PODPORUJEME

Národní pochod pro život 2020


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

01.12.2006

Autor: Dan Drápal

Romská otázka II.

Naše diagnóza zní: Jsme rasisté.


Dovolte mi, abych tuto druhou úvahu o romské otázce začal dvěma příběhy ze svého života.

Před několika lety jsem se vracel vlakem z Ostravy do Prahy. Byla sobota večer a na rozdíl od pátku či neděle bylo ve vlaku celkem volno. Jel jsem v místenkovém vagóně a když jsme vyjížděli z Ostravy, byl jsem v kupé sám. Měl jsem za sebou náročný den a těšil jsem se, že si nejprve něco přečtu a pak si zdřímnu. Leč v Hranicích či v Přerově přistoupila romská rodina. Muž, žena a malé dítě. Místenka nemístenka se usadili v „mém" kupé. Žena položila dítě, vytáhla termosku a krabici Sunaru, nasypala prášek do kojenecké láhve, zalila horkou vodou z termosky, proklepala a dala dítěti napít. (Božstvo hygieny se nepochybně otřásalo hrůzou.) Muž byl němý, vydával pouze jakési skřeky. Vytáhl láhev piva a nabídl mi. Odmítl jsem. Zanedlouho přišel průvodčí a bez jakéhokoli pokusu se slušně domluvit na ně začal křičet, ba řvát, že v místenkovém voze nemají co dělat. Bylo mi jich líto a jelikož vlak měl - tuším - jen jeden nemístenkový vůz, přemýšlel jsem o tom, jak by je asi v kterémkoli kupé uvítali. Máte pravdu, nevoněli. Řekl jsem průvodčímu, že mi tam nevadí. Podíval se na mne nejprve udiveně, pak pohrdavě, zmlkl, praštil dveřmi kupé a odešel.

Moc jsem se nevyspal. Nebudu nic tajit: Měl jsem strach, abych o něco nepřišel, kdybych usnul. Ale přemýšlel jsem, jaký asi mají život, když jim většina našich obyvatel dává tím či oním způsobem najevo, že nejsou vítáni, že nejsou přijati.

Příběh druhý: Pastor našeho křesťanského společenství, původem Texasan, se svou manželkou z téhož státu osamělé hvězdy ke svým dvěma vlastním chlapečkům adoptoval romskou holčičku z dětského domova v Kolíně. Budou jí teď čtyři roky, hovoří krásně americky a samozřejmě také česky, neboť chodí do české školky. Pozval jsem pastora s celou rodinou na chalupu do hor. Mám tam přátelský vztah s místním obchodníkem, panem Neužilem. Vždycky prohodíme pár slov a rád mu představuji své příbuzné a známé. Když jsem s Kelsie (manželkou pastora) jel jejich džípem na nákup, rovněž jsem ji představil. Když odešla s nákupem k autu a já platil, prozradil jsem panu Neužilovi, že adoptovali romskou holčičku. Vlastně jsem se tím tak trochu chlubil. Onen milý muž se zarazil, ztuhl, zakroutil hlavou a prohlásil: „To není dobré. To dopadne špatně."

Troufám si říci, že podobně jako on zareaguje mnoho, mnoho Čechů. Možná většina, i když si tím nejsem jistý a v žádném případě si to nepřeji. Přemýšlel jsem, jak asi ti lidé uvažují? Považují za lepší, aby romské děti vyrůstaly v dětských domovech místo v rodině, s milujícím tatínkem a maminkou? Nebo jsou přesvědčeni, že tyto děti jsou už geneticky tak zkažené, že to prostě nemůže dobře dopadnout, ani když budou zahrnuty rodičovskou láskou?

Nemysleme si, že Romové tento tak častý, ne-li převažující postoj necítí. Možná ho nereflektují, ale žijí ve světě, kde nejsou vítáni. Žijí ve světě, kde nejsou vítáni celé generace, ba po staletí. Stačí si přečíst kterékoli dějiny Romů (ostatně, příliš mnoho jich k sehnání není) a seznámit se s tím, kdy a jaké edikty a vyhlášky a zákony proti Romům byly vydány. Je jich mnoho a bylo to tak vždycky, až na část dvacátého století.

Být Romem znamená vědět, že jsem nežádoucí. Co si asi nyní myslí dospívající či dospělé děti onoho Roma, který byl roku 1994 ubit baseballovou pálkou před zraky svých pěti dětí? Soudce tehdy rozhodl, že „rasový motiv se nepodařilo prokázat". Co si asi myslí ona žena, kterou - ač byla těhotná - napadl útočník v jejím bytě v Jeseníku a dostal pouze podmínku, protože spáchal „pouhou klukovinu"? Ona si zdravotní následky nese podnes.

Příběhů, které jsem popsal, bych mohl vyprávět více, a většinou by byly drastičtější. Napsal jsem to, co jsem sám zažil zblízka, a o čem mi snad všichni uvěříte, že se to děje neustále, na denním pořádku. My Češi prostě Romy nemáme rádi.

Ano, mohli byste oponovat, že s Romy se žít nedá. Jsou hluční a kradou. Nepracují a my je musíme živit z našich daní. Dávám vám za pravdu. A odmítám řešit otázku, co bylo první: česká nevraživost vůči Romům či romská bezohlednost vůči Čechům. Obě strany si naubližovaly dost a dost.

Budeme-li řešit otázku, „kdo si začal", nedostaneme se nikam. Zdůrazňuji, že nechci Romy omlouvat, pokud porušují zákon či se chovají nevhodně a neslušně. Když jsem uveřejnil svou první úvahu, mnoho lidí mi odepsalo, že mají zájem o pokračování, a někteří mne upozornili, že zatím jsem žádné řešení nenabídl. Jsem si toho vědom a ani v této druhé úvaze ještě řešení nenabídnu.Tvrdím ale, že chceme-li najít řešení, musíme se umět podívat na svět z hlediska Romů. I když nám nejsou sympatičtí, třeba proto, že jsme s nimi udělali nějakou špatnou zkušenost, nebudeme-li schopni podívat se na svět jejich očima, žádného řešení se nedobereme. Chceme-li najít řešení, musíme mít jasno jednak ohledně cílového stavu, kterého chceme dosáhnout, jednak v otázce diagnózy. Cílový stav jsem ve své první úvaze definoval takto: Cílem je dosáhnout, aby se Romové chtěli a uměli postarat sami o sebe a o svůj majetek. Aby chtěli a mohli pracovat.

Co se týče diagnózy, pak v této úvaze stanovím diagnózu naši. K diagnóze Romů se ještě dostaneme.

Naše diagnóza zní: Jsme rasisté. Nikoli sice z hlediska zákonů, ale z hlediska každodenního přístupu k Romům. Považujeme je za lidi, vůči nimž nemusíme dodržovat ty normy slušnosti, které běžně dodržujeme mezi sebou. Jsme přesvědčeni, že nemají na nic právo. Jsme přesvědčeni, že jsou nenapravitelní a že jediné, co na ně platí, je vláda tvrdé ruky.

Že generalizuji? Ano, jsem si toho vědom. Ne ale víc, než Češi o Romech.

Pokud vyslovuji tuto nelichotivou diagnózu, pak ne proto, že si libuji v silných slovech nebo že chci Romům stranit. Vyslovuji ji proto, že pokud neuvidíme pravdivě skutečný stav věcí, pokud si nepřipustíme, že věci se skutečně mají takto, žádné smysluplné řešení nenalezneme.

Pokračování příště.

 

1. prosince 2006

 

Dan Drápal