PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

10.04.2012

Autor: Vlastimil Podracký

Ztraceni v ghettu

Recenze stejnojmenné knihy Theodora Dalrympla


Stejnojmenná kniha Theodora Dalrympla přináší nevšední svědectví britského lékaře pracujícího v nemocnici v chudinské čtvrti a v přilehlé věznici, znajícího též podobná prostředí třetího světa. Je to svědectví výjimečné svým postojem a zcela jiné než jsme z takového prostředí zvyklí. Autor už chápe souvislosti nové doby, není to jen nějaká obžaloba společnosti, jak jsme byli zvyklí. Nevšední je hledání příčin britské bídy. Ta není v materiálním nedostatku, který dříve společnost obžalovával. Ta je naopak v nepřiměřeně velké péči, která se těmto lidem dostává a souborem hodnot, který společnost vede k pošetilému postoji k chudým lidem, který nakonec bídu navyšuje.

 

Ztracená generace chudých

Dalrymple píše o svém dětství prožitém kdysi v padesátých letech v dělnické kolonii. Tehdejší nouze byla naprosto jiného typu. Byla na základě nedostatku prostředků lidí, kteří nemohli naplno pracovat, byli staří a nemocní nebo práci neměli. Tenkrát chodil do školy, ve které učitel žáky umírněně trestal a snažil se je co nejvíce naučit. Také se všichni naučili číst a psát a většina i mnoho jiného potřebného v životě. Proto se z nich stali normální pracující lidé, kteří se snažili uspět ve světě v té míře, v jaké jim to umožňoval. Výjimečné žáky učitelé pečlivě vybírali a snažili se o jejich vzdělání a tak i mladý Dalrymple se mohl stát lékařem. Měl velkou víru v nápravu světa, a proto pracoval v ghettu. Poznal celou proměnu tohoto prostředí. Postupně opustil své dávné přesvědčení, že za bídu může nedostatek prostředků.

Dnes se děti ve škole nic nenaučí. Nesmějí se trestat a dělají si, co chtějí, což znamená, že se neučí a zůstávají negramotné. Škola je pro učitele noční můrou, kde mu hrozí zastřelení a fyzické násilí jakéhokoliv druhu, a nikdo mu nevyčítá, že nic nenaučil, takže proč by se snažil? Když kdysi mladý Dalrymple ve škole něco provedl, učitel to řekl otci a ten syna potrestal. Dnes se učitelé o nic takového nesnaží. Rodiče nechtějí posílat děti do školy, protože to nepovažují za nutné k obživě, když přece dostanou podporu. Za takových okolností inteligentní děti nemají šanci, naopak, když něco znají lépe než ostatní, všichni, včetně učitele, je ostrakizují. Z dnešního ghetta není výstupu, není šance změnit svůj osud.

 

Život v ráji, který je peklo

Současné ghetto je ráj. Každý dostane podporu a to takovou, že pracovat nemusí. Podporu ovšem ztrácí, jakmile by začal pracovat a měl nějaký majetek (třeba auto), nebo si třeba našetřil. Podpora se tedy musí utratit. Proč by tedy pracoval a šetřil, když je to nepohodlné? Proto nepracuje. Vypadá to jako by okolní společnost si pěstovala „nefakčenka", aby jim nekonkurovala na trhu práce. Nuda je ovšem hlavní náplní života. Z nudy a z ponorkové nemoci ve stísněných bytech vzniká zločin, který se násobí výchovou ve stejném zločineckém prostředí, protože většina lidí tu žije už alespoň jednu generaci a dostali se sem pro neschopnost uspět venku. Tato neschopnost byla samozřejmě obvykle zapříčiněna alkoholismem, drogami, zločinem, protože normální snaživý člověk se do ghetta nedostane. Proto je zločinnost jaksi dědičná, tím nemyslím zrovna genově, ale hlavně výchovou v celém prostředí. Dalrymple vypráví množství příběhů, které by se mohly zdát humorné, kdyby nebyly tak smutné.

Několikrát trestaný drogově závislý muž má ženu, kterou stále bije. Mnohokrát byla hospitalizována na JIP téměř na okraji smrti. Ale ona od něj neodejde, přestože lékaři jí to už mnohokrát doporučovali. Když její muž sotva přežil hospodskou rvačku a po týdnu se probudil z komatu, uviděl svoji ženu, nezajímalo ho nic, jen suše pravil: „Kurva, ubal mi žváro..." Potom, když už začal chodit, začal všem okolo nadávat neuvěřitelnými sprosťárnami, za všechno je obviňovat a stále opakovat: „Kurva, proč mně tu držíte, budu si stěžovat, je to omezování osobní svobody". Další příběh vypráví o ženě, která se zvenčí chtěla dostat ke své matce, která v ghettu bydlí. Od stanice autobusu musí projít asi 600 m ghettem. Na této cestě byla dvakrát okradena a jednou musela poskytnout sexuální službu násilníkovi, který ji ohrožoval nožem. Později, když už se seznámila s prostředím, ji mafiánský gentleman za sexuální službu doprovodil celou cestu a odrazil útoky jiných. Také by ochranu mohla zaplatit, kdyby na to měla. Mnoho dalších podobných případů se můžeme v této knize dočíst, velmi pěkně a vtipně podaných.

Všude ovšem a téměř vždy je prý špatná společnost, stát je stále obviňován, že za všechno může, chudí jsou vždy nevinní, vina se hledá vždy někde vně. Je to samozřejmé, když se stali obyvatelé ghetta zákazníky a jejich obsluha službou. Jenže zákazníci neplatí, platí za ně stát a od toho je potřeba stále více požadovat, aby platil to či ono.

Jak autor udává, kostely tradičních církví jsou prázdné. Chudí nepotřebují Boha, vědí, že jejich úděl nemůže být lepší, lepší zážitky hledají pouze v drogách a ty jim Bůh nedá. Proto úspěšné mohou být jen zhoubné sekty. Ty totiž člověka úplně stráví a drogovat jej odnaučí. Zato jej zbaví svobody. Potom je pro takového člověka rozhodnutí nelehké. Buď nesvoboda a naprostá závislost v sektě nebo život na svobodě, který znamená opět upadnutí do drog, protože jinak to prostě v ghettu nejde. Jinak je to ovšem s přistěhovalci, kteří si svoje náboženství přivezli sebou a ještě jej tradičně v rodinách dodržují. Obvykle jsou to jen nějaké obřady, dodržování svátků apod., což už mladí respektují jen formálně. Hodnoty těchto náboženství se rychle vytrácí, morálku už neovlivňují, vyjma muslimů, kteří mají svoje imámy placené odjinud. Ale i u nich víra není, jejich chování je jen chování vzdoru proti většinové společnosti - odlišovat se.

 

Postoj vnějšího světa

Chudí jsou pro mnohé obrovský kšeft. Jednak je tu armáda sociálních pracovníků, kteří je opečovávají, aby náhodou jich neubývalo a oni nepřišli o práci. Proto také stále zdůrazňují, jak je nutné dávat stále větší a větší částky na chudé, kteří jsou přece tak potřební. Starají se jim hlavně o podporu, potom také o děti, které matkám samozřejmě vrací, kdyby se některé, nedej Bože, dostalo k adopci někam ven. Biologické matce se musí vrátit, kdykoliv se jí zachce, třeba aby dostala dětské přídavky. Dítě potom obvykle zanedbává, někdy i bije, pokud se jí to dokáže, je jí odňato někdy na pokraji života, aby se jí zase opět vracelo a aby sociální pracovníci měli práci a byli potřební. Prostě lidská práva matky nesmí být dotčena. Neustálá zranění zaměstnávají nemocnici asi trojnásobně než v jiné čtvrti. Totéž platí pro policejní službu. Dobrovolné charitativní organizace vyberou od veřejnosti peníze na nějaký drastický případ, které neustále zveřejňují a rozmazávají. Tyto peníze jsou z více než 80% použity pro vnitřní chod organizace, samozřejmě většinou na platy pracovníků a různé „výdaje".

Někdy se v hlavě úředníků zrodí geniální „projekt". Je to nejspíše kšeft pro stavební firmy a doprovodné výrobce, aby se ze státního rozpočtu vyvedly peníze pro nějaké známé nebo rodinné příslušníky. Vystaví se krásné vybavené domky a do nich se umístí chudí z ghetta. Zanedlouho je okolí zaneřáděno neuvěřitelnými odpadky, vnitřek zdemolován takže nic nefunguje a lidé trpí více než předtím.

Dovedu si představit, že do takových domků byli umístěni i naši Rómové, kteří dostali v Británii asyl, protože prý byli v ČR diskriminováni. Na základě zkušeností uvedených v knize si nad takovým přistěhovalectvím velmi dobře mnuli ruce různí sociální pracovníci, kteří hned dostali práci, pracovali přesčas a vydělali si. Neměli důvod, aby Rómy vraceli, z důvodů jejich džobů bylo důležité, aby se naše země ostouzela jako xenofobní a rasistická, proto rádi uvěřili vymyšleným příběhům.

V knize se o Rómech ovšem nepojednává, takže o jejich chování v Británii nic nevím, na základě informací z knihy si dovedu představit, že se asi chovali lépe než britští chudí. Róm ovšem podle barvy pleti v Británii nejspíše za barevného považován není a spíše je řazen k bílým.

Problém komplikuje rasová otázka. V Anglii je v ghettech asi polovina bílých, dělicí linie není tedy na hranici ras. Ohledně barevných ovšem musí být policisté a ostatní velmi ostražití, aby nebyli nařčeni z rasismu. Barevní si tedy mohou dovolit více zločinů nepotrestáni. Jinak v tom není rozdíl.

 

Přistěhovalci

Přistěhovalci se nedostávají do ghetta pravidelně, obvykle alespoň v první generaci pracují a váží si země, která jim umožnila lepší život. Jinak je to ovšem s těmi v Británii narozenými. Lidé z Karibiku a Afriky obvykle mají větší sklon nepracovat a tak se v ghettu nalézají pravidelněji, ale není to podmínka. Asiaté v menší míře. Problémem jsou lidé, kteří se nechtějí integrovat uvědoměle. Jsou to v podstatě pouze muslimové. Žijí ve svých komunitách, bojují s ostatními příslušníky ghetta a domnívají se, že společnost musí jejich hodnoty přijmout a přizpůsobit se jim, nikoliv opačně. Jenže mladí lidé se integrují v prostředí ghetta. Páry různých ras a etnik spolu žijí, což budí obrovské tenze u jejich rodičů, kteří chtějí určovat, kdo bude partnerem jejich dětí. Děti utíkají a vznikají problémy nábožensky motivovaného násilí. Téměř klasický je případ muslimské dívky, která si chce vzít nemuslima, který ovšem nechce přijmout islám. Dívka obvykle končí smrtí, když svoji vůli prosadí. Prostředí tolerance a soužití nevzniká, lidé se separují a spolu bojují. Muslimové ovšem těžko nachází práci, protože jsou zdrojem potíží, proti čemuž protestují a stávají se noční můrou pro zaměstnavatele, kteří jsou stále obviňováni z xenofobie a různých jiných vymyšlených hříchů potřeštěné společnosti morálního chaosu.

Školství si zajišťují muslimové sami ve svých školách placených nejspíše ze Saudské Arábie, ve kterých se nenaučí nic jiného než korán, dokonce ani jazyk hostitelské země, což jim nezakládá možnost se uplatnit ve vyspělé zemi a jsou potom postaveni na roveň negramotným.

Morální příčiny

Dalrymple kritizuje celou britskou společnost a rozkrývá morální příčiny nepříznivého stavu. Uvádí, jak kriminologové podporují zločin, jak naprostou většinu zločinu má na svědomí mírné trestání, propouštění zločinců. Další příčinou je útěk od úsudku, prostě logika se nekoná, dělají se věci podle nějakých „lidských práv", které jsou ovšem pošetile chápána. Černoši jsou vždy nevinní a vinen je bílý policista, nebo ten bílý, který se namane. Celá kultura je velmi nízká a brutální, počínaje hudbou a konče televizními novelami. V tom jsou vychovány děti. Nikdo nechce vypadat jako zpátečník a tak se klaní násilnostem a obhroublému jazyku. Přistěhovalci mají kulturu vyšší a nechtějí britskou kulturu přijímat, nicméně děti jsou do toho zataženy prostředím, nastávají tenze, útěky a nakonec ghetto.

Kniha by měla být povinnou četbou o dnešním světě. Ke knize není co dodat, jen snad to, co uvádím i jinde: Pokud lidé nebudou muset pracovat a na živobytí si vydělávat, situace nemůže být lepší. Jen to donutí lidi, aby se vzdělávali, snažili se, cenili si hodnot. Musí být též manuální práce pro ty, kteří prostě nevystudují. Většina manuální práce ovšem odešla do rozvojových zemí, vrácení výrobních podniků blokuje vysoká minimální mzda, vysoké daně a platby sociálního a zdravotního pojištění. Ráj na zemi být nemůže, každý pokus o ráj a obdržení věcí zadarmo je cestou do pekla.