PODPORUJEME

Den pro rodinu a manželství 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

Upozornění: Tento text se nemusí shodovat s oficiálním stanoviskem Konzervativní strany

10.12.2009

Autor: Jan Kubalčík

Použijte mřížku

Recenze knihy Petra Hájka "Smrt ve středu".

Článek byl publikován v Konzervativních listech.


Přečetl jsem knihu Petra Hájka "Smrt ve středu". Celou. Je to kniha, která se tváří, že je lidovým manuálem od poučeného praktika, jak se bránit mediálním manipulacím, které na nás všechny útočí na každém rohu. Ano, útočí. Petr Hájek je nepochybně poučeným praktikem. Kdyby např. napsal knihu o tom, jak zakládal a vedl časopis Reflex, zcela jistě bych si ji přečetl s chutí. Smrt ve středu je však daleko více o příkladech, na kterých se autor snaží své nemnohé teoretické úvahy demonstrovat, než o těch úvahách samotných. Následující text si proto dovolím volně a neostře rozdělit na dvě části. V první se dotknu oněch použitých příkladů, v druhé části pak obecných soudů, které autor na téma médií pronáší. Část o příkladech bude podstatně delší - což zcela odpovídá rozložení v knize samotné.

 

Nejen Dvojčata

Jedním z nejvíce zmiňovaných příkladů, jež autor použil, je teroristický útok provedený 11. září 2001 (nejen) na mrakodrapy v New Yorku. Nelze se mu vyhnout. Nejde však zdaleka jen o něj, autorova argumentace je vedena provazováním řady dějů z uplynulého desetiletí. Budu to respektovat. Hned úvod části "Projekt revoluce v New Yorku" je velmi nevkusný (patrně jeden z mnoha pokusů provokovat - těmi je kniha prošpikována). Autor srovnává zmíněný útok s bombardováním Miloševičova režimu (které bylo sice špatně provedeno i prezentováno, nicméně přesto přineslo desetiletí míru na Balkáně - viz R. Joch: "Proč Srbsko tehdy výprask potřebovalo jako sůl"). Následuje velmi sporné tvrzení, že válka v bývalé Jugoslávii se "Americké bezpečnosti v žádném myslitelném směru netýkala". V jakém myslitelném směru se americké bezpečnosti týkaly válka ve Vietnamu či v Koreji? S trochou nadsázky nebo notnou dávkou cynismu by se dal podobný dotaz položit i v případě obou světových válek...

Ostatně dle autora (zde si pomáhá citací Miroslava Macka) by k bombardování patrně nedošlo, kdyby si Američané nepotřebovali vyzkoušet nějaké nové zbraně. Jedná se o velmi častý logický omyl (to v lepším případě) či ještě oblíbenější sugesci a manipulaci (to v případě horším). Stačí si uvědomit, že pokud se něco děje časově za sebou, či dokonce pokud je jedna věc umožněna věcí předchozí, ještě to vůbec neznamená, že onen následek byl důvodem pro svoji příčinu... tedy to, že si jistě americká armáda v rámci této operace nějaké nové zbraně vyzkoušela, ještě vůbec neznamená, že tato operace byla uskutečněna právě proto. (Je to jako kdybychom tvrdili, že nám vlak ujel proto, abychom si v nádražní restauraci mohli dát pivo. Inu, když už nám vlak ujel, tak si na to pivo zajdeme... ale raději bychom náš spoj stihli.) Aby se armády takovým nařčením zcela vyhnuly, musely by se v takových případech vystříhat použití nových zbraní (a ještě skeptikům dokazovat, že tomu tak skutečně je), což je evidentně absurdní.

Dále autor přirovnává NATO k Varšavské smlouvě: prý by bylo "obdobně pokrytecké" říct, že v roce 1968 bylo Československo okupováno armádami Varšavské smlouvy, jako říkat, že Miloševičův režim byl bombardován NATO (dle autora nás okupoval Sovětský svaz a Miloševičův režim byl bombardován USA - ganz egal...). Autor tím (mimo jiné) říká, že vztah (např.) Polska či Maďarska a SSSR uvnitř Varšavské smlouvy byl podobný, jako je vztah (např.) Dánska či Nizozemí a USA uvnitř NATO. Pokračuje tvrzením, že Američané (!) v Iráku rozjeli "krvavou a nekonečnou občanskou válku". To ponechám bez komentáře.

Následuje tedy Irák. Oblíbený argument na téma zbraní hromadného ničení pochopitelně nemůže chybět. Připomeňme např., že senátor Rick Santorum a kongresman Pete Hoekstra oznámili 21. června 2006, že podle tehdy odtajněné zprávy zpravodajského střediska amerického Ministerstva obrany bylo v Iráku od roku 2003 do té doby nalezeno 500 kusů chemických zbraní, obsahujících hořčičný plyn a sarin. Autor se pozastavuje nad tím, že se snažíme vnutit "světlo Pokroku i těm, kdo po něm vůbec netouží ... a chtěli by si žít po svém, třeba i v "technologické tmě".". Škoda, že se už nepozastavuje nad tím, proč se masy lidí z takových společenství přesouvají na Západ. Otázku, zda invaze do Iráku byla či nebyla "spravedlivou válkou", autor bagatelizuje. Neuznává ji za hodnou své vážné pozornosti snad i proto, že "spravedlivá válka" je pro něj "dvousloví z dob komunismu". No považte! To mu však nebrání v tom, aby se pasoval na autoritu a exkomunikoval z řad pravice každého, kdo v této věci nesdílí jeho pohled.

Autor by nebyl blízkým spolupracovníkem Václava Klause, kdyby vedle padoušské Ameriky nebylo zmíněno Rusko, jako "výspa ostrého kapitalismu". Ach tak! Ostatně, mediální mýtus o Václavu Klausovi jako o "bytostně politickém konzervativci" je autorem šířen při každé příležitosti. Na jiném místě však uvádí zajímavý citát Václava Klause z článku na téma bombardování Miloševičova režimu. Část zopakuji: "Primitivní antirusismus stejně jako zaslepený amerikanismus jsou jen jinými stranami téže mince. Na čí straně stojíme v základním ideovém konfliktu konce dvacátého století, je jasné.". Zbývá dodat: "Na straně Moskvy." Ale zpět k věci.

Teroristický útok 11.9.2001 přirovnává dále autor k výstřelu z Aurory či k požáru Říšského sněmu (a jinde ještě k zapálení Říma císařem Neronem). Podle jeho názoru tato akce posloužila zejména k tomu, aby mohly být snáze prosazeny odpudivé vize neokonzervativců (těch se autor štítí), podobně jako požár Říšského sněmu posloužil nacistům jako záminka k útoku na komunisty. Jen s velkou dávkou dobré vůle lze tato přirovnání a bezprostředně následující řádky číst jinak, než jako implicitní tvrzení, že současný (v roce 2001) režim v USA je (byl) srovnatelně zlý, jako byl režim komunistický či nacistický.

Nechybí samozřejmě pasáž o pochybnostech, jak vlastně mrakodrapy spadly. Vždyť i v Čechách (!) "téměř tři čtvrtiny dotázaných nevěří oficiální verzi", jak autor připomíná. Vzpomíná filmy, které oficiální verzi zpochybňují, a uvádí, že žádná evropská veřejnoprávní televize nikdy žádný neodvysílala. V tomto bodě letos autorovu konspiraci poněkud nabourala Česká televize, která přímo v předvečer 11. září odvysílala pořad BBC "Konspirační teorie o 11. září 2001", který je přesně toho typu. Po mém soudu to bylo nevkusné. Ale možná to udělali tvůrci z BBC a dramaturgové z ČR autorovi na truc. To by jim bylo podobné!

Důležitou roli v celé argumentaci hraje tvrzení, že přesáhne-li spiknutí jistou hranici, je-li dostatečně rozsáhlé, nemusí se spiklenci obávat vyzrazení (a tím ani trestu), neboť v něco takového nikdo neuvěří. Zní to velmi věrohodně. Námitek je nejméně pět: 1. Opravdu velká spiknutí již vyzrazena byla - např. Watergate či Madoff. Jistě, lze říct, že to ještě nebyla ta dostatečně rozsáhlá spiknutí (a Madoff je primárně kriminální kauzou...). Dobrá. 2. Žádné spiknutí nezačíná rovnou jako giganticky rozsáhlé. Nejprve je nějaký nápad v hlavě jednotlivce a ten kolem své myšlenky opatrně nabaluje další komplice. Nebo to tak nechodí? 3. Zdravý selský rozum říká, že čím více spiklenců, tím větší pravděpodobnost vyzrazení (alespoň zpětného, v memoárech - na tom se dá přece skvěle vydělat... tak si počkejme). 4. Téměř vždy existuje nějaká "druhá strana". Ta, je-li dostatečně mocná, využije každou příležitost, aby zpochybnila "oficiální verzi" - a nemusí při tom být vůbec primární, čemu věří veřejnost, sekundárně však případný kolaps oficiální verze utajit jistě nelze. V tomto případě jsou takovým hráčem zajišťovny. Jde o "pojišťovny pojišťoven", které v souvislosti s 11. zářím 2001 zaplatily astronomické sumy. Jsou to podniky, které sice neinzerují v TV a tak jsou oku běžného občana téměř skryty, ale jsou velmi bohaté - nejsem si jist, zda se mimo ně někde na světě koncentrují větší objemy financí - a tedy i dosti mocné. Je těžké si představit, že by nějaká síla mohla tyto instituce zastavit v případě, kdyby se rozhodly přezkoumat tuto "pojistnou událost" s ohledem na to, že výsledkem zkoumání by mohlo být zjištění o spiknutí v čele s vládou USA. Logicky by pak totiž zajišťovny mohly v takovém případě požadovat své náklady zpět po původci - tedy po USA. U teroristů to jaksi z povahy věci nelze... 5. Je-li tak snadné provést téměř bez rizika spiknutí obrovského rozsahu, tedy "pokud je plán dostatečně ambiciózní a jednoduchý", takové spiknutí jistě nebude samo - takových ambiciózních spiknutí bude víc a bylo by s podivem, kdyby si alespoň některá z nich nekonkurovala. To by se pak měla vzájemně potírat a vyzrazovat a náležitě spektakulárně zveřejňovat rejdy těch druhých... Konečně, když je to tak prosté, proč se třeba autor sám jednoduše ambiciózně nespikne, aby to všechno zlo světa zastavil?

Autor konstatuje, že po všech amerických intervencích a misích, "které jedenácté září odstartovalo", je svět "mnohem méně bezpečným místem nejen ve srovnání s dobou, kdy se hroutil komunismus, ale i s dobou před koncem tisíciletí". To samo o sobě však není nijak rozhodné. Svět v roce 1938 byl také méně bezpečný než v roce 1928. Ústřední otázka zní, zda by byl svět více či méně bezpečný než dnes je bez těchto intervencí. Na to nechť si odpoví každý sám.

Dalším, kdo se ocitá na autorově mušce, je "umělecko-žurnalistická" část české veřejnosti. Nikdo z těchto kruhů by totiž dle autora nebyl ochoten označit G. W. Bushe za marxistu. Důvodem je pak "vzorný antikomunismus", kterým si tito lidé prý "léčí své většinou oprávněné komplexy viny z dob totality". Já s dovolením ponechám žurnalisty i umělce stranou. Nicméně, je to pěkná psychologizace; objektivní pohled na věc chybí. Přitom autor sám je jinačí kabrňák: žádným komplexem netrpí. Nebo ano? Je zajímavé na jiném místě knihy číst o "novinářích ze sklonku epochy reálného socialismu, kteří odmítli stejně tak vstoupit do Komunistické strany Československa, jako podepsat Chartu 77". Roli hlavního terče tady však hraje G. W. Bush samotný.

Autor cítí potřebu vypořádat se s tím, že i Ronald Reagan byl neokonzervativcem. Vypadá to, že Reagana autor ctí. Je-li tomu skutečně tak, budiž mu to ke cti. Ovšem je třeba nějak vyklouznout z té pasti nekonzistence. Opět budiž autorovi ke cti, že to alespoň reflektuje - to vůbec není samozřejmost (ani v knize samé, jak bude později patrné). Tak tedy dle autora "Reagan pustil do své politiky jenom tolik prvků neokonzervatismu, kolik v souboji se sovětským konkurentem bezprostředně potřeboval. Byla to všehovšudy (sic!) teze o Sovětském svazu jako "Říši zla" a z ní vyplývající "vítězná" hollywoodská verze "leninské filmové politiky" v podobě působivého sci-fi projektu Hvězdných válek.". Staří sovětští praktici-analytici byli prý "okouzleni". Nezbývá než konstatovat, že KGB považuje autor za partu labilních amatérů, která prostě jen "pochybovala" a nedokázala včas odkouzlit okouzlené politbyro. Autorova interpretace Reaganovy politiky vůči SSSR je skutečně originální: byla to jen hra bez skutečného odhodlání k činům. Namátkou taková Grenada byla asi pouhým přeludem.

Důsledné účtování s neokonzervatismem pokračuje. Další ranou (pod pás) je (mimoděk?) uvedené tvrzení, že neokonzervatismus navazuje na clintonismus. Jak to jde dohromady s tím, že Reagan do své politiky přece jen nějaké prvky neokonzervatismu pustil, ví asi jen autor sám. Na řadu však již přicházejí čeští neokonzervativci. (Ti jsou dle autora stiženi "paranoiou přímo exponenciální". Líbezné.) V tom nemůže chybět "radar", "Kosovo", "Gruzie". V kontextu knihy je zajímavou otázkou, jak je možné, že se tak dobře spiknutým neokonzervativcům nepodařilo zmanipulovat českou veřejnost ve prospěch tak důležité součásti jejich agendy, jakou byl třeba právě onen "radar". Věcnou stránku autor odbývá tvrzením, že po zmíněných tématech "neexistovala žádná domácí poptávka" a "republika je nepotřebovala". Následuje sofistika, které by v Kremlu přitakal každý. Přemítám, zda autor někdy měl možnost číst texty G. Górneho či někdy slyšel o Litviněnkovi, jaká by asi byla jeho reflexe charakteru a rozsahu činnosti v roce 2006 v Polsku rozpuštěné, na Moskvu přímo napojené zpravodajské služby WSI. Neméně by mě pak zajímalo, jak by autor vyložil praktické mlčení našich médií o tomto polském úspěchu. Zřejmě bezděčným zábleskem je konstatování že "bojovat staré války je pouze virtuální zábava senilních starců všech věkových kategorií, ve které zneužívají dávno devalvovaných symbolů a znaků epochy, která se v této podobě vrátit prostě nemůže.". Položil bych důraz na slova "v této podobě". Ruská pasáž však dále pokračuje již bez takových "překlepů" a čtenář v ní nenalezne ani Čečensko, ani Litviněnka, ani Politkovskou... Zato jinde složitě dokazuje, že napadení Gruzie Ruskem v loňském roce bylo zejména mediální operací vyvolanou ze strany Gruzie, či dokonce USA ("even marketing" - viz níže...). Kde se v takovém případě vzala blesková ruská reakce, neřeší. Jak do toho zapadá roky trvající rozdávání ruských pasů obyvatelům území, které je strategické pro kontrolu energovodů, to se čtenář nedozví.

Závěrem kapitoly točící se kolem 11. září autor přece jen vyslovuje nějakou předpověď (proč je to důležité bude popsáno dále). Dočkáme se prý toho, že se vláda USA přizná (přesněji: autor to nevylučuje...). Tak si to zapamatujme a počkejme. Mým závěrem pak je, že tato nejdelší část knihy je takový "Fahrenheit 9/11" v knižní podobě.

 

O střed moc nejde

Autor na předlouhých stranách další části knihy kritizuje politiku středu, či tzv. nepolitickou politiku. Chvályhodné. Většinu z toho, co na toto téma říká, lze lépe vyjádřit např. tímto: "Kdo říká, že nestojí napravo ani nalevo, je nalevo." (R. Scruton). Úvahy nad tím, proč může být taková politika přitažlivá, však zajímavost nepostrádají. Následuje opět adorace "fenoménu Klaus" a jeho vyzvednutí na pozadí disentu v čele s Chartou 77. Nejde mi o obhajobu "chartistů", ani jejich aktivit před či po roce 1989 - jde mi o míru, soudnost a stud. Ničeho z toho se autorovi na těchto stranách zjevně nedostává. Jednoho z vrcholů absurdity pak autor dosahuje tvrzením "Václav Klaus to s kapitalismem myslel doopravdy.". Nezbývá, než zopakovat: "nic než Saruman".

Kritikou všeobecného hlasovacího práva je mi autor sympatický. Coby člověk vystupující jako někdo, kdo do mediálních kuchyní prostě vidí, se však minul v předpokladu, že to bude bod, za nějž bude kritizován. Pokud mi něco neuniklo, v tomto ohledu zůstal autor kritiky ušetřen. Já bych však nesouhlasil s jeho defétismem - totiž s tvrzením, že jde o "nevratný akt". Ani v nejmenším nepopírám obrovskou náročnost současné neblahé trendy zvrátit. Vzdáme-li to však předem, nejedná se o nic jiného, než o sebenaplňující se proroctví.

Kritika konceptu lidských práv je však již diskutabilní. Britský guvernér v Indii, který razantně vystoupil proti tamnímu zvyku upalovat vdovy s jejich zemřelými manželi, nebyl žádný levičák - přesto se domníval, že tyto ženy mají právo na život. Autor správně uvádí, že (nejpozději) od Mojžíše je známa povinnost "nezabiješ". A právě jako důsledek povinnosti všech lidí (záměrně) nezabít (nyní ponechme stranou oprávněnou sebeobranu nebo válku...) je zde právo člověka jakožto člověka, tedy každého člověka - tzn. lidské právo na život. Brát v potaz výhradně politické svobody, které jsou zaručeny v konkrétní společnosti jejím členům, zavání pozitivismem. Polemizoval bych také s autorovým tvrzením "pro smysluplnou lidskou existenci od stvoření světa je nejdůležitější Svoboda". Svoboda má nepochybně obrovskou hodnotu, ale hodnotou nejdůležitější pro smysluplný život člověka, je (poněkud zjednodušeně řečeno) Spása. Ostatně o "lidských právech" hovoří i Benedikt XVI.: "Univerzalita, nedělitelnost a vzájemná propojenost lidských práv zároveň slouží jako záruka ochrany lidské důstojnosti. Je nicméně zřejmé, že práva uznaná a formulovaná v Deklaraci (pozn. J. K.: míněna Všeobecná deklarace lidských práv) se na každého člověka aplikují díky společnému původu lidské osoby, jež zůstává vrcholem Božího stvořitelského plánu pro svět a dějiny. Tato práva se zakládají na přirozeném zákoně vepsaném do lidských srdcí a přítomném v různých civilizacích a kulturách. Odstranit je z tohoto kontextu by znamenalo omezit jejich dosah a upadnout do relativistického pojetí, podle něhož by se význam a interpretace práv mohly měnit a jejich univerzalita by byla popřena ve jménu odlišných kulturních, politických, sociálních, ba dokonce náboženských kontextů. Nelze proto připustit, aby tato široká různorodost hledisek zatemnila fakt, že univerzální jsou nejen práva, ale také lidská osoba, podmět těchto práv." (promluva Svatého otce před Valným shromážděním OSN, 18. dubna 2008). Troufám si odhadnout (i vzhledem k tomu, že o pár stránek dál autor papeže dvakrát cituje), že tuto skutečnost by mohl vzít autor v potaz a třeba i na základě toho zvážit, zda lidská práva v nějaké podobě přece jen nevzít na milost. Konečně nelze pominout, jaký význam měl, autorem jinde vyloženě vysmívaný, Brežněvův podpis pod "Koš o lidských právech" na podkopání sovětského režimu (lze jen doporučit např. Ch. Potok: "Brány listopadu"). Celkově se domnívám, že není na místě koncept lidských práv totálně odmítat, ale vzít jej střízlivě za správný konec. Naprosté odmítnutí konzervativců by vedlo zejména k přenechání dalšího politického tématu v rukách levice. V jednom však s autorem souhlasím: vyhlašovat lidská práva je zcela zbytečné (a možná v dlouhodobé perspektivě i škodlivé, protože se zároveň s tím nevyhlašují komplementární lidské povinnosti). To je ale jiná otázka než ta, zda tato práva existují či nikoli, resp. zda přenechat veškerou iniciativu na tomto poli levici.

Kapitola "Obvyklý atentát na Stvořitele" patří k nejlepším v celém knize. Autor se zde z křesťanských pozic vymezuje proti socialismu, resp. "třetím cestám". Když už ale autor akcentuje křesťanský pohled (a to je mi víc než sympatické), chybí mi v tomto kontextu alespoň krátká reflexe sociálních encyklik (což bych čekal zejména od někoho, kdo si zve na pomoc citáty Svatého otce...). Účinně by tím předešel případným výtkám, že když říká "volný trh", má na mysli něco ve stylu příběhů Ch. Dickense.

 

Ta konzistence...

Autorův výklad metod "public relation" (PR) a "event marketing" (EM) je vrcholem knihy a to přesto, že řada předkládaných sdělení je více či méně banální. (Náročnějšímu čtenáři bych doporučil text "Politika, jaká nemá být" od Petra Fialy - Kontexty 3/2009). Hlavní výzva autora zní: mějme se na pozoru! Média totiž nejen že strašně lžou při PR, ale také si dokáží tu z obchodních, tu přímo z podlých důvodů náramně vymýšlet a přímo vyrábět realitu prostřednictvím metody EM. Zde autor jednoznačně nejvíce zúročuje svoji neoddiskutovatelnou praktickou mediální zkušenost. Je však potom velmi zarážející číst, co si dle autora "většina veřejnosti" myslí nebo nemyslí, co bere či nebere vážně a co jak ve veřejnosti rezonuje. Odkud autor tyto poznatky čerpá? Že by z médií? Nebo: nesnaží se zde autor dokonce místo popisu reality spíše realitu vytvořit?

Velmi pěkné jsou také autorovy úvahy na téma všudypřítomnosti médií a postřehy o tom, jak se před nimi lze ukrýt či bránit - a jaká cena se za to platí. Ostatně, pro celou knihu platí, že jakmile se používané příklady ocitnou na vedlejší koleji, čtenář hned pookřeje. Jakou hlavní metodu tedy autor k obraně před médii předkládá? Použijte mřížku! Jedná se o "mřížku pravděpodobné nepravdivosti". Metoda se opírá o předpoklad, že "média lžou, jako když tiskne", přičemž "to platí pro VEŠKERÉ mediální obsahy bez výjimky" (velká písmena autor). Je předložen základní zákon, který říká: "V principu je všechno naopak!". Rada tedy zní: "použijete-li ... mřížku na cokoli, co v médiích čtete, posloucháte či sledujete, bude nejbezpečnější metodou, jak se dobrat k alespoň potenciálně realistickému obrazu, obrátit sdělované v protiklad.".

Zajímavé je - v českých euroskeptických kruzích oblíbené - rozvíjení paralely mezi současnou Evropskou unií a snahami nacistického Německa sjednotit Evropu. Autor tuto paralelu dokládá několika přesvědčivými citáty. Jde o jasnou snahu ukázat na EU jako na totalitní projekt. Je pozoruhodné, že o několik stránek dříve cituje autor z řeči Václava Klause pronesené v únoru 2009 na půdě Evropského parlamentu, v které se jasně říká, že pro Českou republiku není vedle EU žádná alternativa. Věří autor - obdivovatel Václava Klause, že jeho idol je smířlivý k naplňování Hitlerových plánů?

Zatímco náznaky o podobnosti EU a nacistického Německa jsou alespoň provokativní, sugesce stejnosti režimů USA a SSSR už je jen ohraná. Tuto teorii se salónní intelektuálové snažili lít svým spoluobčanům od Rozvadova po L. A. do hlav desítky let. Byli to titíž "užiteční idioti", proti kterým se autor tolikrát vymezuje, a snažili se o to pomocí podobných sofistik, jako je ta autorova. Nic při tom nebylo (a jak je na autorově příkladu vidět, ani není) platné, že "hlasování nohama", které stejné desítky let praktikovali otroci Moskvy (zatímco do rudého ráje nikdo neprchal...), je stále znovu usvědčovalo z nepravdy.

"Nejkrásnější" piruetu však autor předvedl tím, když přirovnal referendum o vstupu ČR do EU k volbám v ČSR v roce 1946. Ani slovo o Smlouvě o československo-sovětském přátelství z 13. prosince 1943, ani slovo o Košickém vládním programu. Já prosím nejsem žádný nadšený příznivec EU, ale tohle je stěží něco jiného, než zaslepená předpojatost. Jestli (tak ten příměr pokračuje...) je přijetí Lisabonské smlouvy (LS) obdobou komunistického puče v únoru 1948, kde je mrtvý Jan Masaryk? Dočkáme se bruselských vykonstruovaných procesů, justičních vražd, koncentračních táborů a vln emigrace? Nicméně, když už jsme u LS, autor chválí německý Ústavní soud, že se (na rozdíl od toho našeho) zabýval LS pořádně - s ohledem na "nedotknutelnost německé státnosti". Předpokládejme tedy, že se německý Ústavní soud nezmýlil, když dospěl k závěru, že LS v rozporu s německou státností, resp. její nedotknutelností není. Dále lze (zjednodušeně) předpokládat, že náš a německý stát se neliší. Ano, vím, že rozdíly jsou obrovské, jde mi ale o takové principy, jako je např. stále dokola probíraná suverenita - tu přeci v tomto případě buď spolu s občany BRD máme, nebo o ni spolu s nimi přicházíme. Čili pokud není LS v rozporu s německou státností, proč by měla být v rozporu se státností naší?

Dále se autor dopouští další predikce - již za chvíli bude vidět, proč je to tak cenné. Tohle určitě vítám. Autor tvrdí, že současní hlavní propagandisté evropské federace (Barroso?, Solana?) se obrátí proti konceptu EU. Prý přijde jakýsi "osmašedesátý". Tak si to zapamatujme, ať můžeme po letech vyhodnotit, jak se autor trefil. Jsme tedy prý po uši tam, odkud jsme před dvaceti lety vyšli. Zkusil snad autor, řekněme, v roce 1985 publikovat něco podobného na moskevskou adresu a ono mu to prošlo? Nebo z čeho tak dovozuje?

 

I kniha je médium

Jsem rád, že jsem v knize nalezl alespoň nějaké předpovědi. Bez toho by byla některá sdělení zcela bezcenná. Jde o to, že každými n body lze proložit nekonečně mnoho křivek. Přeloženo: na jakýkoli vybraný konečný soubor faktů z minulosti lze najít (nekonečně) mnoho teorií, které budou přesně sedět... nejlépe se tak vytvářejí různé konspirace. Jediná možnost, jak platnost hypotézy v takovém případě prověřit, je předpověď - tedy co z takové teorie plyne pro budoucnost. To, že je dostatečně vysvětlená minulost, příliš mnoho neznamená, ale když se začnou plnit předpovědi, které byly na základě teorie vyřčeny, to už je pak jiná káva. Když se však věci ubírají jinak, než bylo dle teorie odhalováno, málo platné, je třeba ji odložit jako nedůvěryhodnou.

V samém začátku hovoří autor o médiích jako o vetřelci, která proniká "veškerým veřejným i soukromým prostorem". Co autor, ten zůstal vetřelcova ataku ušetřen? Celé úvodní východisko je podivně pokřivené řadou důležitých a vypovídajících drobností. Autor např. tvrdí, že dobrý jev se prostě prosadí a špatný zanikne - že bez vnějších zásahů se prokáže životaschopnost. (Pro přesnost: má to platit pro jevy, na jejichž počátku stojí člověk.) Tím se však vůbec nic neříká o tom, co je "dobrý" a co "špatný" jev, protože kritériem je zase pouze to, zda jev zanikl či přetrval. Autor kritizuje vnější zásahy - umělá omezení, ale pro tuto kritiku takto neexistuje žádná opora, neboť neexistuje kritérium, co "umělé omezení" je. Je jím omezení stanovené člověkem, který je shodou okolností úředníkem? Proč je to umělé? Je jediným "řešením" totální absence jakékoli autority? Co autorita Pravdy či Zákona? Je i ona nepřirozeným zásahem zvenčí? Na základě toho, že člověka se evoluce netýká, zatímco jeho vynálezů (tedy jevů, na jejichž počátku stál...) ano, autor dovozuje, že nutně musí nastat okamžik, kdy vynález přeroste člověku přes hlavu a začne jednat "samostatně". Žádný vynález však nejedná, ani jednat nebude "samostatně" (a to ani v uvozovkách...). Svobodnou vůli má z tvorů zkrátka pouze člověk a tvor není Stvořitel. Autor vůbec na několika místech zřetelně tíhne k determinismu, který je v protikladu k existenci svobodné lidské vůle. Jak bychom bez svobodné vůle mohli čelit vetřelci, jehož organismus "tak většinově prorostl naším, že MY jsme ONI, a ONI jsme také MY"? Řez mezi dobrem a zlem šel vždy srdcem každého z nás... Kdo si však chce přečíst něco opravdu zajímavého na téma spiknutí nás samotných proti nám, ať raději sáhne po knize "V pasti úspěchu" od R. B. Reicha (Prostor, 2003).

Kniha je z velké části manifestem - koncentrátem všeho, o čem si někteří naši spoluobčané, kteří sami sebe - mnohdy nevím proč - řadí k pravici, myslí, že je to učiní pravicovějšími či konzervativnějšími - po vzoru Václava Klause. Na pravdu a fakta se přitom moc neohlížejí, přesto občas i slepé kuře zrno najde. Vidím jako neštěstí, že to je právě autor, kdo byl v nedávné době spojován s polemickými názory na evoluční teorii. Musím říct, že v podstatné části toho, co na toto téma autor (nejen v této knize) publikoval, mám názory velmi podobné. Ale, a to by měl autor coby mediální odborník dobře vědět, udělal této věci hlavně medvědí službu. Kdybych měl konspirativního ducha jako autor, řekl bych, že... jenže nemám.

I tato kniha je součástí mediálního světa. Není to celé manipulace, kdy se autor tváří, že je "na straně čtenáře", odkrývá mu zákulisí manipulace, tím účinně otupí jeho ostražitost a v masce přítele podsune svoji variantu dezinterpretace? Kniha se tváří, že je primárně "o médiích" a vše ostatní slouží "jen" coby příklady, které (a to autor někde, v rámci vyvažování a také aby nic nepřehnal, připouští) mohou být i jinak... Ale co když je primárním cílem představit ony příklady a jde o to, abychom přijali autorovu verzi vyprávění? Co když je to celé PR ve prospěch Ruska a Václava Klause? Pro každý případ doporučuji použít mřížku pravděpodobné nepravdivosti...