PODPORUJEME

Národní pochod pro život 2020


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

07.11.2005

Autor: Dan Drápal

Pouliční bitky ve Francii a my

Paralely s romskou otázkou.


Když se pouštím do psaní tohoto článku, pouliční bitky ve Francii neustále eskalují. Francie je daleko od nás a pouliční bitky tam mají dlouhou tradici - přinejmenším od Velké francouzské revoluce. 1848, 1868-70, 1968 - bojovalo se na různých místech Evropy, ale ne vždy všude - až na Francii. A tam se bojovalo zpravidla nejvíc.

Nicméně bylo by chybou si myslet, že tyto pouliční bitky zůstanou omezeny na Francii. Netvrdím prorocky, že propuknou i jinde, ale na druhé straně by mě nepřekvapilo, kdyby se „přelily" i do jiných zemí.

Pro nás mohou být vážným varováním: nebudeme-li řešit romskou otázku, můžeme za několik let, možná v příští generaci, zakoušet něco podobného s našimi Romy. Paralel mezi potomky přistěhovalců, kteří nyní řádí ve Francii, a našimi Romy, je více, než se na první pohled zdá.

Zkusme vyjmenovat alespoň některé.

Porodnost je mnohem vyšší než u celkové populace.

Nezaměstnanost je mnohem vyšší než u celkové populace.

Obrovská část dané komunity (dá se říci: převážná část) žije ze sociálních dávek, o nichž se domnívá, že na ně má nárok. Na vytvoření tohoto dojmu se shodně podíleli všichni zúčastnění - jak většinová společnost, tak daná menšina (ve Francii potomci přistěhovalců, u nás Romové.)

Politická reprezentace, a to jak vládní, tak opoziční, celá desetiletí problém přehlíží. (Podívejme se do programů našich vládních a opozičních stran, zda tam najdete cokoli smysluplného o řešení romské otázky. Přitom jde o časovanou bombu.)

Minorita nemá žádnou skutečnou reprezentaci. Ať už je za tím cokoli, Romům se nepodařilo za patnáct let dát dohromady jakoukoli jen trochu věrohodnou reprezentaci, která by požívala autority ať už v romské komunitě, ať už navenek. (Ponechávám nyní stranou otázku, kdo za to může, pouze konstatuje skutečnost.) I kdyby francouzská vláda chtěla s vandaly na předměstích vyjednávat, nemá s kým. Stejně tak je na tom naše vláda vůči Romům. I kdyby se příslušná vláda rozhodla jednat s někým, kdo je na straně minority relativně nejdůvěryhodnější, ten by neměl ani vnitřní, ani vnější autoritu, aby případné výsledky jednání prosadil v převážné části dané minority.

Minorita nevznáší žádné požadavky, o nichž by bylo možno smysluplně vyjednávat - snad až na požadavek „dejte nám peníze", který ovšem daný problém nemůže vyřešit.

Problémy se „zahušťují" v rámci společnosti, v níž převažuje postmoderní názor, že každý má „nárok na svou pravdu", že žádná absolutní pravda není, že vše je relativní, že svoboda je větší hodnotou než pravda. Při převaze tohoto názoru nemá majorita minoritě co nabídnout. Sama se totiž zřekla jakýchkoli ideálů, když je prohlásila za relativní a stejně platné (a tudíž stejně neplatné) jako jakékoli ideály jiné. Proč by se měli přistěhovalci ve Francii integrovat, když Francie nemá ráda sama sebe a sama si nevěří? Proč by se měli integrovat u nás Romové? Nabízí jim většinová společnost nějaké ideály, ve jménu kterých by stálo za to se integrovat?

Nadto i ve výchově převládl nesmyslný liberalismus. Jakýsi moudrý člověk už dávno prohlásil: „Poučuj syna o jeho povinnostech, a vychováš činorodého člověka. Poučuj syna o jeho právech, a vychováš rebela." To vše je pozadí, na kterém propukly pouliční bitky v Paříži.

 

Dan Drápal

 

člen Konzervativní strany