Autor: Jan Kubalčík

Jak na vzdělávání romských dětí?

"Připadne-li morální realista idealistovi tvrdý, je to proto, že odmítá přesunout ve jménu soucitu či sociální spravedlnosti boj mezi dobrem a zlem z jednotlivce na společnost." (Irving Babbitt)

Nemám pedagogické vzdělání a ani praktickou zkušenost ze školství, tím méně se vzděláváním Romů. Tím bych mohl vlastně skončit s tím, že jsem neměl ani začínat. Jenže při čtení textu Už není co zastavovat z pera pana Holomka (dále jen autor) mě napadla řada otázek a rád bych se o ně podělil. S ohledem na moji výše uvedenou nekompetenci nechám otázky (téměř) bez odpovědí a budu tiše doufat, že jsou relevantní a někdo způsobilejší se jich ujme.

Začal bych zcela nekorektně: je segregace ve školství skutečně objektivní zlo? Já například nevidím nic špatného - spíše naopak - na odděleném vzdělávání chlapců a děvčat. To je také segregace. Jsou tací, kteří pro sebe segregované školství tvoří zcela plánovitě ("židovská škola"). Odborník by jistě vyjmenoval mnoho "proti", nicméně se domnívám, že řada z argumentů "pro" se opírá o fakt, že některé předměty, některé otázky v nich... zkrátka některá témata je didakticky výhodnější vysvětlovat (např.) různě chlapcům a různě dívkám. Tedy že tímto různým vysvětlováním se u každé skupiny dosáhne lepšího výsledku (neboť přístup je šitý na míru), než kdyby toto téma bylo vykládáno smíšené třídě, kde by způsob musel být "kompromisní", tedy slevit z optima každé ze skupin. No a pak zbývá vyřešit to, do jaké míry se optimální způsoby výkladu pro jednotlivé skupiny liší, o kolik horších výsledků se dosáhne kompromisním výkladem a rozhodnout se, zda náklady, které je nezbytné na takovou separátní výuku vynaložit, za to stojí.

U Romů vidím otázku zcela identicky. Pokud se nemýlím, tak lidé, kteří tématu rozumí, tvrdí, že Romové prostě chápou spoustu věcí jinak. Nebylo by tedy pro ně naopak výhodné, kdyby byl třeba na 1. stupni základní školy výklad přizpůsoben jejich způsobům uvažování? Dnes znamená řada Romů (ale buďme fér - nejen jich!) ve třídách značné riziko komplikace vzdělávacího procesu. Ale nebylo by toto riziko podstatně sníženo, kdyby se ke společné výuce přistoupilo třeba až na 2. stupni s tím, že bychom před tím na 1. stupni segregovanou - tedy didakticky zacílenou - výukou dosáhli alespoň rámcově srovnatelné úrovně znalostí a schopností u obou skupin? Jistěže můžeme např. "genderově" tvrdit, že ve skutečnosti žádné rozdíly neexistují a všechno to je pouhý "sociální konstrukt". U Romů nejde o "gender", nicméně jsou zde rodiče, lidé z masa a kostí, kteří prostě v praxi "hlasují nohama".

Další otázkou, která mi vytanula na mysli, je právě otázka svobody. Autor např. píše "Ve větších městech, jako jsou Praha, Brno, Ostrava, kde je k dispozici více základních škol, se postupně vytvářely situace, kde rodiče "romských" dětí posílali své dětí do vytipovaných škol a jak tam jejich počet narůstal, rodiče dětí "českých" své děti přemisťovali jinam. Nikdo nepostřehl, co se děje, nikdo tomu nedokázal čelit. Ještě že v menších městech, kde není větší počet škol, není ani možné, aby se segregace nepřípustně zvětšovala, i když i tyto trendy zde platí a jsou využívány při každé možné příležitosti a sehrávají dále svoji negativní roli." Já považuji svobodu rodičů vybrat pro své děti způsob a místo vzdělávání za velmi podstatnou. Vybrat si školu či vyučovat své dítě doma, to je právo rodiny a stát do tohoto rozhodování nemá co mluvit. A nikdo také nemá právo vyžadovat, aby rodiče svoji volbu zdůvodňovali či publikovali kritéria, podle kterých se rozhodli. Byť to autor explicitně neuvádí, obávám se, že jeho úvaha směřuje k omezení této svobody. Usuzuji na to zejména z dru-hé poloviny ocitované pasáže, kdy autor v zásadě vítá stav, kdy je realizace práva na výběr omezena objektivními překážkami.

Opět se vrátím ke své úvodní tezi - kdyby v rámci jedné školy byly na 1. stupni segregované třídy, možná by v takové míře nedocházelo k postupné segregaci na úrovni škol. Chápu autorovy námitky, nicméně přesto stále upřednostňuji svobodu rodičů vybrat pro své děti školu jakou chtějí a z pohnutek, do kterých nikomu nic není.

Jsem přesvědčen, že radikálně odlišné sociální návyky - tedy přílišná heterogenita vzdělávaného kolektivu zna-mená pro vzdělávací proces značnou zátěž. Přitom je třeba narovinu přiznat, že naše školství není prakticky vůbec uzpůsobeno tomu, jakou optikou se na svět dívají Romové. Vše je nastaveno na způsob uvažování "bílé majority". Buď máš štěstí, že tento způsob koresponduje s tím, jak přemýšlíš ty (jako tomu je např. u našich spoluobčanů vietnamského původu), nebo máš smůlu. Romové mají smůlu. Jedním z důsledků pak je, že de facto nemají žádnou šanci zažít ve škole skutečný úspěch. Ale to potřebuje každý - navíc pochvala motivuje k dobrým výkonům v budoucnu.

Je známým faktem, že mnoho lidí využívalo či využívá zdravotnictví k to-mu, že "chozením po doktorech" kompenzují svoji osamělost - svůj sociální handicap. Domnívám se, že si velmi rozumně nepřejeme, aby zdravotnictví plnilo tuto roli. Je to prostě nástroj nevhodný a příliš drahý. I proto byl zaveden třicetikorunový poplatek za návštěvu u lékaře (a zafungovalo to). Z pohledu osamělých lidí je takové opatření skutečně velmi nesociální. Nicméně zdravotnictví tu opravdu není od toho, aby suplovalo sociální služby. Když tuto úvahu aplikujeme na školství, můžeme si položit obdobnou či stejnou otázku: je školství efektivním nástrojem pro řešení (některých) sociálních problémů? Já se domnívám, že školství má být zaměřeno na vzdělávání - pak dlouho nic a pak teprve ostatní témata, která se vzdělávacím procesem souvisejí (ať už jej mohou podpořit, nebo ohrozit).

Dále zde vyvstává otázka role státu. Autor zjevně očekává, že je to právě stát, kdo má celou záležitost řešit. Já však jednak nejsem přesvědčen, že je nezbytné, aby stát hrál ve školství tak silnou roli, jakou dnes hraje a hlavně se domnívám, že v diskutované otázce je a vždy bude na tahu předně občanská společnost.

"Ideální stát by měl zajišťovat svobodu každého jednotlivce ve vztahu k vládě, ostatním složkám společnosti i jiným občanům. Stát nemůže plnit funkci svědomí: stará se pouze o prosperitu společnosti a nikoli jedinců, stíhá zločiny a nikoli hříchy. Žádný stát neučiní člověka dobrým, snadno jej však může učinit zlým. Proto je mnoho věcí, které vláda nemůže dělat, mnoha dobrých věcí se musí zřeknout a přenechat je někomu jinému. Nemůže například lidi krmit, obohacovat, učit ani měnit. Stát nesmí nikdy nic dělat libovolně, musí být nutně svázán všemi možnými zákony. Základní úlohou státu je udržovat mír, chránit vlastnictví a smlouvy a organizovat obecně prospěšné aktivity." (Viktor Dobal)

V neposlední řadě s autorem nesdílím kritiku chápání lidských práv ze strany současné vlády. Autorem jmenovaná Klára Laurenčíková např. hrála z mého pohledu neblahou úlohu při prosazování sexuální výchovy do škol a jejího odchodu neželím. Podobně ne-jsem žádným fanouškem paní Šabatové. Domnívám se, že doba těchto levicových výstřelků by (nejen) v oblasti lidských práv měla co nejdříve skončit a autorem kritizovaný vývoj naopak osobně vítám. To však jistě nemusí znamenat - a věřím, že také naprosto neznamená - žádnou katastrofu pro Romy; ba právě naopak.

Závěrem si dovolím otázky spíše obecnější. Je vzdělání pro Romy hodnota? Vzděláváme je v těch správných věcech? Dokážeme jim vysvětlit, že cesta k tomu, co oni sami za hodnotu považují, může efektivně vést právě přes vzdělání? A je to pravda? Je hodnota vzdělání, tak jak jej chápe "bílá majorita", s hodnotami Romů slučitelná? Nedochází k tomu, že když systém "vyprodukuje" vzdělaného Roma, tak toho skutečného Roma vlastně "zabije"? (Já myslím a doufám, že ne...) Snažíme se o něco (o co?) kvůli sobě, nebo kvůli Romům?

Alexis de Tocqueville popsal dvě možné strategie, kde jednu preferovali američtí indiáni a druhou američtí černoši. Ti první si zvolili cestu, kterou bych označil jako "nechte nás na pokoji". Ti druzí chtěli žít jako bílí. Co chtějí naši Romové?