícího na půdě. V zákoně o půdě (zákon č. 229/1991Sb.) schváleném ve Federálním shromáždění byly sice potvrzeny restituce zemědělské půdy, v zákoně je ale řečeno: „Osoba povinná majetek vydat se 'dohodne' s osobou oprávněnou" (restituentem)... praxi to znamenalo, že se dohodne nikoliv na tom, že majetek vydá a stát nikdy neučinil nic, aby proces obnovy odpovědného hospodáře na zemědělské půdě podpořil, nebo ještě lépe garantoval. Naopak, ze strany státu byly zvýhodněny nástupnické podniky bývalých zemědělských družstev. Základy „modernizace" komunistické „výroby potravin" na půdě položil lidovecký družstevní technik Josef Lux. Stejnou úlohu splnil Lux i v „modernizaci výroby dřeva" ve státním podniku Lesy České republiky. Ministři zemědělství, kteří po Luxovi následovali, způsob komunistického podnikání v zemědělství a lesnictví dále upevnili a zdokonalili.

Základem produkce potravin dnes tvoří „modernizované" podniky bývalých zemědělských družstev. To platí i o nástupnickém podniku bývalých Státních lesů, který zajišťuje „výrobu dřeva". Tento typ podniků nikdo, ani žádný zákonný předpis nepřinutí, aby hospodařily s dlouhodobou odpovědností k půdě, ke krajině, v jejímž prostředí jejich podnikání probíhá.

„Podnikání" státního podniku Lesy ČR je zorganizováno tak, že peníze z jejich lesní výroby již přes dvacet let jdou jinam, než do rozpočtu státu. Státu, který mají ve svém názvu. Peníze získané ze státního lesa v celém dlouhém období od sametové modernizace měly klíčový význam pro organizaci tržní komunistické perestrojky. A tržní pohrobci družstev tvoří dnes základ postkomunistického zemědělství. Strategické odvětví zajišťující výživu obyvatelstva je jednoduše ovladatelné systémem státních dotací, jež jsou nastaveny pro ovládání a udržení těchto podniků.

Tvůrci a manažeři reformy komunistické „výroby dřeva", její přeměny v „podnikatelskou výrobu" v žádném případě neměli v úmyslu vydat v restitucích lesy skutečnému majiteli, tedy církvi. Velmi dobře věděli proč. Historicky v Evropě i na českém území byly církevní lesy udržovány v nejlepším stavu. Základem dobrého stavu církevních lesů bylo samotné pojetí instituce církve. Církev slouží ke správě Božích věcí na zemi. Z vnitřní povahy svého duchovního poslání přistupovala církev v praktické činnosti ke správě majetku z pohledu „dlouhého času", tak říkajíc sub specie aeternitatis. Životní cyklus lesa je dlouhodobý. I produkční doba lesa, kterou člověk hospodář musí respektovat, přesahuje životní cyklus jednotlivého člověka. Hospodář, který les zakládá a ošetřuje, se sklizně nedočká. Právě z těchto důvodů byly církevní lesy udržovány v nejlepším stavu a měly nejlepší správu. Církev byla nejlepší hospodář.

Naše moderní doba, epocha lidského poznání, doba povýšení obecného blahobytu, epocha „hledání okamžitého štěstí", v mnohém pokazila, poničila a často přímo popřela základní Boží hodnoty lidského života. Tento proces se nevyhnul ani lidským reprezentantům Boha na zemi - jeho služebníkům v instituci církve. Realitou komunismu byl nemilosrdný tlak na zničení „konkurenční" nepřátelské ideje existence vyšší síly Boha. Pokusili se církev ovládnout a zničit. Důsledkem bylo profízlování církevních struktur - hodnostářů a farářů, které stát platil. Přesto mám naději, že „Boží myšlenka", tedy duch společenství církve přežil.

Evropská civilizace vděčí křesťanství a jeho pozemské organizaci - církvi za svůj vývoj k toleranci, k exaktnímu poznávání okolního světa, později i za politickou svobodu a pluralismus. Vděčí za to tomu, že církev si v Evropě přes dlouhá staletí udržela duchovní nezávislost na pozemské moci. Přes konflikty a období úpadku evropské křesťanství jeho instituce nikdy zcela neupadly v područí pozemské moci a mocných. Jako duchovní moc se církev nestala sluhou vládců. Dokázala to i díky tomu, že její instituce Papežství si udržela nezávislost díky vlastnímu materiálnímu zajištění a schopnosti uživit se a bránit.

Životy posledních generací proběhly v epoše „osvícenství", v době „vlády lidského rozumu". Demagogové a hlupáci lidskému rozumu přiřkli roli nejvyšší instituce - Boha. Pokusili se zamlčet existenci silnější části lidské duše - citu, vášně, sklonu ke zlu, který dřímá v každé lidské duši. Ještě jednou, řečeno s Orwellem: „Ty si představuješ, že existuje cosi, čemu se říká lidská přirozenost, že bude zneuctěná tím, co děláme a obrátí se proti nám. Ale my lidskou přirozenost vytváříme."

Již po generace se v „osvícenském" světě, o to víc pak ve školách socialistických a totalitních států historie neučí objektivně v celém rozsahu. Dětem se neříká jaké síly, ideje či okolnosti, jejich střety a souhry směrují vývoj a běh lidských věcí. Církev si díky křesťanskému poselství a svým propojením s pozemským životem dokázala udržet nezávislost na světské moci. Křesťanství tím dokázalo být zpětnou vazbou k lidské zpupnosti. Brzdilo pýchu lidského rozumu, že může překročit všechny hranice - stát se koncentrovaným zlem.

Všechny „moderní, pokrokové, totalitní a socialistické státy" brali církvi její historický majetek. Pozemští vládci a mocní zabavovali církvi majetek, aby ji udělali závislou na své přízni a milodarech. Byl to proces ve směru „pokroku a výdobytků lidského rozumu". Hnacím motorem konfiskací majetku církve bylo též to, že ti, kdo jej zabavovali, měli příležitost se o něj obohatit. Velkou vzácností byly hlasy moudrých, kteří varovali před důsledky, jaké to bude mít na duchovní rovnováhu a na stabilitu evropské civilizace.

Zakladatelé a budovatelé komunismu, tvůrci „osvícené pokrokové říše otroků", chtěli náboženství zcela zničit. V jejich hájemství nesměla existovat jiná vyšší představa, jiná duchovní síla. Otrok měl mít jen potřebu se nasytit, ukojit tělesné potřeby a nepřemýšlet, co bude zítra. Čas pouhých několika desítek let existence komunistických vlád a režimů ukázal, jak devastující důsledky má materialistický, bezbožný způsob vlády na člověka na společenskou existenci. Čeští „reformátoři" komunismu pochopili, že plebsu musí berličku náboženství, to opium lidstva, jak náboženství oni velikáni představu Boha s opovržením označovali, ponechat. Nechávají tak, ve svém vidění, plebsu duchovní reservaci, kam se „mentálně slabší" jedinci budou moci utíkat se svými problémy. Ve světských, hmotných, materiálních věcech však směřovali reformátoři hlavní proud vlastnické privatizace na parazity - „parazitický způsob vlastnictví". Vše dělali a také udělali pro to, aby po jejich revoluci nevznikl nezávislý společenský stav, třída odpovědných vlastníků, společenská vrstva schopná se organizovat a vstoupit se svými legitimními zájmy do politiky.

V duchovních věcech byli „komunističtí liberálové a humanisté" ochotni připustit formální svobodu svědomí a ducha. V žádném případě ale nehodlali připustit také hospodářskou nezávislost „jinak myslícího společenství" na jejich státu. Pokud budou mít sílu a vliv, nedovolí, aby se společenství duchovně a ideově spřízněné stalo materiálně nezávislé. To je základní důvod přes dvacet let trvající neochoty vydat církvím jejich komunisty zabavený majetek. Má-li ale církev obnovit a plnit svůj pastorační úkol, svoji roli, kterou v evropské kultuře měla, musí svou materiální nezávislost na státu získat a obnovit.

Výsledkem sametové revoluce s její kontinuitou právního systému a pravdou a láskou je dnes kontinuita moci komunistických kormidelníků. Lidé schopní kritického uvažování by si po více než dvaceti letech mohli uvědomovat realitu. Rozhodování o směrování všech důležitých věcí má v „postkomunistickém svobodném" státě ve svých rukách stejně hodnotově i mocensky uvažující společenská skupina - jako za legálního komunismu. Komunistický stát byl vzpourou proti kultuře, univerzální civilizaci, bylo to koncentrované zlo. To zlo pokračuje, jen zjemnilo a humanizovalo své metody.