PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

25.05.2010

Autor: Pavel Jelínek, Martin Rejman

Lži levice a rozšířené omyly o její lidumilnosti - III.

Zdravotnictví, daně, školné...


Domníváme se, že žádná ze stran na politické scéně, které se označují jako pravicové, se doposud uspokojivě nepokusila ve své kampani srozumitelně vysvětlit, proč je levicová politika škodlivá. I proto slaví lži pana Paroubka a jeho ČSSD takové úspěchy.

Pokusíme se populistické lži levice vyvrátit a obhájit zdánlivě tvrdou, prý asociální pravicovou politiku, která je však ve svých důsledcích sociálně mnohem spravedlivější, protože nesrovnatelně vyšší mírou svobody vede k vyšším hospodářským výkonům a tím umožňuje vysokou životní úroveň širokých vrstev obyvatel.

V této třetí části se budeme zabývat dalšími body z kampaně „ODS mínus", kterou ČSSD spustila před volbami 2006. V ní pomocí hesel jako „Zrušíme bezplatné zdravotnictví" a „Zdražíme potraviny, léky, vodu, teplo a MHD" parodovala podstatu některých reforem, které by musela provést každá rozumná vláda, aby zabránila zadlužování a státnímu bankrotu.

Pokusíme se vysvětlit, v čem ČSSD překrucovala fakta, když tyto záměry parafrázovala tak, aby zněly jako tvrdé, asociální, běžným občanům škodící. Tyto lži používá ČSSD stále a před současnými volbami je stupňuje, proto se k nim vracíme a používáme „zastrašující" nadpisy, kterými tehdy ČSSD varovala před nutnými reformami.

"Zrušíme bezplatné zdravotnictví"

Bezplatné zdravotnictví neexistuje, péče něco stojí a vždy ji někdo musí zaplatit. Lékaři pracovat zadarmo nebudou a výrobci léků a vědci, kteří je vyvíjejí, také ne.

Je tedy nutno rozhodnout, jak rozdělit náklady na zdravotní péči mezi nemocné a daňové poplatníky. Jinými slovy: jak velká část nákladů na léčbu má být sejmuta z nemocného člověka a zaplacena z daní a odvodů.

Pokud je všechno placeno z veřejného pojištění, lidé mají obrovskou tendenci lékařskou péči nadužívat. Vždy si vyberou tu nejdražší službu, která je nabízena, i v případě, že její přínos pro konkrétní případ není žádný. Mnoho peněz z rozpočtu je tedy využito nehospodárně a neefektivně.

Pokud by naopak bylo všechno placeno pacientem, mnoho lidí by bylo v nedůstojné a zoufalé situaci, kdy sice pro jejich nemoc existuje léčba, ale oni si ji nemohou dovolit.

Je tedy na místě hledat optimální střed mezi těmito krajními variantami. Proto jsou poplatky správným prvním, ale nedostatečným krůčkem k ozdravení systému.

Příklad:

Pokud lék stojí na předpis 20 korun a bez předpisu 40, pak většina lidí si pro něj jde raději k lékaři. Za prohlídku pacienta pojišťovna lékaři zaplatí například 300 Kč; má tedy výdaj např. 300 Kč + 20 Kč na to, aby pacient ušetřil 20 Kč v lékárně. To je nesmírně neefektivní nakládání s penězi, protože to zaplatí jen a pouze daňový poplatník. Je prokázáno, že zavedení poplatků toto nadužívání snížilo.

Totéž lze říci o vyšetření, které stojí např. 300 Kč, ale pacient by nebyl ochoten za ně dát ani 100 Kč. A v některých případech ani 30 Kč (že to tak je, plyne prokazatelně z faktu, že se počet návštěv lékaře po zavedení poplatků znatelně snížil).

Lež: ČSSD hlasuje proti privatizaci zdravotnictví, které by z lékařské péče udělalo byznys a zdravotní pojištění by mohlo téci do rukou ziskuchtivým, komerčním firmám

Je spolehlivě prokázáno, že trh nutí lidi vynakládat své prostředky účelněji a hospodárněji, než stát. To plyne i z naší nedávné minulosti: jaká byla životní úroveň před rokem 1989 a jaká je dnes, to vidí každý, komu komunismus nezaslepil oči a nezatemnil mozek. A to navíc socialistické vlády uměle, na dluh, zvyšovaly spotřebu tím, že opomíjely investice do údržby a modernizace strojů, domů, památek, životního prostředí a krajiny.

Pokud budou do zdravotnictví zavedeny tržní mechanismy a stát bude důsledně trestat podvody i nekvalitní péči, pak neviditelná ruka trhu bude zdravotnická zařízení nutit, aby používala důsledně ty metody, které mají nejlepší poměr mezi cenou a přínosem pro pacienta.

"Zavedeme školné"

I po zavedení školného budou studenti platit jen část nákladů, kterou jejich studium státní rozpočet stojí. Studenti si musí uvědomit, že studium je investice pro slušnou budoucnost. Není spravedlivé ani mravné žádat na daňových poplatnících, aby jim tuto budoucnost v plné míře platili. Vzhledem k systému půjček a stipendií (což je nutný doprovodný krok zavedení školného) nehrozí, že by nadaní studenti z tzv. chudých vrstev nemohli získat vzdělání z finančních důvodů. Studenti budou také mnohem uvážlivěji vybírat školu, která jim umožní vzdělání, pro které je dobré uplatnění a které jim tedy dovolí půjčku na studium splácet.

Zavedení školného bude mít ještě další důsledky:

  • Studenti budou více motivováni k dobrým výsledkům.
  • Vzroste úroveň škol, protože studenti nebudou ochotni platit školné za nekvalitní vzdělání na špatné škole.

"Zdražíme potraviny, léky, vodu, teplo a MHD"

Toto "zdražení" se týká úmyslu snížit rozdíl mezi dvěma sazbami za DPH, tedy nižší sazbu za nutné životní potřeby, jako potraviny a léky, a vyšší sazbu za spotřební zboží.

Stát zdůvodnil zavedení dvojí sazby DPH tím, že uleví méně situovaným, aby snáze finančně dosáhli na základní životní potřeby. Asi předpokládal, že chudší lidé nakupují spíše věci v nižší sazbě DPH a bohatí lidé v té vyšší. Toto opatření státu tedy údajně pomáhá chudším, ale je nesmyslné a věcně nesprávné: i „chudí" kupují šaty, nábytek, auta, a sjednocením nízké, nyní 10ti procentní sazby a vysoké, nyní 20ti procentní na jednotnou 15ti procentní by nedošlo k žádnému poškození „chudých" - naopak, spotřební zboží by se pro ně stalo dostupnějším, nehovoře o příznivém vlivu případného mírného zdražení potravin na zdravotní stav každého z nás a na neplýtvání potravinami.

Navíc by odpadly náklady na administraci dvojí sazby daně, takže výsledná sjednocená sazba by mohla být o něco nižší, než nějaký „vážený průměr" a přitom výnos z této sazby pro státní pokladnu by zůstal zachován. Psychologický, morální i ekonomický efekt by tedy byl kladný.

"Snížíme daně nejbohatším"

Na provoz státu se nevyhnutelně musejí občané poskládat ze svých daní a je nutno  rozhodnout, jak bude toto břemeno rozloženo mezi bohaté a chudé. Jsou v zásadě tři možnosti:

a) Konstantní daň, kdy každý platí stejně.

b) Rovná daň, kdy každý platí stejné procento ze svého příjmu.

c) Progresívní daň, kdy bohatší platí vyšší procento z příjmů, než ti chudší.

Možnost a) je prakticky nerealizovatelná, protože by se mohlo stát, že po určení výše takové „daně z hlavy" tak, aby stát mohl alespoň trochu fungovat, by lidé s nejnižšími příjmy zaplatili na daních vše, co vydělají, a neměli by z čeho žít.

Stát se tedy musí rozhodnout mezi rovnou daní (s nulovou progresí), přesněji řečeno rovnou sazbou daně, nebo daní progresívní (a přitom určit míru oné progrese). Je známo, že levice "bohatým bere a chudým dává", přestože to škodí hospodářskému růstu. Nebyly to levicové strany, které chtěly daňovou progresi zmírnit nebo zrušit. Právě to se však ukazuje jako rozumné, přestože bylo daňové břemeno přerozděleno mezi různými skupinami obvyvatel a nejbohatším to daň skutečně snížilo.

Chce-li nyní levice opět zavést daňovou progresi, ať již to odůvodňuje vyšším výběrem daní (což je nesmysl a v praxi se neprojeví, nebo jen velmi omezeně), nebo tím chce uspokojit přání závistivců po „potrestání" bohatých, poškodí právě a jedině ty chudé.

V předchozí, II. části Lží levice jsme vysvětlili, že o hospodářské bohatství mají největší zásluhu ti, kdo se nebojí tvrdou prací a podnikáním usilovat o bohatství. Není nic nemravného jim daně snížit, když je ekonomicky prokázáno, že takové snížení podpoří hodpodářský růst a tvorbu pracovních míst. A znovu zde přichází na scénu i skutečnost, že jednodušší daňový systém stojí méně na administraci.

"Zrušíme minimální mzdu"

Setkáváme se s tvrzením: "Minimální mzda je jenom 8000 Kč, jak z toho mám vyžít?" Takto uvažující nechápou, že jejich plat určuje tržní hodnota jejich práce, ne zákon o minimální mzdě.

Správný způsob, jak dosáhnout slušného platu, je umět něco, co má pro zaměstnavatele, ať je to stát nebo soukromník, hodnotu, za kterou bude ochoten zaplatit. Tedy vystudovat, vyučit se, případně se rekvalifikovat.

Pokud je zavedena minimální mzda, nevyhnutelně dochází k tomu, že tržní hodnota některých nekvalifikovaných pracovních pozic bude nižší, než minimální mzda. (Tržní hodnotou rozumíme plat tak vysoký, aby zaměstnavatel mohl najít uchazeče, který splňuje předpoklady a je ochoten za tento plat nastoupit.) Nastane pak jedna ze dvou možností:

  • Zaměstnanec je přijat za minimální mzdu, která je ale vyšší, než je jím vytvořená hodnota a tedy dostává větší odměnu, než jakou si za svou práci zaslouží, a to na úkor zaměstnavatele, kterému tento umělý výdaj nejen ztěžuje podnikání, ale všem zdražuje jeho produkt.
  • Zaměstnavatel se bez takového pracovníka, byť za cenu jistých potíží, obejde. To ztěžuje jeho podnikání, ale také, a to zejména, zvyšuje nezaměstnanost.

Pokud bude minimální mzda zrušena, zvýší se rozdíl v příjmech mezi lidmi s nízkou a vysokou kvalifikací. Na lidi, kteří k žádné slušně placené práci nemají dovednosti, tím bude vyvinut silný tlak, aby se rekvalifikovali a také, což je snad ještě důležitější, aby vedli své děti k dosažení dobrého vzdělání i za cenu námahy a odříkání.

Síla tohoto tlaku bude určena tržními mechanismy: Po zrušení minimální mzdy bude každý dostávat přibližně takový plat, jaký si za svou práci zaslouží - přesněji řečeno systém bude k takovému rovnovážnému stavu spět. Každý si může zjistit rozdíl v platech mezi toaletářkou a účetní, mezi popelářem a soustružníkem - a sám se rozhodnout, zda mu rozdíl stojí za to, aby změnil zaměstnání, rekvalifikoval se, studoval.

Tedy ne lži levice, které v lidech vzbuzují závist a udržují je v závislosti a ve stále se zvětšující chudobě, ale zdánlivě asociální, tvrdé pravdy pravice vedou lidi k tomu, aby se chovali efektivně, sebevědomě a samostatně a tedy žili dobře. Samozřejmě, že lídři levice o tom, že lžou, dobře vědí a své lži cílí na ty nejméně přemýšlivé, kterých je však, pohříchu, stále dost na to, aby jim umožnili pohodlný život. Čím dříve a čím více lidí jejich lži prohlédne, tím dříve jim život podle hesla „kážou vodu a pijí víno" skončí. Dobře to vyjadřuje největší volební bilboard v Praze na Smíchově, kde Jiří Paroubek s klobásou říká: „Lžu vám, a vy to víte!".

 

Pavel Jelínek, programátor

Martin Rejman, kancléř Konzervativní strany