Autor: Jan Kubalčík

Trám ve vlastním oku

Jednostranné omezování emisí je stejně (ne)účinné jako jednostranné odzbrojení

---

 

„Proč vidíš třísku v oku svého bratra, ale trámu ve vlastním oku si nevšímáš? Jak můžeš říci svému bratru: ‚Nech mě, ať ti vytáhnu z oka třísku,' a přitom máš sám v oku trám! Pokrytče, vytáhni nejdříve trám z vlastního oka, a tehdy prohlédneš, abys vytáhl třísku z oka svého bratra." (Matouš 7:3-5)

 

Někteří hlasatelé jednostranného odzbrojení zemí Západu před r. 1989 by možná byli překvapeni, kdyby před nimi někdo poznamenal, že jejich postoj pramení z křesťanství. Ale třeba to tehdy ještě ve všeobecném povědomí bylo. Každopádně hledat chybu v první řadě u sebe je ušlechtilé - a velmi často správné. A usnadňuje to komunikaci. Ehm... tedy komunikaci s někým, kdo má - stejně jako sebezpytující strana - dobrou vůli, což sovětští vůdci rozhodně neměli. Jednostranné odzbrojení (myšleno tedy zejména to jaderné) by, jak dnes nikdo soudný nepochybuje, vedlo prostřednictvím vykastrování vojenské moci Západu k vítězství Kremlu ve studené válce a k naplnění jeho světovládných ambicí. V takovém uspořádání bychom pak velmi pravděpodobně žili ještě dnes - my v zemích (dnes tedy bývalých) satelitů SSSR tedy prakticky jistě. Díky Bohu za Reagana! Jakkoli je tedy svět bez (jaderných) zbraní hezkou ideou, aplikace úvodního citátu na tuto problematiku mlčky předpokládá (jako řada jiných utopických myšlenek), že lidé jsou skoro jako andělé: nikde žádný darebák, který jak může, tak zneužije slabosti druhého.

Obdobně jednostranně se dnes přistupuje k omezování emisí (nejen, ale zejména) CO2. V okamžiku, kdy člověka napadne, že požadavky jednostranného odzbrojení tehdy a jednostranného omezení emisí skleníkových plynů dnes jsou si významně podobné, je už celkem triviální odvozovat, v čem všem a jak moc. Prakticky jen a pouze západní aktivisté ukládají vlastním zemím omezení, která spolehlivě vedou k podkopání hospodářského základu Západu a (jak už začínáme pociťovat...) tím k citelnému poklesu životní úrovně, kterou jsme tak nějak v dlouhodobějším horizontu považovali za samozřejmě rostoucí (nebo přinejmenším neklesající...). A je třeba říct, že to není žádný omyl ani nedopatření: to ruinování našeho průmyslu provázené všemožným omezováním naší životní úrovně je cílem a smyslem aktivistických snah; vždyť pouze prostřednictvím toho může být planeta zachráněna. A stejně, jako by se Západ složil v případě jednostranného jaderného odzbrojení kdysi, tak se touto deindustrializací vydáváme všanc konkurenci (politické, možná obecněji civilizační...) dnes. Jak bude vypadat světové uspořádání, kdy hegemonem bude komunistická Čína?

Situace v zemích Západu je dnes horší zejména v tom, že společnost - a v důsledku toho i mnoho volených politiků i nevolených úředníků - je mnohem víc ochotná aktivistickému tlaku ustupovat (nebo se mu dokonce v horším případě stavět do čela), což ostatně vidíme dnes a denně. Proč? Např. proto, že vzdělání ustoupilo nejrůznějším soft skills, nebo proto, že se za těch pár desítek let opět znatelně prohloubila dechristianisace (a exaltovaná obava o životní prostředí slouží jako náhražka náboženství...). O to větší význam má každý hlas, který oné jednostrannosti oponuje. Mohli bychom se snad utěšovat tím, že až na široké vrstvy skutečně dopadnou důsledky zeleného blouznění, lidé garnituru, která je s klimatickými aktivisty jedna ruka, smetou z politické scény. Jenže když to necháme dojít do těchto konců, budeme velmi blízko revoluci - a z té nevzešlo nikdy nic dobrého. Primární odpovědnost samozřejmě v takovém případě ponesou ti, kteří nás svojí umanutostí, zaslepeností a zbabělostí do takové situace dostali - tedy zmínění „zelení" politici (napříč politickým spektrem), protože běda tomu, z koho pohoršení pochází. Ale co to bude nám ostatním platné?

„Statečný národ dá zajisté před zvrácenou porobou v dostatku přednost svobodě doprovázené ctnostnou chudobou. Než však zaplatí cenu v podobě pohodlí a nadbytku, měli by si být lidé opravdu jisti, že to, co kupují, je opravdová svoboda a že za jinou cenu ji koupit nelze. Já však vždycky budu pokládat onu svobodu, která nemá moudrost a spravedlnost za své družky a již nedoprovázejí prosperita a hojnost, za velmi podezřelou." (Edmund Burke) Moudrá slova. Udržet svobodu, natož demokracii bez prosperity a hojnosti je mnohem náročnější podnik, než když prosperita svobodu stabilizuje.

 

Autor je předsedou Konzervativní strany.

 

 

---