PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

31.05.2007

Autor: Čestmír Hofhanzl

Posametová demokracie – dokonalý komunismus nebo virtuální perpetum mobile?

Nejsme jako oni, lidská práva, kontinuita právního systému...


Motto: „Bůh není, morálka, odpovědnost - zapomenuté pojmy premediální historie. Máme ještě naději se vyhnout nárazu do zdi?"

 

Jsem exaktně vzdělaný biolog. Co jsem od dětství viděl odehrávat se ve světě kolem, mne dovedlo k poznání. Nade vším, co pozoruji či změřím, musí stát filozofie - metoda pomocí které změřené, viděné i pociťované mohu zařadit do uceleného systému.

To, čemu říkáme civilizace, je plodem kultury jako systému hodnot, které většina lidského společenství zvykově přijala, podle nich žije a jedná.

Posametová doba, tím co se v ní odehrálo, mi důrazně vtiskla do vědomí fakt, že bez obecně přijatého a žitého kulturního hodnotového systému, kterému říkáme morálka, neexistují civilizované normy i samo exaktní poznání. Bez morálky jsou ekonomie i právo prázdné, formální pojmové systémy - dialekticky, podle potřeby použitelné. Sám pojem „pravdy" je bez morálky mlhovinovou kaší bez pevné struktury. Podle potřeby, později ze zvyku, lze relativizovat vše.

Sametoví „revolucionáři" byli sami bez výjimky plody komunismu, jeho hodnot i pojetí světa. Nevadilo jim, že komunismus svými „idejemi" i praxí popřel lidskou, kulturní podstatu člověka. Nevadilo jim, nebyli schopni domýšlet, že ta zmrzačená ideologie popírala zásadní podíl kultury na lidské existenci biologického druhu člověk. A už vůbec některým z těch podivných „revolucionářů" nevadilo, že komunismus po desítky let systematicky pracoval na vyvrácení klíčových kulturních pojmů z mysli lidí, kterým vládl.

Společnost, která prošla půlstoletím komunismu, nebyla svéprávná. Kdyby svéprávná byla, vyhnala by sametové vůdce s jejich populistickými slogany, za kterými byla jen lež.

Slogan „nejsme jako oni" neznamenal: „nebudeme se mstít a spravedlivě posoudíme vinu všech na tom, kam komunismus naši zemi a společnost dovedl". Byl ve skutečnosti jen signálem pro všechny, kdo se na zneužití a zvěrstvu komunismu podíleli: „nikomu z vás se nic nestane, chvilku mlčte, pokračujeme". Byl to jeden ze základních kamenů „posametové demokracie".

Slogan „lidských práv" neznamenal: „našim úmyslem a cílem je obnovit právní stát, vrátit klíčovým pojmům jejich původní význam; vrátíme státu, jeho institucím zastřešující a regulační funkci, aby dbal na dodržování pravidel, která si společnost sama dala; obnovíme kulturní funkci státu, která dbá na dodržování fair play způsobů a v případě potřeby chrání slabé". Jedině takovým způsobem lze udržet míru a zajistit to, co někteří nazývají „lidskými právy".

Člověk na tomto světě má jediné nezadatelné právo, které mu nelze vzít: jednou - dříve či později - zemře. Všechna ostatní „práva" si musí ustát, vděčí za ně společenské kultuře, ve které žije.

Byl jsem členem parlamentu, který v době, kdy jsme měli konat základní legislativní i politické kroky k oddělení se naší společnosti i státu od totalitní a zločinecké minulosti, projednával „Listinu práv a svobod". Cár papíru, který sami ti, kteří jeho kodifikaci iniciovali, nebrali vážně. Bylo to jenom divadlo, sloužící k odvedení pozornosti od toho, co měla politická instituce zákonodárné sněmovny v ten čas dělat.

Žádná lidská instituce nebo sepsaný seznam nezajistí dodržování toho, co nazýváme „lidskými právy". Takové chování a jednání může garantovat jenom Bůh nebo kultura, která drží zvíře v člověku v míře, že se bude chovat lidsky. Řekl jsem to v ten čas ve sněmovně a byl jsem jediný.

Listina práv a svobod byla přijímána jen proto, aby byla okamžitě zneužita. Byl to druhý základní kámen „posametové demokracie".

Kontinuita právního systému" neznamenala: „nemůžeme teď náhle změnit všechny zákonné normy, zhroutil by se stát, nic by nemohlo fungovat", jak „tvůrci kontinuity" v ten čas argumentovali. Slibovali: „Budeme postupně zákonné normy novelizovat a měnit". Politický slogan „kontinuity právního systému" byl svou vnitřní podstatou politickým poselstvím všem uživatelům a interpretům totalitního práva: „mění se vnější technologie politiky; právo bude používáno i interpretováno tak, jak tomu bylo v době kodifikace - podle potřeby a v zájmu silnějšího". Svědčí pro to praxe, která se od počátku rozběhla. Byly zrušeny zákony, které se nehodily a roky je nenahradila jiná norma. V květnu 1990 byl zrušen zákon o socialistickém státním majetku a nenahradila jej žádná právní norma, podle které by bylo možno z hlediska obecného zájmu posuzovat přesuny majetku do „správných rukou". Generálním prokurátorem České republiky v té době byl dnešní nejvyšší dohlížitel nad svéprávností, právem a spravedlností předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Jeden z otců právní kontinuity s totalitním zákonodárstvím.

Měl jsem příležitost do podrobností pozorovat, jak se „demokratizovalo" a vytvářel se „právní rámec" celého jednoho odvětví národního hospodářství. Odvětví, jehož dobrý stav je mimořádně významný pro všechny obyvatele státu. „Reformátoři" lesního hospodářství od počátku prosazovali taková „pravidla", která zajišťovala připravené a zasvěcené skupině legální vykrádání zdrojů lesa. Když jsem to v té době jednomu z reformátorů, pozdějšímu dlouholetému řediteli Lesů České republiky řekl, odpověděl mi ten bohatýr: „Děláme jen to, co na nás žádají nejvyšší představitelé státu". Dnes je tento odborník na tunelování lesa docentem na lesnické fakultě. Máme perspektivu, že vychová další špičkové odborníky ve své specializaci. Reformátor Zdeněk Domes ve sněmovním výboru prohlásil: „Lesní hospodářství je překapitalizované, část zdrojů je třeba převést do jiných odvětví...". Zdeněk Domes dnes rovněž přednáší na univerzitě.

Čtyři roky 1990 - 1994 blokovali novelizaci zákona o lesích, přestože již od jara 1991 bylo zřejmé, že se v důsledku restitucí u velké části lesů změní vlastník. Novela lesního zákona byla blokována úmyslně jen proto, aby nejasností mohli využívat pro své záměry.

Nový návrh lesního zákona, který předložili koncem roku 1994 byl připraven tak, aby mohli pokračovat. Vím, o čem mluvím, byl jsem sněmovním zpravodajem zákona. Když byly v zemědělském výboru mé návrhy na úpravu zákona zamítnuty, odstoupil jsem z místa zpravodaje se slovy: „Pokládám své místo zpravodaje zákona, nedám své jméno k paskvilu". Celé zákony se po léta dělaly tak, aby je bylo možno zneužít.

Po krátkém období „chaosu" prvých dvou-tří let po „sametu" nebyl a dnes již vůbec není problém přesvědčit ve stranickém klubu poslance jak mluvit, zvedat ruku nebo mlčet. Ostatně, nic jiného mu nezbývá, alternativou by byla politická sebevražda. U klíčových věcí jdou dohody „napříč politickým spektrem", rozhoduje se o nich mimo sféru struktur oficiální veřejné politiky. Základy sametové demokracie byly položeny tak, že stěžejní vnitřní i zahraniční politická rozhodnutí se dělají jinde než ve volených oficiálních politických strukturách. Např. poslance, který by v takových případech jednal jinak než mu bylo „doporučeno", by nikdo nezveřejnil. To, co média předvádějí kolem „vzpurných" poslanců, je dohodnuté, sehrané představení. Znám ty věci z vlastní zkušenosti, a to před deseti roky nebyl systém ještě zcela uzavřený. Dnes média předvádějí pimprlové divadlo.

Sametoví demokraté a jejich nesametoví kormidelníci nastavili příklad, že skutečné zločiny se trestat nebudou. Smyslem „sametové metody" revoluce bylo získání času ke změně technologie ovládání společnosti a řízení státu přes prostředníky. Společenská vrstva lidí bez morálky, parazitů, jejichž počet komunismus zmnohonásobil, se chopila jedinečné příležitosti.

Zpočátku zneužívali pozic a informací ti, kteří u toho byli a věděli, co se hraje. Jak čas pokračoval, přizpůsobili se sametové technologii pojetí tvorby zákonů, podnikání, použití práva a nakonec i pojetí morálky všichni, kdo měli ctižádost a nechtěli zůstat outsidery. Ostatní rezignovali a dnes již většinou nejsou schopni ani ochotni rozlišovat, co se kolem odehrává.

K napsání tohoto textu mě přivedla zkušenost ze „semináře" zemědělského výboru Poslanecké sněmovny. Výboru, jehož jsem byl v devadesátých letech osm roků členem. Na semináři předkládalo nové vedení státního podniku Lesy České republiky svou koncepci hospodaření. Jako hlavní oponent původní „reformy" jsem dostal možnost ve výboru promluvit. Bylo nad mé síly sledovat argumentaci zástupců firem, které se již přes patnáct let v „tunelu", který vede ze státních lesů, dobře živí. Fakticky co slovo, promítnutý graf či tabulka, to byla lež. Tito lidé a firmy mají již dlouhá léta veškerý prostor v médiích. O podstatě problému a souvislostech v těch pořadech nikdy není řečeno slova.

Po létech jsem, ke konci semináře, dostal příležitost se k dosavadnímu způsobu „hospodaření" se státním lesem vyslovit. V základních faktech jsem shrnul specifiku hospodaření s lesem a co takzvaná reforma znamenala. Nakonec jsem řekl: „Všichni víte, že celý systém je podvodný, jste zvyklí se bát a mlčíte. Někteří si myslíte, že si také líznete. Nelíznete si. V podvodném systému vždy vyhraje největší podvodník a nakonec zůstává jediný. To čemu se říká reforma, byla profesní hanebnost...". Reakce byla jedinečná. Jako bych vylezl na stůl, sundal si kalhoty a vystrčil na přítomné pozadí.

Uvědomil jsem si, jak si zase všichni pomalu zvykli. Tak, jak se před desetiletími většina přizpůsobila komunismu a přijala jeho kulturu, tak dnes se opět většina zařídila v podvodném podnikatelském systému. Vysloví-li se pravda a pojmenují se principy, na nichž systém funguje a kterému se přizpůsobili, dotkne se a urazí téměř všechny.

O týden později, 24. května, jsem byl přítomen veřejnému slyšení v Senátu na téma: „Nebezpečí kůrovcové kalamity v Národním parku Šumava". To, co se v jednací síni Senátu dělo, lze popsat dvěma slovy -„rej bláznů". Až na řídkou výjimku, kdo vystoupil a promluvil, zneužíval tématu, kecal nebo z hrdla lhal. V roli ředitele parku seděl za předsednickým stolem Ing. František Krejčí, jmenovaný na toto místo ministrem životního prostředí Martinem Bursíkem. Dotyčný František Krejčí na samém počátku po založení parku, kdy jeho ředitelem byl Ing. Kec (registrovaný důvěrník státní bezpečnosti), se v roli náměstka pokusil činnost parku privatizovat do společnosti Park servis. Instituce národního parku by se tak stala fakticky prázdnou slupkou.

Za „legálního komunismu" ještě bylo možno obsah pojmu „morálka" vnímat. Společnost se dělila na „my a oni". Dělat kariéru mohl jen ten, kdo mezi ně patřil, měl výhody a neplatily pro něj některé zákazy. Byl „oni", mohl jednat tak, aby mezi ně patřil. Určité jednání a vnější odraz některých důležitých pojmů bylo možno personifikovat k určité společenské vrstvě. Ten, kdo nebyl mezi nimi a jako oni nejednal, si mohl udržovat určitou osobní identitu.

Vnitřní společenské důsledky zneužitého sloganu „nejsme jako oni" a to, že zlo a zločin zůstaly beztrestné, má strašlivý obecný morální dopad - z nás se stali „oni". Tolerancí a mlčením ke zjevným zločinům jsme na sebe vzali jejich vinu. Stali jsme se spolupodílníky.

Celý průběh privatizace státního majetku, rozklad politické scény, specifické fungování práva i státní správy a podobné zaměření i funkce médií byly pak již jen přirozeným posloupným vývojem.

Staronová „elita" posametové demokracie si je vědoma, čemu vděčí za své privilegované výsostné postavení. Proti době „legálního komunismu" se leccos uvolnilo, lidé mají reálný větší pocit volnosti a dočkali se větší spotřeby. Zatím není potřeba z úrovně státu, při formální liberální ideologii, hrozit vězením nebo vyřazením „nepřizpůsobivých". Případ Vladimíra Hučína však ukazuje, že i takové prostředky jsou v repertoáru.

V dnešním čase je nejvýznamnější mocenskou metodou posametových demokratů rozklad tradičních civilizačních hodnot ve společenství, jehož se stali „elitou".

Viděl jsem, jací lidé z mých bývalých kolegů v politice udělali kariéru. Všichni, kdo o něčem byli, zmizeli v propadlišti. Nebyl problém je odstranit, neboť naše doba nemá světce a mučedníky. Většinová společnost by je stejně nepoznala, natož aby je podpořila a následovala je.

Mohl jsem po dosti dlouhou dobu porovnávat, co se dělo uvnitř politické scény a jaký obraz byl médii podáván navenek. Ve společenství, které rezignovalo na morální hodnoty, není problém prostřednictvím médií natvarovat většinovou společnost do jakékoli absurdity.

Sametová demokracie vyplnila nejsmělejší sny parazitů, které stvořil komunismus. Stali se bohatými a mocnými. Stali se jimi snadno, rychle a bez dlouhodobé práce. Zřekli se odpovědnosti, kterou takové postavení přináší, a navíc jsou si jisti, že se jim nikdy nemůže nic stát.

Demokracie je dlouhodobě možná jen ve společnosti, která většinově ctí hodnoty fair play a morálky, podle nich jedná a žije. Posametová doba povýšila morální rozklad o řád. Nejhmatatelnějším důsledkem sametového zlořádu je, že budeme-li i mít příležitost ke změně, nejsme schopni se dohodnout a shodnout na prioritách. Nemáme společné hodnoty.

 

V Třeštici 31. května 2007

 

Čestmír Hofhanzl