Autor: Jan Kubalčík

Voltaire se mýlil

...a s ním se mýlí i kolega Hofhanzl ve svém textu „Smutná bída našeho času“.

Který z Voltairových omylů mám na mysli? Tento: „Chci, aby můj správce, můj krejčí, lokaj i moje žena věřili v Boha; myslím si, že budu méně okrádán a méně podváděn.". Voltaire dává jasně najevo, že své uvedené bližní opravdu nemá rád - že má rád jen sebe... On sám neříká, zda v Boha věří, a proto rozeberme obě varianty. Pokud Voltaire v Boha nevěří, pak kvůli tomu, aby se on sám měl lépe, ponechá své bližní v omylu. A pokud v Boha věří, pak jim pravdivou víru nepřeje proto, že jim samotným přinese spásu, ale proto, že jemu přinese materiální užitek. I když to v citovaném není explicitně uvedeno, čiší z textu povýšenost - já v Boha věřit nepotřebuji, já sám jsem už „dál", jsem informovanější, rozumnější, samostatnější... modernější. Takovou veteš, jako je Bůh, nepotřebuji. Ale ti okolo mě nejsou tak dokonalí jako já, ti ať se Boha bojí, aby mě neokrádali.

Podobně Hofhanzl říká: „Náboženství je plodem kultury. V počátcích utváření lidské kultury se nejschopnější jedinci stávali intelektuálními otci náboženských systémů." a na jiném místě: „Křesťanství otevřelo cestu zvídavosti lidského ducha, jeho schopnostem poznávat obklopující svět. O božské genialitě jeho tvůrců vypovídá zpětná vazba vložená do základů křesťanské věrouky.". On sám tedy v Boha nevěří (je-li náboženství plodem kultury, pak je přece zjevení falešné...). On je „dál", poučenější... ale ti ostatním, ti se bez oné zpětné vazby, bez bohabojnosti, neobejdou. Naštěstí ale mohu z osobní zkušenosti dosvědčit, že kolega Hofhanzl má rád své bližní a není povýšenecký... Z výše uvedených vět by ale člověk mohl snadno dojít k podobným závěrům, jako u Voltaira.

Kromě toho se zde však Hofhanzl staví po bok gnostiků s jejich představou možnosti spásy zde na zemi, lidskými prostředky (viz Eric Voegelin: Gnosticismus - podstata modernosti). Ale křesťanství se právě od takových projektů liší tím, že jeho cíl je mimo tento svět. Jak říká sv. Pavel: „Když se tedy zvěstuje o Kristu, že byl vzkříšen, jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není zmrtvýchvstání? Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus. A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i naše víra, a my jsme odhaleni jako lživí svědkové o Bohu: dosvědčili jsme, že Bůh vzkřísil Krista, ale on jej nevzkřísil, není-li vzkříšení z mrtvých. Neboť není-li vzkříšení z mrtvých, nebyl vzkříšen ani Kristus. Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kdo zesnuli v Kristu. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí! Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli." (1. Korintským 15, 12-20; zvýraznění J.K.).

Žádné jen lidské dílo, vymyšlené jen lidmi a jen pro lidi, nepřinese tolik dobra (naopak většinou takové lidské „spásonosné" projekty končívají v gulazích...). Blahodárné vlivy, které Hofhanzl křesťanství zcela správně připisuje, jsou nepochybně jeho důsledkem a průvodním jevem. Rozhodně však nebyly motivem pro jeho „vymyšlení". Žádný člověk (je-li pouze člověkem...) nedohlédne stovky let dopředu, aby při „zakládání křesťanství" viděl skrz staletí pronásledování budoucí dělbu mezi světskou a církevní mocí (nebo cokoli podobně prospěšného, co by bez křesťanství nikdy nespatřilo světlo světa a bez čeho by Západ jak jej známe neexistoval...). Hofhanzl správně píše: „Západní Evropa s kulturou vyrostlou a odvozenou z křesťanského duchovního odkazu, si uchovala svoji jedinečnost, velikost a sílu i po svém rozšíření na jiné světadíly. Ale jen do té doby, dokud platily pravdy, ze kterých vyrostla, a dokud většina společnosti žila podle zásad křesťanské víry a z ní odvozených světských zásad morálky. Jak začala upadat víra v božský původ hodnot, víra ve vyšší moc, která posuzuje naše jednání, začal úpadek a rozklad našeho světa.". Ale když hovoří o pravdách, má tedy na mysli lidský konstrukt (je-li křesťanství plodem kultury, nemůže tomu být jinak...) a staví tak ony pravdy na zcela arbitrární základ - až nějaký jiný génius vykoumá nějakou dokonalejší pravdu, tu starou odvrhneme a přidržíme se té nové. To je však, v konečném důsledku, revoluční a proto velmi nebezpečná myšlenka.

Jen krátce poznamenám, že nesouhlasím ani s kolegou Hofhanzlem deklarovaným darwinismem, ale tento blud je náležitě (a podstatně lépe, než bych to dokázal já) diskutován jinými a jinde.

Se závěry, ke kterým kolega Hofhanzl dospívá, ve velké většině souhlasím. O to více je mi však líto, že své úvahy tentokrát postavil na tak vratký základ. Přitom předmětné úvahy nejsou k vyvození těchto závěrů nezbytné - tyto historizující a/nebo filosofující (a v tomto případě žel Bohu jen „filosofující") úvody bývají v textech kolegy Hofhanzla většinou zajímavé, ale pohříchu také do určité míry nadbytečné (co do argumentace nepochybně) a pro řadu čtenářů odrazující. Nicméně zpět k tomuto konkrétnímu textu: cenné závěry jsou v něm mylnými premisami zcela zbytečně znevěrohodňovány - což byl také hlavní motiv této mé reakce.

Jan Kubalčík