Autor: Čestmír Hofhanzl

Příčiny a důsledky naší společenské krize - II., demokratická perestrojka totalitního komunismu

„Absurdní drama sametové revoluce muselo skončit jako tragická fraška.“

V konci osmdesátých let bylo v zemích sovětského bloku zřejmé, že nemají-li nastat velké hospodářské a společenské problémy, musí dojít k systémové změně vládnutí. Jisté bylo též i to, že se musí změnit i mocenská stavba zastřešující ideologicko - „náboženský" kánon. Život už šel samospádem jinou cestou. Mocenská struktura byla zakonzervovaná ve svých schématech, nebyla schopná reagovat na měnící se svět.

Neudržitelnost stavu a nutnost změny si mnozí hospodářští technokraté i špičky bezpečnostních služeb uvědomovaly. V Československu tito lidé celou svou existencí a vnitřní morálkou nebyli navyklí riskovat vlastní kůži. Vždy jednali jinýma rukama, nenašli odvahu vstoupit do otevřeného vnitřního konfliktu s formálně vládnoucími ideology, aby v zájmu sebezáchovy prosadili určitou formu systému.

Začátek československé „perestrojky" měl proto rysy spontánního pohybu. Roznětkou se stala zrežírovaná demonstrace konaná u příležitosti studentského svátku 17. listopadu 1989. Dnes je již dobře známa účast Státní bezpečnosti na usměrnění i využití této demonstrace.

Na obou místech, kde jsem se polistopadového dění zúčastnil, byli u počátků Občanského fóra agenti Státní bezpečnosti. Bylo to v Telči u jeho zakládání a bylo to i v Jihlavě, kde jsme Občanské fórum zakládali v bytě agenta. Při této příležitosti jich bylo několik. Až postupem času jsme tuto skutečnost zjišťovali a některých se zbavili.

Občané v prvých měsících byli ochotni si přijít zakřičet na náměstí. Něco dělat však nebyl ochoten téměř nikdo. Úroveň lidí, kteří se angažovali v Občanském fóru, byla ubohá. Až na vzácné výjimky nebyli „revolucionáři" schopni systematicky pracovat. Zdálo se, že moc leží na ulici a nebylo nikoho, kdo by se sehnul a ze země ji zdvihl.

Udělali z nás plebs, který ztratil vědomí odpovědnosti za to, v čem žijeme, co, jak a proč se děje. Lidé ztratili vědomí návaznosti na minulost, přítomnost přežívali a budoucnost, která je čekala, nemohla být opět ničím jiným, než zase jen přežíváním.

V listopadových dnech, když jsem na telčském náměstí vylezl na kašnu a první co jsem řekl bylo: „Telčáci, málokterá generace má to štěstí, že dostane příležitost postavit se na vlastní nohy a může zásadně ovlivnit svou budoucnost. Prosím vás, kdo je zde slušný člověk, vezměte odpovědnost za své městečko. Neuděláte-li to, až přejdou city, znovu vylezou hajzlové, kteří vás dosud ovládali, a vrátí se. Vy pak budete zase jen nadávat doma v kuchyni a v hospodě". Efekt byl ten, že po pár týdnech se mě místní revolucionáři vedeni evangelickou farářkou, registrovanou agentkou Státní bezpečnosti, pokoušeli vyloučit z OF. Důvod byl, že jsem otevřeně a jasně říkal, co se odehrává a o co jde především.

Na jaře 1990 jsem se na kandidátce OF dostal do České národní rady. Jen v krátké době, jednoho-dvou roků nefungovala česká společnost „standardně". V tomto krátkém období se mohl prosadit jedinec, který ctil základní hodnoty, trval na svém přesvědčení a odmítl lhát.

Z prvé schůze České národní rady zůstal v mé paměti pocit bláznivého karnevalu. Připadalo mi, že se svět zbláznil, všichni se milují a bude to tak věčně. Disidenti a ochránci lidských práv byli největšími kámoši komunistů. Měl jsem osobní pocit štěstí, že jsem se dožil změny a jsem u toho. Zároveň jsem věděl, že svět tak nefunguje a nemůže to být pravda.

Padesát let v našem prostoru neexistovala politika, chápeme-li politikou civilizovanou výměnu názorů a většinově odpovědné řešení společenských a hospodářských problémů. Politikou není, když jedna tlupa zločinců nebo hlupáků vnutí všem svoje způsoby a nesouhlasící nebo potenciálně nebezpečné zabije nebo zavře.

V konci osmdesátých let neexistovala v československé komunizované společnosti svéprávná společenská vrstva schopná předložit a na veřejné scéně obhájit politický program obnovy kulturních, demokratických i hospodářských poměrů. Ve všech sférách veřejného života, hospodářství, státní správy, soudnictví, policie i kultury dominovali lidé, kteří své kariéry vybudovali na přijetí a podrobení se komunistickým „hodnotám". Sametový způsob revoluce znamenal jediné: „Nechceme žádnou skutečnou změnu, přelakujeme fasádu a pokračujeme".

Směřování politického vývoje bylo rozhodnuto v samém počátku. Rozhodly o tom „dohody", které Václav Havel se svými tehdejšími druhy uzavřel s vedením komunistů při „formálním" předávání moci. Kontinuita komunistické strany znamenala zachování organizačního aparátu, který přes své lidi ve státních orgánech stát a úřady nepřímo ovládal. Znamenalo to též, že jedině tato mocenská skupina má ekonomické zdroje, které bude moci investovat do ovládnutí politiky a nasměrování privatizace. „Kontinuita" právního systému ve své nejhlubší podstatě byla znamením pro všechny uživatele a vykladače práva: „Právo bude platit a bude užíváno tak, jak tomu bylo v čase kodifikace", tzn. stejně jako v komunistickém státě v zájmu silnějšího.

S odstupem času a po tom, co jsem v těch letech mohl vidět, tvrdím, že u založení, směrování politiky a případné likvidace parlamentních politických stran a subjektů byli lidé zaúkolovaní zmíněnou mocenskou skupinou.

Na postkomunistickou politickou scénu se dostala pouze ta strana, která dostala peníze na propagaci a fungování. Měli je jenom oni. Vedení stran se nevybíralo prosazením se v členské základně. Předsedou se stal ten, kdo dostal prostředky na propagaci, koupení hlasů i na mediální kampaně. V opačném případě stejným způsobem byla sponzorována veřejná diskreditace.

Všechny aféry kolem financování politických stran byly připravené a účelově sehrané. Sloužily k umravnění či cílené likvidaci příslušného subjektu. „Svobodní" novináři plnili zakázky a nikdy se veřejně nezmínili, že je jim něco podivné. Nebylo ani veřejnosti divné, že žádné aféry s financováním nebyly kolem komunistů, moravistické strany, Trnkových zemědělců a Sládkových republikánů. U posledně jmenovaných až na závěrečné dějství, kdy byla „cenzorova" strana stahována z oběhu.

Byl jsem členem Občanské demokratické aliance. I nás založili. Stačí se podívat na spektrum „otců zakladatelů", co dělali a co dělají dnes. Měli jsme být stranou na vykonání počáteční špinavé práce a privatizací. Někteří nezasvěcení jsme se vymkli.

Dlouho jsem nechápal vyhlašovanou ideu otců zakladatelů, že „co není zakázáno, je dovoleno". Dnes jsem pochopil dokonale. Nikdo mě nepřesvědčí, že ti, kteří ji hlásali, tak činili z blbosti. Na to byli příliš vzdělaní a někteří, řekl bych, i moudří. Rozklad těchto několika osobností v druhé polovině devadesátých let byl pro mě traumatem. Na podzim 1996, když ODA na celostátní konferenci v Mostě umírala, potloukal se Ivan Mašek dva dny ožralý po místních hospodách, aby nebyl přítomen a nemohl ohrozit dopředu připravenou a zrežírovanou hru. Opil se, aby nepřekážel.

I „slavná" kauza doktorátu spanilého „JUDr." Kalvody byla roky předem připravená a odpálená v nejvhodnější okamžik. Smutné, a o to víc odporné je, že oba jmenovaní, ať již z jakéhokoli důvodu, spoluhráli.

Kdokoli mě může napadat a plivat. Kdybych neviděl, nevěděl a celé roky neměl příležitost sledovat a pochopit souvislosti, nedělal bych vám tu radost.

Zakladatelé a „tvůrci" svobodného parlamentu, spolu s ochránci „všech" lidských práv, od samého počátku činili co bylo v jejich silách, aby z politického zastupitelského sboru a orgánu, v němž se mají obrážet názory, zájmy a cíle celého společenství, vytvořili prázdnou lidskou žumpu.

Sám způsob vytvoření „pluralitní, demokratické" politické scény k tomu položil základy. Zločinecká organizace, která nikdy neznala nic jiného než svůj mocenský zájem a „právo", zůstala na scéně. Její mutanti i přímí genetičtí dědici měli v ruce všechny mocenské páky a možnosti.

„Demokratický" parlament se v době, kdy měl projednávat a kodifikovat základní normy zajišťující demokratický vývoj a odloučení se od totalitní minulosti, zabýval malichernostmi a hovadinami. A to od rána do hluboké noci. Dva měsíce jsme na podzim 1990 ve výborech projednávali „Listinu práv a svobod". Ne proto, aby do budoucna byla tato práva zajištěna, ale proto, aby byla odvedena pozornost od zásadních věcí a kroků, které měl v ten čas zákonodárný orgán dělat. Největší tvůrci a obhájci této listiny byli komunisté, současní i ti dřívější.

Řekl jsem to ve sněmovně a byl jsem napaden komunistou Václavem Řezáčem, že jsem proti svobodě a lidským právům. Na to jsem mu odpověděl: „Celý svůj život jsem žil jako bezprávný, vím o čem mluvím. Jsem proti tomu, abychom si do základního zákona psali lež, prázdná slova, která nelze vymáhat a jejichž nedodržování nelze sankcionovat. Bude to zneužito.".

Zajímavé je, že o dva-tři roky později mě stejný Václav Řezáč oslovil na chodbě sněmovny a řekl mi: „Pane doktore chci se vám omluvit. Vše, co jste na počátku ve sněmovně říkal a před čím jste varoval, se stalo. Nevěřil jsem vám a posmíval se. Bohužel jste měl pravdu, odpusťte mi.". Nedlouho potom našli Václava Řezáče zastřeleného. Nevěřím, že to byla sebevražda.

V Třeštici 8. února 2007

Čestmír Hofhanzl