Autor: Dan Drápal

Povolební zamyšlení

Trojkoalice, Ústava a co najdeme v médiích...

---

Máme více než dva měsíce po volbách, vláda však stále v nedohlednu. Není to ovšem tragédie. Česká republika vcelku funguje, a kdyby existovala naděje, že budeme mít dobrou a funkční vládu třeba až za další dva měsíce, nelitoval bych onoho času čekání.

Během povolebního času se ovšem něco dálo a stojí to za zamyšlení.

Začnu pozitivně. Vedoucí představitelé tří stran - ODS, KDU-ČSL a SZ - nějakou dobu vyjednávali o trojkoaliční vládě. Mnozí už řekli, že to bylo zbytečné, že šlo o ztrátu času, protože tato vláda stejně neměla šanci na vyslovení důvěry v rozpolcené sněmovně. Přesto na mne vyjednávání působila vcelku občerstvujícím dojmem. Jednalo se totiž o programu. Jednalo se věcně. Jednalo se tvrdě. Jednali jak předsedové stran, tak vyjednávací týmy. A - světe div se - důvěra mezi jednajícími partnery spíše rostla, než že by se vytrácela. Snad to souviselo s tím, že se jednalo o programových myšlenkách. Jednání neurčovaly osobní animozity, naschvály a stará nepřátelství. I když nakonec trojkoaliční vláda nebude, něco z té atmosféry má šanci v české politice zůstat. Vidím to jako pozitivnější, než se může na první pohled zdát.

Ukázala se i určitá negativa. Za jedno velmi významné, i když téměř nepovšimnuté, vidím skutečnost, že pan prezident nejedná podle ústavy a celkem nikdo se nad tím nepozastavuje. Pozor - netvrdím, že pan prezident jedná PROTI ústavě! Jeho jednání není - alespoň dle mého názoru, který ovšem nesdílejí všichni - v rozporu s ústavou.

Jenže ústava předpokládá, že prezident vítěze voleb pověří sestavením vlády. Nepředpokládá, že ho nejprve pověří nějakým nezávazným jednáním a že se on, případně ostatní, teprve rozhodnou, jak dál, podle toho, zda se bude dařit, nebo ne. Máme tady ústavu, která stanoví, jaké kroky mají být podniknuty. Panu prezidentovi dávají značnou volnost. Nemusí pověřit sestavováním vlády předsedu strany, která získala nejvíce hlasů. Může zkusit pověřit někoho jiného, má-li důvod se domnívat, že právě on sestaví vládu, která ve sněmovně získá většinu. Ústava ale předpokládá, že věci poběží podle předepsaného scénáře, ne, že se bude chytračit.

Tento přístup k ústavě je odrazem našeho přístupu k zákonům obecně. Zákony namnoze nechápeme jako férová pravidla, podle nichž se má odehrávat život. Kolikrát se různí tuneláři, šibalové a jim podobní hájili u soudu, že něco sice možná nebylo mravné, ale nebylo to nelegální! A bohužel to nejsou pouze tuneláři a šibalové, kdo se snaží zákon nějak „vožulit". Jsou to i politici. Uvedu příklad, aby bylo jasné, o čem mluvím: Když byl stvořen nový mediální zákon, měly být např. v televizní radě osobnosti nezávislé na stranických sekretariátech. Všichni víme, jak to dopadlo. Nemáme úctu a důvěru k zákonům, nemáme důvěru ani k ústavě. Chceme věci držet ve vlastních rukou, nejsme ochotni spolehnout se na ústavou předepsané procedury - nebo je alespoň vyzkoušet. Tento obecně rozšířený přístup vrhá dlouhý stín.

Druhá negativní věc, kterou chci zmínit, je na rozdíl od té první očividnější. V určité fázi jednání, když se ještě mluvilo o trojkoalici, ODS nabídla ČSSD, že si za základ vládního prohlášení vezme předvolební desatero ČSSD. ČSSD to okamžitě odmítla. O čem to vypovídá?

Můžeme to interpretovat třeba tak, že ČSSD své předvolební desatero vůbec nemyslela vážně. Nebudeme patrně daleko od pravdy. Předvolební desatero nemělo žádnou praktickou hodnotu. Byl to jen reklamní slogan. Jinak by ČSSD krok ODS neměla striktně odmítnout, ale měla by žádat objasnění, jakými praktickými kroky bude trojkoaliční vláda toto desatero naplňovat.

Ale abychom ČSSD nekřivdili. Na rozdíl od lidovců a zelených používala ODS v předvolební kampani podobné triky, jako ČSSD. Rozdíl byl snad pouze v tom, že ČSSD se před volbami - domnívám se, že ke své vlastní škodě - rozhodla být velmi útočná a osobní.

„Finta" s předvolebním desaterem je zjevná, ale její význam je hlubší, než se může na první pohled zdát. Občane, nevěští to pro tebe nic dobrého. Programy, předvolební slogany a různá ta desatera jsou jen takové vábničky na tebe. Nemají větší hodnotu než reklama na zubní pastu. Z přemýšlení o programu jsi prakticky vyloučen. Strany zajímá tvůj hlas, nikoli tvůj úsudek. Apelují na tvé podvědomí, nikoli na tvůj rozum. Neměl by sis to nechat líbit! Jak se ale bránit? Tady je dobrá rada drahá. Nějaké bych měl, dnes však zmíním jen tu nejjednodušší: Vol toho, kdo z tebe nejméně dělá blbce.

Na závěr ještě slůvko k roli médií. Není příliš slavná. Po nějakých zasvěcenějších rozborech programů by se člověk musel hodně pídit a v hlavních denících je vesměs nenajde. Tam se tak ještě dozví něco z Topolánkovic domácnosti nebo o tom, že Paroubek má panděro a potřebuje podstaveček. Jestli z toho podstavečku bude vyslovovat geniální nápady, nebude mi vadit ani podstaveček, ani panděro. Otázka je, kdo může za to, že se z novin dovídáme vždy spíše ty věci podružné než podstatné. Občané, kteří se zasvěcených rozborů nedožadují, nebo média, která rozhodně občany příliš nevedou k tomu, aby se zajímali o to, na čem vlastně záleží?

 

22. srpna 2006

 

Dan Drápal

---