Autor: Vlastimil Podracký

Poslední člověk dva roky poté

"Poslední člověk", kniha Vlastimila Podrackého, je po dvou letech od vydání stále aktuální.

Před dvěma lety vyšla autorova kniha Poslední člověk a jeho přátelé pojednávající o konci lidstva ve čtvrtém tisíciletí. Komunistická společnost, ve které všichni mají zajištěny všechny potřeby a nemusí pracovat, končí naprostým nezájmem, není čeho dosahovat a není proč žít. Lidé jsou do vysokého věku udržováni při životě a žijí virtuálním životem napojeni na přístroje zajišťující jim zábavu přímým přenosem informací do mozku, zatímco tělesná schránka je napojena hadičkami na přístroje dodávající všechny potřebné živiny do krve. Lidské trosky jsou přebalovány a otáčeny roboty. Vyrobit umělé dítě se nepodařilo a tak lidstvo postupně vymírá. Poslední skupinka lidí se tomuto životu vzepře a rozhodne se vrátit k přirozenému životu. Jejich osudy jsou námětem knihy.

Ve třetím tisíciletí se navrátí náboženské ideje do společnosti, lidstvo přestane vymírat a nějakou dobu je schopno existovat. Potom opět zvítězí pohodlnost, nezájem a komunistické myšlenky. Technická vyspělost nevyžaduje od lidí práci a idea, že lidé trpět musí a pracovat také, se stává stále více trapnou. Proč si jen neužívat?

Ve čtvrtém tisíciletí už poslední lidé leží na ložích a mají na hlavě kuklu, která jim zprostředkovává pomocí impulsů přímé napojení počítače na mozek, a tak se mozek stává součástí velkého všelidového počítače, který jim zajišťuje neustálou zábavu a ruší všechny nepříjemné pocity, třeba bolest. Lidé takto žijí ve stálých slastech a tím se naplňuje odedávný sen lidstva zbavit se trápení a obtíží. Velký vůdce Human 1 už nežije. Předal obraz svého mozku do počítače, a žije virtuálně bez těla, které je jen přítěží. Takto doporučuje postupovat všem. A tak lidé, aby je nezatěžovaly nepříjemné tělesné pocity, postupně odchází do elektronické formy a jejich mrtvé tělo vyhodí roboti řízení Humanem 1 do odpadové jámy. Human 1 není ovšem nějaký Velký bratr, je demokrat. Dělá pravidelná referenda ohledně řízení společnosti, která vždy vyznívají utilitaristicky, lidé žijící ještě se svým tělem, stejně jako nežijící a mající jen mozek v počítači, vždy chtějí další a další zážitky, které se vytváří dalšími a dalšími systémy her a zábavných programů. Jsou stále nespokojeni a nadávají na Humana 1.

Filozof Olejda vychová část posledních dětí k odmítání virtuálního života, tvrdí, že utrpení je součástí života a plnohodnotný život se musí žít i s nepříjemnými aspekty. To odporuje filozofii společnosti a je tím nebezpečný všem virtuálně žijícím, kteří mají obavy, aby je náhodou nějaká diktatura nedonutila pracovat a fyzicky žít. Olejda posléze umírá. Skupinka však zůstává, ale jak lidé stárnou, postupně odchází na lože, vezmou si na hlavu kuklu a žijí virtuálně, aby nezažívali nepříjemné pocity. Posledních dětí je už jen několik a zrodily se v době filozofa Olejdy. Vede je fyzicky zdatný silný muž Bogadyr. Ale ani jeho příklad neuspěje a nakonec zůstává Bogadyr s poslední dívkou Nadou. Poznávají, že zakládat nové lidstvo v tomto prostředí nemá smysl, jejich děti by dopadly stejně jako všechny ostatní předtím.

Bogadyr se dozvídá, že někde v pralese snad ještě žije odloučená skupina lidí původním fyzickým životem. Loučí se s Nadou a odchází je hledat domnívajíce se, že by v takové skupině mohli žít a potomstvo by mělo perspektivu existence. Cestou nalézá v divočině mrtvoly a kostry těch, kteří utekli z virtuálního prostoru vyspělého lidstva a chtěli žít nezávisle, bohužel sami. To ho neodradí. Konečně nalézá obdělaná pole a v dáli kouř z ohniště. Předá Bogadyr zaostalému kmeni odkaz civilizace a zplodí nové potomstvo? Najde své přátele? Nebo už není pro lidstvo šance?

Vydalo nakladatelství Marek Belza, e-mail: mbelza2002@yahoo.com