PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

03.10.2011

Autor: Dan Drápal

Nejde jen o sexuální výchovu

Děti nepatří státu.


Argument, který používají propagátoři sexuální výchovy, usilující zavést ji již na prvním stupni základních škol, zní, že rodiny nejsou kvalifikované a často schopné svým dětem tuto výchovu poskytnout.

          Nemělo by smyslu tvrdit, že ve všech rodinách se dětem dostane adekvátního a kvalitního poučení o sexu. Mnozí rodiče si s takovým poučením skutečně nevědí rady a nepochybně značná část rodičů tuto otázku ráda škole přenechá. Přesto by v nás současný boj o prosazení jisté, domněle „pokrokové" sexuální výchovy měl probudit značné zneklidnění.

          Jakmile totiž jednou přijmeme tezi, že rodina není kvalifikovaná k řádné péči o své děti, a je celkem lhostejno, v které oblasti (může to být třeba otázka politiky, tedy toho, co spadalo za komunistů pod „občanskou nauku"), dochází k něčemu podstatnému. (Dokonce si troufnu předpokládat, že někteří zastánci státní sexuální výchovy tuto věc ani tak daleko nedomýšlejí.) Podstatné je, že se prosazuje názor, že děti vlastně nepatří rodině, ale státu, a právo státu formovat (i malé) děti je nadřazeno autoritě rodiny.

          Zjednodušeně můžeme říci, že v evropské civilizaci se již od dob Francouzské revoluce sváří dva přístupy. Je to jednak přístup (domněle) liberální a pokrokářský, který vidí společnost především jako souhrn jednotlivců a pro nějž je důležitý jednak jednotlivec, jednak stát. A pak je zde přístup konzervativní, který je (nebo alespoň v devatenáctém století byl) přesvědčen, že společnost stojí na třech pilířích: rodině, církvi a státu. Tradiční konzervativní myšlení varovalo před jakoukoli ingerencí jednoho z těchto pilířů do oblasti druhého. Stát si nesmí osobovat právo zasahovat do oblasti náboženství (třeba předepisovat, čemu a jak se má věřit), a církev nesmí rozhodovat o čistě politických otázkách. A jak stát, tak církev musí respektovat autoritu rodiny. Církev jako funkční pilíř mezitím přestala existovat - o to více musíme dle mého názoru bránit rodinu. Jinak nám zbude pouze stát a atomizovaní jednotlivci.

          Rodina byla vždycky určitou brzdou totalitního myšlení - proto ji totalitní režimy neměly a nemají rády. Vzpomínám si, jak měli moji rodiče v padesátých letech strach, když jsme měli ve škole za povinnou četbu příběh Pavlíka Morozova, který udal své vlastní rodiče. Komunismus v době svého rozkvětu nenechával nikoho na pochybách, že loajalita vůči straně je důležitější než loajalita vůči rodině. Totéž se dá říci o hitlerovském Německu, kde se stát v podstatě ztotožnil s národem a kde domnělé požadavky národa (krve) stály nad tradičními rodinnými pouty. Totalitní režimy si ovšem rády braly rodinu jako rukojmí: Za útěk člena rodiny do zahraničí trpěli všichni jeho blízcí příbuzní.

          S bratrem máme dohromady deset dětí. Když se občas sejdeme jako širší rodina, jsou mezi námi zastoupeny snad všechny politické názory: pravicové i levicové, od (skutečného) konzervatismu po ekologický fundamentalismus. To, že se máme rádi jako rodina, tlumí extrémy. Vášnivě debatujeme, ale vzájemně se respektujeme. Zakoušíme něco, co zřídka vidíte v našem parlamentu či na politické scéně obecně. Rodina je ideálním místem pro pěstování nesobeckých postojů i vzájemné úcty. Měli bychom ji chránit, nikoli podrývat a zpochybňovat. Atomizovaní jednotlivci jsou vždycky snáze manipulovatelní.

          Můžeme diskutovat o tom, zda by se neměly ve škole konat besedy s rodiči, jak s dětmi o sexu mluvit. Mnozí z nás nebudou ochotni mluvit o sexu, aniž bychom hovořili také o hodnotách, dokonce o té hodnotě nejvyšší: o lásce. Současná převažující ideologie se snaží vyhnout hodnotovým soudům, seč může. Ti z rodičů, kterým na určitých hodnotách záleží, jsou pak pochopitelně velice zneklidněni, když chce stát najednou formovat jejich děti v oblasti, kde je ztráta hodnot skutečně cestou do pekel. Podotýkám: nejsem proti sexuální výchově jako takové, ale velmi mě zajímá, co je jejím obsahem a kdo ji vyučuje.

          Zásadně však odmítám, aby byla škola (stát) v této věci nadřazena rodině. Bez rodiny by stát nebyl. Naopak to nikdy neplatilo a neplatí to ani dnes. Měli by se nad tím zamyslet i lidé, kteří se považují za liberály. Vyřazení rodiny z rozhodování v této oblasti není banalita. Je to krůček k totalitě. Ne-li pořádný skok.