Autor: Dan Drápal

Svět bez křesťanských ctností

Víra, Naděje, Láska.

Skutečná teologie je vždy naprosto relevantní pro současný svět. Ač to tak většině lidí vůbec nepřipadá, to, co každodenně prožíváme, lze těžko uceleně pochopit bez Božího zjevení.

          Můžeme vyjít třeba od posledního vývoje v ekonomice. Jaké jevy můžeme těžko přehlédnout? Je to růst ceny zlata (ve skutečnosti pokles ceny peněz), obavy z dalšího celosvětového propadu ekonomiky, pokles burzovních indexů a rovněž pokles indexů měřících očekávání budoucího vývoje.

          Nemuseli to být teologové, byli to samotní ekonomové, kteří začali hovořit o „ztrátě naděje".

          Domnívám se, že je to přesné pojmenování. Technologický postup se nezastavil. Továrny nebyly zbořeny. Zemědělci nepřestali pěstovat své plodiny. Konec konců, ani těch bank nepadlo příliš mnoho, alespoň zatím ne. Jenže přes to všechno ztrácíme naději.

          Naděje je jedna ze tří hlavních křesťanských ctností. Křesťanské církve se v ledasčem neshodnou; v tomto však ano. Staří Čeští bratři označovali víru, naději a lásku za jediné tři věci, které jsou opravdu podstatné. Vše ostatní, dokonce i církev nebo Boží Slovo, které měli ve veliké úctě, označovali za věci služebné nebo nahodilé. Přes všechny rozdíly se v tom příliš nelišili od teologů jiných směrů.

          Člověk dokonce ani nemusí být křesťan, aby uznal, že bez víry, naděje a lásky se žije těžko.

          Jenže Západní civilizace během dvacátého století víru opustila. Ztratila se víra v transcendentního Boha. Ztráta důvěry mezi lidmi na sebe nedala dlouho čekat. Víra a důvěra k sobě mají velice blízko - ostatně stejně jako víra a věrnost. Jelikož se vytratila věrnost v rodinách, vyrůstají generace bez víry.

          Člověk se pokusil realizovat lásku bez Boha. Vznikl „sociální stát". Sociální stát se postará o naše děti, naše umírající, naše přestárlé, aby nás to nemuselo moc stát, abychom se nemuseli příliš citově (nebo dokonce finančně) angažovat. Jako evangelický vikář jsem v osmdesátých letech často navštěvoval domovy důchodců a léčebny dlouhodobě nemocných. Ano, lidská bída byla uklizena z očí. Lidskost sama sklopila oči a odešla rovněž. Zbylo pár nervózních a přepracovaných zdravotních sester.

          Jak mizela víra, tak mizí i láska. Sociální solidarity je mezi lidmi stále méně. Nůžky mezi bohatými a chudými se stále více rozevírají. Ne že by naši chudí měli hlad. Ale všichni cítíme, že něco není v pořádku, když někdo bere deset tisíc a jiný čtvrt milionu, ačkoli se rozhodně pětadvacetkrát víc nenadře. A většinou ani nic nového nevymyslí - pouze pronikl mezi kastu vyvolených, kteří si navzájem dopomáhají ke korytům. Naše země je unikátní: Na jedné straně jsou zde sociální rozdíly nejmenší z celé Evropy, na druhé straně jsme snad jedinou zemí, kde s výší příjmů od určité hodnoty klesá daňová zátěž (pokud nazveme daněmi i sociální a zdravotní odvody, které ve skutečnosti daněmi jsou).

          Láska bere ohled na druhé a nemyslí sama na sebe. Tam, kde se láska vytratí, vidíme prostě to, co je u nás. Stačí se rozhlédnout.

          Nu, a nyní nastal čas, kdy se zvedá a odchází i naděje. Podnikatelé hledí do budoucnosti s obavami - naděje je vzácná. S o to většími obavami hledí do budoucnosti ti, kdo jsou na podnikatelích závislí. Skoro se chce říci, že cena zlata je nepřímo úměrná síle naděje.

          Boha můžeme popírat, ale nemůžeme ho zničit. A protože víra, naděje i láska pramení z něj, pak vlastně pořád ještě máme... naději. Jen ji potřebujeme hledat. Bůh sám říká, že kdo hledá, najde. Tam, kde nacházíte naději, můžete očekávat i víru a lásku. Nejsou od sebe nikdy daleko. Vlastně vyvěrají z jednoho pramene.

          Bez Boha můžete očekávat jen více téhož. Tedy více nevěry (i té mezi lidmi), více lhostejnosti a více beznaděje.

          Možná už je načase začít se vracet.