PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

22.05.2008

Autor: Vlastimil Podracký

Práce jako poslední poslední možnost získat peníze

Nejhorší ze všeho je rovnostářství.


„Bez práce nejsou koláče", a jiné průpovídky jsme slýchávali od babiček. Jenže tak to už dnes není vnímáno, komunisté diskreditovali práci přinucením ji vykonávat jako předstíranou nezištnou angažovanost, postkomunistický režim ji téměř zostudil přezíravými postoji politiků (viz prezident Havel) a tuneláři svými snadno nabytými penězi ponížili práci na největší hloupost. Takže se opravdu jeví, že dnes je práce považována opravdu za poslední možnost jak vydělat peníze, zvláště když je stále přítomno přesvědčení, že lze práci nějak obejít, že prostě k vydělání peněz není nutná.

Práce je určitou askezí a teprve křesťanství askezi uznalo jako ctnost a humanizmus potom dokončil tuto představu a práci, zvláště tu nezištnou, oceňoval jako morální přednost. Předkřesťanské společenské systémy práci neuznávaly jako ctnost, protože ji vykonávali otroci, a klasičtí autoři se k ní stavěli opovržlivě. Práce se v rovonážném systému zařazuje do harmonie života jako polární hodnota - povinnost, oproti druhému pólu - odměně ve smyslu práva. Za práci by tedy měla být odměna. Harmonie života je daná prací a odměnou, ať už přímou finanční nebo jinou hodnotou. Přesto je lidskou přirozeností vybírat si v životě slasti, a strasti přenechávat jiným, takže i snaha, aby jiní pracovali a dotyčný si jen užíval, je součástí lidské existenční strategie. Proto jedině společenský systém a přirozené mechanizmy řídící život mohou člověka k oné rovnováze donutit. Proto ti sofistikovanější rodiče a také stát už děti k práci vychovávají a harmonii života přirozeně učí, pokud chtějí, aby potomek se v existenčním prostředí uplatnil, protože jinak hrozí, že se z něj stane ztracená existence.

O tom, jaká by měla být odměna za práci, se vedly v každé době jen nekonečné spory. Většina lidí se cítila podhodnocená, protože se vždy našli takoví, kteří podle nich dostatečně nepracovali a brali nezasloužené peníze. Komunisté měli subjektivní, tedy nijak objektivně nepodloženou představu o placení různých profesí, zvýhodňovali manuální práci a potom samozřejmě, o čemž nemluvili, práci politickou (v jejich podání tedy „politickou", politruckou...). Prostě zase jen ty práce, jejichž vykonavatele si potřebovali získat pro svoje (politické) cíle, nikoliv podle opravdu vykonaného úsilí. Nicméně to je tak v podstatě vždy a protože není nějaké zcela zřetelné kriterium pro vyhodnocení kvality a množství práce, stejně v jakémkoliv systému panuje představa o tom, že jsem podhodnocen a ostatní nadhodnoceni. Je otázka, zda ta představa má nějaký význam.

Objektivní měřítko odměny může být jen když příjemce práce, tedy zákazník, prostě ten, který výsledek práce užívá, práci vyhodnotí. Ale ani on nemá kritérium zcela nezištné. A tak je východiskem trh, přirozený mechanizmus, kde nabízí svoji práci mnoho výrobců a zákazník si vybírá. Nakonec ovšem, pokud výrobek nebo službu potřebuje, zaplatit musí bez ohledu na to, jaký je jeho názor na cenu. Pro většinu lidí, ať chtějí nebo ne, je opravdu práce poslední možnost jak vydělat peníze, nicméně nic jiného jim nezbývá, protože společnost obvykle jiný způsob výdělku nedovoluje, alespoň ne všem.

Když odhlédneme od subjektivních představ o výdělku, přece jen existuje určité objektivní morální kritérium odměny. To je dáno určitými zažitými emotivními pravidly, že bez práce koláče nejsou a tedy lidé, kteří nepracují by neměli jíst. Především ti, kteří získali peníze nepoctivě, tedy ne prací, a potom ti, kteří sice něco dělají, ale peněz berou jaksi nadměrně. Mezi těmi prvními jsou různí spekulanti včetně tunelářů a mezi těmi druhými se obvykle jmenují poslanci, protože jsou z této skupiny nejvíce viditelní. Samozřejmě, že „společnost" nedává lidem peníze podle práce. Není to v jejích silách, nicméně by asi měla opravdové nepoctivce, tedy, kteří peníze ukradli, trestat. O to se sice snaží, ale nemá dostatek fyzických a morálních sil to opravdu prosadit. Přitom si povšimněme, že nepoctivci se objevují vždy nějak v souvislosti se státem, s privatizací státních podniků, s úřady a volenými zástupiteli, nikoliv v souvislosti s tržním mechanizmem. Trh je tedy ještě relativně nejpoctivější, ačkoliv i to je podmíněné. Proto také lze říci, čím méně státu, tím více poctivosti. Také můžeme říci, že až už nebude co privatizovat, nebude co tunelovat, až nebudou státní a evropské dotace a sankce, nebude rozsáhlá korupce, prostě až si každý vydělá na sebe a každá obec bude žít se svých vybraných daní, korupce se výrazně sníží. Neodstraní se asi nikdy, protože se asi nikdy neodstraní státní zakázky.

Jenže není jen ta práce, která je nutná k obživě i k nedbytečnému konzumu. Je také nutná nezištná práce pro společnost, pro svoji obec, pro svůj stát. To není jen tak: „Udělám jen to, za co mne platí". To prostě nejde. Jednak je tu už ona zmíněná neschopnost opravdu rozeznat, co je zaplaceno a co ne. Jednak se společnost neobejde bez práce jako nezištné angažovanosti. Bohužel právě tento druh práce diskreditovali komunisté, protože onu nezištnou angažovanost vyžadovali násilím a tím se vlastně z nezištné angažovanosti stala zištná, protože jen jejím vykonáním se člověk vyhnul politickým problémům. Práce jako nezištná angažovanost tedy musí být opravdu nezištná a dobrovolná (ano, k dobrovolnosti nelze nikoho přinutit, tedy ono „musí" zní divně - ale není vztaženo k jednotlivci...). Dnes nám tento druh práce chybí a můžeme vidět, že chybí především lidem odchovaným komunistickým režimem, zatímco třeba emigranti tímto handicapem netrpí.

Práce jako nezištná angažovanost je rovna jakékoliv jiné občanské nezištné angažovanosti, je stejně tak dána emotivní ctností udělat něco pro společnost, pro druhé lidi. V Olomouci se ztratila malá dvojčata. Matka je svěřila v kočárku neznámé asi třináctileté dívce na hlídání. Ta si je odvezla domů, asi si s nimi ve svém podkrovním pokojíku hrála. Kočárek nechala před domen. Policista, který nebyl tu dobu ve službě, poté, co byl zprávami uvědoměn o případu, kočárek uviděl a nahlásil. Bylo to velké štěstí, ale co kdyby si tento policista řekl, že ho to nezajímá, protože není ve službě? Někdo si řekne, že je to samozřejmé. Ale nemysleme si, že pro všechny.

Když komunistický režim dehonestoval všechny hodnoty, zlikvidoval, vyhnal do zahraničí nebo vyřadil na okraj společnosti elitu, zdálo se, že po jeho pádu je to vše možno překonat. Elita vystoupí z marginality, schopní emigranti se vrátí a hodnoty se obnoví. Nikdo netušil, jak je to obtížné a jak se to samo prostě nestane. Komunisté se transformovali a s morálkou se rozešli už úplně, protože zradili svoje zásady, nehájili svůj systém a nechali se uplatit svými nepřáteli kapitalisty tím, že dostali příležitost využít svého postavení k nemorálnímu obohacení. Co je možno chtít od takových lidí? V Chartě 77 zůstali jen komunisty prověření a neškodní lidé, ostatní buď zlikvidovali, vyhodili do zahraničí nebo vyřadili na okraj společnosti a pomluvili. Po převratu začaly pronikat do české společnosti hodnoty ze západní Evropy. Mezi nimi už nebylo po blahodárně působících konzervetivních hodnotách téměř ani stopy. Buď to byly hodnoty spojené s vyděláváním peněz, honbou za konzumem nebo hodnoty tzv. levicově liberální, což je rovnostářství a relativizace. Nic jiného už Evropa nemá. Prostě vlastně ani není vzorem, kromě ještě nějaké té vyšší životní úrovně a snad ještě trochu z dávných dob reziduujícího právního řádu.

Nejhorší ze všeho je rovnostářství. Je shodné pro komunisty a levicové liberály, rozdíl mezi nimi je jen ve vztahu k osobní svobodě. Pokud si hodnoty mají být rovny, musí být poníženy na stejnou úroveň. Pokud mají být rovny platy, musí se práce znehodnotit, vykony srovnat a nemluvit vůbec o tom, že někdo pracuje více a někdo méně. Pokud se má homosexualita srovnat s heterosexualitou, potom se musí obě sexuality srovnat jako stejně hodnotné a zapomenout na to, že heterosexualita plodí děti, o jejichž potřebnosti zdravé společnosti nepochybovaly, ale společnost rovnostářská se tváří, jakoby děti nebyly potřebné. Má-li se žena a muž srovnat jako sobě naprosto rovní a se stejnými kompetencemi v životě, musí se zapomenout na obrovskou a jedinečnou práci, kterou dělají ženy pro společnost tím, že plodí a vychovávají děti. Protože rovnost je přednější, je nutno jejich jedinečnou práci a její výsledek dehonestovat, tvářit se, že je to cosi buď samozřejmého, nebo nepodstatného, nedůstojnéhoa vlastně i zbytečného.

Podle teorie systémů je odchylka mezi hodnotami důležitá pro fukci systému. Jestliže budou dva pracovníci rozdílně pracovat (bude odchylka mezi jejich výkony), a bude to potvrzeno rozdílnou mzdou odpovádající rozdílnému výkonu (odchylka platů bude následovat odchylku výkonů), potom systém bude fungovat a povede k větší snaze a po větším výkonu. Pokud bude stejná odměna za rozdílný výkon, srovnají se výkony na roveň tomu nejmenšímu. Systém fungovat nebude. Pokud nebude mateřství hodnoceno, ani morálně ani materiálně, ale žena hodnocena jen jak se dokáže vyrovnat muži v profesní činnosti a nebude ani záležet její osud ve stáří na počtu dětí, nejspíše bude respektovat jen svoje přirozené instinkty, které se dají realizovat jedním dítětem nebo také občasnou návštěvou dětského domova a nezavazující filantropií. Prostě bude snaha snížit výkon na roveň tomu nejmenšímu a to je bezdětnost. Pokud bude vysoké školství emitovat 40% vysokoškoláků ze všech mladých lidí, dočkáme se toho, že diplom nebude znamenat o moc víc než záchodový papír, nejen proto, že jich bude tak mnoho, ale proto, že výkony studentů se sníží na roveň tomu nejméně schopnému, který už bude opravdu velmi neschopný, aby se dosáhlo výše uvedeného procenta diplomovaných. Egalitářský relativizmus došel tak daleko, že v rámci tzv. multikulturalizmu považuje všechny kultury za rovné, ačkoliv třeba evropská kultura vytvořila prací svých příslušníků hodnoty, které dnes slouží celému světu.

Práce je jednou z hlavních konzervativních hodnot, a to nejen ta, za kterou se berou peníze. Dehonestovat práci je stejně zločinné, jako dehonestovat lidskou důstojnost. Vždyť je to jeden z hlavních způsobů specificky lidské realizace, jedna z nejdůležitějších a nejvyužívanějších možností, jak ve světě konat dobro.

 

20. května 2008

 

Vlastimil Podracký

www.konzervativnistrana.cz