Autor: Čestmír Hofhanzl

Václav Klaus, hlavní pretendent role českého prezidenta

Václav Klaus vším, co jako ministr financí a později český ministerský předseda činil, vytvářel a garantoval prostředí, kde neplatila pravidla fair-play a celý systém byl stavěn tak, aby nikdo nenesl konkrétní zodpovědnost.

Dnešní politická scéna České republiky a probíhající konflikt o nástupnictví po Václavu Havlovi je klasickým příkladem, že pro společenské procesy i politiku platí podobné zákonitosti, jakými se řídí procesy fyzikální. V uzavřeném fyzikálním systému platí, že energeticky degradovaný systém nelze posunout na vyšší energetickou hladinu bez dodání hmoty i energie zvenčí systému. Totéž potvrzuje vše, co se odehrálo v České republice po „Sametové revoluci".

Komunismus svou podstatou znamenal a za následek měl hlubokou společenskou degradaci. Všichni jsme se stali jen součástkami monstrosního společenského stroje. Člověk jedinec i jako tvor společenský, jeho hodnoty, aktivity i chápání světa je výtvorem „kulturního" prostředí. Společenské prostředí, jeho podněty, které se nás dotýkají a se kterými se setkáváme od kolébky utvářejí naše hodnoty, naše vnímání i přístup ke světu. Lidská civilizace a její vymoženosti jsou plodem, a udržuje se jen díky křehké strukturní pavučině náboženských nebo kulturních norem a systémů. Bez jejich nosné, jednotící role a positivních podnětů se člověk stává jen reagujícím živočichem. Lidské společenství, stát pak monstrem pohybujícím se ke zkáze.

Komunismus společnost znivelizoval, upřednostňoval a perspektivu v něm měli ti, kteří jeho kritéria přijali. Mocenský, politický i hospodářský kolaps celého „Sovětského" systému byl především důsledkem této společenské a „kulturní" degradace a degenerace. Společenství a stát v němž komunistická ideologie tvořila nosnou, „kulturní" strukturu mohl fungovat a trvat, pokud uvnitř ovládaného společenství ještě platily nepsané „kulturní" normy a hodnoty z doby před jeho nástupem. Nejhorší a nejzhoubnější na praxi komunismu bylo, že každý měl být majetkem státu. Aby si zajistil moc a její trvání, šel až do kolébek na kořeny myšlení a „kultury". Když v jeho společenství téměř všichni zvykově přijali jeho „kulturní" hodnoty, stala se ideologická důslednost komunismu jemu samotnému osudná. Ve světě, který bohudík není uzavřeným systémem, se jeho energetická degradace ukázala a mocenský systém se zhroutil. Zůstala vnitřní „kulturní" - hodnotová poušť.

Důsledkem čtyřiceti let „kultury" komunismu v českém prostoru bylo, že zde neexistovala svéprávná společenská vrstva sdílející jiné „kulturní" hodnoty. Společenská vrstva ochotná a schopná převzít za tento prostor a stát zodpovědnost. Politickým národem i po formálním pádu komunismu zůstali ti, kteří komunistický stát řídili a z něho profitovali. Jejich vnitřní „kulturní" hodnoty, zvyky, tužby a priority byly plodem degenerovaného a demoralizovaného komunismu sedmdesátých a osmdesátých let. Polický disent připravený převzít moc a zodpovědnost neexistoval, nebereme-li v úvahu vyloučené komunisty, kteří prohráli ve vnitřním stranickém konfliktu. Oficiální disent, nebo to co se za něj vydávalo, byl v převážné míře tvořen lidmi, kteří nebyli schopni převzít zodpovědnost za stát, sami byli poznamenáni komunistickou „kulturou". A to nemluvím o jeho profizlovanosti státní bezpečností.

Václav Havel nebyl politický disident v tom smyslu, že by měl jasnou představu a politický program cesty k potření komunismu a obnovení demokratické „kultury" a poměrů. Hlásání lidských práv není a nebyl politický program. Byl to jen prostředek k oslabení a diskreditaci vládnoucí moci, či k odvedení pozornosti. Politickým programem, kterým mohl být komunismus odstraněn a překonán, mohla být jen důsledná snaha o hledání spravedlnosti, rovnost příležitostí a prosazení principů a mechanismů zodpovědnosti. Václav Havel pochopil, že problém komunismu je morální a „kulturní", jako intelektuál to dokázal formulovat. Sám se tím, co formuloval a psal, neřídil. Podobně jako „předvoj dělnické třídy" nežil a neřídil se tím, co hlásal proletariátu. Václav Havel později mnoha svými činy již ve funkci prezidenta prokázal, že morálka je pro lid a neplatí pro vyvolené.

V okamžiku, kdy se na konci roku 1989 komunismus v Československu mocensky zhroutil, zde neexistovala alternativní nekomunistická politická síla, která by převzala moc. Ze země ji zvedli ti, kteří neformálně zemi již v posledním desetiletí komunismu vládli z pozic šéfů bezpečnosti, sekretariátů, bankovních ústavů, velkých podniků a úřadů. Václav Havel byl hlavním garantem dohod, které učinilo tehdejší „vedení" Občanského fóra s komunisty při formálním předání moci. Přijaté dohody svým obsahem zajišťovaly kontinuitu moci těm, kteří zemi ovládali za komunismu. Nezakázání komunistické strany, kontinuita právního řádu, to že nebyly důsledně rozmetány organizační struktury strany, státní bezpečnosti. To, že exponenti bývalého režimu i tajné bezpečnosti nedostali distanc v privatizaci státního majetku, zajistilo kontinuitu starých poměrů, lidí i „kultury". Mnozí z nás se dodnes chovají jako malé děti, které si myslí, že když zavřou oči, tak nejsou vidět.

S odstupem let smutně vzpomínám na povznášející pocit, který jsem měl v konci června 1990 při zahájení prvé schůze České národní rady po volbách 1990. Těšilo mne vědomí, že jsem se dožil konce komunismu a jako poslanec jsem u té změny. Byla to iluze, základní věci byly rozhodnuty předem. Tak jak byl systém z počátku nastaven, určilo směr vývoje a hranice možností. Křičel jsem ve sněmovně, hlasoval, psal. Můj hlas se většinou nedostal ani za dveře jednací síně, mé články mi nakonec nikdo nepublikoval.

Václav Havel byl klíčovou krycí figurou, která jistila přechod vládnoucí „elity" totalitního státu do nových poměrů. V důsledcích byl on garantem kontinuity jejich „kultury". Krásně mluvil, ale jiné činil. Rozdíl mezi zvukem slov, která pronášel a realitou života, byl jednou z velkých příčin hluboké diskreditace morálních pojmů, ke které došlo v devadesátých letech. Mezinárodní kredit Václava Havla je plodem divadelního efektu, kterým Václav Havel, herec, působil z obrazovky a filmového plátna na diváky, kteří neseděli přímo v sále. Krutá byla realita pro ty, kteří v kusu spoluhráli nebo seděli v sále, nebyli slepí a bez morálky. Václav Havel, jako prezident, byl hlavním garantem transformace a přenesení komunistické „kultury" za předěl roku 1989. Především on připravil půdu pro to, aby se jeho přirozeným nástupcem stal Václav Klaus.

Tak jako komunistická „kultura" vytvarovala intelekt, význam a pojímání hodnot i osobnost Václava Havla, tak Václav Klaus ve své osobnosti je špičkovým produktem technologie a technokratem stejné „kultury". Od prvého okamžiku, kdy byl vyslán na scénu v zimě 1989-90, byl politickým reprezentantem hospodářské a výkonné technokracie, která v osmdesátých letech již stát ovládala. Zajímavé bylo pozorovat jeho proměny v čase. Z počátku posměšná, opovržlivá gesta na adresu komunistů i bývalého režimu, která tolik imponovala nezasvěceným pozorovatelům. Na obdiv vystavované opovržení k jakýmkoli ideím a koncepcím. Věci měly být řešeny dobře, schopní lidé se toho sami ujmou. Krycí frází pro obnovení hospodářské a politické moci bývalé totalitní technokracie se stala fráze a heslo, že vše vyřeší ruka trhu. Současně s tím, jako federální poslanec i ministr financí a po volbách 1992 český ministerský předseda, blokoval jakýkoli důsledný postup proti nomenklatuře bývalého systému i státu. Trh ve smyslu tak zvaného tržního prostředí v liberální ekonomice má svůj stimulující pozitivní efekt, funguje-li v jasně definovaném a dodržovaném právním rámci, který brání excesům, zneužívání a porušování fair-play soutěže. V postkomunistickém prostředí stejně jako bylo použito „Listiny práv a svobod" k zablokování základních kroků k potrestání komunistických zločinů, tak bylo fráze „trhu" použito a zneužito k zabránění vytvoření účinného právního rámce, který mohl tvořit prostředí pro pozitivní efekty „trhu".

Václav Klaus vším, co jako ministr financí a později český ministerský předseda činil, vytvářel a garantoval prostředí, kde neplatila pravidla fair-play a celý systém byl stavěn tak, aby nikdo nenesl konkrétní zodpovědnost. Klasickým příkladem tohoto modelu byla kupónová privatizace. Nejdříve odvedla pozornost lidí od podstaty toho co se v politice odehrává. Pak umožnila systémem akciových společností, fondů zastřešených bankami vykrást celá hospodářská odvětví a převést jejich zdroje do dnes již většinou těžko identifikovatelných kapes. Mechanismus kupónové privatizace zatáhl do spoluviny množství lidí, kteří si také něco chtěli trhnout. Efektivně zabránil vytvoření a stabilizaci vrstvy konkrétních a zodpovědných vlastníků. Paradoxní a snad trpkým výsměchem pro českou privatizaci je, že na Slovensku si za vlády Vladimíra Mečiara velkou část slovenských podniků rozkradli jeho komplici. Dnes tyto podniky začínají fungovat, protože si to rozkradly rodinné klany a přece jen zde existuje jakási zodpovědnost k rodině. V České republice Václav Klaus s „prognostiky" rozevřeli a uvedli do pohybu mechanismus, kde nikdo nenese konkrétní zodpovědnost a jedna parta okrádá druhou a vykrádá předmět „podnikání". Nikde není zpětná vazba, která by ten uzavřený kruh rozetnula, protože všichni na sebe něco ví.

Komunistický stát byl velkým centralizovaným parazitem, který ležel na médiu celého státu a společnosti a sál jeho šťávy. Byl to již poměrně adaptovaný parazit. Z míst, kde bylo více zdrojů část svými vodivými drahami přemisťoval do míst chudších. Jeho řídící centrum hlídalo svá periferní podřízená ganglia, aby nežrala moc a neohrožovala tak existenci celého parazita a živného média. Všechna ta podřízená ganglia a podšéfové, toužili žrát víc. Omezovalo je jejich řídící centrum. Toužili se stát vlastníky na médiu, které spravovali a získat tím i odpovídající požitky. Chtěli se stát vlastníky s vlastnickými příjmy, chtěli si při tom zachovat to, co je chránilo za komunistického státu, že zodpovědnost nesl stát. Václav Klaus ve svém postavení po roce 1990 byl hlavním technologem přestavby komunismu na „jejich" komunistický kapitalismus. Získali postavení vlastníků s vlastnickými příjmy a výhodami. Zodpovědnost nechali na státu, který svázali do kozelce a monopolem, který mají v médiích, mu ještě vrazili do huby roubík. Místo jednoho již poměrně adaptovaného centralizovaného parazita komunismu, zde dnes máme tisíce ještě nenažraných „komunistických kapitalistů". Parazitů, kteří své živné médium drancují tempem násobně vyšším než jejich mateřský organismus.

Základním signálem, který byl vyslán v počátku devadesátých let do české společnosti bylo, že zneužití a zločin jsou beztrestné. Zodpovědnost za tento prvý základní krok nese především Václav Havel. Další vývoj byl pak již v rukách technologů moci, kteří zúročili své zkušenosti technokratů totalitního státu. Privatizace státního majetku proběhla podle jejich pravidel a představ. Přisvojili si rozhodující část majetku a tomu odpovídající vliv. Ovládli média a jejich prostřednictvím politiku. „Elitu" dnešního českého státu tvoří lidé bez skrupulí a zábran, lidé komunistické „kultury". Václav Klaus byl hlavním technologem obnovy jejich moci. Ke stabilizaci svého postavení potřebují čas. Nejdůležitějším politickým úkolem reprezentantů této společenské vrstvy je zabránit obnově právního stavu v naší zemi. Funkční právní systém, vymahatelnost práva a obnova demokratické „kultury" by zpochybnila jejich majetky i postavení.

Jsou dnes nejmocnější společenskou vrstvou a Václav Klaus je jejich přirozeným reprezentantem. Prezidentský úřad by na nejméně dalších pět let zajistil Václavu Klausovi nezpochybnitelnost toho, za co byl zodpovědný v devadesátých létech. Udržel by si významný vliv na politické dění ve státě a zákonodárný proces. Byl by garantem nepostižitelnosti společenské vrstvy, technologem jejíhož ustavení byl. Obávám se, že bude zvolen a dostane i hlasy komunistů. Zájem udržení si svých výhod, postavení a majetků je nadstranický. S komunisty, přes vnější pózy a rituální pokřiky ve sněmovně, vždy dobře spolupracoval. V počátku devadesátých let, i později, klíčové „technologické" zákony prohlasovávala ODS s Ortmanovými komunisty. Obávám se, že bude zvolen i v případné přímé volbě. Mediální výroba veřejného mínění funguje, věrohodný kandidát nedostane příležitost, aby o něm lidé vůbec věděli. Většina veřejnosti ještě nepochopila, co se ve skutečnosti v devadesátých létech v naší zemi odehrálo.

Václav Havel věděl, že něco takového jako „morální kultura" existuje, i když pro něj a jeho přátele to neplatilo. Václav Klaus je takovými pojmy zcela nepolíben.

V Třeštici, 16. února 2003

RNDr. Čestmír Hofhanzl

člen Smírčího soudu Konzervativní strany (www.skos.cz)