PODPORUJEME

Den pro rodinu a manželství 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

Upozornění: Tento text se nemusí shodovat s oficiálním stanoviskem Konzervativní strany

28.05.2003
Kategorie: Zemědělství

Autor: Čestmír Hofhanzl

Populační strategie kůrovce a kalamita devadesátých let v Šumavském parku.

Národní park překážka na cestě k dalšímu rozkrádání...


Ve Vesmíru č. 5/2003 jsem nalezl dvě odborné recenze monografie Václava Skuhravého „Lýkožrout smrkový a jeho kalamity". Obě jmenované recenze, „Lýkožrout krajinotvorným fenoménem" a „Zahrada místo divočiny", byly vztaženy ke kůrovcové kalamitě v Šumavském národním parku.

Dovolím si suše konstatovat: problém mediálních kampaní a dalších aktivit uplynulého desetiletí, jejichž středobodem byl malý brouček živící se lýkem šumavských smrkových stromů, neměl s odborností a vědecky zjištěnými fakty nic společného.

Jako poslanec České národní rady a člen výboru pro životní prostředí a později Poslanecké sněmovny, jsem se účastnil aktivit vedoucích k vyhlášení Národního parku Šumava. Celá devadesátá léta jsem dění kolem parku sledoval a v létech 1999 a 2000 byl zaměstnancem Národního parku.

Park byl vyhlášen nařízením vlády dne 20. března 1991, stalo se tak právě včas. Bylo to v okamžiku, kdy zájmová mocenská uskupení mající jiné úmysly s využitím a následnou exploatací exkluzivního území ještě neměla dostatek vlivu k zablokování vyhlášení chráněného území.

Je dobré si uvědomit strategickou polohu Šumavského parku uprostřed Evropy, na hranici třech států. Území vlastnicky nerozdělené. V předpolí východní části leží Lipenská přehrada. Hodnota a ceny pozemků v celém tomto téměř souvisle zalesněném území v případě neexistence instituce Národního parku by měly cenu zlata. Nemluvím o zásobách dřeva a dalších zájmech.

V průběhu let jsem se zúčastnil mnoha jednání a mohl pozorovat účastníky protivných stran sporu o zachování čistoty a neporušenosti přírodních procesů. Pragmatické manipulátory a mafiány rozehrávající šachovou partii. Ekologisty z nichž někteří si z těchto aktivit udělali slušné živobytí a dostali se do světel reflektorů. Novináře a publicisty, kteří plnili zakázku, z nichž většina dobře věděla, o čem je hra. Politiky, kteří pochopili, že jejich setrvání v politice a úspěšná kariéra je závislá na pochopení a prosazování zájmů těch, kteří mají skutečný vliv a moc. Pracovníky správy a zaměstnance parku, kteří ve své většině měli dobrou vůli dělat svou práci poctivě a byli dofackováváni k rezignaci. Většina chyb, které vedení parku v odborné správě parku po roce 1994 udělalo, byla důsledkem polovičatostí a „kompromisů", které pod tlakem toho co se kolem parku odehrávalo, učinili.

Prakticky okamžitě po oficiálním vyhlášení statutu začaly akce a aktivity cílené na zpochybnění statutu tohoto území a jeho dobré správy ve formě Národního parku. Nezapomenu na úsměšky a komentáře, kterými provázeli činnost pracovníků a aktivistů prvého vedení parku klíčoví funkcionáři tehdejšího vedení resortu lesnictví na ministerstvu zemědělství. Míním Jana Míčánka, Pavla Rybníčka, Zdeňka Domese i dnešního ředitele státních lesů Jiřího Olivu. Snahy ponechat území parku, „bez zásahů člověka" přírodním procesům, byly v území natolik pozměněném lidskou činností, s tolika návaznostmi na okolní hustě obydlené urbanizované oblasti, nereálné. Nemluvím o konkrétních možnostech v rámci aktuální společenské a politické situace. Ve své podstatě činnost a aktivity prvého vedení parku směřovaly proti možnostem a smyslu ochrany přírody.

V naší zemi nebyla třicet roků řečena celá pravda o příčinách, průběhu a hlavních aktérech katastrofy smrkových lesů v severních a západních pohraničních horách. Nikdo za to, co se tam odehrálo a stalo, nenesl odpovědnost. Nikdo veřejně neřekl, že celý cyklus katastrofy oslabených horských smrčin uzavíral lýkožrout a politická a odborná hloupost. Byli to konkrétní lidé, politici a vedoucí pracovníci, jejich politická a provozní rozhodnutí.

Lidé, kteří v počátku devadesátých let rozhodovali o směřování českého lesního hospodářství to věděli. Na zneužití zkušenosti z tragedie krušnohorských, jizerských a dalších lesů postavili svou zvrácenou taktiku zpochybnění existence Národního parku. Po celá devadesátá léta, až dodnes, smyslem všech mediálních kampaní, politických her, blokád ekologických aktivistů,... bylo udržet aktivní ložisko a vysokou populační hustotu lýkožrouta smrkového v lesích národního parku. Malý brouček se stal, ve zvrhlé době, nástrojem mafiánských praktik a politických her.

Zajímavou postavou v krátké historii národního parku je ing. F. Krejčí, náměstek v době ředitelování ing. Kece. Zastánce čistoty přírodních procesů, v té době faktická šedá eminence, která v parku rozhodovala. Ing. Kec byl vydíratelný, byl v registru tajné bezpečnosti. V roce 1993 předložil ing. Krejčí řediteli Kecovi k podepsání smlouvu o privatizaci veškerých činností parku firmě Park servis. V pravomoci ředitele bylo smlouvu podepsat. Sepsaná byla tak, že byla neodvolatelná. Šlo o identický případ jako je dnes mediálně ventilovaná smlouva, kterou odmítl již podepsanou ministr Bojar. Ministerstvo zdravotnictví za tuto šarádičku již zaplatilo několik set milionů korun. K podepsání parkové smlouvy nedošlo shodou náhody a díky informaci, kterou podal jeden z účastníků privatizační akce. Bývalému ministrovi Bendovi můžeme leccos vytýkat, ale v tomto případě okamžitě jednal a bezprostředně odvolal ředitele Kece, který byl součástí privatizační šarády. Po propuštění ze služeb parku se ing. Krejčí angažoval v mnoha aktivitách namířených proti existenci parku a kritice dobré správy národního parku. Ekologickým aktivistům nikdy nevadila jeho podivná privatizační minulost. Dnes, pro zajímavost, je náměstkem Fondu životního prostředí. O Bavorském národním parku, který byl po celé desetiletí dáván v médiích za příklad vzorné péče o chráněné území, také nebyla nikdy řečena celá pravda a politické pozadí.

V osmdesátých létech byly v Bavorsku velké větrné polomy. Při návštěvě Bavorska, ještě na počátku devadesátých let, bylo možno kolem vesnic vidět velké hromady smrkové kulatiny postřikované vodou. Stát dotoval vlastníkům uskladnění a zakonzervování kulatiny z polomů, aby velký objem dřeva na trhu drasticky nesrazil ceny dřeva. Když v té době ředitel bavorského parku Hans Biebelriter přišel s koncepcí bezzásahovosti, bavorský ministerský předseda Stoiber ji schválil. Ne z důvodu citu pro čistotu přírodních procesů, ale aby ochránil soukromé vlastníky lesa před přílivem dřeva na trh z lesů patřících státu. Bylo to politické rozhodnutí. Zaplatila za něj příroda bavorského parku a především stabilita smrkových porostů na české straně šumavské hranice. Kalamitně napadené smrkové porosty bavorského parku umíraly celá devadesátá léta a zásobovaly kůrovcem šumavské lesy na celé linii jejich kontaktu.

Na podzim 1999 jsem se zúčastnil na správě Bavorského parku jednání zástupců správy s bavorskými ochránci přírody. V průběhu diskuse jsem se neudržel a řekl na adresu bavorské strany, „Jestli vy potřebujete získat zkušenost s kůrovcem a důsledky jeho přemnožení, je to vaše věc. My jsme tu zkušenost draze zaplatili v našich severozápadních horách, nepotřebujeme ji zopakovat na Šumavě." Po skončení jednání za mnou přišel ředitel bavorského parku a řekl mi, „Pane sekretáři, já to vím, ale nemohu to veřejně říct."

Téměř vše co bylo v médiích o fungování obraných mechanismů na bavorské straně publikováno, nebyla pravda. Čas to postupně ukázal. Když jsem na mnoho těch nepravd a záměrných polopravd napsal odpovědi, téměř nikdy nebyly mé články otištěny. Uvedu několik příkladů smyslu pro fair play svatých bojovníků za práva přírody.

Na podzim 1995 jsem se na správě parku ve Vimperku zúčastnil natáčení pořadu „Nedej se" Bezouškova týmu. Diskuse trvala asi tři hodiny. Když jsem spatřil zpracování debaty na obrazovce, zděsil jsem se. Natočený materiál byl tak sestříhám, že jeho obraz byl o něčem zcela jiném než jak běžela a vyzněla diskuse. Nějaký čas předtím mi tentýž Pavel Bezouška řekl, „Když budu někoho chtít zničit, tak ho zničím."

V létě 1996 mi napsal Vladimír Just, jako poslanci, jaká zvěrstva se dějí na Šumavě. Zajel jsem si na Šumavu a prošel místa, která Just popisoval. Poté se zastavil na správě parku a navrhl řediteli Žlábkovi, že se pokusím zprostředkovat jeho setkání s Vladimírem Justem, aby si věci vypovídali. Setkání jsem domluvil a Just s ním souhlasil. Týden jsem byl mimo republiku a když jsem se vrátil zjišťoval jsem, zda se setkání uskutečnilo. Na telefonický dotaz mi ředitel Žlábek odpověděl, „Nikdy jsem si nemyslel, jaký jste podrazák". Vladimír Just na setkání nepřišel a zveřejnil svůj dopis ministru životního prostředí Jiřímu Skalickému, ve kterém napadl Žlábkovo vedení parku. Na podporu svých názorů asi dvakrát citoval, co jsem měl říct. Nic takového jsem při domlouvání jeho schůzky neřekl. Všechny články a mediální vystoupení Vladimíra Justa na téma Národního parku Šumava byly polopravdy, malichernosti nebo vyslovené podlosti. S objektivitou neměly nic společného.

V roce 1999 jsem odpověděl na jeden Justův článek v Literárních novinách. Po několika dnech jsem se telefonicky otázal šéfredaktora Jakuba Patočky, zda mi článek zveřejní. Odpověď pana redaktora zněla, „článek nezveřejním, protože s ním nesouhlasím".

Jedinečnou etapou boje o záchranu přírody na Šumavě byla blokáda kácení kůrovcem napadených stromů na Plešném jezeře a na Trojmezí. Je dobré se podívat na mapu této části Šumavy. Národní park zde po hraničním hřebenu zasahuje přes Trojmezí na Plešné jezero a Smrčinu. Krajina pod linií parku patří do chráněné krajinné oblasti a tvoří předpolí Lipenské přehrady. Je zajímavé, že společnosti, které zde mají v nájmu zemědělskou půdu a pasou dobytek, provozují též realitní kanceláře. Zcela náhodou jsem se se stejnými lidmi setkal v nejlukrativnější oblasti Novohradských hor, kde provozují stejné aktivity. Totéž platí pro, z polovice devadesátých let známou, kausu vybudování turistického zábavního parku v Rajchéřově u Starého Města pod Landštejnem. Hlavní osoba z české strany zainteresovaná v Rajchéřově Petr Habesbergr má od polovice devadesátých let uvnitř parkového území, v katastru bývalé obce Dobrá, v pronájmu 140 hektarů luk. Původní smlouva zněla na nezemědělské účely.

Mám z blokády nezapomenutelné zážitky, chodil jsem tehdy téměř denně na Plešné jezero a snažil jsem se mladým nadšencům chránící stromy vlastními těly vysvětlit souvislosti hry, ve které spoluhrají. Od jejich organizátora Mojmíra Vlašína, zasloužilého ochránce přírody, jsem na mé argumenty dostal odpověď, „to mne nezajímá, to je politika". Zeptejte se na zážitky z této akce, dnešního starosty Nové Pece u Lipna. Kůrovcová kalamita a rozsáhlé poškození lesů by byly rozhodujícím argumentem proti správě a Národnímu parku. Uvolnila by se cesta ke zrušení parku v tomto území. Naštěstí zasáhla příroda, chladné a deštivé počasí utlumilo expanzi lýkožrouta. Připomínám, zmínil jsem se jen o některých aktivitách a zájmech.

Na dokreslení uvedu jak populační dynamiku lýkožrouta smrkového doplňovaly aktivity zastupitelských a zákonodárných sborů. V roce 1999 předložila skupina poslanců, mezi nimiž byl i zesnulý státník Josef Lux, poslanecký návrh zákona o privatizaci státní půdy. V předloze zákona byl zakomponován jedinečný „tunel" do území šumavského parku. V paragrafu vyjmenovávajícím blokace prodeje v určitých územních, byl u národních parků odkaz na zákon O ochraně přírody č. 114/1991 Sb. Ve sto čtrnáctce, jistě zcela náhodou, u Národních parků, při vyjmenování kategorií pozemků chyběla dvě slova - „ostatní pozemky". V šumavském parku v této kategorii bylo vedeno asi 11 tisíc /čísly 11 000/ hektarů, rozptýleně v klíčových částech území. Z osobní znalosti předkladatelů zákona jsem věděl, že tam něco takového bude. Jako host jsem si při projednávání předlohy v garančním zemědělském výboru nechal udělit slovo a poukázal na tuto chybu. Média nezveřejnila nic. Napsal jsem článek a věděl, že mi ho žádné noviny nezveřejní. Zašel jsem do Práva, dříve Rudého, počítal jsem, že by mohli mít zájem informaci zveřejnit. Za týden mi oznámili, že článek zveřejní, byl to můj jediný článek v Právu. Poté se informace dostala i do televizního vysílání.

To, že se informace dostala na veřejnost způsobilo, že již nešlo v tichosti věc odmávnout. Při projednávání ve sněmovně vystoupil se vstřícným, „kompromisním" návrhem poslanec Libor Ambrozek. Navrhl, aby z této kategorie pozemků bylo možno privatizovat pozemky v katastru parkových obcí. Při hlasování o pozměňovacích návrzích, bylo jako o prvém hlasováno o Ambrozkově kompromisním návrhu. Při normální proceduře se o kompromisních návrzích hlasuje naposled. Ve sněmovně nebyl nikdo, kdo by protestoval, rychle odmávli předložený návrh. Tento kompromis v šumavském parku znamenal „jen" tři tisíce hektarů.

O několik měsíců později předložila, prakticky stejná skupina poslanců novelu zákona, O majetku obcí, č. 172/1992 Sb., klíčovým bodem novely byl návrat lesů z bývalého majetku obcí, které v současnosti jsou ve správě Národních parků. Když jsem uviděl mapu bylo mi jasné o co jede. Bývalý lesní majetek města Kašperské hory tvořil trojúhelník, který šel od bavorské hranice na hranici s územím neparkovým. Dělil park na dvě od sebe oddělené poloviny.

Celková plocha lesů, které měly podle tohoto zákona být v šumavském parku vydány činila asi šest tisíc hektarů. Zpracovali a připravili jsem pozměňovací návrh, aby obce dostaly odpovídající náhradu z lesů v majetku státu, mimo území národních parků. Při projednávání novely v garančním hospodářském výboru se nám podařilo prosadit odhlasování námi předložených návrhů. Normálně při běžné proceduře sněmovna přijme a odhlasuje návrhy potvrzené garančním výborem. O výsledku jednání sněmovního výboru jsem informoval starostu Kašperských Hor. Nastala vichřice, o pár dní později se konalo v Kašperských Horách jednání zainteresovaných osob. Zástupce parku pozván nebyl. Když jsem se na jednání dostavil byl jsem starostou vykázán pod pohrůžkou vyvedení policií. Napsal jsem článek o co jde v této novele zákona, žádné noviny ani televize nebyly ochotny zveřejnit byť i jen zmínku. Ani ne o rok později po zákoně o prodeji státní půdy zájmové mafie a loby již neudělaly tu chybu, aby se skutečný záměr, který novela měla, dostal na veřejnost. Novináři samozřejmě pravdu věděli. Projednávání této maličké novely v poslanecké sněmovně provázela taktika hodná projednávání našeho vstupu do NATO. Několikrát bylo projednávání odloženo a předkladatelé čekali na vhodný okamžik. Těžce mne urazilo, když se mi někteří poslanci posmívali, proč tak urputně hájím veřejný zájem.

Jedinečný zážitek bylo projednávání novely v hospodářském výboru Senátu. Jednání uvedl předseda výboru senátor ing. Burda /ODS/, bývalý privatizační náměstek ministerstva zemědělství, slovy: „Stát je nejhorší vlastník, všechny lesy by měly být privatizovány". Za předkladatele bylo uděleno slovo zastupitelce Kašperských Hor ing. Naušové, která pohovořila o tom, jak dobře se budou starat o své lesy v Národním parku. Jaksi nikdo se nezmínil o tom, že dotyčná paní je členkou dozorčí rady Lesů České republiky. Senát stejně jako Sněmovna schválil vydání lesů v národních parcích obcím a posléze novelu podepsal i prezident. Nikomu nevadilo, že když budou tyto své lesy v národních parcích spravovat tak, jak podle platných zákonů se přísluší, nebudou z těchto lesů mít žádný zisk. O to ale nešlo, byla to jenom součást a etapa celkové hry, o území šumavského parku.

Již ke konci devadesátých let bylo území Národního parku Šumava obklíčeno pilařskými provozy a podnikatelskými aktivitami, na počátku zmíněného Jana Mičánka. Organizátor reformní lesnické skupiny z počátku devadesátých let, se postupně stal hlavním koordinátorem kupónové privatizace lesních akciových společností. Šéfem představenstva Forest fondů a Forestbank. Předsedou České asociace podnikatelů v lesním hospodářství a nakonec velkým podnikatelem v lesnictví a ve dřevě. Mimo jiné v popisované době mu patřila i pila v Kašperských Horách.

Bonbónek nakonec: poslední mediálně široce přetřásaná aféra kolem zprávy mezinárodní ochranářské organizace IUCN o Národním parku Šumava, která z vnějšího pohledu byla směrována k odvolání ředitele parku Ivana Žlábka, skončila paradoxně. Mediální akce a aktivity ekologistů skončily po jednání, ke kterému došlo mezi ředitelem parku a dotyčným jmenovaným podnikatelem ve dřevě. Dovolím si vyslovit domněnku, že celá akce měla především smysl dotlačit ředitele parku k jednání s dotyčným pánem. Náhle skončily všechny mediální aktivity. O ideály jde v české ochraně přírody především.

Naše doba vše zrelativizovala, stali jsme se zajatci vlastních polopravd a vědomých lží. Tragédie je, že na tuto hru přistoupili exaktně a akademicky vzdělaní lidé. Vše lze odůvodnit a ospravedlnit úhlem pohledu. Co jsem jako politik viděl v průběhu celých devadesátých let, bylo pro mne velikým traumatem. Budu jízlivý, dovolím si parafrázovat klasika: „Mnoho z nás vidí, že král je nahý, ale děláme, že to nevidíme."

 

V Třeštici 28. května 2003

 

RNDr. Čestmír Hofhanzl

člen Smírčího soudu Konzervativní strany www.skos.cz