Autor: Jan Kubalčík

Z "Demokracie v Americe"

Alexis de Tocqueville - úryvky z knihy...

---

1. Úvod

Tento text je od A až po Z plagiátem. Cílem také není vědecké pojednání, ale provokace. Provokovat k četbě celého díla - "Demokracie v Americe", Alexis de Tocqueville.

Ano, nejsem prvním ani posledním, kdo je nadšen touto knihou, ano, nejsem dokonce vzdělán ve společenských vědách. Potřebuji nějak polaskat své ego a ukázat světu, že jsem TO také četl? Ano, doznám se i k exhibicionismu (který mne však stál mnoho sil - vždyť šlo o intimní objevitelský zážitek, který snad nejlépe popsal G. K. Chesterton ve své Ortodoxii). Bezesporu čtenář shledá má spojení mezi myšlenkami a tématy zkratkovitými a hrubými, mou neznalost teoretických souvislostí očividnou.

Jistě lidé mnohem moudřejší než jsem já odhalí nesmírnou řadu omylů - myšlenek, které jsem nezařadil, ač jsou významné; úvah, které jsem použil, i když jsou podružné; chybné interpretace citovaných vět a tak i jejich zcestné zařazení do tématických celků; a konečně tématické celky, které si nezaslouží svoji existenci (k tomu snad jen poznamenám, že chybí téma "Svoboda" - o svobodě je totiž celá kniha). Všem výhradám se předem vzdávám a nejvíce té nejdůležitější: vše je vytrháváno ze souvislostí. Nic si však nepřeji více, než aby případně rozhořčený čtenář sáhnul po originálu a tam vlastním úsudkem oddělil podstatné od nepodstatného. Čtenářovo pobouření však nemíním vyvolávat záměrně - o vyzvednutí stěžejního jsem se snažil poctivě.

Nevěřím ani v nejmenším, že něco jako "Shakespeare snadno a rychle" (stvořené navíc rukou neumělou) může jakkoli nahradit dílo samo. Na druhé straně je lépe, aby uspěchaný a po instantních přípravcích toužící člověk přečetl něco, než aby nepřečetl nic (jen tajně doufám, že nedojde k tomu, abych tímto textem odradil byť jednoho jediného, který by za jiných okolností pročetl dílo celé). Možná, že i na tom maličko závisí budoucnost naší demokracie. Vždyť kolik "mudrců" dnes slýcháme kostrbatě tápat v problémech, které již ve třicátých letech 19. století byly pojaty tak jasnozřivě! Smím-li si v těsném sousedství myšlenek tak originálních dovolit jednu vlastní (ale jistě ne původní...), pak soudím, že než člověk začne hovořit, měl by toho hodně přečíst. I proto raději ukončím tyto řádky a předám slovo panu Alexis de Tocqueville.

Bylo použito Vydání 2. v nakladatelství Academia, 2000, překlad Vladimír Jochman. Všem, kteří knihu četli se tímto omlouvám.

 

2. Počátky - "citace citací"

"'My, jejichž jména následují, kteří jsme pro slávu Boží, rozšíření křesťanské víry a čest své vlasti začali budovat první kolonii na tomto odlehlém pobřeží, jsme se nyní dohodli ve vzájemné a slavnostní shodě a před Bohem, že se spojíme v útvar politické společnosti s cílem vládnout si a pracovat k uskutečnění svých úmyslů; na základě této smlouvy hodláme vydávat zákony, úřední listiny, nařízení a vytvářet podle potřeby úřady; slibujeme, že se jim podřídíme a že jich budeme poslušni.'" [str. 32 - z listiny podepsané čerstvými kolonisty v Nové Anglii, 1620]

"'Nemylme se v tom, co můžeme považovat za svou nezávislost. Existuje totiž druh zkažené svobody, která je společná stejně tak zvířatům jako člověku a která spočívá ve volnosti dělat vše, co se komu líbí. Tato svoboda je nepřítelem každé autority, jen netrpělivě snáší všechna pravidla, s ní se všichni stáváme horšími, než doopravdy jsme; je nepřítelem pravdy a pokoje, a Bůh pokládá za nutné povstat proti ní! Ale je občanská a mravní svoboda, která čerpá svou sílu v jednotě a kterou chránit je vlastním posláním moci: je to svoboda dělat bez obav všechno, co je spravedlivé a dobré. Tuto posvátnou svobodu musíme bránit v každém nebezpečí a nasadit za ni, bude-li třeba, svůj život.'" [str. 36 - řeč pronesl Wintrop, který byl jako úředník obviněn ze svévolného jednání. Byl odměněn potleskem a od té doby byl vždy znovu zvolen guvernérem.]

 

3. Rovnost

"Existuje totiž mužná a oprávněná vášnivá touha po rovnosti, která pudí lidi k tomu, aby chtěli být všichni mocní a vážení. Tato touha se snaží pozvedat malé na úroveň velkých; ale v lidském srdci tkví také zvrhlá touha po rovnosti, která pudí slabé k tomu, aby chtěli strhnout silné na svou úroveň, a která lidi nutí, aby dávali přednost rovnosti v otroctví před nerovností ve svobodě. Ne že by národy, jejichž společenské zřízení je demokratické, přirozeně pohrdaly svobodou; mají k ní naopak instinktivní náklonnost. Svoboda však není hlavním a trvalým cílem jejich přání; to, k čemu chovají nepomíjející lásku, je rovnost. Vrhají se ke svobodě s prudkou impulzivitou a nenadálou silou, a nedosáhnou-li cíle, rezignují; nic by je však nemohlo uspokojit bez rovnosti a spíše by byli ochotni zahynout než ji ztratit." [str. 44]

"Myslím, že všechny demokratické společnosti mají přirozenou zálibu ve svobodě; ponechány samy sobě o ni usilují, milují ji a cítí opravdovou bolest, když je o ni někdo připravuje. Ale pro rovnost cítí opravdovou vášeň, nenasytnou, věčnou, nepřekonatelnou; touží po rovnosti ve svobodě, a není-li to možné, přejí si tedy otroctví. Snesou chudobu, zotročení, barbarství, ale nestrpí aristokracii." [str. 445]

"Rovnosti nevytýkám, že vede lidi k tomu, aby usilovali o zakázané požitky, ale že je zcela zaměstnává hledáním požitků povolených.

Tak by se mohlo snadno stát, že se na světě ustaví jakýsi poctivý materialismus, který sice nekazí duše, ale oslabuje je a mohl by je nakonec zbavit vší energie." [str. 467]

"Marně se snaží, nikdy se nepodaří vytvořit životní podmínky tak dokonale stejné pro všechny, a i kdyby společnost potkalo takové neštěstí, že by dosáhla absolutní a úplné nivelizace, zůstávala by tu ještě stále nerovnost inteligence, která pochází přímo od Boha, a proto se bude vždycky vymykat zákonům.

Jakkoli demokratické by bylo společenské a politické zřízení nějaké společnosti, lze počítat s tím, že každý z občanů najde vždycky ve svém okolí několik špiček, které ho přečnívají, a lze předvídat, že právě ty budou stále přitahovat jeho pohled. Když je nerovnost obecným zákonem společnosti, nejsou ani ty největší nerovnosti tak nápadné. Když je všechno přibližně na stejné úrovni, i sebemenší nerovnost působí rušivě. Právě proto je touha po rovnosti tímnenasytnější, čím je rovnost větší." [str. 470]

 

4. Apatie, Volby

"Uznávám, že je nesnadné najít prostředek, jak probudit národ, který dřímá a dodat mu energii a osvícenost, jež mu chybějí; přesvědčit lidi, aby se zabývali svými záležitostmi, to je opravdu nesnadný úkol. Často by bylo snadnější vzbudit u nich zájem o podrobnosti nějaké dvorské etikety než o opravu jejich společného domu." [str. 68]

"Zatímco přirozené sklony demokracie vedou lid k tomu, aby nepouštěl vynikající lidi k moci, vede méně silný sklon tyto vynikající lidi k tomu, aby se vzdalovali politické kariéry, kde je pro ně tak nesnadné zůstat zcela sami sebou a kráčet kupředu, aniž by se museli pokořovat. To je myšlenka, kterou zcela upřímně vyjadřuje kancléř Kent. Když slavný autor, o němž mluvím, vzdal velkou chválu té části ústavy, která svěřuje jmenování soudců výkonné moci, dodává: 'Je totiž pravděpodobné, že lidé, kteří mají nejlepší předpoklady k tomu, aby zastávali tato místa, by byli příliš zdrženliví v chování a příliš přísných zásad, než aby se jim mohlo někdy podařit získat při volbě většinu hlasů, pokud by volba spočívala na všeobecném hlasovacím právu.' (Kent's Commentaries, sv. I, s 272). To bylo v Americe uveřejněno v roce 1830, aniž proti tomu měl někdo nějaké námitky.

Autor mě přesvědčil, že ti, kdo považují všeobecné hlasovací právo za záruku dobré volby, žijí v naprosté iluzi. Všeobecné hlasovací právo má jiné výhody, ale tuto ne." [str. 151]

"V některých zemích přijímá občan pouze s jistou nechutí politická práva, která mu dává zákon; zdá se mu, že zabývat se veřejnými záležitostmi znamená okrádat se o čas, a s oblibou se uzavírá ve svém omezeném sobectví, jehož přesnou hranici tvoří čtyři příkopy, nad nimiž ční živý plot." [str. 185]

"Takto podněcovaný poslanec se ale ujímá slova k velkému zármutku svých přátel, a pouštěje se nerozvážně mezi nejslavnější řečníky, zamotává diskusi a unavuje shromáždění.

Všechny zákony, které směřují k tomu, aby se poslanci stali závislejšími na voličích, nemění tedy pouze chování zákonodárců, jak jsem o tom mluvil jinde, nýbrž také jejich jazyk. Ovlivňují současně jak veřejné záležitost, tak způsob, jak se o nich mluví." [str. 437]

"Když touha po hmotných požitcích roste rychleji než osvícenost a návyk na svobodu, přichází okamžik, kdy jsou lidé zaslepení a jako bez rozumu při pohledu na tyto nové statky, které se jim nabízejí. Starají se pak pouze o to, jak získat majetek, a neuvědomují si už souvislost mezi osobním bohatstvím každého jednotlivce a prosperitou všech. Výkon politických povinností se jim jeví jako obtížná ztráta času, která je odvádí od jejich práce. Jde-li o to, volit zástupce, pomáhat státní autoritě, projednávat kolektivně společné záležitosti, jsou zaneprázdněni; nemohou utrácet svůj drahocenný čas něčím tak neužitečným. Považují to vše za samoúčelné hříčky, které se vůbec nehodí pro vážné lidi zaměstnané důležitými životními zájmy. Jsou přesvědčeni, že postupují podle učení o rozumném egoismu, ale mají o něm jen velmi nepřesnou představu, takže proto, aby mohli lépe dozírat na to, co nazývají svými záležitostmi, zanedbávají to hlavní, a to je starost, aby zůstali svými pány.

Protože občané, kteří pracují, nechtějí myslit na veřejné záležitosti, a protože třída, která by na sebe mohla vzít tuto starost, aby vyplnila svůj volný čas, už neexistuje, zůstává místo vlády jakoby uprázdněné.

Jestliže se v takovém kritickém okamžiku nějaký obratný ctižádostivec pokusí uchvátit moc, shledává, že cesta k jakékoli uzurpaci je otevřena." [str. 471]

 

5. Hospodářství

"Když dědický zákon dovoluje, a tím spíše, když nařizuje rozdělení otcovského majetku mezi všechny děti rovným dílem, jsou jeho důsledky dvojího druhu;je důležité pečlivě je rozlišovat, ačkoli směřují ke stejnému cíli.

V důsledku takového dědického zákona způsobuje smrt každého vlastníka ve vlastnictví revoluci; nejenže majetek mění pána, ale mění takříkajíc povahu;neustále se drobí na menší části.

Právě v tom je přímé a jistým způsobem materiální působení zákona. V zemích, kde zákonodárství stanoví rovnost podílů, mají tedy majetky, a zvláště pozemkové majetky, neustálou tendenci zmenšovat se. Nicméně důsledky tohoto zákonodárství lze pociťovat teprve po delší době, pokud je zákon ponechán působení vlastního mechanismu; v případě, že se rodina neskládá z více než dvou dětí (neboť průměr u rodin v zemi tak zalidněné jako Francie činí pouze tři děti), rozdělí si tyto děti majetek svého otce a své matky, a nebudou proto chudší než každý z rodičů jednotlivě.

Avšak zákon o rovném dělení nemá vliv pouze na osud majetku; působí také na samu duši vlastníků, a to za přispění jejich vášní. Právě tyto nepřímé důsledky rychle ničí velké majetky a především velká panství." [str. 40-41]

"Tento názor mě vůbec neuspokojuje: v korupci těch, kdo přicházejí k moci náhodou, je něco sprostého a vulgárního, co činí korupci nakažlivou pro masy;naproti tomu i ve zkaženosti velkých šlechticů vládne jistá aristokratická zjemnělost, jistá forma velikosti, která často brání tomu, aby se předávala dále.

Lid nikdy nepronikne do temného labyrintu ducha panujícího u dvora; vždycky bude obtížně odhalovat nízkost, která se skrývá za elegantním chováním, vybraným vkusem a uhlazeností jazyka. Ale jak krást veřejné prostředky nebo prodávat za peníze přízeň státu, to pochopí každý ubožák a může se chlubit, že to dělá také.

Ostatně to, čeho je třeba se obávat, není ani tak podívaná na nemorálnost velkých, nýbrž pohled na nemorálnost, která k velikosti vede. V demokracii vidí prostí občané člověka, který vyšel t jejich řad a za několik let dosáhl bohatství a moci; tato podívaná v nich vyvolává překvapení a závist, pátrají, jak to, že ten, kdo jim byl včera roven, je dnes obdařen právem řídit je. Připisovat jeho vzestup jeho vlastním schopnostem nebo ctnostem je nepříjemné, protože to znamená přiznat, že sami jsou méně ctnostní a méně obratní než on. Přičítají tedy hlavní příčinu jeho vzestupu některé z jeho špatných vlastností, a často v tom mají pravdu. Vzniká tak jakási odporná směsice představ nízkosti a moci, hanebnosti a úspěchu, užitečnosti a nepoctivosti." [str. 167-168]

 

6. Víra, náboženství, církve, klérus

"Svoboda vidí ve víře družku svých zápasů i svých vítězství, kolébku svého dětství, božský zdroj svých práv. Považuje víru za ochránkyni mravů; mravnost pak za záruku zákonů a svého vlastního trvání." [str. 37]

"Myslím, že je chybou dívat se na katolické náboženství jako na přirozeného nepřítele demokracie. Mezi různými křesťanskými učeními se mi naopak jeví katolicismus jako jedno z těch, která nejvíce přejí rovnosti životních podmínek. U katolíků se náboženské společenství skládá pouze ze dvou složek: kněží a lidu. Jedině kněz je povznesen nad věřící; všechno, co je pod ním, je si rovno.

Pokud jde o dogmata, katolicismus staví lidi všech stupňů inteligence na stejnou úroveň; ukládá stejnou víru učenci i nevzdělanci, geniálnímu člověku právě tak jako člověku prostému; přikazuje stejné praktiky bohatému jako chudému, stíhá stejnou přísností mocného jako slabého; nesmlouvá se žádným smrtelníkem a na každého uplatňuje stejné měřítko; má rád, když všechny třídy společnosti splývají pod týmž oltářem, tak jako splývají v očích Božích

Jestliže katolicismus vede věřící k poslušnosti, nevychovává je tedy k nerovnosti. Řekl bych, že je protichůdný protestantismu, který obecně vede lidi daleko méně k rovnosti než k nezávislosti.

Katolicismus je jako absolutní monarchie. Odstraňte panovníka, a životní podmínky jsou zde vyrovnanější než v republikách." [str. 219]

"Až dosud se ve Spojených státech nenašel nikdo, kdo by se odvážil vyslovit zásadu: v zájmu společnosti je všechno dovoleno; bezbožnou zásadu, která byla, jak se zdá, vynalezena ve století svobody, aby ospravedlňovala všechny budoucí tyrany.

Tak tedy zatím co zákon dovoluje americkému lidu dělat všechno, náboženství mu brání chtít všechno a všeho se odvážit.

Náboženství, které se u Američanů nikdy přímo nevměšuje do řízení společnosti, musí být tedy považováno za hlavní z jejich politických institucí; neboť i když v nich nepěstuje zálibu ve svobodě, neobyčejně jim usnadňuje její užívání." [str. 222-223]

"Jediný mezi všemi tvory má člověk přirozenou nechuť k existenci i nezměrnou touhu existovat: opovrhuje životem a bojí se nicoty. Tyto rozdílné sklony pudí neustále jeho duši k úvahám o onom světě a právě náboženství ho k nim vede. Náboženství je tedy pouze zvláštní formou naděje, a je právě tak přirozené pro lidské srdce jako naděje sama. Jen v důsledku nějakého rozumového poblouzení a morálního násilí, jehož se dopouštějí na své přirozenosti, se lidé odvracejí od náboženské víry; díky neodolatelnému puzení se k ní vracejí. Nevíra je tedy náhoda; jedině víra je trvalý stav lidstva." [str. 225]

"Pokud jde o mne, nevěřím, že by člověk mohl kdy unést současně úplnou náboženskou nezávislost a plnou svobodu politickou; jsem nakloněn domněnce, že člověk, který nemá víru, musí nutně otročit, a ten, kdo je svobodný, musí věřit." [str. 393]

"'Zmýlíme-li se v tom, že uvěříme pravému křesťanskému náboženství,' řekl Pascal, 'nemůžeme tím nic ztratit; ale jaké neštěstí, zmýlíme-li se v tom, že uvěříme, že je nesprávné!'" [str. 463]

"Kdyby se mysl převažující většiny lidského rodu soustředila výhradně na pachtění po pozemských statcích, lze očekávat, že by se v duši některých lidí zrodila pozoruhodná reakce. Vrhli by se prudce do duchovního světa ze strachu, aby nezůstali vězet v příliš těsných poutech, která jim chce vnutit tělo.

Neměli bychom se tedy divit, že ve společnosti pomýšlející pouze na pozemské věci potkáme malý počet jedinců, kteří upínají pohled pouze k nebi. Byl bych překvapen, kdyby ve společnosti zaměstnávající se pouze svým blahobytem nezaznamenal mysticismus brzy značný rozvoj." [str. 467]

"Jestliže se mezi názory v demokratické společnosti setkáte s některými z těch škodlivých teorií, které usilují, aby lidé uvěřili, že všechno zaniká s tělem, považujte ty, kdo to hlásají, za její přirozené nepřátele.

Je mnoho věcí, které mě u materialistů urážejí. Jejich učení mi připadá škodlivé, jejich pýcha mě pobuřuje. Pokud by jejich systém mohl být člověku nějak užitečný, pak tím, že by v něm podporoval skromnou představu o něm samém. Ale vůbec se nezdá, že by tomu tak bylo; když se domnívají, že dokázali, že lidé jsou pouhá zvířata, jsou na to hrdi stejně, jako kdyby dokázali, že jsou bohy.

Materialismus je u všech národů nemocí lidskému duchu nebezpečnou; zejména je však třeba se ho obávat v demokratické společnosti, protože se podivuhodně spojuje s neřestí srdce v těchto společnostech nejdůvěrněji známou." [str. 474]

"Nebojím se také tvrdit, že téměř ve všech dnešních křesťanských zemích, katolických právě tak jako protestantských, hrozí náboženství nebezpečí, že upadne do rukou státu. Ne v t m smyslu, že by vládci byli tak domýšliví a stanovili sami dogmata, ale berou kněžstvu jeho majetek, poskytují mu plat, překrucují a využívají ve svůj prospěch jeho vlivu, dělají z kněze jednoho ze svých úředníků a často jednoho ze svých sluhů a spolu s ním pronikají až do nejtajnějších hlubin duše každého člověka." [str. 581]

 

7. Obec, region

"Ze všech svobod je svoboda obcí, jíž se dosahuje tak nesnadno, také nejvíce vystavena útokům státní moci. Ponechány samy sobě nemohly by obecní instituce téměř bojovat proti podnikavé a silné vládě; aby se mohly úspěšně bránit, je třeba, aby prošly jistým vývojem a aby byly prostoupeny národními idejemi a zvyklostmi. Dokud se tedy obecní svoboda nestala součástí mravů, je snadné ji zničit, a součástí mravů se nemůže stát, pokud nebyla dlouhou dobu obsažena v zákonech.

Obecní svoboda se tudíž takříkajíc vymyká úsilí člověka. Proto dochází zřídka k tomu, že je vytvořena; rodí se v jistém smyslu sama ze sebe. Vyvíjí se téměř potají v lůně polobarbarské společnosti. Upevnit ji lze trvalým působením zákonů a mravů, okolností a především času. Mezi všemi národy evropského kontinentu neexistuje v podstatě jediný, který by ji znal.

Přesto právě v obci spočívá síla svobodných národů. Obecní instituce jsou pro svobodu tím, čím jsou základní školy pro vědu; přivádějí ji lidu na dosah;dávají mu okusit jejího pokojného užívání a navykají ho, aby ji používal. Bez obecních institucí si národ může zvolit svobodnou vládu, ale chybí mu duch svobody. Pomíjivé vášně, dočasné zájmy nebo shoda okolností mohou mu dát vnější formy nezávislosti, ale potlačený despotismus uvnitř společnosti se dříve nebo později znovu vynoří." [str. 48]

"Obce jsou tedy obecně vzato podřízeny státu pouze tehdy, když jde o zájem, který lze považovat za společenský, to znamená takový, který sdílejí s ostatními.

Ve všem, co se týká pouze jich samých, zůstaly obce nezávislými útvary;..." [str. 51]

"V Evropě se často stává, že sami vládcové litují, že neexistuje duch obce, protože se všichni shodují v tom, že je to důležitý prvek veřejného pořádku a klidu;ale nevědí, jak jej vytvořit. Bojí se, že kdyby učinili obec nezávislou a silnou, rozdrobili by tak moc ve společnosti a vystavili stát anarchii. Vezměte však obci moc a nezávislost, a nejdete zde pouze podřízené, ale nikdy občany." [str. 52-53]

"Kdyby někdy došlo k tomu, že by demokratická republika, jako jsou Spojené státy, byla ustavena v zemi, kde moc jedince byla již upevněna a vytvořila ve zvyklostech i v zákonech správní centralizaci, nebojím se říci, že by se v takové republice stal despotismus netolerantnějším, než v kterékoli evropské absolutní monarchii. Museli bychom jít do Asie, abychom našli něco, co by se s tím dalo srovnat." [str. 199-200]

"Podřídit provincie hlavnímu městu znamená tedy vložit osud celé říše nejen do rukou části národa, což je nespravedlivé, nýbrž též do rukou lidu, který jedná sám o sobě, což je velmi nebezpečné. Nadvláda hlavních měst přináší tedy zastupitelskému systému vážnou škodu. Vede k tomu, že moderní republiky upadají do neduhů republik antických, které všechny zanikly, protože tento systém neznaly." [str. 211]

 

8. Ústava

Při této příležitosti si dovolím jediný komentář: myslím, že zejména tato problematika je neméně důsledně a o mnoho podrobněji pojednána v Listech Federalistů.

"Rozdělení zákonodárné moci, zpomalení pohybu v politických shromážděních a vytvoření odvolacího soudu pro revizi zákonů, to jsou jediné výhody, který vyplývají z nynějšího zřízení dvou komor ve Spojených státech.

Čas a zkušenost daly Američanům poznat, že rozdělení zákonodárné moci, i kdyby bylo omezeno na tyto výhody, je prvořadou nutností. Ze všech spojených republik pouze Pensylvánie zprvu zkusila vytvořit jediné shromáždění. Sám Franklin, veden logickými důsledky zásady svrchovanosti lidu, podporoval toto opatření. Brzy však bylo nutné zákon změnit a vytvořit komory dvě. Zásadě rozdělení zákonodárné moci se tak dostalo posledního posvěcení; můžeme tedy nadále považovat za dokázanou pravdu nutnost rozdělení zákonodárné činnosti mezi několik útvarů. Tato teorie, téměř neznámá ve starověkých republikách, uvedená do života téměř náhodně, právě tak jako většina velkých pravd, zneuznávaná mnoha moderními národy, vešla nakonec jako axiom do dnešní politické vědy." [str. 64]

"Co nejvíce vytýkám demokratické vládě, tak jak byla zorganizována ve Spojených státech, není, jak tvrdí mnoho lidí v Evropě, její slabost, nýbrž její neodolatelná síla. A co se mi v Americe nejvíce protiví, to není extrémní svoboda, která tam vládne, nýbrž málo záruk proti tyranii, které tam nacházíme.

Když nějaký člověk nebo nějaká strana trpí ve Spojených státech nespravedlností, na koho se má podle vás obrátit? Na veřejné mínění? - právě ono tvoří většinu; na zákonodárný orgán? - ten zastupuje většinu a je jí slepě poslušen; na výkonnou moc? - ta je jmenována většinou a slouží jí jako pasívní nástroj; na represivní moc? - represivní moc není nic jiného než většina ve zbrani; na porotu? - porota, to je většina, které je dáno právo vynášet rozsudek, a sami soudcové jsou v některých státech voleni většinou. Jakkoli nespravedlivé nebo nerozumné je opatření, které vás postihuje, musíte se mu tedy podrobit." [str. 191-192]

"Federální vláda se od té doby ocitla ve velmi kritické situaci; její nepřátelé se těšili přízni lidu a jen tím, že ji někdo slíbil oslabit, získával právo ji řídit." [str. 287]

"Jestliže demokratická společnost nahradí rozmanité síly, které nadměrně bránily rozletu lidského rozumu nebo jej brzdily, absolutní mocí většiny, změní zlo pouze svou povahu. Lidé by nenašli možnost žít nezávisle; objevili by, bohužel, pouze novou podobu otroctví. Právě o tom, a opakuji to důrazně, by měli důkladně přemýšlet ti, kdo vidí ve svobodě rozumu svatou věc a kdo nemají v nenávisti jenom despotu, nýbrž despotismus. Mně alespoň, když cítím ruku moci, spočívající těžce na mé šíji, záleží málo na tom, kdo mě utlačuje, a nejsem o nic ochotnější sklonit hlavu pod jho, představované miliónem paží." [str. 386-387]

"V první části této práce jsem řekl: 'Neomezená svoboda spolčování v politické oblasti nemůže být směšována se svobodou psát. Je současně méně nezbytná i nebezpečnější než druhá. Národ jí může stanovit meze, aniž přestane být pánem sebe sama; někdy to musí udělat, aby mohl dále existovat.' A dále jsem dodal: 'Nelze si zakrývat, že neomezená spolčovací svoboda v záležitostech politických je poslední ze všech svobod, kterou může nějaký národ unést. I když jej neuvrhne do anarchie, dává mu takříkajíc v každém okamžiku pocítit její dotek.'

Nemyslím tedy, že stát může vždy ponechat občanům absolutní spolčovací právo v politické sféře, a dokonce pochybuji, že by bylo moudré v jakékoli zemi a v jakékoli době nestanovit této svobodě žádné meze.

Dá se říci, že společnost by nemohla udržet ve svém lůně mír a pořádek, podporovat úctu k zákonům ani ustavit trvalou vládu, kdyby výrazně neomezila spolčovací právo. Takové výhody jsou bezpochyby cenné a chápu, že proto, aby byly získány nebo uchovány, společnost souhlasí s tím, že si uloží značná omezení; je však také dobré, aby přesně věděla, co ji tyto výhody stojí.

Když člověku uříznou ruku, aby mu zachránili život, chápu to; ale nerad slyším, když mě někdo ujišťuje, že pak bude právě tak obratný, jako kdyby nebyl mrzák." [str. 459-460]

 

9. "Citáty" - co jsem nedokázal zařadit ani opomenout

"Ať se budeme snažit jakkoli, nenajdeme v lidech sílu mocnější, než je svobodná spolupráce jejich vůlí. A neexistuje nic jiného než vlastenectví nebo náboženství, co by mohlo po dlouhou dobu udržovat všechny občany na cestě k témuž cíli." [str. 71]

"Zpravidla ovládají ducha národa pouze prosté koncepce. Pochybená idea, avšak jasná a přesná, bude mít ve světě vždy větší váhu než idea pravdivá, ale složitá." [str. 121]

"Strany jsou zlem neodmyslitelným od svobodných vlád; ale nemají vždycky stejnou povahu a stejné sklony." [str. 131]

"Je ostatně velký rozdíl, když děláme to, co neschvalujeme, a když předstíráme, že schvalujeme to, co děláme: to první je vlastností slabého člověka, zatímco to druhé patří ke zvyklostem lokaje." [str. 195]

"Porota učí každého člověka, aby necouval před odpovědností za své vlastní činy; mužný sklon, bez něhož není politické ctnosti." [str. 208]

"Dnes jsou na zeni dva velké národy, které, jak se zdá, třebaže mají různá východiska, postupují k témuž cíli: jsou to Rusové a Angloameričané.

Oba dva vyrostly v temnotách; zatímco pohledy lidí byly obráceny jinam, stanuly náhle v popředí mezi národy a svět vzal na vědomí jejich zrod a jejich velikost téměř současně.

Zdá se, že všechny ostatní národy dosáhly téměř mezí, které jim vytyčila příroda, a mohou už jenom udržovat dosažené; tyto však rostou. Všechny ostatní se zastavily nebo jdou vpřed jenom s obrovským úsilím; pouze ony postupují snadno a rychle na své dráze, jejíž meze nelze zatím dohlédnout.

Američan bojuje proti překážkám, které mu staví do cesty příroda; Rus se potýká s lidmi. Jeden zápasí s pustinou a barbarstvím, druhý s civilizací vybavenou všemi jejími zbraněmi: tak se výboje Američanů uskutečňují rádlem oráče, výboje Rusů mečem vojáka.

Aby dosáhl svého cíle, spoléhá se první na osobní zájem a nechává jednat sílu a rozum jednotlivců, aniž je řídí.

Druhý soustřeďuje v jednom člověku celou moc společnosti.

Hlavním prostředkem působení jednoho je svoboda, druhého nevolnictví.

Jejich východisko je různé, jejich cesty se liší; nicméně se každý z nich zdá být určen tajným záměrem Prozřetelnosti k tomu, aby jednoho dne držel ve svých rukou osud poloviny světa." [str. 308]

"Kdyby byl člověk nucen dokazovat si sám všechny pravdy, z nichž každodenně vychází, nikdy by s tím neskončil; vyčerpával by se v přípravných důkazech a vůbec by nepokročil; protože k tomu nemá pro krátkost života dost času, ani pro omezenost svého rozumu dost schopností, je nucen považovat za prokázané množství faktů a názorů, jež samostatně přezkoušet či ověřit nemá čas ani možnost, které však objevili ti schopnější, nebo které přijímá dav. Právě na tomto prvním základu buduje soustavu svých vlastních myšlenek. Nepostupuje tak ze své vůle; nutí ho k tomu neúprosný zákon existence" [str. 384-385]

"V Evropě jsou lidé, kteří směšují různé znaky pohlaví a snaží se udělat z muže a ženy bytosti nejen sobě rovné, ale i sobě podobné. Přisuzují jim stejné funkce, ukládají jim stejné povinnosti a poskytují jim stejná práva; zaměňují je ve všem: v práci, zábavě, podnikání. Lze snadno pochopit, že když se snažíme takto vyrovnat jedno pohlaví s druhým, degradujeme je obě; z tohoto hrubého směšování výtvorů přírody nemůže nikdy vzejít nic jiného, než slabí muži a nepočestné ženy." [str. 519]

"Když vojenský duch národ opustí, přestávají si lidé ihned vážit vojenské kariéry a vojáci klesají na poslední příčku mezi veřejnými činiteli. Lidé si jich málo cení a už je nechápou. Dochází tedy k opaku toho, co lze spatřit v aristokratických dobách. Do armády už nevstupují nejvýznamnější občané, nýbrž ti nejméně významní. Člověk se oddává vojenské ctižádosti pouze tehdy, když nemá možnost uplatnit ji nikde jinde. To vytváří začarovaný kruh, z něhož lze ztěží vyjít. Elita národa se vojenské kariéře vyhýbá, protože tato kariéra není vážena, a vojenská kariéra není vážena, protože elita národa už o ni neusiluje." [str. 556]

"Lidé promíjejí vládě chybu odpovídající jejich vlastnímu vkusu, jen neradi jí odnímají svou důvěru, dopustí-li se excesů či omylů, a vracejí jí tuto důvěru, jakmile o ni znovu požádá. Lidé v demokracii často nenávidí nositele ústřední moci, ale vždycky milují tuto moc samu." [str. 575]

"Najde se v nich vždycky množství lidí, angažujících se v obtížném nebo novém podniku, který uskutečňují sami, aniž by se starali o své bližní. Ochotně připouštějí jako obecnou zásadu, že veřejná moc nemá zasahovat do soukromých záležitostí; občas však každý z nich zatouží po tom, aby mu pomáhala v jeho zvláštní záležitosti a snaží se usměrnit činnost vlády ve svůj prospěch, přičemž ve všech ostatním by ji chtěl omezit.

Protože spousta lidí současně má tento zvláštní názor na spoustu různých otázek, rozšiřuje se sféra ústřední moci poznenáhlu na všech stranách, ačkoli si každý přeje, aby byla omezena." [str. 614-615]

 

10. Závěr

Nikoli závěr můj, ale závěr knihy. Jestliže jsem až do tohoto okamžiku vytrhával z kontextu jednotlivé pasáže a neobratně ospravedlňoval tuto svoji odsouzeníhodnou činnost nejrůznějšími rádobydůvody, zde ze srdce rád kapituluji a s pokorou doporučím poslední kapitoly díla jako celek, z něhož není možno vykrajovat. To však, poctivě řečeno, vzdor mým dřívějším pokusům o zdůvodnění existence těchto řádků, nelze dost dobře udělat s knihou jako celkem...

Když autor psal svoje dílo, jistě si přál, aby bylo čteno. Snad je tedy tato "reklama" alespoň malou splátkou za vše, čím autor obohatil mne. Přeji příjemné chvíle s Alexis de Tocqueville.

 

Brno, 28. ledna 2002

 

Jan Kubalčík

místopředseda MS Konzervativní strany Brno

www.skos.cz

---