Autor: Čestmír Hofhanzl

Vrtění Čunkem, aneb Kdo je vrtěn?

Ad Proč se pánové diví? aneb Uvrtěný Čunek, Jan Kalvoda, Lidové noviny, 19.3.2007

---

Po přečtení filosofického textu Jana Kalvody o zásadách fungování právního systému české demokracie, mi nezbylo než si položit existenciální otázku „kdo je vrtěn"?

Sám před sebou cítím hřích a toto vědomí si odnesu do věčných lovišť. Byl jsem členem Občanské demokratické aliance od jejího založení. Osm let jsem byl za tuto stranu poslancem parlamentu. Po celé roky jsem ve vnitřních stranických konfliktech „držel záda" Janu Kalvodovi. Měl jsem dojem, že podrazy a svinstva, které byly v české politice normální, nedělá rád. Intelektuálně a uvážlivě se tvářící stranický šéf mi však svým skutečným jednáním pomohl postupně pochopit technologii a jemné nuance „postkomunistické politiky".

Byl podivným šéfem strany. Z vlastní vůle a iniciativy neudělal nic. Do všeho jsme ho museli dotlačit, i když dobře věděl o čem věci jsou. Věděl jak vznikl dluh ODA, i jak bude politicky zneužit. Již v roce 1992 měl příležitost pojmenovat způsoby financování sametové politiky. Stejnou příležitost měl, když byl „dluh" ODA v lednu 1994 vytažen na veřejnost. V té době, pokud by byl mužem na svém místě, věděl by, že pojmenovat metodiku „tvorby" postkomunistické „demokratické" politiky je nutnost. Neudělal to a ve svých mediálních vystoupeních byl v kauze „dluhu" stejně virtuálně nevěrohodný jako dnešní pan Čunek.

Měl jsem s panem předsedou několik konfliktů na stranických mítincích. Týkaly se fungování právního systému v postkomunistické České republice. Právník Kalvoda hovořil, že úkolem práva a právníka je vykládat a prosazovat literu, znění zákona. Neprávník Hofhanzl oponoval, že úkolem demokratického práva má být prosazování smyslu zákona a hledání spravedlnosti. V listopadu 1994 v Třebíči Jan Kalvoda řečnil dvacet minut o tom, že byly položeny pevné základy demokratického právního systému a jsou vytvořeny i instituce demokratického státu. Teď už se bude jen vylepšovat fungování. Nevydržel jsem a vzal si slovo. Řekl jsem, že v ODA naštěstí nemusím papouškovat pana předsedu. „To, co zde pan předseda řekl, není celá pravda. Formálně jsme právním státem, formálně má náš nový stát i instituce demokratického státu. Dokud, ale v čele těchto institucí nebudou stát osobnosti, které nastaví normy jejich demokratické práce a fungování, je to jen virtuální, umělá realita. Stejně platí, že dokud se v naší zemi nevytvoří silný malý a střední stav svobodných a nezávislých lidí, není jisté nic. Za pár měsíců může být situace zcela jiná.".

Když jsme vyšli ze sálu, pan předseda na mě téměř plival. Řekl: „Jsi natvrdlý debil, již nikdy se mnou nesmíš na mítink.".

V té době jsem začínal chápat, jaký je rozdíl v pojetí politiky a demokracie mezi mou maličkostí a Janem Kalvodou.

Na konci osmdesátých let jsem šel do politiky s přesvědčením že po komunisticku žít nechci. Komunismus mě těžce urazil. Mysleli si, že ze mě mohou udělat bezprávné kolečko a dobytek, kterému stačí se nažrat. Chtěl jsem skutečnou změnu, fair play příležitost pro toho, kdo se přičiní.

Jan Kalvoda byl prominentním potomkem vysokého úředníka komunistického státu. Kdybych již tehdy věděl z jak rozdílného hodnotového prostředí můj stranický šéf a kolega vyšel, bylo by mi mnohem dřív zřejmé, že naše představy a cíle nemohou být totožné.

Kdybych nebyl blízkým pozorovatelem a nechtěným účastníkem politické aféry „doktorátu" pana předsedy Kalvody, neměl bych přímý důvod klást si existenciální otázku „kdo je vrtěn?". Po tom, co jsem v průběhu devadesátých let v české politice viděl, i jak pan předseda za určitých situací jednal, ten důvod mám. Stejně, kdybych neviděl „statečné" odstoupení pana předsedy ze všech politických funkcí po vytažení aféry na veřejnost, nikdy bych si nedovolil tu existenciální otázku pokládat. Jan Kalvoda byl „vrtěn" již tehdy.

Poznal jsem Jana Kalvodu jako člověka inteligentního, ve své profesi schopného. Složení doktorské zkoušky mohla být otázka čtrnácti dnů. Jan Kalvoda nebyl hazardér a sebevrah, aby se jen z plezíru pohyboval v hyením výběhu české politiky s holou zadnicí.

Jsem též absolventem komunistické vysoké školy, promovaným absolventem. Mám identickou zkušenost s využíváním absence formálního titulu komunistickými šéfy. Patnáct let před aférou „lžidoktorátu" Jana Kalvody jsem si zažil pokus o stejné na vlastní kůži. Doktorát jsem si udělal, aniž o tom můj tehdejší komunistický šéf věděl. Pokusil se o podraz, s úmyslem vmanévrovat mě do podobné situace, jaká byla použita v případě Jana Kalvody. Když začal a zaútočil, vytáhl jsem diplom a vysmál se mu.

Aféra „doktorátu" a odstoupení Jana Kalvody ze všech funkcí byla dobře a dlouhodobě připravená „zpravodajská hra". Byla vypuštěna na veřejnost v okamžiku, kdy se nám uvnitř ODA podařilo po pěti letech zoufalého zápasu o existenci odstavit z důležitých funkcí Vladimíra Dlouhého, trojského koně, který byl do ODA vložen za účelem její pacifikace. Všechny aféry kolem ODA v těch letech byly rozpracovány v jeho okruhu. V okamžiku, kdy jsme mohli mít pocit úlevy, dostali jsme smrtelnou ránu za uši, jako králík. Musím uznat, že plánovači té strategie měli smysl pro poezii. Ten, kdo ODA dorazil, její předseda „chycený na švestkách", statečně slezl ze stromu a šlechetně přiznal, že na stromě byl. V tom okamžiku byla Občanská demokratická aliance jako politická strana mrtvá. Neměli jsme šanci lidem nezasvěceným do jemností technologie postkomunistické politiky cokoli vysvětlit. I jen tento jediný příklad nad slunce jasněji potvrzuje, že naši dnešní kormidelníci studovali politickou nauku u následovníků zakladatele ČEKA, poety a rodného otce lidí „zvláštního ražení" Felixe Edmundoviče Dzeržinského.

Nedivím se, že estét a bonviván Jan Kalvoda cítí estetické zhnusení nad počínáním venkovského lidoveckého potentáta Čunka. Jen estét svinstva mohl použít jedinečné formulace „uvrtěný Čunek". Diskreditační kampaň proti dnešnímu předsedovi lidové strany byla nepochybně dlouhodobě připravena a okresní lidovecký činovník Čunek se stal nešťastným nástrojem diskreditace značky lidové strany. Značky, která má tradici a měla i lepší minulost, nehodí se však do architektury plánovačů postkomunistické politiky. Její sebediskreditace je dlouhodobě řízena a plánována.

Od samého počátku je sametový postkomunistický politický systém založen na korupci a sebediskreditaci. Každý veřejně se angažující a na politické scéně se pohybující činovník musí být do něčeho namočen. Teprve pak má šanci postupu. Nevěřím, že v tomto čase se může v naší „postkomunistické demokracii" vyskytnout starosta města, na kterého by nešlo něco vytáhnout.

Bohužel, téměř nikdo z milovníků a obhájců lidských práv se nechtěl vážně a s pohledem na budoucí morální společenské zdraví pokusit vyrovnat se se zločineckou tradicí, kterou komunisté půl století vládli svému plebsu. Nikdo nebyl pro výstrahu budoucím mocným volán exemplárně k odpovědnosti. Sametová technologie byla garantem kontinuity metod, kterými komunističtí mafiáni svůj plebs ovládali. Modernizovala se jen technologie. Korupce, diskreditační kampaně bez konkrétního důsledného došetření a postihu původců v pozadí, jsou jednou z klíčových inovací.

Bylo by jen směšné, kdyby podobný článek a výzvu, aby se pánové Topolánek, Bursík i pan Čunek podrobili a nechali proběhnout standardní právní proces vyšetření obvinění, napsal cizinec neznalý „standardního" fungování postkomunistického práva. Napíše-li text právník a bývalý politik, který systém pomáhal zakládat a přesně ví o čem píše, je to nezřízené padoušství.

 

V Třeštici 22. března 2007

 

Čestmír Hofhanzl

---