Autor: Jan Kubalčík

Rovná daň

Otázka hospodářská i sociální...

---

Návrh ODS na zavedení rovné daně je konečně příležitostí vrátit politickou diskusi tam kam patří - do sféry střetu idejí. V tomto smyslu tento krok velmi vítám. Pro začátek se pokusím vymezit pozice tří základních politicko-filosofických proudů: liberalismu, konzervatismu a socialismu.

Liberalismus se socialismem vnímají většinu problémů skrze hospodářství. Liberalismus tak hovoří o "mechanismech trhu" (neviditelná ruka) a socialismus v duchu marxismu a materialismu o "hospodářské základně" či o zákonitém vývoji v němž hraje dominantní roli přesun vlastnictví výrobních prostředků (odkud kam ponechám na fantazii čtenáře). Konzervatismus oproti tomu akcentuje existenci absolutních hodnot - jakési mravní, etické nebo morální základny, bere v potaz zvyky a tradice.

Konzervatismus a liberalismus chovají společnou úctu k soukromému vlastnictví a sdílejí odpor k přerozdělování. Naopak ideálem socialismu je kolektivní - zespolečenštěné vlastnictví (družstevní či rovnou státní), státní plánování a "stát blahobytu", resp. sociální stát (welfare state), který má mohutné přerozdělování zakódováno přímo v genech.

Konzervatismus je spolu se socialismem přesvědčen, že společnost má prostřednictvím státu, resp. jeho hospodářské a sociální politiky, vyjadřovat jisté hodnotové preference (ve výběru se pochopitelně liší, ale nyní jde o onu "hodnotovost"). Liberálové oponují tvrzením o relativitě všeho a z toho dovozují nutnou neutralitu státu v těchto otázkách - stavějí se jakoby nad spor mezi hodnotami, říkají že nelze rozhodnout, která z nich je ta pravá a proto není správné dávat přednost kterékoli z nich.

Nyní k obhajobě konzervativní pozice. Ekonomiku, modlu mnohých našich současných politiků, nelze uctívat jako prvotní příčinu: Když národ nevykazuje dostatečnou hospodářskou prosperitu, mohou ji z hlediska hrdosti a hodnotových systémů nahradit duchovní a náboženské city a postoje, pokud jsou ovšem i nadále živé. Nastane-li však ekonomický úpadek, projeví se faleš experimentů, které podceňují morální a kulturní aspekty a omezeně spoléhají jen na hospodářskou dimenzi. Co potom bude s národem hrubých, hloupých, divokých a zároveň ubohých i sprostých barbarů zbavených víry, cti a mužné hrdosti, nemajících nic dnes a pro zítřek v nic nedoufajících?

Nebudu hájit tezi o nedotknutelnosti soukromého vlastnictví a o jeho blahodárném působení. To již v minulosti učinili lidé mnohem moudřejší než jsem já. Neodpustím si však poukázat na dvě z novějších skutečně fundovaných ukázek popisu zhoubného vlivu socialistického přístupu k hospodářským, potažmo sociálním otázkám: Etika přerozdělování (Bertrand de Jouvenel, Občanský institut, Praha 1998) a Příliš mnoho dobra (Charles Murray, SLON, Praha 1998).

Na tomto místě si dovolím smísit dvě otázky: obhajobu potřeby preferencí a zároveň tvrzení, z čeho tyto preference mají vycházet. Bez hodnot zůstává stát prázdnou schránkou - degraduje na techniku moci. Každá společnost se (jak známo) udržuje prostřednictvím idejí, na kterých vznikla. Nechci tady sebe ani případného čtenáře nutit k náboženským úvahám. Odvolám se pouze na nezpochybnitelné židovsko-křesťanské (ty antické nyní ponechávám stranou) kořeny naší civilizace. Díky těmto kořenům dospělo naše společenství nejblíže k ideálu lidské svobody. Chceme-li naši společnost udržet a nechceme-li svoji svobodu opět ztratit, nezbývá než se znovu přimknout k původním ideálům - což lze prakticky provést pouze tak, že tyto ideály budou preferovány v rámci státu: v jeho zákonech, v jeho hospodářské a sociální politice. Přesvědčivý důkaz o nutnosti preferencí lze nalézt v právu a to v potřebě odmítnutí právního pozitivizmu. Ten (zjednodušeně řečeno) tvrdí, že právo je pouze příkaz suveréna (není důležité, zda je suverénem absolutní monarcha či demokraticky zvolený parlament) vydaný odpovídající formou. To je přeci ideálně neutrální definice bez hodnotových preferencí. Právem jsou pak nazývány např. i Norimberské rasové zákony. Vědomí existence absolutní spravedlnosti (zakotvené v přirozenoprávní teorii), které sice na zemi nelze dosáhnout ale je povinností pokoušet se blížit se jí, odmítá takové "špatné právo". Toto právo není Právem - je bezprávím; a já bych rád žil ve státě, který toto akceptuje. Tím již však vyjadřujeme jistou preferenci, vynášíme hodnotový soud. Jsem přesvědčen, že je to tak správné.

Z výše uvedeného již plyne můj závěr - názor na návrh zavedení rovné daně. Progresivní zdanění, které je součástí socialistického pohledu na svět, je nemravné. Vyjadřuje preferenci egalitářské pseudohodnoty, jejímž výsledkem je trestání těch úspěšných a schopných. Odstranění progresivnosti je tedy správným krokem. Zavedení rovné daně bez výjimek však odpovídá oné zmiňované liberální "neutralitě". Pro mne tedy není cílem ale prostředkem. Průhlednost systému dovolí v další fázi vyjádřit jiné preference a jiným způsobem (nikoli převážně dávkami, které musí nejprve protéci státem, ale např. zvýšením nezdanitelného základu). Jako příklad takové konzervativní preference může sloužit požadavek na zvýhodnění rodin s dětmi.

 

V Brně 19. února 2002

 

RNDr. Jan Kubalčík

Místopředseda MS Konzervativní strany Brno

www.skos.cz

---