PODPORUJEME

Svobodu!


Krajské volby 2020


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

09.12.2006

Autor: Dan Drápal

Romská otázka III.

Jací jsou Romové?


Pro souvislost s předchozími dvěma články zopakuji dvě klíčové teze. V prvním článku jsem napsal, že romskou otázku budu považovat za vyřešenou, až Romové budou chtít a moci pracovat a starat se sami o sebe a o svůj majetek. V druhém článku jsem dokládal, že česká společnost je hluboce rasistická, což výrazně ztěžuje, ne-li znemožňuje řešení romské otázky. Skutečnost, že si to společnost neuvědomuje či nepřiznává, problém jenom prohlubuje.

V tomto třetím článku chci popsat negativa Romů. Romské čtenáře prosím, aby se neurazili hned na počátku. Uvědomuji si, že některá z negativ, o nichž budu psát, jsou pouze reakcí na negativa většinové společnosti. Máme-li se ale dobrat nějakého řešení, nesmíme zavírat oči před negativy na obou stranách. Pokud problém jasně nepopíšeme, nebudeme schopni hledat jeho kořeny, natož jeho řešení.

Mezi Romy je vyšší kriminalita než ve zbytku populace. Romové často vyrušují své okolí nadměrným hlukem a nadměrným nepořádkem, a když se okolí snaží zjednat nápravu, reagují mnohdy nepřátelsky. Někdy své jednání popírají, jindy je svádějí na jiné. Mnozí Romové uvažují v kategoriích „my" a „oni", a zatímco Roma by neokradli, okrást gádžu nepovažují za jakýkoli morální přestupek. Romové mnohdy nedbají na vzdělání svých dětí. Velmi často nedodržují dané slovo, čímž vyvolávají ve většinové společnosti pocit, že se s nimi nedá dohodnout. Mnohdy pouze vznášejí požadavky (na peníze a různé formy pomoci), aniž by byli ochotni nabídnout jakoukoli protihodnotu.

Toto jsou evidentní věci, které vadí neromské části společnosti, a pokud je budou Romové popírat, nemají šanci se vyhrabat z neslavné situace, v níž se nacházejí. Jako si „bílí" musí přiznat svůj skrytý či otevřený rasismus, musí si Romové přiznat, že často „bílé" štvou svým bezohledným jednáním.

Pak jsou zde ale ještě věci, které „bílým" moc nevadí, nebo jim nevadí vůbec - pokud třeba nepracují ve státní správě či v samosprávě. Ve skutečnosti jsou to ale věci, které jsou možná ještě závažnější, než ty vnější, viditelné věci, popsané výše.

Mám na mysli to, že Romové nemají ujasněnou svou vlastní identitu.

To se projevuje například už tím, že jen zlomek Romů se hlásí ke své národnosti. Romové často nevěří sami sobě. Mám zprávy z některých křesťanských sborů, v nichž žije romská menšina, že Romové by nepřijali za vedoucího Roma - chtějí raději „bílého". Mám zprávy o tom, že některé romské ženy si raději vezmou bílého muže, který jim ubližuje, než by si vzaly Roma. Přiznám se, že si nejsem jist, zda tento postoj převažuje či je spíše okrajový, nicméně není ojedinělý. Plyne ze stejného kořene: pohrdání sebou samými.

S tím patrně souvisí další problém, který někdy frustruje i ty „bílé", kteří se snaží Romům pomoci: Romové nejsou schopni zvolit si nějakou věrohodnou reprezentaci. Jsou často neuvěřitelně a nesmiřitelně rozhádaní mezi sebou, což je vodou na mlýn těm, kdo jsou rasističtí otevřeně, a zdrojem trápení těm, kdo se snaží Romům pomoci.

Mnozí Romové, kteří nabudou středoškolského či vysokoškolského vzdělání, se snaží přerušit všechny svazky s ostatními Romy. Vidí v tom patrně jedinou cestu, jak zabránit tomu, aby byli stahováni zpět na dno společnosti.

Napsal jsem, že návrhy na řešení romské problematiky přijdou až na závěr, ale jedno si troufnu napsat již nyní. Považuji to za nesmírně důležité: Je v zájmu jak Romů, tak zbytku společnosti, aby Romové objevili svou skutečnou identitu, aby ji přijali a aby ji rozvíjeli. Romové musí uvěřit tomu, že být Romem není něco špatného, že to není něco, co z nich dělá lidi méněcenné.

Chce-li většinová společnost vyřešit romskou otázku, nemůže ji vyřešit za Romy, místo nich nebo bez nich. Musí pomoci Romům k tomu, aby Romové byli schopni zvolit si vlastní reprezentaci, a co je ještě důležitější, najít vlastní pozitivní identitu. Jinými slovy, přes všechny problémy, které většinová společnost s Romy má, musí jim pomoci k tomu, aby byli hrdí na to, že jsou Romové - a aby věděli, proč a nač jsou vlastně hrdí. (Jistě mi rozumíte, že zde nemám na mysli onu „hrdost" některých Romů, že nakonec gádžu vždycky nějak oblafnou.)

Aby Romové mohli dosáhnout onoho cíle, o němž jsem psal v úvodu, musí sami ten cíl přijmout za svůj. Musí uvěřit, že ten cíl je dosažitelný.

Minulý čtvrtek jsem byl v Galerii Langhans na setkání romských aktivistů, sociologa Ivana Gabala, senátora Jiřího Čunka a dalších. Někteří Romové odmítali mluvit o problému nepřizpůsobivosti některých Romů. To je příklad cesty do pekel. Pokud popíráme, že tu problém existuje, nemůžeme ho vyřešit. Dále se na tomto setkání řešila otázka, zda říkat Rom či cikán. Starosta Jindřichovic říkal, že Romové v jeho obci tvrdí, že jim výraz cikán nevadí. Jiní Romové se proti tomu ohrazovali. Zde musí většinová společnost vyjít Romům vstříc. I americkým černochům nějakou dobu trvalo, než se rozhodli, jak si přejí, aby jim ostatní říkali. Nyní už je jasné, že se rozhodli pro výraz „Afro-Americans", a je slušné, když je tak ostatní nazývají, byť oni mezi sebou klidně použijí výraz „nigger", jenž by v ústech bílých zněl neomaleně. Znovu říkám: mějme trpělivost a nechme Romy, aby sami našli svou identitu. My jim v tom můžeme pomáhat, ale jsou to oni sami, kdo se rozhodnou, zda chtějí být Češi, Romové, cikáni či někdo jiný. Rovněž tak Romové sami se musí rozhodnout, zda si přejí asimilaci či integraci. Je docela možné, že v tom nebudou jednotní, a většinová společnost by měla tolerovat obojí rozhodnutí.

O problému romské identity budeme pokračovat i v dalším článku.

 

9. prosince 2006

 

Dan Drápal