Autor: Čestmír Hofhanzl

Slepá cesta Evropy od křesťanství k lidským právům a sociální blaženosti

Článek publikovaný v Konzervativních listech 02/2010

Motto: „Bez pokory a víry ve vyšší smysl existence zůstává člověk jenom zvířetem."

Ježíšovo poselství, že všichni lidé jsou si před Bohem rovni, u posledního soudu pak bude Bůh vážit všechny naše činy a podle nich nás soudit, bylo jedním z největších „lidských“, či chcete-li „božských“ vynálezů. Společné hodnoty platily pro všechny a vymáhala je vyšší moc, která stála nad lidskou slabostí a zhůvěřilostí. Křesťanství tak v sobě mělo zpětnou vazbu, která po dlouhá staletí dokázala ďábla v lidské duši udržet na řetězu. Dokud byla víra živá, zpětná vazba božího soudu platila: určité věci se nedělají. Dokud člověk sám sebe nepovýšil do „božského stavu“, dokázal udržovat míru a jednat tak, aby vlastní existenci neohrožoval.

Židovsko-křesťanská civilizace se v celosvětovém měřítku prosadila právě díky tomu, že uvolnila schopnost tvořivosti lidského ducha způsobem, který společenství zpětně nedevastoval. Za skutečnost, že civilizované lidské společenství dosud existuje, vděčíme zejména schopnosti poučit se z chyb a upravovat své jednání – v míře a podle normy, která je objektivně dána. Exaktní poznání a vědění nekontrolované důsledně zpětnou vazbou morálky a odpovědnosti – jejíž míru určila vyšší boží moc – však otevřelo cestu k totalitnímu myšlení. V totalitním státě se zcela přirozeně stali těmi nejmocnějšími lidé nemravní a hloupí, kteří se z chyb poučit neumí a často ani nechtějí.

S pompou vyhlašované „Listiny práv“, určené a vymáhané lidskými institucemi, jsou prázdným papírem. Člověk, kterého nedrží v míře vyšší moc, zneužije vše. Vyhlášením „práv občana“ za Francouzské revoluce začíná doba totalitních ideologií, na jejíchž základech jsou pak budovány totalitní státy. „Věk rozumu“ bez zpětné vazby božího soudu přirozeně vyústil do internacionálního socialismu – komunismu, fašismu, národního socialismu – nacismu. Plodem „rozumu“ byla i první a druhá světová válka.

Fjodor Dostojevský v Bratrech Karamazových vypověděl, v co ústí „svoboda myšlení“. Blbý levoboček starého Karamazova „svobodně“ domyslel slova svého vzdělanějšího bratra a zabil svého otce. Lenin „svobodně domyslel“ v Evropě vymyšlenou technologii komunismu a dovezl ji do Ruska. V zemi, kde všichni byli sluhy a otroky carovými (i patriarcha byl carovým úředníkem), kde neexistovala nezávislá střední třída, kde i šlechta byla nesvéprávná, se teprve ukázalo, co společenská technologie „rovnosti“, co tento plod „svobodného evropského rozumu“ dokáže. Uvnitř samotné Evropy byl vymyšlen jed k sebezáhubě svobodného myšlení.

Rozdíl mezi křesťanstvím, které otevřelo cestu ke svobodné tvořivosti lidského ducha – dokázalo ji po více než jeden a půl tisíce let pomalu rozvíjet a udržovat – a herezemi z něho odvozenými, je zásadní. Křesťanství netvrdilo, že lidé jsou si rovni na tomto světě, nelhalo. Vyslovilo pravdu, že „všichni jsme lidé“. Nehlásalo „práva“ člověka. Jasně řeklo, že máme jednat tak, jako bychom jednali sami k sobě. Podle toho nás bude Bůh soudit. Křesťanství dalo i nejnižšímu otroku naději, že je člověk. Má naději, že v lidském světě, který bude žít podle „božích zásad“ a pravidel, může jako člověk žít. Bude se muset o to přičinit, ale je to možné.

Fašisté hlásali práva těch, co patřili do jejich party, nacisté práva blonďáků správné rasy, komunisté práva té správné třídy. Všichni lžou, do čela takových hnutí se z podstaty toho, že v základech těch ideologií je lež, dostávají lidé špatní a nakonec zločinci. Hloupost, které otevřel cestu „osvícený rozum“, když se stal nejvyšší instancí evropského světa, uvolnil temné síly v lidské duši. Výsledkem byly dvě světové války – obě vzešly z evropské pevniny. Obě byly následkem porušení rovnováhy evropského způsobu myšlení a pojetí hodnot. Excesy a hrůzy, kterými ve válečném běsnění a vraždění prošly miliony lidí, pak nalomily sílu evropského ducha. Zůstaly zapsány v mentalitě současníků, kteří se na nich podíleli. Ke skutečnému uvědomění a poučení, proč se tak stalo, nedošlo. Byla podlomena hospodářská síla a moc celého evropského kontinentu. Nejhorším důsledkem první války bylo prosazení se nacistické ideologie a moci v Německu a její komunistické sestry v Rusku. Druhá válka byla jen pokračováním věku a vlády „osvíceného rozumu“.

Německo a Němci se svým smyslem pro pořádek a poslušnost se o rozklad evropského ducha a úpadek evropské křesťanské uměřenosti „zasloužili“ nejvíce. Mají i „zásluhu“ na ruském komunismu v Evropě, neboť otevřeli totalitní ruské moci do Evropy cestu. Z tohoto postižení totalitními plody „věku rozumu“ se Evropa doposud nedokázala vymanit. O hloubce postižení evropského ducha snad nejlépe svědčí, že evropský Parlament odmítá zakotvit v evropské Ústavě odkaz na křesťanské kořeny evropské civilizace.