FAQ
Diskusní fórum
KONS na Facebooku
KONS na Twitteru
RSS
tisknout stránku
Svoboda vs. svévole
Polemika se senátorkou Kovářovou
Paní senátorka Kovářová napsala ve svém textu z června 2023 „Hloupý obsah a svoboda projevu" mj. toto: (1) „Svoboda slova nesmí mít žádné mantinely. Svoboda slova buď je, anebo není." Dále pak: (2) „Že výrokem lze spáchat či způsobit újmu druhému, a tudíž za něj poté nést trestní či občanskoprávní odpovědnost, nesouvisí s tím, zda takový výrok smí nebo nesmí být vyřčen, zda má být předběžně zabráněno, aby zazněl." A konečně: (3) „...svoboda slova s obsahem ani hodnocením výroku nemá nic společného" ... „Svoboda slova je tu právě od toho, aby hájila výroky nevhodné". Toto je stručná polemika s každým s těchto výroků.
Vezměme prohlášení: „Pojďme a vypalme dům toho zmetka!" Taková výzva, vyřčená v náležitém kontextu (navíc třeba směrem k odhodlaným jedincům s - řekněme - zkušeností s násilím), prostě svobodou slova být chráněna nemá. Přitom pokud nastavíme svobodě slova takovýto mantinel, vůbec ji jako celek nerušíme (ostatně, přímá výzva k násilí v ČR svobodou slova „kryta" není a tedy pokud by paní senátorka měla v (1) pravdu, tak v naší zemi tedy nemáme žádnou svobodu slova...). Snad to jako triviální protipříklad k vyvrácení tvrzení (1) stačí - a pokud připustíme, že svoboda slova mantinely mít může (a přitom ji nerušíme jako celek), pak je přípustná debata, kde ty mantinely mají být. Osobně jsem přesvědčen, že svobodou slova nemá být chráněna - rovně a bezrozdílně - ani osvětimská a jáchymovská lež, resp. propagace nacismu a komunismu. Prostě proto, že je historicky prokázána příčinná souvislost mezi oběma těmito extremistickými levicovými ideologiemi a smrtí desítek milionů obětí režimů, kterým se na zakládě hlásaní příslušných idejí podařilo usurpovat moc.
Musím se dále přiznat, že do znační míry nerozumím výroku paní senátorky, který jsem výše označil jako (2). Připomíná mi to trefnou normalizační poznámku: svobodu projevu mají všichni, ale ne každý má svobodu také po projevu. V jistém bizarním smyslu je irelevantní, co dle zákona není chráněno svobodou projevu - není síla, která by absolutně zabránila tomu, aby to zaznělo. Pokud se bavíme o svobodě slova, svobodě projevu, tak jsem přesvědčen, že se máme bavit právě nebo přinejmenším hlavně o oné vtipem nasvícené svobodě po projevu. Tuto distinkci jako by však paní senátorka svojí úvahou (2) nebrala v potaz. Jediný smysl, který mi to dává, souvisí s médii, potažmo se sociálními sítěmi. Ano, nějaké médium může odmítnout text obsahující výroky, o kterých se redakce domnívá, že jsou „za mantinelem". Jistě, sociální sítě mohou bránit šíření nějakého projevu. Ale když svoláte shromáždění na náměstí a vylezete tam na bednu od jablek, můžete v ten moment ochotným posluchačům říct skutečně cokoli, nikdo v tom není schopen nikomu zabránit. Hlavní diskuse o svobodě projevu by však měla směřovat k tomu, co má či nemá následovat - tedy zda bude zachována svoboda mluvčího po projevu.
Konečně se však dostávám k tomu hlavnímu, co mě vyprovokovalo k psaní těchto řádků - tedy k tvrzení (3). Domnívám se, že jde o omyl fundamentální povahy. Svobodu (obecně, nikoli pouze svobodu slova) má člověk proto, aby mohl bez obav z nějaké sankce žít v pravdě. Svoboda není beze smyslu, bez účelu. Kdyby tomu tak bylo, jak bychom ji odlišili od svévole? Svévole je přece zneužitím svobody (popř. obecněji perverzí odpovědnosti - k sobě, za svěřené...). Nemá-li však svoboda žádný účel, nelze ji pak ani nevhodně (tedy „k jinému než příslušnému účelu") použít, potažmo zneužít. Tvrdí-li tedy někdo, že svoboda nemá smysl, nemá účel, zeptal bych se jej, co podle něj na individuální úrovni znamená svévole. Jako příklad takové individuální svévole bych pak nabídnul pomluvu - ted záměrné šíření nepravdy s cílem poškodit pomlouvaného... Je tu snad svoboda slova proto, abychom mohli pomlouvat? Jistěže ne.
Účelem svobody tedy určitě není to, aby se člověk choval „nevhodně nebo škodlivě" (abych si ještě jednou vypůjčil slova paní senátorky). Předně je tu možná diskuse nad tím, o co jde, když nějaký výrok označíme jako „vhodný, neškodný" či „nevhodný, škodlivý". Můžeme tím myslet nějaké objektivní kriterium, typicky pravdivost onoho výroku (nepravda či dokonce lež je v nějakém smyslu vždy škodlivá a těžko bychom o ní řekli, že je vhodná...), nebo kriterium subjektivní, např. že se někdo konkrétní cítí daným výrokem uražen... Rozhodně se kloním k prvnímu, protože o druhém vůbec nemá smysl diskutovat: nějakými subjektivními pocity určitě svoboda slova omezována být nesmí. Rovnou však připomenu příklad uvedený v úvodu - soudím, že přívlastek „škodlivý" na tu výzvu docela sedí.
Co je ovšem podstatné, je tu řada otázek, ve kterých se člověk může mýlit, řada problémů, jejichž řešení neznáme (a mezi nimi i takové, jejichž řešení nikdy znát nebudeme). A protože nikdo neví všechno, jsou relativně časté i situace, kdy omyl plyne z neznalosti, ať už o nějakých faktech, nebo prostě že daná otázka již známé správné řešení má a jaké to řešení je, popř. z neschopnosti věc intelektuálně pojmout. (Např. je zjevné, že lidská přirozenost je daná a neměnná - ale nedává žádný smysl operovat svobodou slova směrem k těm, kteří to odmítají...) Zkrátka kýžená svoboda (po) projevu „nevhodného či škodlivého" výroku je nutným důsledkem inherentní a různorodé lidské nedokonalosti, nikoli smyslem svobody slova. Svoboda slova tu není proto, aby hájila výroky „nevhodné", ale přesto je chránit musí, neboť je až příliš často nedokážeme lidskými prostředky s jistotou od těch „vhodných" odlišit. Pokud bych měl „proti" výroku paní senátorky postavit výrok konkurenční (byť méně elegantní), zněl by asi takto: Svoboda slova je tu zejména od toho, aby před svévolí moci bránila svobodu (po) projevu člověka pronášejícího pravdivý výrok.
Příkladů takových výroků by se našla celá řada: „Národní stát není Bůh.", „Národ není Bůh.", „Evropská unie není Bůh.", „Příroda není Bůh.", „I Žid je člověk.", „I kulak je člověk.", „Úmyslně usmrtit nevinného člověka je velká špatnost.", „Manželství je svazkem jedné ženy a jednoho muže.", „Pokud tomu nebrání nějaké objektivní překážky, děti mají být vychovávány primárně svými rodiči.", „Mimomanželský sex je hříchem.", „Člověk si nemůže vybrat, jakého je pohlaví.", „Na všech životech záleží.", „Dítě není zboží.", „Nikdo nemá právo na dítě.", „Věda dnes nestačí na to, aby mohla produkovat užitečné projekce změn klimatu v následujících desetiletích, natožpak jaký vliv na ně bude mít činnost člověka." ... atd. atp.
Autor je předsedou Konzervativní strany.
