Autor: Čestmír Hofhanzl

Postkomunistická „reforma“ lesního hospodářství – zločin století

"To je způsob exploatace lesa v Turecku a Střední Asii." (Odpověď ředitele prvorepublikových Státních lesů a statků ing. Jana Opletala ministru zemědělství Hodžovi na předložený návrh – dát lesy na Podkarpatské Rusi do nájmu na vytěžení akciové společnosti založené pražským velkořezníkem.)

V historii evropského lesnictví posledních staletí vidíme, že kdykoli dojde ke zpochybnění právního řádu a vlastnických poměrů došlo k rabování lesů. Po válkách a převratech s úpadkem právních poměrů - vyrazili chamtivci do lesů vykrást, co našetřily předešlé generace. Stalo se to za Marie Terezie po Pruských válkách v Čechách. Podobné se stalo po Francouzské revoluci, kdy byly v celé Francii vyrabovány lesy. Stejně tomu bylo v době Rakousko-Uherského vyrovnání v Rakouské monarchii.

Po první světové válce po rozpadu Rakouské říše byl pokus o vyrabování lesů učiněn v nově ustanoveném Československu. V prvních letech po válce byly dva pokusy o pronájem lesů na Podkarpatské Rusi a o dva roky později i na Slovensku - akciovým společnostem na vytěžení. Zabránil tomu citovaný Jan Opletal, dřívější správce rakouských lesů v Bukovině.

Předobrazem naší sametové reformy lesního hospodářství v devadesátých letech je proces, v jehož rámci les a jeho zásoby dřeva posloužil coby finanční zdroj upevnění bolševické moci v Rusku ve dvacátých letech minulého století. Bolševický režim prvních deset let své existence žil z prodeje a exportu dřeva. Těžba dřeva byla jedním z prvních důvodů „budování" pracovních táborů.

Stejný důvod - získání peněz za dřevo - měla „reforma" lesního hospodářství po Únorovém „vítězství" pracujícího lidu po druhé světové válce. Odvětví lesního hospodářství bylo rozděleno na část „pěstební" a „těžební". Smyslem bylo rozdělit lesnický stav, aby ti, kdo les pěstují, neviděli, jak se těžbou jde do podstaty lesa. Stejný princip byl uplatněn a o totéž šlo v posametové „podnikatelské" reformě lesního hospodářství v devadesátých letech.

Na těchto třech pokusech o ekonomické vydrancování lesůlze, v rozpětí více než sedmdesáti let, pozorovat tragický úpadek profesní cti, odpovědnosti a mravnosti. První pokus na počátku vzniku státu neuspěl, v té době ještě existoval pojem profesní cti, z Rakouska do nového státu přešli neúplatní úředníci a lesníci. Druhý pokus po Únoru neměl dlouhého trvání proto, že kočí a holiči (!), kteří se stali šéfy lesních závodů, nebyli ještě tak demoralizovaní, aby mlčeli, když viděli pustošivý důsledek, který měla „socialistická reforma" na stav lesa. „Reforma" byla po roce a půl zrušena.

Postkomunistická „reforma" měla stejný záměr jako komunistická reforma padesátých let - rozdělit lesnický stav, zneprůhlednit hospodaření s lesem a především manipulovat s prodejem dřeva. Cílem bylo, převést peníze do „správných" rukou. Co se nepodařilo v Československu na počátku komunismu, dokonale uskutečnili „postkomunističtí podnikatelé", kteří nad komunismem „zvítězili". „Úspěch" a trvání „reformy" je obrazem demoralizace komunismem.

Les za komunismu tvořil podle oficiální terminologie surovinovou základnu socialistické výroby a průmyslu. Lesníci byli správci lesa a dodavateli suroviny pro zpracovatelská odvětví socialistické výroby. Přes tuto nelidskou terminologii, si mnoho lesníků dokázalo udržet citlivý vztah k lesu a zdravý rozum. Nejvíce komunismem postiženou vrstvou lesnického stavu se stali šéfové lesních závodů a myslivečtí prominenti. Kariérní postup byl spojen s členstvím ve straně, to samo již tříbilo charaktery. Prominenti holdovali mysliveckým radovánkám i v komunismu. Při těchto příležitostech si vnitrostraničtí „reformátoři", spojení se Státní bezpečností, vybudovali s lesnickou „nomenklaturou" nadstandardní vztahy.

Co se po roce 1990 odehrálo v podobě „podnikatelské" reformy lesního hospodářství, má paralelu s vrůstem vlivu šéfů „kolchozů" v „normalizaci" sedmdesátých let. Možnost vytváření rezerv a fondů v zemědělských družstvech, které „rodná strana" nedokázala ukontrolovat, dala předsedům družstev prominentní postavení. Došlo k vzácné symbióze skupin kolem „progresívních" zemědělských předsedů s vnitrostranickými „reformátory" ze Státní bezpečnosti. V „nachylujícím se" komunismu sloužila družstva jako „sponzoři" vnitrostranické „reformní" politiky.

Zemědělství oproti lesu skýtá výrazně vyšší ekonomický výnos, má však jednu velkou nevýhodu. Produkční proces v zemědělství má většinou jen roční cyklus, tomu odpovídá i vytváření rezerv. Les, jako zdroj ekonomického výnosu, má malou výnosnost, jen 1 až 4 procenta a ještě v cyklu sta roků. Avšak, hospodařily-li předcházející generace rozumně, je ve stávajících porostech ohromná zásoba dřevní hmoty, tu lze bez velkých nákladů převést na peníze. Udělá-li se „podnikání" a způsob prodeje dřeva neprůhledným, po vyvezení kmenů z lesa nelze nic dohledat.

Při rozumné těžbě, odpovídající ročnímu přírůstu, činí peníze z lesního hospodářství jen asi 0,3 až 0,5 % ročního objemu národního důchodu. V zásobě dřeva v porostech je však ohromné množství peněz, které při neodpovědném přístupu, s malými náklady, lze v krátké době získat. Smyslem „reformy" nebylo nic jiného než právě to, aby „podnikání" v lese bylo maximálně neprůhledné; konečným cílem pak bylo převést takto získané zdroje do „správných" rukou.

Již téměř dvacet let jsou to peníze, kterými byla financována celá „perestrojka" sametové revoluce, placeny politické strany i uplácena média. Není lepšího důkazu, který by lépe vystihnul důsledky komunismu, postihl a popsal principy a zdroje „podnikatelského postkomunismu" než to, jak bylo lesa zneužito v sametové „komunistické" reformě devadesátých let.

Od léta 1990 jsem byl členem zemědělského výboru pro životní prostředí českého parlamentu. Osm let jsem měl příležitost sledovat „reformu", tedy tvorbu zákonů kolem odvětví lesního hospodářství. Odborným otcem té „geniální" koncepce byl reformní komunista, člen Ústředního výboru strany a účastník srpnového Vysočanského sjezdu ing. Zdeněk Domes. První návrh koncepce zněl: ze stávajících lesních závodů vytvořit akciové společnosti, těmto společnostem dát les v jejich obvodu do dlouhodobého pronájmu na třicet roků. Formálně lesní půda měla zůstat ve vlastnictví státu. Jeden státní lesník by kontroloval dodržování smluv na rozloze dvacet pět až třicet tisíc hektarů lesa. Účel a smysl této reformy musel být jasný i blbovi - vykrást ekonomický potenciál lesa. Zdeněk Domes to i nepřímo přiznal, když na výboru řekl, že lesní hospodářství je „překapitalizované". Tomuto návrhu se nám ještě podařilo zabránit.

Když v květnu 1991 Federální shromáždění schválilo v zákoně 229/1991 Sb. - O půdě, navrácení lesů původním vlastníkům, vyjádřil se Domes s úsměškem, cituji: „Oni nám to rádi vrátí". Podařilo se vrátit lesy velkým vlastníkům (mimo církve), městům i obcím i restituce malých lesů. Vydávání těchto lesů se „reformátoři", kteří obsadili všechna klíčová místa ve Státních lesích i státní správě, snažili v největší možné míře brzdit a znemožňovat. V této době byly lesy před vydáním i po něm vykrádány. Tvrdím, že to byl proces ústředně řízený a organizovaný. Zdeněk Domes v roce 1991 zařídil lesní společnosti z oblasti Beskyd dotaci jedenáct miliónů na nákup výpočetní techniky. Ve stejné době šéf Foresty Velké Karlovice ing. Škrabal prohlásil, cituji: „Budeme-li mít informační systém o malých lesích, budou naše.". Stejně tak tvrdím, že politické vedení i špičky státní správy, policie i soudnictví spolupracovaly. Nešlo dohledat nic, policie od zachycených případů musela dát ruce pryč, maximálně byl postižen individuální zloděj.

Tak jako v jiných odvětvích posloužila kuponová privatizace. Majetek lesních závodů byl „privatizován" v kuponové privatizaci podle projektů, které jednotně nadiktovali „reformátoři". Z lesních závodů se staly lesní akciové společnosti, které zastřešily fondy. Ze Státních lesů byla udělána centralizovaná organizace, která se stala „formálním" správcem lesů patřících státu. Rozhodující místa v jejich vedení obsadili „reformátoři". Ředitelem se stal Jiří Oliva a ekonomem Zdeněk Domes. Podnik měl minimum provozního personálu, provozní činnosti v lese na smlouvu začaly vykonávat subjekty vzniklé z kuponové privatizace a další - jak běžel vývoj.

Výnosnost lesa 1 až 4 % znamená, že když na konci stoletého hospodářského cyklu ukradne zloděj vlastníkovi ze sta stromů čtyři, nemá vlastník za sto let žádný zisk. Společnosti, které v lese pracovaly, si dřevo samy těžily, udávaly kvalitu, cenu i množství. Celkový rozsah lesní půdy ve státě činí asi jeden milion šest set padesát tisíc hektarů, to je víc než pětina plochy státu (ČR se rozkládá na ploše cca 78 tis. km čtverečných). Po restitucích zůstalo Státním lesům o něco méně než 60 % této výměry. Roční těžba dřeva ve státním lese se pohybuje v rozmezí 8 až 9 milionů kubíků. Průměrná cena metru kubického dřeva se pohybuje kolem jednoho tisíce dvou set korun. Po celé roky udávaný roční zisk Státních lesů byl kolem tří set milionů korun. Za to byly po celou tu dobu oslavovány jako ziskový státní podnik. Nevím, co je ještě třeba dále uvádět. Můj skromný odhad je, za sedmnáct let existence „reformy" bylo ze státního lesa vykradeno na sto miliard Kč.

Po celou dobu své poslanecké kariéry jsem sledoval, co se kolem odvětví „lesního hospodářství" dělo, nepřímo též kam směřovaly peníze z odvětví vykradené. Je třeba zdůraznit, že peníze z „podnikání" ve státním lese byly nekontrolovatelné cash peníze, použitelné k různým účelům. Byl to základní zdroj na řízení a ovlivňování politiky, všechny parlamentní politické strany dostávaly peníze z tohoto zdroje. Z těchto peněz byla koupena a ovlivňována média, sem patří i převod Novy do rukou Vladimíra Železného. Před volbami 1996 dostala ODA 27 milionů na volby od lesních akciových společností se zadáním, že se již nesmím dostat do sněmovny.

Roky jsem o tom neuvěřitelném „tunelu" do státního lesa mluvil ve sněmovně. Vlámal jsem se do porady ekonomických ministrů i na jednání vlády, argumenty slyšeli Klaus, Lux, všichni ministři. Žádnému ministru financí nevadilo, že státní rozpočet přichází ročně o miliardy - vše lehce prokazatelné. Každý se bál, kolem toho tématu jenom otřít. Roky jsem o problému psal, nakonec mi mé texty žádné významné médium nezveřejnilo. Přímo poetické bylo, když odpovědní ministři na mé argumenty odpovídali, že nerozumí tomu, co říkám. Při tom všichni dobře věděli, o co jde, dnes to již ví každý lesník. Policisté, kteří způsob „podnikání" ve Státních lesích vyšetřovali, když nepřistoupili na politické zadání, byli z případu odvoláni, kdo z nich měl odvahu a neměl na to „pajšl", odešel od policie.

Odvolání Jiřího Olivy z funkce ředitele Státních lesů za sociálně demokratické vlády ministrem zemědělství Palasem bylo jen bojem o „morkovou kost", tedy o to, kdo to chutné sousto bude držet ve svých rukách. V posledních pěti až šesti letech byly z řad samotných lesníků činěny pokusy začít ten neuvěřitelný „tunel podnikání" se státním lesem měnit. I proto po Olivovi žádný z ředitelů Státních lesů neměl na tom postu dlouhý život. Žádný z nich nebyl dostatečně a ideálně použitelný. Poslední roky se záměrně navršuje dojem chaosu a korupce kolem státního lesa. Navršují ho ti, kdo ten způsob založili. Na veřejnost, do médií, jsou vytahovány „kraviny" některých podivných zakázek, za které jsou ještě většinou zodpovědní jiní lidé, než ti, kterým jsou přišívány. Smyslem uplacených mediálních kampaní je, aby byl ve veřejnosti vzbuzen a udržen dojem nepořádku v hospodaření se státním lesem. Což o to - nepořádek tam opravdu je, celou dobu o tom píšu. Nikdy a nikde však v těchto kampaních nebylo řečeno či napsáno, co je skutečným ústředním problémem a proč tomu tak je. Cílem všech těchto kampaní je totiž dovést Státní lesy k privatizaci, opět do stejných „správných" rukou.

Jde o navýsost politický problém, státní les tvoří cca 20 % území státu, území, které svou přírodní charakteristikou nejvíce ovlivňuje místní podnebí a životní prostředí celé populace. V tomto čase se ve Střední Evropě nevedou války tankovými brigádami, jde o to, aby v určitém území byly přítomny a ovládaly je určité aktivity a společnosti, jejichž „vlastník" je neidentifikovatelný. Většinou lze tušit, že se nalézá v krajinách na východ od nás.

Předposlední ředitel Státních lesů Jiří Novák byl použit jako vyměnitelná onuce na přechodnou dobu. Současný ředitel Státních lesů ČR Svatopluk Sýkora je již dokonalost sama. O jeho kvalitách a specializaci mluví předešlá působiště, všechna s jasným vztahem k impériu „podnikatele" Babiše. Všichni dosavadní zloději, kteří se na mršině státního lesa živili, byli oproti nastupující garnituře nejvýše okresní či krajská liga. Teď již jde skutečně o život. Před pár týdny jsem potkal vysokého státního úředníka, který té dosavadní bandě léta sloužil. Pozdravil jsem dotyčného pána a konstatoval, „teď už je tam ten správný člověk, už je to dokonalé". Dostal jsem odpověď „teď už to rozkradou definitivně".

V současné době je ve vládě novela zákona O prodeji státní půdy, předkládá jí ministr zemědělství Petr Gandalovič. V novele jde o možnost tak zvaných arondací - prodej kousků státního lesa do deseti hektarů obcím nebo jiným vlastníkům, z důvodu ucelení plochy lesa. Velmi se obávám toho, že při projednávání ve sněmovně bude poslaneckým návrhem podniknut pokus prorazit blokaci prodeje státního lesa, která se nám v zákoně O lesích v polovici devadesátých let podařila prosadit. Otevřela by se „zákonná" cesta „převést" státní les ve velkém do „správných" rukou. O to se hraje již léta.

5. února 2009

Čestmír Hofhanzl

www.konzervativnistrana.cz