FAQ
Diskusní fórum
KONS na Facebooku
KONS na Twitteru
RSS
tisknout stránku
Spor mezi konzervatismem a libertariánstvím III.
Vstup do diskuse pánů Hanáka a Záloma na Neviditelném psu.
Rád bych navázal několika poznámkami na polemiku pánů Hanáka a Záloma publikovanou v internetovém denníku Neviditelný pes („Křivá zrcadla modernismu - libertariáni", „Spor mezi konzervatismem a libertariánstvím" a „Spor mezi konzervatismem a libertariánstvím II." - příslušné odkazy zde: <http://neviditelnypes.zpravy.cz/polemika-spor-mezi-konzervatismem-a-libertarianstvim-ii-pzj-/p_spolecnost.asp?c=A060901_165440_p_spolecnost_wag>). Zdá se mi totiž, že na obou stranách došlo k několika zásadnějším nepřesnostem. K diskutovaným otázkám se celistvě vyjadřují např. tyto texty dr. Romana Jocha „Evropský liberalismus a konzervatismus" (<http://www.obcinst.cz/clanek.asp?id=948>) a „Lidská přirozenost, levice a pravice - aneb politické důsledky dědičného hříchu" <http://oldweb.konzervativnistrana.cz/sksmain/clanky/texty/dedichrich.htm> a pro komplexní pochopení si dovoluji je každému doporučit k přečtení. Já se v tomto textu omezím pouze na komentování konkrétních míst diskuse výše zmíněných pánů.
Pan Hanák ve svém prvním textu uvádí: „Pokud bychom redukovali rozhodnutí pouze na jednotlivce pak by neexistovalo nic nad něj. Tedy jakékoliv rozhodnutí více než jednoho člověka společné s dalšími a proto kolektivní by nemohlo existovat. Přesto taková rozhodnutí v historii existují, a existuje z nich i kolektivní odpovědnost. Ať se nám to líbí nebo ne jsme vpleteni do společnosti, jsme její součástí." To ale nehájí konzervativní pozici, ale její deformaci. Skutečnost, že konečnou instancí rozhodnutí je jednotlivec, není nikterak v rozporu s konzervatismem (viz např. Frank S. Mayer, R. Joch: Vzpoupra proti revoluci dvacátého století, Academia 2003). Je tomu tak zejména proto, že člověk je sám za sebe za svá rozhodnutí odpovědný před Bohem. Samozřejmě, že jiná věc je, jak k takovému rozhodnutí dospívá (ano, je ovlivněn společností, zde také např. ty předsudky, na jejichž blahodárném působení se s panem Hanákem samozřejmě shodnu, atp.), jaké jsou jeho pohnutky, apod. V tomto smyslu nemůže nic jako kolektivní odpovědnost existovat, neboť před Boha nepředstoupíme v nějaké skupině, ale každý sám.
Dále pan Hanák ve svém prvním textu píše: „Jsem však přesvědčen, že predikovat, že člověk má přirozeně, tedy vždy a všude daná politická práva jako je bezpečnost života a svoboda za non sens. Kdo tyto práva sdělil například Aztékům nebo egyptským otrokům. Znamená to, že všechny ostatní civilizace, kde není bezpečný život a svoboda zajištěna vládou jsou v rozporu s lidskou přirozeností?". To ale opět nehájí konzervativní pozici, ale jen její redukci. Jistě, konzervatismus je do značné míry lokální, tj. dobově, resp. geograficky podmíněn (viz např. R. Scruton: Smysl konzervatismu, Torst, 1993). Člověk je stvořen k obrazu Božímu, má nesmrtelnou duši a v tomto smyslu je jeho hodnota nekonečná a jeho důstojnost nedotknutelná bez ohledu na čas a místo. Imperativ „nezabiješ" je univerzální a jeho doplňkem (tedy doplňkem povinnosti všech ostatních lidí mě nezabít) je mé právo - univerzální právo - na život. Tyto univerzální, absolutní, objektivní pravdy lze nabýt zjevením (židovská tradice), nebo (některé z nich) filosofií (řecká tradice). Křesťanská syntéza obou, spolu s římským právem, pak tvoří základ naší civilisace. Pokud prohlásíme, že tyto (pro nás, díky vhledu našich předků, zděděné) pravdy platí jen podmíněně, relativně (čili někdy a někde ano a jindy a jinde ne...), neznehodnocujeme je tak jen částečně, ale zcela. Jak totiž rozhodneme o tom, kdy a kde platí? Hlasováním? Pan Hanák zakončuje odstavec: „Konzervativní vysvětlení je, že svoboda či bezpečnost nejsou univerzální. Naopak jsou výsledkem jisté kultury a hodnot existující v rámci západní (anticko-židovsko-křesťanské) civilizace. Nejsou "přirozenými" jsou naopak výsledkem oněch hodnot, které kolektivně a přesto jako jedinci sdílíme.". Svoboda a bezpečnost univerzální nejsou, ale právo na ně ano. Jistěže politické uspořádání reflektující svobody a práva předpokládá jisté „předpolitické předpoklady" (viz např. A. de Tocqueville, Demokracie v Americe, Academia, 2000), hodnoty vyznávané jak jednotlivci tak kolektivně - v tom smyslu, že ti jednotlivci to o sobě vzájemě vědí a to tvoří základ jejich vzájemné důvěry... Ty politicky nastolené svobody existují již před tím. Bez ohledu na toto politické nastolení má každá lidská bytost právo na to svobodně se rozhodovat a nebýt týrána či usmrcena (jinou lidskou bytostí - být nebo nebýt sežrán lvem je něco poněkud odlišného...). Panem Hanákem obhajované hodnoty zde nejsou proto, že my jsme je vynalezli, že my máme je, ale proto, že jsme je (resp. moudří, kteří jsou dnes dávno mrtví...) objevili, tj. že ony mají nás... Nebo objektivní absolutní pravda není a vše je relativní. Toto tvrzení je však zcela zjevně vnitřně rozporné a proto nepravdivé...
Ve své reakci pan Zálom uvádí: „Jediný názor, slučitelný se svobodou jednotlivce, však je, že člověk je ze své podstaty dokonalý a tuto dokonalost si ponechává, pokud jedná morálně. Má schopnost rozlišit mezi zlem a dobrem, je schopný s určitostí poznávat realitu kolem sebe, a proto má být svobodný. Ponížení lidské bytosti do pozice zkaženého a nedokonalého tvora znamená dát ji všanc jakémukoliv tyranovi a diktátorovi, který bude prohlašovat, že on ví, jak dosáhnout dobra a jak k němu jednotlivce vést. Výroky o zkaženosti lidské bytosti jsou bohužel často křesťansky orientovaným konzervativcům vlastní." Tvrzení obsažené v první větě této citace je mylné. Lidská dokonalost je slučitelná se svobodou, ale není to jediná možnost, která je se svobodou slučitelná. Rozpor je dále obsažen v tvrzení: „...tuto dokonalost si ponechává, pokud jedná morálně." Tedy konkrétně - buď je člověk dokonalý, pak nemůže jednat nemorálně, nebo může jednat nemorálně, ale pak není dokonalý. Třetí možnost neexistuje. Nějak „časově" (doteď jsem byl a teď už nejsem) nebo jinak podmíněná dokonalost není dokonalost (neboť je podmíněná...). Víme, že člověk se někdy chová nemorálně, ergo. Pan Zálom nereflektuje právě křesťanskou pozici, kterou se v závěru snaží poměrně levně dehonestovat (o lidské nedokonalosti, chceme-li zkaženosti, budou hovořit nejek křesťansky orientovaní konzervativci, ale všichni křesťané...). Člověk je poznamenán dědičným hříchem a vykoupen obětí Ježíše Krista - jediného dokonalého člověka a Boha. Žije v tenzi mezi dobrem a zlem (tady plně souhlasím s tvrzením pana Hanáka: „Lidská přirozenost je tedy ambivalentní, je jaksi "natažena" na skřipec mezi zlo a dobro."), má (od Boha, univerzálně) svobodu mezi nimi volit a tedy i schopnost mezi nimi rozeznávat (bez této schopnosti by nebylo oné svobody, neboť nevědomost hříchu nečiní - v tom je třeba poopravit implikaci pana Záloma). Tím, že je člověk nedokonalý, není vydán všanc kde jakému - stejně nedokonalému - tyranovi. Můžeme to obrátit - právě je-li člověk dokonalý, je vydán všanc kde jakému tyranovi, který (neboť je dokonalý), bude prohlašovat...atd. V tom je právě jedna z podstatných sil křesťanství promítající se do politického jednání - dokonalost není vlastnost žádného člověka, tedy ani vládce nebo diktátora, ale jen Boha. Problém, na který pan Zálom poukazuje, nespočívá v konstatování faktu lidské nedokonalosti, ale v pohrdání člověkem, v ne-lásce k člověku. A opět je to křesťanská pozice, která je řešením - milujeme hříšníka, nenávidíme hřích.
Dále pan Zálom píše: „Pokud však obhájci svobody jednotlivce skutečně vidí člověka jako individuum nezávislé na celku proto, že taková je jeho nezměnitelná identita, a pokud z této identity vyplývá i skutečnost, že lidská bytost má takřka neomezenou schopnost poznávat pomocí svého rozumu realitu kolem sebe, není tady se socialismem jediná spojitost.". K tomu snad jen dodám to, co pan Zálom sám částečně reflektuje ve svém textu o něco níže - totiž, že každá lidská bytost má potenciál poznávat realitu kolem sebe. Ne u každé lidské bytosti je však tento potenciál realizován ve stejné míře. To je právě to, co reflektuje konzervatismus. Filosofie realismu není ekvivalentní ani s racionalismem či dokonce empirismem nebo scientismem na jedné straně, ani se skepticismem na straně druhé. Konzervativní posice vnímá lidskou přirozenost, včetně potence člověka svými vlastními silami nahlížet některé absolutní pravdy, ale současně si je plně vědoma faktu, že ne každý konkrétní člověk je disponován (ať už ze sebe nebo „díky" okolí) k tomu, aby každou věc od základu skutečně promyslel a dobral se správného výsledku. Zde je pak opět (např.) místo pro předsudek - „statistickou pravdu", kterou nastřádaly generace předků...
Ve svém druhém textu pan Hanák píše: „Společnost je skutečně oním pouhým abstraktním výrazem jak ho pan Zálom definuje. Něco obdobného bych si však nedovolil tvrdit o národu, či antické obci či řekněme středověkém rodovém státu atd. Všechny tyto entity jsou reálně existujícími čí minulými kulturními entitami. Vytvářejí onen kulturní kontext (vedle náboženství) ve kterém jedinec jedná, který ho vymezuje či omezuje." Jak jsem již uvedl, nesouhlasím s tím, že existuje kolektivní odpovědnost - alespoň v principu ne. Ale na druhé straně se mi taktéž jeví zřejmé, že společnost (nejen národ či antická obec) není jen pouhým součtem jedinců, z kterých se skládá. Už proto ne, že společnost je tvořena nejen těmi lidmi, ale i vztahy mezi nimi. Dochází v jejím rámci k interakcím, kooperacím, různým synergickým efektům. Burke měl samozřejmě pravdu: „Společnost je vskutku kontraktem... Je partnerstvím ve veškerém bádání, partnerstvím ve veškerém umění, partnerstvím v každé ctnosti i v každé dokonalosti... stává se partnerstvím nejen mezi živými, ale mezi živými, mrtvými i dosud nenarozenými.". Na druhé straně platí, že ne každá vlastnost, byť by ji měli všichni členové společnosti, je i vlastností společnosti. Každý člen klubu má maminku. Má i klub maminku? Takhle snadné to prostě není... Společnost zkrátka je autonomní entita. Nutnou podmínkou její existence samozřejmě jsou jedinci. Není to však podmínka postačující. Otázku, zda společnost jako taková má odpovědnost, nelze odbýt tím, že nic jako společnost neexistuje. Na druhé straně ukázání existence společnosti jako autonomního jsoucna ještě automaticky neimplikuje, že nějakou odpovědnost společnost má. Zakončím tuto pasáž tím, že konstatuji svůj nesouhlas s názorem pana Hanáka na kolektivní vinu. Po mém soudu nic takového neexistuje.
Dále pan Hanák píše: „...aby někdo k takové úvaze došel musí předpokládat, že je člověk a že má rozum. My ale víme, že kategorie člověka například neměla ve starověku žádné či minimální místo. Práva byli odvozena od občanství, neexistence práv z institutu otroctví. Stejně tak rozum, abych z existence rozumu něco vyvozoval, pak nejprve musím vědomě uvažovat o tom, že jsem rozumný. Samotný fakt, že se rozumně chovám, aniž o tom vím nestačí, aby k úvaze pana Záloma došel. Musím předpokládat (vědomě) jsem rozumný člověk homo sapiens, a z toho vyvozovat svá práva jak učinil pan Zálom. Ale taková úvaha není univerzální, všude přítomná. Naopak znova je spojena s jistým historické kulturním vývojem, s jistým z možných pojetí naší existence, který nám umožní onen "fakt nezměnitelné reality" jak předpokládá pan Zálom si uvědomit a z něj něco vyvozovat. Jinými slovy to co považujeme za tak samozřejmé až tomu říkáme "fakt nezměnitelné reality", může zmizet tak rychle jak jarní sníh, bude stačit když místo post křesťanské civilizace zde bude muslimská, pak zhruba 50% lidí (ženy) bude mít postavení někde mezi velbloudem a automatickou pračkou. Pan Zálom však říká... I kdyby lidé tisíc let věřili, že člověk nemá právo na majetek a svobodu, nemění to nic na věci, že takový pohled na člověka není v souladu s jeho přirozeností...Jinými slovy pan Zálom věří ve svoji rozumnou objektivní úvahu a nelze ji nijak vyvrátit. Potom nečiní nic jiného, než že staví dogma. Dogma se dále dokazovat nedá lze buď věřit či nikoliv. Pokud by byl pan Zálom Bůh pak jím zjevené dogma nelze zpochybňovat, obávám se však, že pan Zálom je jen člověk a proto jeho osvícenecké dogma je pouhou antropomorfickou náhražkou dogmat božích.". Skutečnost, že pan Hanák redukuje konzervativní pozici na tuto úvahu, mu snad i zazlívám. Pokusím se to, jedno po druhém, rozplést. Předně - to, že si člověk uvědomuje sám sebe, není nutnou podmínkou toho, aby byl člověkem. Je to nutnou podmínkou toho, aby se některé, podstatně diferentní (podstatně jej odlišující od jiných jsoucen) potence realizovaly. To, že je někdo nesvobodný, neznamená, že nemá právo na svobodu, ale že je mu jeho právo na svobodu upíráno. Otroctví odporuje objektivní lidské přirozenosti a odvozovat přirozená práva člověka jakožto člověka od jeho postavení je jednak tautologické (neboť bychom mohli naopak toto postavení pomocí jeho práv definovat...), jednak relativistické - jestli někdo včera byl otrokem a dnes již není, změnila se snad přes noc nějak jeho esence? Pan Hanák upřesňuje, že mu jde o politická práva. Ale jak od sebe oddělit obecné právo nebýt zabit jiným člověkem od politického práva nebýt zabit jiným člověkem? Tím, že v politické rovině to platí pouze je-li to společností akceptováno a dá se to vymáhat? Pak není nic politicky zlého na Norimberských rasových zákonech - je to právo jako každé jiné a bylo v pořádku, že Židé neměli žádná práva (jejich právo na život nebylo možné v 3. říši vymáhat). Ale to není právo ale bezpráví... Nebo to lze oddělit něčím jiným? Čím?
O jsoucnech, esenci a existenci pojednává ontologie (viz J. Fuchs: Návrat k esenci (ontologie), Krystal OP), o tom všem speciálně pro jsoucno „člověk" antropologie (viz J. Fuchs: Problém duše (1. část antropologie), Problém osobnosti (2. část antropologie), Krystal OP). Bylo to pak právě křesťanství, které, jako jeden ze svých největších společenských vkladů, ukázalo na fakt, že otroci a jejich páni jsou si podstatně, totiž před Bohem, rovni. Odrazem této podstaté rovnosti je pak rovnost před zákonem. Ta již má praktický význam i pro v Boha nevěřící... Žádná jiná rovnost už neexistuje a utopické snahy o dosažení takových rovností vždy končí utrpením, mizérií, masakry... Stejně tak, k tomu, abych něco rozumě dovozoval, nepotřebuji vědět, že jsem rozumný. Můžu klidně aplikovat matematiku bez toho, abych byl schopen metaúvah o matematice, bez toho, abych věděl že to, co dělám „je" matematika. Obecně - pravda platí a jsoucno existuje (pokud existuje) bez ohledu na to, zda si to někdo uvědomuje, dokonce bez ohledu na to, zda existuje někdo, kdo by si to mohl uvědomovat. To jsou ontologická fakta, zcela nezávislá na člověku. Copak fakt, že člověk má nekončenou hodnotu a důstojnost je něco, co závisí na tom, jestli si to (ne)uvědomuje? Pokud si to neuvědomuje, tak se tak (třeba) nechová. Jako člověk, který má v bance spoustu peněz a neví o tom, je bohatý. Pokud se to nikdy nedozví, umře JAKO BY BYL chudý, ale NENÍ chudý. Pan Hanák však tvrdí ještě něco víc: předpokládejme, že ten člověk o svých penězích v bance ví a užívá je. Podle pana Hanáka však není bohatý, dokud si neuvědomí, že je bohatý, tj. dokud nesrovná svoji hromádku s hromádkami jiných. Tím však jenom zjistí, že je bohatší/chudší než jiní. Bohatý bude objektivně pořád stejně... Jako kdyby byl člověk blonďatý teprve až si uvědomí, že je blonďatý... co s právě počatým, resp. narozený člověkem? Může být bohatý, nebo blonďatý? A má nějaká práva, když si žádná neuvědomuje? Pokud ne, je asi možné jej zabít, proč ne... To, že ženy v muslimském světě mají postavení někde mezi velbloudem a automatickou pračkou je snad chvályhodné? Pokud budeme relativizovat a i na toto vztáhneme „lokálnost" konzervatismu, pak nezbývá, než tento stav obhajovat - je v dané společnosti tradiční, řada žen si povahu svého postavení neuvědomuje... takový konzervatismus je však neobhajitelný, protože nekonzistentní. Předpokládá totiž, že hodnota člověka je závislá na tom, kdy a kde se narodí. Tedy že jeho esence je měnlivá. A to je nepravda. Tím, že místo postkřesťanské civilizace zde bude muslimská, se nějak nezmění lidská práva a svobody samy. Jen nám budou upírány, bude na nás pácháno bezpráví. Dovedeme-li úvahu pana Hanáka do extrému, obdržíme, že nic takového jako bezpráví neexistuje, nebo je to něco tak neuchopitelného, že pro praxi to nemá žádný význam. Pan Zálom má v tomto bodě pravdu. To, v čem se pan Zálom mýlí (ale nevyčítám mu to, je to vina pana Hanáka...) je, že by svojí pravdou snad vyvracel konzervatismus.
Konečně skutečný noetický kotrmelec pana Hanáka „Jinými slovy pan Zálom věří ve svoji rozumnou objektivní úvahu a nelze ji nijak vyvrátit.". Nevím, jak to pan Hanák dovodil. Každou lidskou úvahu lze vyvracet a právě falzifikace je ta metoda, kterou může člověk pravdu nahlédnout. Když k ní dojdeme a odpovíme na své cestě všechny otázky typu „proč by to nemohlo být jinak?", nebudeme obdrženému tvrzení věřit, budeme „to" vědět. Jak je to s rozumnou úvahou samotného pana Hanáka? Dala by se aplikovat na něj samotného? S jakým výsledkem? Nejde zde o žádné dogma. Dogma, pravda předkládaná k věření, je něco, na co jsme nepřišli sami, něco, co nám bylo zjeveno (Neposkvrněné početí Panny Marie). Avšak podle úvahy pana Hanáka je každá lidská úvaha „jako" dogma, tedy jen předkládaná k věření, tedy neověřitelná zda je pravdivá či nikoli... Nebo v čem se úvaha pana Záloma vymyká, že je panem Hanákem takto potírána a jiné úvahy by pan Hanák takto nepotíral? Ale aby nedošlo k mýlce - děsím se pýchy rozumu. Omyl pana Hanáka spočívá v tom, že si neuvědomuje, že lze být zároveň ne-skeptický k lidskému rozumu a pokorný. Netvrdím, že je to snadné, ale je to možné. Zhoubnost antropomorfismu tkví v lidské pýše.
Konečně pan Hanák završuje: „To však neznamená, že se můžeme optimisticky "opřít" o lidský rozum doufaje v něj jako kotvu jenž nám umožní najít pevný bod existence jak činí pan Zálom, ale stejně tak všichni osvícenci a mezi nimi i liberál von Mises. V takovém případě děláme z lidského rozumu svého či obecně člověčího jen dalšího Boha, jen další modlu." Shrnuto - pravdou, její existencí a schopností člověka pravdu nahlížet, se zabývá noetika (viz J. Fuchs: Kritický problém pravdy (noetika), Krystal OP). Rozumím panu Hanákovi v jeho ostražitosti vůči racionalismu - vůči kdejakým rozumářům. Tuto tradici v Burkově duchu ctím stejně jako on. Nicméně nelze nereflektovat fakt, že člověk skutečně je svými vlastními silami schopen nahlížet některé absolutní pravdy a v tomto smyslu se na své myšlení může spolehnout. Pokud totiž prohlásíme, že se na něj spolehnout nelze, pak by měl pan Hanák v první řadě zvážit, co z toho vyplývá v případě, že takové tvrzení vztáhne na sebe. Jeho vlastní úvahy, analýzy a dovozování jsou tímto neoddiskutovatelně korumpovány a jako takové jsou bezcenné. Vposledku potom žádná diskuse na žádné téma nemá smysl... je totiž produktem lidského myšlení a to jsme odsoudili jako nedůvěryhodné. Samozřejmě, že člověk se často mýlí. Mýlí se však ne proto, že by jeho myšlení bylo v principu špatné, ale proto, že jej špatně nebo jen ledabyle užívá. Přitom v řadě případů to náležitým přístupem dokážeme rozpoznat... Stejně jako někdo sekeru neuzvedne, jiný člověk se občas sekerou poraní, ale o lidské schopnosti řádně posekat fůru dřeva v principu nikdo nepochybuje. „Konzervativci nevěří, že lze každou lidskou hodnotu analyzovat a že lze každé logicky zdůvodněné přesvědčení vyjádřit prostředky matematické nebo výrokové logiky. Ale při střetnutí se svým oponentem - stejně jako se sebou samými - zaznamenají porážku, pokud nepocítí jako svoji povinnost podřídit vlastní lidské hodnoty co nejpřesnější klasifikaci a pokud nevyjádří své zásady a přesvědčení tak jasně, jak to jen lze." (Sir Kenneth Pickthorn). To však neznamená, že žádnou lidskou hodnotu nelze klasifikovat a žádné logicky zdůvodněné přesvědčení nelze vyjádřit... Naopak to znamená, že konzervatismus, přesto že je to mix zděděné zkušenosti, tradice a obranných mechanismů (předsudků), vzpomínek, solidarity, loajality, vášní, náklonností, „selského" rozumu,... prostě život z toho, co se osvědčilo a není tudíž doktrínou nebo ideologií ve smyslu socialismu či liberalismu, chce-li být v dnešním světě politicky úspěšný a ubránit jedince - člověka i celek - společnost před radikálně nastolovanými i plíživými utopiemi, nesmí se vzdávat rozumu jako nástroje pro nalezení správných argumentů v diskusi s mylnými, ale originálně a/nebo líbivě hlásanými názory. Tvrdit a reflektovat, že člověk má potenci svými silami nahlížet některé absolutní pravdy a dělat z rozumu modlu jsou zkrátka dvě různé věci.
V Brně, 5. října 2006
Jan Kubalčík
místopředseda Konzervativní strany
www.konzervativnistrana.cz
