PODPORUJEME

Den pro rodinu a manželství 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

Upozornění: Tento text se nemusí shodovat s oficiálním stanoviskem Konzervativní strany

14.01.2013

Autor: Jaroslav Cabal

Po prvním kole volby presidenta

Miloš Zeman je člověk, jehož poštovní známku bych nikdy neolízl, protože by se mi muselo udělat silné nevolno.


Obyvatelé České republiky mají za sebou první kolo historicky první přímé volby hlavy státu. Komentář k této události musím rozdělit do tří nestejně rozsáhlých bloků. V tom prvním je potřebné zhodnotit vlastní změnu volebního systému, ve druhém popsat některé z komentářů televizních politologů či novinářů, a ve třetí, nejrozsáhlejší, popsat úspěchy a prohry jednotlivých kandidátů a potažmo i některých politických stran.

Předesílám, že jsem nebyl, stejně jako Konzervativní strana, mezi zastánci tak nesystémového zařazení přímého výběru hlavy státu do komplexu voleb jednotlivých úrovní veřejné správy, jaké se zdařilo současné vládní garnituře, za jasného přitakání levice, byť předváděla docela zhusta své přihlouplé negativistické tanečky. Bylo nanejvýš jasné, že návrhy ČSSD by nic na podstatě takto připraveného výběru hlavy státu nezměnily.

První kolo prokázalo, že se varování skutečně pravicových uskupení před unáhlenou změnou volebního systému ukázalo oprávněným. K volebním urnám totiž přišlo méně volitelů, než tomu bylo v posledním měření sil při výběru poslanců PS PČR. Jednoznačně se tedy ukázalo, že zařazení přímé volby nebylo tak velkou vůlí občanů naší země, ale vítězstvím určitých lobbyistických skupin, vhodné mediální masáže za účasti mnoha osobností kultury, podivných výzkumů agentur pro výzkum veřejného mínění a neodpovědného přitakání některých politologů. Je také vítězstvím levice, která prý slyší a prosazuje hlas lidu, byť slušně manipulovaného. Neodpustím si v této souvislosti poznámku: Proč levice nepodporuje přijetí trestu smrti, pro který je většina veřejnosti?

Autentická pravice k řešení problémů tohoto typu přistupuje mnohem uvážlivěji. ODS, bohužel, podlehla proudům, které přímou volbu prosazovaly, a neodhodlala se s rozumem postavit proti zdánlivě tak silnému tlaku, a jako již mnohokrát odhodila další ze svých zásad.

V debatním kroužku mě zaujalo hodnocení nízké účasti občanů u uren od politologa Tomáše Lebedy. Jako mnoho jiných hledá příčinu jinde než skutečně je. Také vězí v bludu, že si tuhle změnu vynutili občané. Zapomíná přemýšlet o tom, kteří to vlastně byli. Ptal se někdo všech? Bylo k tomu uspořádáno referendum, které by jistě ukázalo skutečnou sílu těch hlasů, a ochotu do toho jít? (Jde o řečnickou otázku - tak jako nejsem příznivcem přímé volby, nejsem příznivcem referenda. Z představy, že by bylo uspořádáno referndum o přímé volbě mám kopřivku...)

Doslova mě však šokovala povýšenecká slova soudruha Mitrofanova, novinářského a i televizního „guru" z bývalého Rudého práva, nyní jen Práva. Vzkázal vrchnostensky voličům (volně cituji): „Chtěli jste přímou volbu? Máte ji, tak proč nejdete k volbám užít si toho, co jste natropili!" Tento postkomunistický lídr levicové novinářské gardy opět přinesl závan pachuti z minulého režimu. Pomíjí skutečnost, že lidé volí své zástupce do zákonodárných sborů proto, aby je zastupovali kvalifikovaněji, než by to dokázali sami. Vinu na blamážích tedy nenesou oni ale jejich zástupci. Jen jsme se ještě nenaučili jim tohle vše nějak vyúčtovat.

Kandidáty vezmeme odspoda výsledkové tabulky. Jana Bobošíková byla poškozena Ministerstvem vnitra neuvěřitelně hloupým, a trestuhodným (za maření voleb), vyřazením z velké části kampaně. Tato velmi sebevědomá dáma neskrývající své ambice (což je stále pro značnou část veřejnosti jako červený hadr pro býka) nabídla svůj dobrý euroskeptický program. Stala se tak dobrým terčem snad všem novinářům, kteří si skutečně neuvědomují dosah jinde plánovaných změn pro obyvatele naší země. Toto téma by však bylo na velmi rozsáhlou diskusi. Nevolil jsem ji, protože nemá hluboký a pevný filosofický základ a tak nevěřím ve splnění jejího programu.

Přemysl Sobotka, a jeho ODS, nemohli být z výsledku tak zklamáni, jak předváděli. Tato strana spěje ještě k horším zjištěním, protože chyby hledá notoricky úplně jinde než by měla. Ty spočívají v nedostatečném boji proti korupci a opuštění programového vybavení z dob zakladatelů (zvyšuje daně a překážky pro podnikavé). Z těchto důvodů ji dávno opustili aktivní členové a neochota členské základny bojovat za své představitele dosáhla vrcholu. S tímto rozpadajícím se molochem by nic nenadělal ani návrat Velkého Václava, jehož štít nesmazatelně pošramotila jeho amnestie. Těsně uhájené předposlední místo je gigantický neúspěch, a sklizeň za ústup z dřívějších pozic či úpadek morálky i soudnosti. Navíc kandidát „vystudoval" Večerní universitu Marxismu-Leninismu a na Liberecku byl přiřazován k některým ekonomickým strukturám.

Táňa Fišerová dosáhla neskutečného, ale nespravedlivého úspěchu. Podle mého názoru patřila mezi dva nejhůře odborně připravené kandidáty.

Zuzana Roithová se nepředvedla v žádném ze svých televizních vystoupení jako vyzrálý státník připravený vykonávat tak významnou funkci. Navíc měla nevýraznou podporu své domovské KDU-ČSL, která se ještě kvůli své nepružnosti nedokázala vymanit z Čunkových a Kalouskových afér.

Tím druhým málo připraveným byl pan profesor JUDr. Franc. Ten však sesbíral snad všechny protestní, recesistické a protidiskriminační hlasy. Jeho výkony v televizních debatách však rychle rostly v závislosti na úbytku trémy, což se také projevilo v jeho výsledku. Bylo by jistě dopadl ještě lépe, kdyby společnost neměla tak obrovskou aversi vůči jeho tetování.

Bratrovražedný boj na levici vyhrála „stará garda" kolem Miloše Zemana. Podporovatelé z tohoto křídla, často v myšlení ukotvení hluboko v dobách komunismu, nepocítili důvěru v mladého Jiřího Diensbiera, syna člověka, který bořil jejich svět. U liberálů mu zase ublížily osobní a veřejné námluvy v sekretariátu KSČM.

Třetí místo Jana Fischera je jedním z největších překvapení a asi druhé největší zklamání. Kandidát se zbytečně ve svých debatách pouštěl do těžkotonážní obhajoby svého členství v KSČ. Neodbyl nepřiměřené útoky televizních moderátorů (a jejich úspěšnou snahu o diskreditaci) s lehkostí, jakou by si tato i pro mě těžce přijatelná záležitost zasloužila. Vždyť stačilo namítnout, že v řadách této strany byly tehdy dva miliony dospělců! A mělo by se v důrazu rozlišovat mezi protagonisty režimu a těmi, kteří členství přijali jako nutné zlo. Jan Fischer je jedním ze tří nejlépe připravených kandidátů k funkci o kterou usiloval, a z mého pohledu, disponuje z první čtyřky nejvyšším morálním kreditem. Doplatil však na obrovskou negativní kampaň, která se proti němu strhla.

Druhé místo Karla Schwarzenberga je také velkým překvapením. Na počátku kampaně se pohyboval s pěti procenty preferencí někde na chvostu pelotonu. K jeho jménu se však upnula značná část občanů přiklánějících se k pravici a velkou roli v jeho úspěchu sehrálo usnesení předsednictva Konzervativní strany, které bylo silně vnímáno mezi nerozhodnutými. Ti se následně přiklonili k tomu, kdo skýtá naději, že uspěje v soutěži s Milošem Zemanem. Osobně doufám, že pokud tento kandidát zvítězí v druhém kole presidentské volby, měl by nabrat mnohem více opatrnosti vůči výplodům Evropské unie a zejména zemí Eurozóny. V tomto smyslu je až dětsky neopatrný. Projevuje se to v nedůrazném hájení zejména ekonomických zájmů naší země. Pokud je pravdou, že projekt „Bankovní unie" by umožnil přelévání rezerv našich bank ve prospěch jejich „matek" či jiných „dcer", tak hrozí, že peníze generované na úkor našich občanů bez kontroly naší Centrální banky přetečou jinam. To za stavu, kdy my budeme platit spotřebitelské úvěry s 12-20 % úroky a v mateřských zemích tento parametr nedosahuje 10%. Nerovnost ekonomik neumožňuje zavedení tohoto typu bankovní unie bez nekompromisní diskriminace, v tomto případě našich lidí.

Vítěz prvního kola je „filuta" Miloš Zeman. Jde o člověka, jehož poštovní známku bych nikdy neolízl, protože by se mi muselo udělat silné nevolno. Raději budu hledat kapku vody na poušti, nebo na dopis vylepím dražší papírek. Nechápu, jak může být novinářská „zbrojnice" tak prázdná! Vzpomeňme na 110 miliard zaplacených vládou za pád banky IPB, nebo na zrušenou zakázku stavby dálnice na Ostravu, která stála 400 milionů odškodného pro prý Izraelskou firmu, která zakázku obdržela bez výběrového řízení. Prapodivná akce dává důvod na prošetření dalších cest těchto peněz a rázné vyvození důsledků. Zemanův ministr financí Svoboda skončil ve vězení, v Bamberku měl samotný Zeman nabízet za finanční podporu ČSSD ve volbách do parlamentu ministerská křesla, a to nebudu popisovat privatizační kauzy. Tohoto člověka nechci za presidenta a stejně by se měli zachovat i ti, kteří v souvislosti s jeho kandidaturou nepomýšlí na teplé flíčky s plnými korýtky a penězovody ústícími v jeho stínu.