FAQ
Diskusní fórum
KONS na Facebooku
KONS na Twitteru
RSS
tisknout stránku
Soužití ženy a muže: past nebo harmonie v různosti?
Článek publikovaný v Konzervativních listech 04/10
Reaguji tímto textem na článek Lubomíra Perka (dále jen „autor") „NE nerozlučitelnému manželství" z KL 02/2010. Reaguji zde jako zástupce Konzervativní strany, neboť autor polemizuje s tiskovým prohlášením, kterým Konzervativní strana informovala o své odpovědi na otázky občanského sdružení „Spravedlnost dětem".
Emoce a výjimky, aneb jak zničit rozumné normy
Týrání dětí, to je jeden z nejhorších jevů, s kterými je možno se ve společnosti setkat. Týrání dětí je odsouzeníhodné a má být trestáno nekompromisně a tvrdě. Týrání dětí je o to nepochopitelnější, dochází-li k němu za pasivního přihlížení (jednoho z) rodičů, popř. za aktivní účasti některého z nich či dokonce obou. Hrůza. Myslím, že každý případ, který je odhalen, zdokumentován a zveřejněn otřese hluboce každým soudným člověkem, který se o něm dozví.
Jsem přesvědčen, že týrání dětí, zejména ze strany jejich vlastních rodičů, je jevem spíše výjimečným. Máme sice statistiky, které naznačují opak (že snad každé čtvrté či dokonce třetí dítě je doma vystaveno nějaké formě týrání), ale tyto průzkumy jsou téměř vždy zadávány účelově uvažujícími jedinci, kteří (např.) hodlají zakázat rodičům i přiměřeně a spravedlivě „vyplatit" za lumpárny své děti fyzicky. Tím jsem se dostal k jádru věci. Emocionální pseudoargumenty vyřazují z činnosti racionální uvažování a zároveň umlčují případného oponenta, neboť z něj dělají takřka spolupachatele takového týrání. To, že jde spíše o výjimky, je třeba zmanipulovat a opět zastřít do emocionálně podbarvených prohlášení. Tento propletenec je bičem v rukou těch, kteří chtějí převychovat společnost a vykořenit z ní zbytek toho, co je v souladu s lidskou přirozeností. Rodina je samozřejmě na černé listině na čestném prvním místě.
Autor sice zjevně nepatří mezi ty, kteří mají výše naznačený záměr, nicméně když píše „...když i v těchto případech může dojít k tragickému omylu, z milujícího přítele se časem vyklube domácí násilník a neštěstí je na světě.", je to argument velmi blízký uvedenému typu. Z milující přítelkyně se také může vyklubat mrcha, které šlo jenom o peníze. Že to nedává smysl? Inu, nedává - zde jde pouze o emoce. Jinde autor píše: „Sám jsem se setkal s případem, kdy manželství vzniklo na základě čiré manipulace, kdy žena šla k oltáři aniž by muže milovala, neboť věřila, že od ní Bůh manželství s tímto nemilovaným mužem žádá. Nešlo o vliv rodičů, ani o sektu, to může být ještě horší, zde stačila trocha manipulativních schopností vedoucích v křesťanském prostředí.". To zase zevšeobecňuje jeden jemu známý, nemám důvod pochybovat že sám o sobě nešťastný případ. Ale má být norma deformována výjimkami? Opravdu je dnes vážným a četným společenským fenoménem, že kruté autority nutí své submisivní okolí k nechtěným sňatkům? Není nám dáno spíše pozorovat rapidní nárůst přesně opačných jevů - tedy pohrdnutí jakoukoli autoritou, resp. klesající sňatečnost a zvyšující se počty nemanželských dětí?
Opět ta konzistence
Autor by si měl v zájmu konzistence své posice odpovědět na otázku, zda nahlíží člověka jako bytost nadanou svobodnou vůli, schopností se samostatně rozhodovat, rozlišovat dobré od zlého, která dokáže rozumně uvažovat a čerpat ze svých zkušeností i zkušeností svého okolí... hovořím samozřejmě o duševně zdravých, dospělých lidech. Pokud autor píše, že „Nerozlučitelné manželství by příliš často nebylo uzavíráno dobrovolně, ale pod nátlakem. K této formě manželství by se často uchylovali lidé ovlivnění vnějšími autoritami, např. farářem, rodiči, nebo třeba vůdcem nějaké sekty.", pak se tedy spíše kloní k tomu, že lidé jsou v zásadě nesvéprávní. Pak by jim mělo být např. odňato právo nakládat s jejich majetkem... co když jej všechen věnují nějaké sektě? Mělo by jim být odňato právo rozhodovat o svých životech vůbec, neboť i jen taková koupě domu je velmi obtížně vratný krok.
Z jiné strany - manželství uzavřené pod nátlakem, i to dnešní, z hlediska sekulárního práva rozlučitelné, je přece z definice neplatné. A vzhledem k tomu, že v řadě takových manželství se rodí děti, mělo by to autora vést k návrhu zrušení instituce manželství jako takové... resp. vůbec by člověk, jako tvor nesvéprávný, neměl podstupovat žádné riziko. Tím pádem by neměl vůbec žít - protože život, to je jedno velké riziko (a může skončit špatně).
Jinde např. autor píše: „Zkuste například v osmnácti letech oponovat autoritativním nábožensky založeným rodičům a vysvětlovat jim, proč chcete mít manželství normální. (tedy rozlučitelné - pozn. J.K.)". Zkusím jen drobně přeformulovat: Zkuste ... oponovat autoritativním nábožensky založeným rodičům a vysvětlovat jim, proč nechcete mít svatbu v kostele ale jenom na radnici. Autor by v logice věci měl požadovat zákaz církevních sňatků, potažmo by měl na církvích vynucovat změnu jejich přístupu ve věci rozlučitelnosti sňatků tam uzavřených.
Rozšiřme prostor svobody
Když autor píše „Nerozlučitelné manželství funguje v některých případech jako past, ze které je těžké uniknout.", přidává se k těm, kteří nahlížejí soužití ženy a muže jako permanentní konflikt, jako souboj v oblasti materiální či kariérní, stejně jako v tom, kdo si pro sebe utrhne více lásky jejich společných dětí. Tuším, že autor to takto nemyslí, nicméně jeho vyjádření je zcela v souladu s představami o světě, kde jsou muž a žena nesmiřitelnými protivníky a proto jeden druhému kladou pasti. Odmítám toto nazírání a vidím jej jako velmi zhoubné - o to zhoubnější, že v mnoha případech může jít o sebenaplňující se proroctví, kdy mladí lidé ani nejsou schopni navázat hlubší vztah, neboť jsou pod dojmem takových názorů přesvědčeni, že reprezentant(ka) druhého pohlaví znamená v první řadě ohrožení.
Moje babička říkávala: „Jaký šel, takovou potkal.". Málo platné, na tohle jsou vždycky dva a nikdy nebyla, není a nebude záruka dokonalého předběžného výběru. To však vůbec nijak nezbavuje manžele odpovědnosti za jejich vztah a za vše, co z něj vzejde. A manželé mají být všemožně povzbuzováni k tomu, aby jejich vztah vydržel, aby to, co společně ošetřují, vykvetlo a nevadlo - přičemž k tomuto povzbuzování patří i společenské okolnosti, jako např. majetkové otázky a/nebo právní úprava rozvodů. Takový přístup také zpětně zvyšuje pravděpodobnost, že výběr manžela / manželky bude odpovědnější. Přístup opačný pak zmnožuje zcela lehkovážné uzavírání sňatků a tím také zvyšuje rozvodovost (se všemi negativními dopady, zejména na děti...). Pravdou je, že nerozlučitelné manželství, tedy kdyby bylo postulováno pouze takové, by mohlo znamenat (a patrně by také znamenalo) podstatné snížení počtu sňatků. I proto by bylo na místě ponechat obě formy, tedy rozlučitelnou i nerozlučitelnou současně, přičemž by (např. prostřednictvím daňového systému) měla být zvýhodněna ona forma nerozlučitelná více, než ta rozlučitelná.
V závěrečném odstavci autor píše: „Vztah muže a ženy má svůj posvátný rozměr a nelze jej brát lehkovážně. Ti, kdo toto chápou, nepotřebují nerozlučitelné manželství. Stačí jim současný stav, nikdo je přece nenutí, aby se rozváděli. ... Pokud se pak rozvádí, tak k tomu mají důvod a nepovažuji za správné jim to nadměrně komplikovat. ... to musí vědět ti dva a stát by se do osobních záležitostí měl plést co nejméně.". Dovolím si ještě jednou poukázat na problematičnost konzistence autorovy posice. Námi prezentovaný názor nepočítá s tím, že by měl být někdo nucen, aby uzavíral (nerozlučitelné) manželství. To je autorem výše problematizováno, když argumentuje „sňatky z donucení". Ale to, že by někdo mohl být nucen k rozvodu, to pomíjí. Jestliže tedy autor připouští, že jsou lidé dostatečně soudní a svéprávní na to, aby se v případě nutnosti svobodně rozvedli (a vystavili tomu své děti), měl by jim také přiznat schopnost samostatně se rozhodnout, zda, kde, s kým a jaké manželství uzavřou. Čím bych však velmi rád skončil, je souhlas s autorovým tvrzením, že stát by se měl do osobních záležitostí „těch dvou" plést co nejméně. Já však nevidím žádné „pletení se" v tom, že právní řád přidá ke stávajícím možnostem (opakuji, nic z toho, co dnes platí, by platit nepřestalo) možnost další. Tím by byl pouze rozšířen vějíř přípustných variant a tedy vlastně rozšířen prostor svobody každého z nás. A to je přece dobře, přesně takové cíle má stát sledovat.
