PODPORUJEME

Národní pochod pro život 2020


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

19.04.2006

Autor: Dan Drápal

Předvolební zápisník 3 - o soukromém vlastnictví

Bydlení, zemědlství, církve.


Zatímco hlavní politické strany se ve své kampani věnují populistickým tématům a stavějí spíše na tom, že volič se o programy zajímat nebude, chtěl bych se v těchto předvolebních úvahách i nadále věnovat zásadnějším tématům.

V minulém zápisníku jsem psal o tom, že demokracii se podařilo zavést tam, kde byla předem prosazena ochrana soukromého vlastnictví. V debatě o mém článku na „Neviditelném psu" kdosi vyslovil pochybnosti, zda křesťan vůbec může být pravicový. Tato poznámka je svědectvím, jak je v myslích lidí křesťanství často (mylně) spojováno s jakýmsi jánošíkovským postojem „bohatým brát a chudým dávat". Jsem přesvědčen, že princip soukromého vlastnictví je naprosto klíčový jak pro zdravý duchovní a duševní život jednotlivce, tak pro prosperitu celého národa.

Komunistům se bohužel do značné míry podařilo nasadit lidem do hlavy, že soukromé vlastnictví je cosi nemravného. Ve skutečnosti nás Bůh stvořil s určitou odpovědností a přeje si, aby tato odpovědnost měla dostatečný prostor, v němž by se mohla projevit. K tomuto prostoru patří právě soukromé vlastnictví, které dává člověku jistotu, že nebude připraven o plody svého snažení. Soukromé vlastnictví umožňuje, aby se člověk mohl postarat o svou rodinu, případně aby něco zanechal svým potomkům. Soukromé vlastnictví a neexistence dědické daně působí ve prospěch rodiny; jeho zpochybnění a omezení dědickou daní působí protirodinně.

Ano, pokud je někdo čistě sobecký, bude mu princip soukromého vlastnictví sloužit jen k neplodnému hromadění majetku. Soukromé vlastnictví není samozřejmě jedinou či nejdůležitější zásadou a není vlastně (podobně jako svoboda) samo o sobě pozitivní hodnotou. Je to ovšem (podobně jako svoboda) hodnota nezbytná k tomu, aby člověk mohl odpovědně žít - a nic na tom nemění ani fakt, že existují lidé, kteří se chovají pouze sobecky.

Kdekoli je princip soukromého vlastnictví zpochybněn, nastupuje nejistota ohledně vlády práva jako takového. Nevyhnutelně nastupuje omezení svobody a na celonárodní rovině se nemůže nedostavit ekonomický úpadek.

V naší zemi byl princip soukromého vlastnictví po pádu komunismu do jisté míry obnoven. Jsou však přinejmenším tři oblasti, kde obnoven nebyl, či přinejmenším ne důsledně.

Nejkřiklavější prohřešky proti principu soukromého vlastnictví stále přetrvávají v oblasti majitel domu - nájemník. Stát jednoduše nechává část své „sociální politiky" platit majitele domů. Jinými slovy, bezostyšně je okrádá. Důsledkem je, že bydlení je nedostatkovým zbožím a v celé oblasti bují korupce. Proto je pro mne nevěrohodná každá politická strana, která nemá ve svém programu ochranu soukromého vlastnictví, k němuž náleží i narovnání vztahů v oblasti bydlení. Doufám, že náš stát prohraje soudní spory s majiteli domů a bude je muset za své hanebné jednání odškodnit.

Druhou oblastí, v níž byl princip soukromého vlastnictví soustavně porušován, byly restituce zemědělských družstev. Chápu, že po jejich zrušení či transformaci bylo třeba určitých přechodných opatření (to ostatně platilo i v otázce bydlení). Těžko očekávat, že po letech komunistického tureckého hospodářství se spravedlivý stav navodí za pár týdnů. Nicméně v oblasti vlastnictví zemědělské půdy nakonec došlo k okradení některých vlastníků, kteří restituce „nestihli". Škoda sice není tak veliká a trvalá jako v případě bydlení, nicméně i v této oblasti byl princip soukromého vlastnictví porušen.

Třetí oblastí jsou církevní restituce. Církve jsou v naší zemi nepopulární a všechny vlády toho využily, aby majetkové vyrovnání s církvemi odsouvaly donekonečna. Jako křesťan a vedoucí činitel jedné z církví jsem v polovině devadesátých let církve vyzýval, aby se svého majetku v rámci evangelizační věrohodnosti vzdaly; pokud se ale na věc dívám jako občan, musím konstatovat, že stát se v této oblasti principem nezcizitelnosti soukromého vlastnictví neřídí, dlouhodobě dle mého názoru k vlastní škodě. O církvích si můžeme myslet cokoli; právo by ovšem mělo platit padni komu padni. Pokud je nám někdo nesympatický, nedává nám to právo ho okrádat.

Nedostatečná ochrana soukromého vlastnictví umožňuje státu, případně městům či obcím, aby konaly nátlak na občany, kteří nechtějí prodat svůj majetek třeba tam, kde má vznikat průmyslová zóna. Kupříkladu v případě výkupu půdy pro továrnu automobilky Hyundai byli někteří lidé nuceni svou půdu prodat pod brutálním nátlakem, pod hrozbou vraždy. Nečinnost policie a státních zástupců v této věci nevěští nic dobrého.

Doporučuji volit strany, které mají ve svém programu důslednou ochranu principu soukromého vlastnictví.

 

Dan Drápal