Autor: Čestmír Hofhanzl

Prezidentská volba, únor 2008

Dohoda o pokračování Václava Klause ve funkci prezidenta byla již dávno uzavřena.

---

Motto: „Sametová revoluce zaručila kontinuitu parazitů, které stvořil komunismus. Václav Klaus byl jedním z nejvýznamnějších technologů přechodu této společenské vrstvy do formálně nových poměrů. V prezidentské funkci byl a bude garantem neměnnosti poměrů. Neznámý emigrant Jan Švejnar vnáší do stabilizovaného systému prvek nejistoty".

 

Nezadržitelně se blíží čas dvaceti roků, které v příštím roce uplynou od takzvané „sametové revoluce". Dvacet roků je věk jedné generace. To je čas, kdy se ti, kteří zneužili svého výhodného postavení a otrockého stavu společnosti ke zbohatnutí a obnovení své moci, přibližují hranici, kde příroda nastavuje své limity fyzické i mentální. Je to i čas, kdy si většina, která o době, v níž žije, hlouběji nepřemýšlí, začíná uvědomovat souvislosti, příčiny i následky událostí, které poznamenaly její život.

Komunismus a komunistická ideologie byla technologickým návodem pro společenský typ lidí neschopných tvořivé invence, jak zneužít lidské nedůslednosti, slabosti a nectností ke svým kariérám a ovládnutí lidského společenství. Všude, kde se komunismus na delší dobu etabloval a ovládl stát, vždy vytvořil hierarchicky uspořádanou vládnoucí vrstvu parazitů, hluboce rozdělil společnost na vládnoucí a ovládané, narušil systém hodnot a téměř zničil to, čemu říkáme mravnost. Důsledkem onemocnění komunismem byl vždy také hospodářský úpadek postižených zemí. Úpadek hospodářský, vojenský a mocenský bylo to jediné, co vládnoucí parazité byli schopni zaregistrovat a pochopit. Ohrožovalo to jejich postavení a moc.

Technologické špičky „moderní" komunistické technokracie si byly vědomy, že jejich přežití v privilegovaném postavení je možné jen za předpokladu, že oni sami uskuteční technologickou reformu. Reforma v jejich pojetí znamenala jen uvolnění některých ideologických pout a schémat. V žádném případě neznamenala obnovení fair play poměrů, uvolnění tvořivých sil jedince i společnosti a cestu ke svobodě. Proto veřejné divadelní představení sametové revoluce i „privatizace" proběhlo tak jak proběhlo. Výsledkem sametové reformy byla modernizace staré komunistické mocenské technologie. Parazité zůstali parazity, jen se jinak jmenují.

V rozhodující době po roce 1990 jsem byl osm let poslancem parlamentu. Měl jsem příležitost v konkrétních situacích vidět jednání významných aktérů té podivné revoluce. Do podrobností jsem v průběhu času mohl sledovat „reformu" jednoho celého hospodářského odvětví, její účel a smysl. Stal jsem se svědkem nehorázného zneužití moci a zlodějství. Viděl jsem a někdy i slyšel to, co „revolucionáři", reformátoři a disidenti nikdy veřejně nepřiznají. Na konci osmdesátých let existovala v české společnosti jediná společenská vrstva, která měla zkušenost s politikou a řízením státu. Byla to partajní, úřednická a hospodářská technokracie. Všichni ti lidé za své postavení i technologickou výchovu vděčili stranické knížce. Mnoho z nich i své spolupráci s tajnou bezpečností. Všichni ostatní jsme byli zaměstnanci, fakticky otroci komunistického státu, vychovaní a navyklí vykonávat pouze některé úkony a funkce. V komunistickém státě neexistoval společenský stav, který označujeme pojmy „malý a střední stav", to jest společenství lidí, kteří se povznesli vlastními schopnostmi. Neexistoval prostě žádný nezávislý stav, o aristokracii se snad v našich podmínkách nemá smysl ani zmiňovat. Neexistovala intelektuální, vzdělanecká a mravní elita nezávislá na státu - ať již z jakéhokoli společenského zdroje.

Společenství označované jako disent se v žádném případě nemohlo stát iniciačním centrem obnovy demokratické elity. V totalitním státě ovládaném tajnou bezpečností bylo toto společenství profízlované křížem krážem. Ve společnosti rozložené totalitním komunismem neexistovala žádná skupina, která by byla schopna předložit a prosazovat nekomunistický politický program. Disent po roce 1990 posloužil jako „tkáňová banka" součástek použitelných v určitých fázích reformy totalitního komunismu.

Úkolem tajné bezpečnosti bylo sbírat informace o lidech, kteří mohli být režimu nebezpeční nebo v budoucnosti použitelní. Většina lidí registrovaných v seznamech tajné bezpečnosti jako spolupracovníci v různých kategoriích se tam dostala na podkladě vydírání nebo nabídnutých výhod. Státní bezpečnost měla za dlouhé roky zajímavé osobnosti dobře zmapované. Znala jejich slabosti, hříchy i ješitnost. Vkládala do disidentského prostředí své vlastní lidi, kteří tam vystupovali jako „odpůrci režimu" a byli připravováni pro budoucí využití. Zažil jsem mnohé na vlastní kůži. Po roce 1990 jsem viděl v praktické politice využití takto získaných informací a podobně i politické kariéry vyrobených kádrů.

Do podstaty a příčin společenské choroby se nezasáhlo. Listiny práv a svobod, lustračního zákona, ochrany menšin, apod. bylo využíváno k vytváření mlhy a odvedení pozornosti od ústředního problému. Klíčové úřady, banky a hospodářské instituce zůstaly v rukou lidí, kteří je řídili a pracovali v nich za vlády „matky strany". Pokud se do vedení takové instituce dostal člověk, který chtěl změnu, neměl šanci. V takto nastaveném systému nemohl svůj úřad zcela přebudovat a vyměnit úředníky na rozhodujících postech. Neměl je ani kde vzít.

Rozhodující ministerská křesla v nové „reformní, protikomunistické" vládě obsadili lidé vychovaní v Prognostickém ústavu řízeném ÚV KSČ. Čas ukázal, že to byli lidé připravení a prověření.

U zakládání většiny politických stran byli lidé záměrně do těch stran dosazení, s úkolem je ovládnout. Zcela jistě to platí pro všechny parlamentní strany. Kapitál, který bylo možné vložit do politiky na ovládnutí politických stran, na propagaci a jejich provoz, měli jen lidé a struktury spojené s bývalým režimem.

Byl jsem členem Občanské demokratické aliance od jejího založení. Dnes tvrdím, že i nás založili. Byli jsme stranou na úvodní „špinavou" práci. Protože někteří jsme se vymkli, stihl za to stranu nekompromisní trest likvidace a veřejného pošpinění.

Všechny aféry s financováním politických stran byly předem připraveny a sehrány. Žádná z těchto afér se netýkala jednoúčelových stran přechodného období, jako byli moravisté, Sládkovi republikáni či Trnkova zemědělská strana. Totéž se týká i komunistů. S moravisty a Sládkovou stranou bylo sehráno divadlo v okamžiku, kdy byli stahováni z oběhu. Měl jsem možnost po léta sledovat chování těchto subjektů a jejich představitelů v konkrétních politických situacích, proto nepochybuji o celkové režii.

Úkolem, smyslem a cílem privatizace majetku státu, lépe řečeno majetku Ústředního výboru KSČ, bylo převedení strategického majetku, nebo alespoň jeho většinového objemu do „soukromých" nebo státních společností. Skuteční vlastníci těchto společností jsou často fiktivní nebo nejsou známi. V rozhodujících časech privatizace měli prominenti bývalého režimu ve svých rukou kontrolu bankovního systému. Jejich záměrům posloužila kupónová privatizace, neexistence odpovídajících zákonů, a stejně tak i nevymahatelnost práva zakotveného v zákonech platných. Ti, kdo využili specifického prostředí výhodného pro loupeže a připojili se, stali se jejich komplici a spojenci. Tvrdím, že všichni ti šlechetní a krásní mladíci, představovaní v médiích jako šéfové společností a miliardáři, jsou „bílí koně". Před léty jsem ve Slušovicích viděl cválat jejich prototypy.

Technologie ovládání společnosti příkazy, zákazy a hrozbou vězení přestala v posledních letech komunismu fungovat. Hospodářství i vojenská moc tábora míru a socialismu upadala. Kormidelníci při své vynucené změně technologie vsadili na nepřímou vládu korunou, obsazení klíčových institucí svými lidmi a na progresivní vymývání společenské duše prostřednictvím médií. Parlamentní systém a svobodu nemysleli v žádném případě vážně.

Byl jsem svědkem vznikání a následné „normalizace" pluralitního spektra politických stran, vývoje a fungování postkomunistického parlamentarismu. Je iluzorní a hloupé myslet si, že něco takového může fungovat a platit v posttotalitní zemi, kde všechny zdroje a důležité pozice zůstaly v rukou politických a společenských struktur, které dříve rozhodovaly o všem; v zemi, kde značná část obyvatelstva ztratila morálku a nevěří v nic. Navíc v zemi, která ve své době nemá hrdiny, bez nichž skutečné změny prosadit nelze.

Schéma „vládní strana a opozice" zde nikdy neplatilo. V zásadních věcech se kormidelníci za scénou vždycky dohodli. Ve sněmovně jsme se mohli vydovádět, když o nic nešlo. Média referovala vždy účelově a ne o tom, co se skutečně dělo a o co šlo. Větší vliv jsme měli jen asi rok, od ledna 1991 do jara 1992. V té době byla napsána Ústava, která byla schválena jen díky tomu, že se k 1. lednu 1993 dělil stát. Díky ústavním pravomocím Senátu a Ústavního soudu se nepodařilo za vlády Miloše Zemana prosadit většinový volební systém, v jehož důsledku by došlo k faktickému zakotvení vedoucí úlohy postkomunistické „dvoustrany". Především takto nastavené a zákonem podepřené rozdělení moci bylo cílem „opoziční smlouvy". Jistě v tom lze vidět pokrok oproti vedoucí úloze komunistické strany zakotvené v předchozí Ústavě.

Doba vlády Miloše Zemana a neúspěch s „legálním" prosazením většinového volebního systému ústavním zákonem znamená předěl v technologii „normalizace" posametového parlamentarismu. Kormidelníci rezignovali na prosazování svých záměrů legálními postupy, na základě parlamentem odhlasovaných a přijatých zákonů. Důsledně nastoupili cestu obsazování důležitých pozic a úřadů svými spolehlivými lidmi. Proto se stal Pavel Rychetský předsedou Ústavního soudu, Václav Klaus prezidentem a Otakar Motejl Veřejným ochráncem práv. Jmenovat by bylo možné ještě řadu dalších.

Formálně je Česká republika pluralitním státem se stejně formálně oddělenou mocí výkonnou, zákonodárnou a soudní. Vstoupili jsme do Evropské unie i Severoatlantické aliance. Skutečnou parlamentní demokracií a svobodnou zemí však zatím nejsme. Naše země je dnes trojským koněm v politickém, hospodářském i obranném společenství svobodného světa.

V průběhu devadesátých let jsem mohl pozorovat vývoj, který jako první ukázal, že se rozhoduje jinde než v parlamentu a institucích státu. Mohl jsem pozorovat, jak média prováděla záměrnou a úmyslnou devalvaci parlamentu před veřejností. Šéfy politických stran se stávali lidé do jejich vedení dosazení, kterým byla zaplacena podpora i kampaň. Na kandidátkách stran zůstali jen lidé použitelní. Bylo dosaženo toho, že v dnešní sněmovně již nelze najít člověka, který by byl osobností, měl morálku a odpovědnost ke své zemi. Snad ještě v horní komoře lze předpokládat výskyt jedince schopného nadhledu.

První posametový prezident Václav Havel byl klíčovou figurou, která kryla a maskovala skutečný účel a smysl sametové reformy. Kde měl říct „ne" nebo mlčet, blábolil hlouposti nebo vedl estetické povídačky a šermoval ručkama. Václav Havel byl pro veřejnost hlavní postavou, která odvedla pozornost od skutečné hry. Jeho řídící orgány za tři desítky let poznaly slabosti a ješitnost tohoto malého pána. Svou roli hrál s nasazením. Nezapomenu, jak se mu při jeho proslovech ve sněmovně komunisté a další zasvěcení smáli. Připravil půdu pro svého nástupce, kterým se logicky stal Václav Klaus.

Kormidelníci sametové reformy komunismu pochopili, že své udržení se u moci nemohou zajistit a stabilizovat jen zneužitím formálních institucí demokratického státu a jejich fungování podle demokratických pravidel. Uvědomili si, že jedinou možností, jak lze tento postkomunistický mocenský systém nějaký čas udržet, jsou personální unie. To znamená důsledné obsazování důležitých postů a funkcí v orgánech státu, hospodářství, armády, policie a soudnictví svými „spolehlivými" lidmi. Většinou se jedná o lidi svázané společným „hříchem" a zločinem. Od počátku si vychovávají a trénují svůj dorost. Dohody o konkrétních lidech jdou napříč „politickým spektrem".

Z toho, co o české postkomunistické politice vím, se domnívám, že dohoda o pokračování Václava Klause ve funkci prezidenta byla již dávno uzavřena. Obávám se, že kandidatura pro nezasvěcené neznámého emigranta Jana Švejnara má podpořit volbu Václava Klause. Udělat jí stravitelnou pro lid, který nemá rád emigraci. Jan Švejnar nic netratí, může jen získat ve své akademické obci.

Pro českou politickou i společenskou scénu je bohužel specifické, že hlavním podporovatelem volby Václava Klause prezidentem je politická strana, která sama sebe označuje za pravicovou a konzervativní - Občanská demokratická strana. Podpora volby Václava Klause, který od samého počátku sametové reformy byl reprezentantem a dnes je i garantem jiných, než českých zájmů, by snad měla již otevřít oči těm, kdo usilovně nechtějí vidět ani slyšet.

 

V Třeštici, 12. ledna 2008

 

Čestmír Hofhanzl

---