Autor: Čestmír Hofhanzl

Poezie postkomunismu IV.

Sametová revoluce mi dala lidské právo dobrovolně, z vlastní svobodné vůle dřít jako magor.

Motto: „Sametová revoluce mi dala lidské právo dobrovolně, z vlastní svobodné vůle dřít jako magor.“

Na Štědrý den v roce 2001 jsem se probral na mlýně, na posteli, na temeni jsem měl bouli jako slepičí vejce a dodnes nevím, kde jsem k ní přišel. Nic jsem si nepamatoval, jen mi bylo divné, že jestli jsem někde spadl, proč mám bouli zrovna na místě, jako kdyby mě někdo praštil topůrkem. Měl jsem otřes mozku a lízal jsem se toho dva měsíce.

Za necelých deset let od té doby, co jsem „byl vymeten“, jak správně ohlásil Mirin Sládek, jsem mezi náhonem a potokem v džungli a bažinách kolem třeštického mlýna udělal pět malých rybníků. Mimo základní díry vyrýpnuté bagrem, všecko ostatní je dílem mých rukou. Materiál a kameny jsem navážel na kolečku, protože s žádným strojem a mechanismem se do těch míst nedostanu. Zatloukl jsem stovky kůlů.

Údolí za potokem, kam se mechanizace typu tankové brigády nedostane, kosili na senáž kolchozníci takovým způsobem, že posečenou trávu a rákosí foukali do džungle a do potoka. Pomalu jsem tok a jeho okolí čistil, zpevňoval břeh kůly, vysazoval na zpevnění břehů olše, jasany a doubky. První roky jsem těleso náhonu i celé okolí potoka ručně kosil. Když začala růst tráva, denně jsem se - od jara do podzimu - tak tři, čtyři hodiny oháněl kosou. Teprve až narostl drn a břehy se zpevnily, jsem tam mohl pustit poloautomatické sekačky - ovce.

Před třemi roky jsem se dohodl se správou místní farmy kolchozu, že ohradím zamokřenou část údolí kolem potoka, kam se stroji stejně nemohou, a budu tam pást ovce. Dohoda pro kolchoz maximálně výhodná - oni berou dotace a já dělám práci. Za tři roky udělaly ovce ze zaplavované mokřiny pěknou louku a pastvinu. Skoro kilometr potoka po desítkách let opět meandruje esteticky krásnou zelení.

„Sametová revoluce“ svou podstatou znamenala inovaci komunistické mocenské technologie ovládání a využívání masy komunistických otroků. Trochu jim povolili uzdu, mohou si povyrazit i dopřát nějakou tu sprosťačinku, říkají tomu lidská práva. Mohou si v supermarketech nakoupit i k moři vyjet, ale museli za to zvýšit pracovní výkon. Rozhodující objem majetku, vliv v médiích, v politice i rozhodování o tom, co je „správné“, si ponechali bývalí parazité. Dnes sami sebe chápou jako „predátory“, jen žerou násobně víc, než když byli komunistickými parazity. Proto se asi stejné pojetí prosadilo i v ochraně přírody, kterou moderně nazýváme ekologií. Přednost a výhodu dostali predátoři, kteří jsou na konci potravního řetězce a žerou ty pod sebou.

Dokud jsem kolem rybníků nenatáhl elektrický ohradník, kupoval jsem na vánoce kapra. Vydra spolehlivě sklidila za mne. Hůř na tom je potok a ryby v něm. Zimu v potoce, ze kterého se stala krásná živá voda, nemá šanci přežít rybička větší než deset centimetrů. Vodoteče v okolní krajině jsou devastované a mrtvé. Když se sloví a zamrznou rybníky, chránění predátoři se sejdou tam, kde ještě něco je. V zimě živím celý kraj. Postkomunistický způsob ochrany přírody je podivný, chrání predátory a ochráncům nevadí, že jejich chráněnci nemají v krajině co žrát. Ten způsob bude mít jediný a přirozený důsledek - lidé vezmou zákon do svých rukou a nastaví novou, svoji rovnováhu.

Postkomunističtí „predátoři“ jsou na tom zatím lépe. Myslí si, že porušení společenské rovnováhy se jich netýká, i když žerou násobně víc, než žrali jejich „adaptovaní“ komunističtí vývojoví předchůdci. Dnešní pojetí ochrany přírody věrně odpovídá postkomunistickému pojetí společenské hierarchie. I na postkomunistické „predátory“ dojde. Přijde čas, kdy ti „žraní“ si začnou uvědomovat a chápat porušení společenské rovnováhy.

Prožil jsem většinu života v komunismu, dost dlouho jsem byl v politice v postkomunistickém čase. Nemám žádné iluze, že by staronoví parazito-predátoři byli schopni komunisticko-kapitalistický paradox pochopit a míru a rovnováhu sami hledat.

Nemám básnické střevo, neumím tragickou absurditu světa, ve kterém se dnes odvíjejí naše životy, zachytit a vystihnout veršem. Cítím ale, že nastává čas pro Francoise Villona postkomunismu. Pro básníka, který by drsným veršem zachytil a vyjádřil naši prolhanou, umazanou dobu a její velikány.

V Třeštici, 5. května 2008

Čestmír Hofhanzl

www.konzervativnistrana.cz

Konec