PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

22.01.2003

Autor: Čestmír Hofhanzl

Prezidentská volba 2003 - smutná parodie

Pohled očima dr. Hofhanzla.


Předložení kandidáti i okolnosti volby desátého československého, dnes českého prezidenta jsou smutným mementem dnešního stavu české povahy, společnosti a politiky.

Prvý československý prezident a zakladatel státu Tomáš Masaryk byl mužem v jedinečném smyslu toho slova. Z prostých poměrů se vypracoval až k hodnosti respektovaného vysokoškolského učitele. Byl mužem se smyslem pro fair play.

Pro svou ženu si dojel do Ameriky. V hurá vlasteneckém období konce devatenáctého století, kdy vše co se hodilo použít proti vládnoucím Němcům bylo dobré, se nekompromisně postavil tzv. „Rukopisům", když Gebauerova analysa prokázala, že jsoupodvrh. Stejně nekompromisně se postavil záměrně vyvolávané kampani proti židům v Hilsnerově procesu v Polné. Proti Rakousku vystoupil, když došel vnitřního přesvědčení, že vládnoucí vrstvy jednají sobecky a jsou nereformovatelné. Humanista vyrostlý v devatenáctém století věděl, že když je válka, musí i on umět střílet. V šedesáti pěti létech se cvičil ve střelbě z revolveru. Za nejdůležitější politickou práci v době války považoval vytvoření vlastního vojska - legií. Jako nejvyšší představitel státu si byl vědom, že nejlepší prací pro stát je osobní pozitivní příklad.

Eduard Beneš v období prvé války vykonal největší díl organizační politické práce pro vznik samostatného státu. On zpracoval a využil kontakty, které získal Masaryk či Štefánik. Byl pilným a výkonným pracovníkem, když směr a zásady určovala osobnost Masaryka či Švehly. Ten malý fotbalistaale nebyl šéfem, který by vedl mužstvo do útoku, nebo byl schopen organizovat neprůstřelnou obranu a bojovat do posledního muže. Když v Mnichově Chamberllain a Dalladier ustoupili Hitlerovi, vydal bez boje česká opevnění i zbraně. Opustil zemi, za jejíž státnost měl jako politik položit život.

Emil Hácha byl nešťastná postava, on byl završením Benešovy nedůslednosti a české nestatečnosti. S šelmou nelze bojovat prostředky práva a právními kličkami. Sežere svou oběť nezraněna a dostane větší chuť. Háchovo selhání se však nedá porovnávat s tím, jak jednali komunističtí prezidenti.

Benešova cesta do Moskvy v roce 1943 a jeho „jednání" se Stalinem ukázalo, že není schopen velkorysé politiky. V situaci, kdy měl důsledně stát na straně západních spojenců, i když ho v Mnichově podtrhli, vyjednával se Stalinem. Mocensky nezajištěn ničím jen dal kavkazskému mafiánovi najevo, jak lehkou budeme kořistí. Přitom věděl, co je Rusko a Sovětský režim. Jeho vlastní analýza Ruska a Sovětských poměrů v knize „Světová válka a naše revoluce" je přesná. Stejně jednal po válce, kdy nechal odsunout Němce, jako celé etnikum. Netrval na důsledném hledání konkrétní viny a zodpovědnosti jednotlivců a pak na tvrdém a spravedlivém trestu. Těmito svými činy, za něž jako prezident nesl nejvyšší odpovědnost „morálně" připravil cestu komunismu. Svůj tragický konec si sám připravil. Hyeny se zvláštním požitkem trhají své oběti neschopné již obrany. Benešova politika determinovaná jeho osobním komplexem předznamenala vývoj naší země na dlouhá desetiletí a těžce postihla celé česko-slovenské společenství.

Komunisty vynesly k moci důsledky války, za své postavení vděčili východním sovětským patronům. Komunističtí prezidenti Gottwald, Zápotocký a Novotný byli jen figurkami místodržících říše, která patřila do jiného kulturního obvodu. Byli vybráni a sloužili tomu, aby se z česko-slovenské společnosti stala masa šroubků a nástrojů točících se v monstrosním mocenském stroji řízeném z Moskvy. Oni sami, i výsledky jejich prezidentování, jsou dodnes součástí mentality české společnosti.

Generál Ludvík Svoboda, prezident „obrozených" komunistů. V roce 1969 běžel v televizi pořad „Hovory s velitelem". Rozmlouvali v něm na obrazovce obvykle generál Svoboda s generálem Klapálkem. Studoval jsem v té době a bydlel na studentské koleji na Petřinách. Při jednom příchodu večer na kolej jsem z televizní místnosti slyšel smích a hlahol. Ze zvědavosti jsem se šel podívat. Na obrazovce rozmlouvali uvedení dva generálové, obecenstvo tvořili černošští a arabští studenti. Upřímně se smáli blbosti našeho pana prezidenta. Jako tolikrát později v devadesátých letech, jsem se hluboce styděl.

Zvláštní pozornost v plejádě našich prezidentů si zaslouží soudruh Gustáv Husák. V dubnu 1969, ve dnech, kdy se ujímal moci po Alexandru Dubčekovi, jsem na mítinku v geologické posluchárně přírodovědecké fakulty prohlásil, citlivé duše mi prominou, „z hovna bič neupletou". Mýlil jsem se, velmi jsem se mýlil. Po létech Husákovy vlády jsem doznal, „že z hovna bič je horší a smrtelnější než z volské kůže". Šleh bičem z volské kůže udělá pruh, třeba i krvavý, který bolí. Šleh bičem z hovna zapatlá, zamaže, zašpiní, obalí a smrdí, člověk se v té špíně udusí. Gustáv Husák byl specifickým středoevropským produktem asijského mocenského komunismu. Žádný jiný z tehdejších adeptů na šéfa „poobrodných" komunistů nemohl být schopen nastavit tak dokonalá kritéria pro společenskou demoralizaci a rozklad. Ani Vasil Bilak ne. Jeho změna starého komunistického hesla „kdo nejde s námi, jde proti nám" na „kdo zradí i své nejbližší, je náš" byla dokonale zrůdná. V roce 1969 jsme bydleli ve Vysokých Tatrách, moje žena pracovala ve Vyšných Hágách, v léčebně. Její kolega lékař měl na oddělení jako pacienta Šaňo Macha, za Slovenského státu velitele Hlinkových gard, kterého tehdy propustili z vězení. Po válce Gustáv Husák žádal pro Šaňa trest smrti. Když Husáka samotného jeho souvěrci uvěznili, dali jej na celu s Machem, jehož trest smrti požadoval. V době, kdy v dubnu 1969 nastupoval Husák k moci, se kolega zeptal Šaňo Macha na Husáka. Šaňo Mach s děsem dal ruce před sebe a řekl „nehovorte, nič nechcem počuť, Husák je starý stalinista". Husák zažil, věděl a vybral si to nejhorší.

Důsledkem Husákovy vlády byla hluboká společenská demoralizace, která postihla všechny sféry společenského života a zasáhla téměř každého. Způsob sametového převratu i průběh „transformace" devadesátých let je i jejím plodem.

Citlivé duše mi opět prominou, jedním z prvých kroků skutečného převratu měl být proces s Gustávem Husákem, „jeho hlava měla být pro výstrahu naražena na kůl a vystavena na hradbách. Tělo měli dostat krkavci", obrazně řečeno, samozřejmě.

Revoluční prezident Václav Havel. S pohledem na prezidentský úřad a jeho nositele jsou devadesátá léta tragickou operetou. Nejúděsnější na tom co se v naší zemi odehrálo a stalo v devadesátých létech je to, jak se zcela míjí obsah a pojem slov s realitou, která nás obklopuje. Naše právo navázalo na právní systém totalitního státu, jehož základní vnitřní kvalitou bylo, že psané právo platí někdy a pro někoho. Vůdcové sametové revoluce, mezi nimiž Václav Havel zaujímal prestižní místo, tuto dialektickou podvojnost stvrdili, pardonem komunistických zločinů. Komunistická strana se stala parlamentní stranou a aby to bylo černé na bílém, že naše psané normy netřeba brát vážně, jsme v zákoně o protiprávnosti komunistického režimu napsali a vyhlásili komunismus za zločinný a protiprávní. Základním signálem „sametové revoluce" byla zpráva, že psané zákony naší země netřeba brát vážně, zločin a zločinné jednání je a bude beztrestné. Co se odehrálo v privatizaci, o čem jsou dnešní média, jaká je politická scéna, jak funguje právní systém, je důsledkem těchto prvých základních kroků.

Malý autor absurdních dramat na Hradě posloužil coby jedinečná krycí figura k „přeonačení" pragmatických technokratů, kteří zneužívali a parazitovali na komunismu, v mafiány, parazity a ředitele zeměkoule, kteří dále parazitují na stejné zemi a jejích občanech. Snad se i domníval, že režíruje své největší absurdní drama, když pronášel své vznešené řeči o etice a morálce na jevišti nevěstince. Na skutečném jevišti českého státu a společnosti se odehrála a stále ještě hraje spíše absurdní smutná parodie. Ten malý pán, dnes oslavován ze všech stran, před dějinami bude vinen.

Píši, co jsem viděl, slyšel a věděl, v Poslanecké sněmovně jsem roky křičel, upozorňoval a varoval. Naše nemoc je však hlouběji než že bychom byli jenom hluší.

Mám svůj podíl viny, v prezidentské volbě 1993 jsem svůj hlas s velikými pochybami Václavu Havlovi dal. Kdybych věděl to, co o měsíc později, nikdy bych to neudělal.

Obludné na komunismu bylo, že člověk byl majetkem státu. V počátcích toho, kdo nevyhovoval, nebyl dostatečně poslušný, bylo možno zavřít nebo popravit. Později, jak systém měknul, esteticky řečeno, se „humanizoval", stával se občan přes své děti, kariéru, tužby, nebo slabosti rukojmím a zajatcem jeho tajných služeb. Celá desetiletí komunistická tajná služba sbírala kompromitující materiály na lidi, kteří se mohli hodit, nebo mohli být nebezpeční. Aktivně takové lidi dostávala do kompromitujících situací a pak dávala nůž na krk. Celá desetiletí prorůstala českou společností tato smrtelná nákaza.

Po listopadu 1989, kdy v převratové době došlo k uvolnění a nešlo vše uhlídat, začaly se vyjevovat kontury metastáz této rakoviny. Z mých přátel, kteří neemigrovali a zůstali ve své rodné zemí, jsem polovinu našel v registru jako agenty. Disent byl záměrně infiltrován „odpůrci komunismu", kteří byli spolupracovníky tajné bezpečnosti. Stejné platilo pro umělce, hospodářské pracovníky, kněze a další. Proto humanista, moralista a etik Václav Havel se stavěl tak usilovně proti zveřejnění seznamů státní bezpečnosti i lustračnímu zákonu. Nezapomenu na emoce, které provázely projednávání lustrací, či seznamů tajné bezpečnosti ve sněmovně. Mohu stvrdit, že všichni, kteří byli nalezení v seznamech, i svým dalším jednáním, jak jsem mohl v průběhu času pozorovat, nebyli čestní lidé.

Jasně projevená neochota vypořádat se z důsledky této těžké společenské choroby, natož jít za jejími zdroji a příčinami, ukázala, jak účinnou metodou ovládání společnosti tato choroba je. Co za komunistů rozežíralo společenskou tkáň neviditelně pod povrchem, vystoupilo v devadesátých létech na veřejnou scénu. Nemoc, protože nebyla léčena, napadla ústřední orgány společenského těla státu. Z vlastní zkušenosti tvrdím, že dnes ve vrcholné české politice zůstali již jen lidé použitelní a především vydíratelní. Parlamentní politické strany nejsou svéprávnými subjekty, o jejich politice nerozhodují a neurčují ji lidé zvolení ve svobodných volbách. Nastavilo se na zneužití, dnes tak funguje celá česká společenská scéna.

Statistickými metodami vypočtená pravděpodobnost, že dva po sobě jdoucí ministři spravedlnosti a prezidenští kandidáti, zcela náhodně v minulosti autem zajeli člověka, je mizivá. Jděte do minulosti Václava Klause, Miloše Zemana i Petra Pitharta, nepochybuji o tom, že najdete okolnosti, kterých lze využít k tomu, aby se stali kandidáty na prezidenta. V tomto především je smutek a tragedie dnešní české „demokratické politiky".

 

V Třeštici 22. ledna 2003

 

Čestmír Hofhanzl, člen Smírčího soudu Konzervativní strany (www.skos.cz)